Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » První čtvrť - 6. kapitola

10.11.2009 (16:45) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1601×

Další den mě čekal trénink. Ale ne ten se štítem, normální boj jeden proti jednomu. Pěsti, pěsti a kopance. Trénoval mě někdo jiný, jmenoval se Nicolas. Byl nižší postavy, ale byl štíhlý, měl vysportovanou postavu. Jeho krátké vlasy měly světle šedivě blond barvu. Ale nejvíce mě zaujaly jeho oči. Byly rudé, jako všech, ale byly takové krásné, čisté. Určitě je měl v lidském životě modré jako pomněnky.

Došli jsme na tu samou louku, na které jsme s Maxem trénovali můj neposlušný štít. Mou hlavou prolétla bolestná vzpomínka na tu bolest.

„Brr,“ zaklepala jsem hlavou, abych zahnala bolestnou vzpomínku.

Nicolas se nad mým gestem ani nezastavil a ignoroval ho. Asi už slyšel o mém denním odpočinku a nebo mu to bylo úplně fuk.

Nicolas zavrčel a přikrčil se a moje tělo se dostalo do stejné pozice. Byla jsem přikrčená, pravou nohu jsem měla vepředu a ruce byly zaťaté v pěsti. Vycenila jsem zuby. Můj horní ret se ohrnul a z hrudi se mi vydralo tiché zavrčení. Čekala jsem na útok. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, prostě jsem byla najednou připravená bojovat a bránit se. Nevím, jak bych bojovala, neměla jsem s tím vůbec žádnou zkušenost, ale mé tělo mělo své reflexy. Nicolas ještě chvíli setrvával ve své pozici. Sledoval každý můj vdech a výdech, každé moje mrknutí. Po chvilce se ze své pozice uvolnil a zazubil se na mě.

„Jsi šikovná, Bello. Jde ti to dobře, každý má v sobě pud sebezáchovy.“

„Hm, díky.“

„Bila jsi se někdy s někým?“

„Ne a ani jsem neměla na to čas.“

„Proč?“

„Mno, dlouho upírem nejsem, asi tak týden.“

„Na novorozenou jsi celkem dobrá.“

„Novorozenou?“

„Tak se říká mladým upírům, mají ještě málo zkušeností, nemají žádnou strategii boje, ale jsou velmi silní. Někdy až neovladatelní.“

Takže já jsem nebezpečná? Mě se budou bát? Jsem silná? Neovladatelná? Jsem příšera, které se všichni bojí.

„Ale to po roce skončí a pak budeš silná jako my.“

Asi poznal, jak se cítím. Hluboce jsem si oddechla, za rok to vyprchá a bude vše ok.

Nicolas zase zavrčel a mé tělo se jako loutka vymrštilo do obrané pozice a udělalo to samé jako před tím. Nicolas mě pochválil pohledem.

„Jsi dobrá, teď tě naučím nějaké hmaty.“

Svižně ke mně přiskočil, mé tělo se poslušně za ním otočilo i bez mého svolení. Dělá si co chce a to se mi nelíbí. Zamyslela jsem se a v tu rázu jsem byla na zemi. Ani nevím jak jsem se tam dostala, nic jsem nepostřehla. Bylo to tak rychlé a překvapivé. Nicolas se uchechtl mému nechápavému a překvapenému výrazu. On se mi směje? Ve mně to zavřelo vzteky. To schytá, blbec jeden. Mé tělo se vymrštilo ihned na nohy. Já jsem mu skočila po krku, ale on byl rychlejší. Podrazil mi nohy a shodil mě na zem, chtěla jsem vstát, ale uštědřil mi ránu do pravé čelisti. Pak se na mě v mžiku obkročmo sedl a ruce mi přidržel nad hlavou. Vzpírala jsem se jeho síle i tlaku, ale byl silnější. Po chvíli jsem to vzdala. Když ucítil, že jsem povolila, postavil se, ale pohledem mě propaloval. Na tváři mu hrál vítězný úšklebek. Zase mě polila vlna obrovského vzteku, polévala mě od hlavy po paty a před očima se mi zatmělo. To mi chlapec dělat nebude. Chtěla jsem mu podrazit nohy,ale zase uskočil a když jsem byla na nohou,jedním hmatem mě zase sundal na zem. Rozčileností jsem se klepala. Svaly nabíraly na síle a já se znovu pokusila o výpad. Bezúspěšně. Nechtěla jsem se jen tak vzdát, chtěla jsem mu alespoň uštědřit pořádnou ránu pěstí, ale on vždy šikovně uhnul. Tolik síly jsem v sobě nikdy necítila.

