Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » První čtvrť - 35. kapitola

25.03.2010 (09:30) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1506×

„Ty nám čteš myšlenky.“

Cože? To si snad dělají srandu. Já na ní fakt nemám náladu. Nechci, aby si ze mě někdo dělal prdel.

„Cože já vám?“

Z Carlisla jsem cítila jakési uspokojení mísené s nadšení. Kde se to v něm bere? A Edward? Ten byl celý nějak mimo.

„Čteš nám myšlenky.“

Ona to furt nechápe? Co to s ní je? Nestojím jí náhodou na vedení? Co je to za upíra s tak pomalým myšlením?

„Ty radši drž hubu. Nevím, kdo tu na mě pořád kouká jako na dinosaura,“ vyjela jsem na Edwarda.

„Proč na něj křičíš? Vždyť nic neudělal.“

„Tys to neslyšel? Řekl mi, že mi stojí na vedení.“

„Bello, on nic neříkal.“

Oni jsou tu všichni asi nafetovaní a hluší. Ale až teď mi došel význam jeho slov. Já jim čtu myšlenky. Edward to opravdu neřekl. On si to jenom myslel.

„Tak já vám čtu myšlenky?“

Edwarde, co se tam nahoře děje?

„Nic,“ vyhrkli jsme s Edwardem najednou.

Už to chápu. Já jim čtu myšlenky. Wow, ale jak to?

„Jak to? Proč vám čtu myšlenky?“

Najednou se tu sběhl celý dům. Všichni se nacpali do mého pokoje. Jako bych tu snad prodávala krev zdarma.

Co se tu děje?

Co je?

Co všichni tak čumí na Bellu.

Kterej je lepší, růžový nebo pleťový? Zeptám se Alice.

„Neječte všichni na mě jo? Prosím.“

Rozječeli se ještě více. Všichni se asi nakazili od Edwarda, protože na mě čuměli jako retardovaní. Já už toho mám dost.

„Nezírejte tak na mě. A mlčte.“

„Bello, my jsme zticha.“

„Ty nám čteš myšlenky?“ zeptala se Alice. Té to pálí.

Jo vlastně, oni nemluví, oni na mě ječí jejich myšlenky. Chudák Edward. To je hrozný, jak to může vydržet?

„Jak ti je Bello?“ Zeptala se Esmé. Konečně inteligentní dotaz. A ještě lehčí odpověď.

„Já se mám...“

Jak se vlastně mám? Já ani nevím, cítím tolik pocitů. Napětí, nadšení, radost, zklamání, znuděnost a mohly bych pokračovat.

„Já nevím, já cítím tolik pocitů.“

Najednou jsem ucítila strach. Ale proč? Vždyť já se nebojím. Celý svět se zbláznil. A teď chtíč. Když jsem soustředila, cítila jsem dokonce odkud ten pocit pochází. Podívala jsem se po místnosti a narazila jsem na Emmeta. No jo no, kdo jiný.

Počkat. Já dokážu přiřadit emoce k lidem. Jako bych je cítila. Jako bych byla houba a vstřebávala jejich pocity. Moment. Já opravdu vím, jak se cítí.

„Ememte, co cítíš?“

„Upíry, nábytek...“

„Já myslím emoci.“

„Já jsem smutný.“

„Lžeš,“ vyhrkli jsme s Jazzem najednou. Hodil na mě překvapený pohled. Ustrašeně jsem sklopila zrak.

„Ehm, Bello?“ ozval se Jazz.

„Hm?“

„Ty cítíš emoce všech lidí tady?“

„Vypadá to, že jo. Nebuď tak zaskočený, já sama nevím, co se to děje.“

„Mě to připadá, že se naše dary nějak zkopírovali do tebe. Jako by sis je půjčila. Proč? Nevíš, co by s tím mohlo souviset?“ vychrlil na mě Carlisle.

„Já opravdu nevím. Prostě jsem najednou četla myšlenky.“

„A co jsi dělala před tím?“

„Já nevím, prostě jsem se válela po posteli.“

„Nic jiného? Na co jsi myslela.“

Nevěděla jsem, kam míří a co myslí, ale pak mi to docvaklo.

„Mno, roztáhla jsem kolem domu štít.“

„To je ono, Isabello. Ten štít. Neříkala jsi náhodou, že tvůj štít je psychický a ještě něco, ale nikdo neví co?“

„Mno jo.“

„Tak vidíš, tvůj štít je nejen psychický, ale díky němu máš teď vypůjčené naše dary.“

Pořád mi to nedocházelo, ale vypadá to, že můj štít je... skvělý. Zamilovala jsem si ho a teď ho nikdy nestáhnu. Začala jsem tančit po pokoji divoký tanec štěstí, jenže nikdo nechápal moje počínání.

„Hele Bello, když jsi teď vypůjčila mou schopnost a cítíš emoce, skus třeba Emmetta rozčílit.