Jsem bačkora, vzdala jsem se.

„Dost, vzdávám se. Řekni mi prosím, jak to děláš.“

Nicolas si pohrával s úsměvem na svém obličeji. Což mě také rozčilovalo, ale nenechal jsem se vyprovokovat. Vřelo to ve mně a chtěla jsem mu dát takovou ránu, že by si druhou hodil o zem. Ale zkrotila jsem svůj chtíč po pomstě. Vyčkávala jsem. Když viděl, že nic nehodlám dělat, promluvil.

„Jsi novorozená, Bello, takhle se chovají všichni. Snadno se rozzuří se jednají bezmyšlenkovitě. Umím s nimi i proti nim bojovat.“

„Takže nejsem jediná, kde se chová jako vzteklý býk?“

„Ne, Bells.“

„Naučíš mě to?“

„Co?“

„Ty hmaty, kterými jsi mě dostal na zem.“

„Jasně, s tím jsem sem přišel, jen jsem tě zkoušel, abys viděla, co vztek dělá s tvým tělem.“

Pak přišel ke mně. Vzal mě za ruku a švíknul se mnou o zem. Zase se ozval býk v mém těle, ale já ho ignorovala. Pak mi pomohl na nohy a ukázal mi jak to mám udělat.

„Prostě mě vezmeš za ruku, do ruky nahrneš sílu a silou mě hodíš na zem. Ale prosím, nedávej do toho takovou sílu, jsi novorozená a máš velkou sílu.“

Musím být opatrná, představím si, že on je porcelánový sloník a musím s ním jednat opatrně. I když se mi před očima pořád míhaly obrázky mého vzteku a jeho pošklebku, udělala jsem to důkladně, ale jemně. Povedlo se, Nicolas skončil na zemi a nevypadal zuboženě, jako bych ho zkopala. Usmíval se a to mě překvapilo. Jak se může usmívat, když s ním právě třískla nezkušená upírská holka? Vyvaleně jsem na něho koukala, zatímco se vyhrabal na nohy.

„Super, holka.“

„Jak se můžeš usmívat, když s tebou právě holka praštila o zem?“

„Jsem rád, že si překonala vztek a nepráskla se mnou tak, že bych si polámal všechny kosti.“

„Aha a další?“

„Co další?“

„Netvař se furt tak nechápavě, přeci další hmat, mě nestačí do boje jen jeden. S tím se neubráním.“

Usmál se mé horlivosti. Já ale nejsem horlivá, jen nechci umřít nebo pohořet v boji.

„Dobře, ukážu ti, jak se máš bránit, když ti někdo drží ruku za zády.“

Řekl mi, ať mu na chvíli zkroutím ruku za zády, což jsem udělala až s příliš velkou ochotou. To je to nejlepší, co mi mohl dopřát, něco mu udělat v předstírání ukázky. Strašně moc jsem se v tom vyžívala a vychutnávala si chvíli jeho bezmoci, až jsem zapomněla na ukázku hmatu. Nicolas mě praštil loktem druhé ruky do obličeje. Lekla jsem se a své sevření omylem povolila. On se v mžiku otočil, podrazil mi nohy a celou svou váhou na mě dopadl. Přimáčknul mě k zemi a já se pod jeho váhou nemohla ani pohnout. Za chvíli ze se ze mě odvalil, zvedl se a na nohy pomohl i mně.

„Teď to zkus ty.“

„Prve mi ukaž, jak jsi to udělal.“

„Když ti zkroutím ruku za zády, ty mě praštíš do obličeje druhou rukou, konkrétně loktem. To mě ochromí,ty se zatím otočíš, povalíš mě na zem a zalehneš mě. Ale musíš to udělat rychle, abych se nevzpamatoval.“

Udělala jsem vše, co mi řekl a povedlo se. Na rtech se mi mihl úsměv pobavení. Budu se umět bít a ještě si to vyřídím s Nicolasem. Nechala jsem se unést pobavení a zapomněla, že Nicolas umí využít každé mé nepozornosti a já najednou ležela na zemi vedle něj. Teď se smál on. Počkej chlapče, až se to naučím, budeš na zemi pořád ty a to se ti líbit nebude. Zase to ve mně vřelo, ale už jsem se dokázala krotit, ale vztek jsem zakrýt nedokázala. Nicolas si toho zase všimnul a začal mě popichovat. Nevím, jestli to patří k tréninku, možná ano, protože to dělá často, ale já nevyletím, tedy doufám. Už se začínám krotit. Takovou radost mu neudělám, abych na něj zase skočila a on mě ze sebe nějak sundal.

Vyhrála jsem, protože se zvedl. Zvítězila jsem nad vztekem, tedy dnes. Jsem na sebe celkem pyšná.

„To už končíme?“

„Ano, ty bys tu chtěla být ještě chvíli?“

„No, jo, vždyť jsme tu jenom chviličku a já se naučila jen dva hmaty.“

„Bello, jsme tu dvě hodiny a ty moc hmatů nepotřebuješ, máš dar a ten tě ochrání.“

„Ty dar nemáš?“

„Ne, proto se musím umět bít.“

„Ale Jane říkala, že všichni mají tréninky boje.“

„Všichni, kromě upírů se zvláštními dary, kterými se dokážou bránit. Dar, který má Jane, jí ochrání před nájezdem někoho. Demetri má taky dar, ale ten ho neochrání, proto se učí bojovat. Jde mu to dobře.“

Jane mi kecala, ale možná si myslela, že můj dar mě neochrání, ale uvidíme, koho co ochrání. Kdybych se na ní naštvala, tak bych jí zkopala na hromádku, protože na mě její dar nefunuje. ha.

„Myslíš si, že by mě můj štít ochránil před útokem?“

„Já nevím, jaký druh štítu máš.“

„Aro říkal, že psychický.“

„No, kdyby na tebe útočil třeba někdo s podobným darem, jako má Jane, tak by tě ochránil. Ale nevím jestli máš prostupný štít.“

„To já také ne.“

„Pojď už, nebo nás začnou hledat.“

Vydali jsme se k hradu. Dnes mě už hlava nebolela. Užívala jsem si ohromnou volnost a rychlost.

„Chceš se trochu proběhat?“

„Můžu?“

„Jasně, počkám na tebe tady a pospěš si.“

Rozběhla jsem se do neznáma, běžela jsem hlouběji do lesa a odpoutávala se od starostí a všeho, co mě rozčilovalo a byla volná, čistá a hlavně úplně prázdná. Vybavovala jsem si , co vše mě na životě baví a proč nezoufat a dál žít. Volně a nezávisle. Bez starostí. Cítit všechny super pocity, jako je štěstí, kamarádství a láska. Není nic lepší, než být zamilovaná a mít po boku svého milovaného. Studený vítr mě šlehal do tváří, ale nebylo to nepříjemné. Připadalo mi to jako pohlazení. Ještě chvilku jsem se vznášela v mém vesmíru, ale uvědomila si, že na mě čeká Nicolas a jestli nepříjdu, bude průšvich. Za dalším stromem jsem se prudce otočila a spěchala zpět.

Nicolas nasadil ten svůj vážný obličej a celou cestu mlčel, ale to mi vyhovalo, byl od něj klid. Aro šel nám naproti a nebyl nadšený tím, že jsme se zdrželi. Vyzval Nicolase, aby mu podal ruku a Aro si přečetl jeho myšlenky. Pak o jen zpražil pohledem a Nicolas odešel.

„Bello, pojď se mnou, přijel můj přítel a chci tě s ním seznámit.“

Šla jsem poslušně s ním do jeho pracovny nebo kanceláře, nevím, co to přesně bylo. Nevěděla jsem, co jeho přítel zač a proč o chce se mnou seznámit. Nechtěla jsem si nic představovat ani se strašit, ale moje tušení bylo, že bude nebezpečný. Trochu jsem se bála, nevím, čeho. Svíralo mě to a

já nevěděla proč. Zaťala jsem zuby a šla dál za Arem. Byli jsme už skoro tam, Aro otevřel s zavrzáním dubové dveře, které vypadaly jako z 17.století. Vešla jsem s ním. Uviděla jsem toho muže, do obličeje jsem mu neviděla, protože byl ke mně zády. Slyšel kroky a tak se otočil.

„Elezare, toto je Bella.“

„Bello. Toto je můj přítel Elezar.“

Elezar se pomalu otáčel. Otevřel oči a podíval se na mě. Mé tělo se vymrštilo do obrané pozice, můj horní ret se ohrnul a z hrudi se mi vydralo zlověstné zavrčení.všechny mé svaly se napjaly. Byla jsem připravená k útoku i k obraně. V hlavě mi kolovaly různé způsoby, jak bych ho mohla zneškodnit. Celé tělo se mi třáslo a chtělo se na něj vrhnout, ale já ho držela jako neposlušného psa na vodítku. Oči jsem z něho nespouštěla a chtěla jen jedno, zabít ho. Nechci, aby se ně koukal těma svýma střašidelnýma zlatýma očima. Nikoho takového jsem nikdy neviděla a naháněl mi hrůzu. Zase jsem zavrčela a tentokrát to bylo důraznější. Moje instinkty mi říkaly, že je zlý a nebezpečný. Vyhecovaná z tréninku jsem byla ovládaná vztekem, chtěla jsem ho ze sebe dostat.

„Bello, uklidni se, je to přítel, nic ti nechce udělat.“

Na důkaz toho, Elezar zdvihl ruce nad hlavu a to jeho esto ve mně vyvolalo vlnu zuřivosti a já se i proti své vůli na něho vrhla. Elezar byl rychlý a odhodil mě směrem ke dveřím. Letěla jsem dlouho, dokud jsem se o tvrdé dveře nezarazila a nesvezla se bezvládně na zem. Chvilku jsem omráčená ležela na zemi, ale zase mě rozzuřil jeho klidný výraz. V mžiku jsem stála na na nohou. Připravila jsem se ke skoku a chtěla jsem zaútočit na jeho hrdlo. Odrazila jsem se. Najednou mě polovině pohybu chytli něčí silné paže a stáli k sobě. Vřelo to mě mě ještě více než dopoledne. Vztek mě zevnitř užíral jako nějaký virus, na který není lék. Celou mě ovládl a já se řídila jen jím. Cukala jsem se jak jsem mohla,ale stisk nepovolil. Ohrnula jsem ret a zavrčela. Vycenila jsem na Elezara zuby a zase zavrčela. Pak se koukla na ty, jimž paže patřili. Ve svém kamenném stisku mě drželi Demetri a Felix. Začala jsem kopat a cukat sebou, ale oni nepovolovali. Vzpouzela jsem se a snažila se jim utéct a vrhnout se na Elezara. Nepustili mě a ještě víc mě stiskli. Trochu jsem se uklidnila, už jsem vzdala vzpouzení, ale zuby jsem měla pořád vyceněné. Vidět mě člověk, myslí si, že jsem se buď zbláznila a nebo mám vzteklinu. Možná je to možné a je to pravda.

Aro se na Elezara omluvně podíval a řekl: „Ona je novorozená a dnes měla ještě trénink, kde jí Nicolas vyhecoval.“

Elezar jen kývnul.

„A teď to kvůli čemu tady jsme.“

Elezar se na mě kouknul a udělal pár kroků ke mně. Mé tělo se zase napjalo a já zase dlouze zavrčela. Podíval se na mě zkoumavým pohledem.

„Je to psychický štít ,ale ještě něco,což nemůžu odhalit, protože mě blokuje štítem. Ten štít má něco vyjímečného, něco ,co neznám.“

Pak se podíval na Ara. To jako mluvil o mně? Já vím, že jsem štít, ale ještě něco, jako dva v jednom? Zajímavé. Takže jsem teď pro Ara ještě důležitější.

Aro pokynul mým držičům. Felix a Demetri mě čapli ještě silněji a někam mě táhly. Tánou mě jako nějakou bestii nebo mrchu, ale nejsem jí? Naposledy jsem na něj vrhla zlomyslný pohled a pak už jsem byla na chodbě. Už jsem slyšela jen kroky mojic strážců.

Vrhla jsem se toho Elezara a udělala bych to znovu. Ta vzpomínka mnou projela jako elektrický proud a zase se mi napjalo celé tělo. Moji strážci mě odvedli do mého pokojíku, odhodili mě tam jako pytel brambor a rychle zabouchli. Ještě jsem slyšela jak se postavili přede dveře, aby mě náhodou nenapadlo se za Elezarem vydat na vlastní pěst. Plácla jsem sebou vzteky na lehátko a zbytek dne jsem uraženě seděla a přemýšlela.

<-

->

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek První čtvrť - 6. kapitola: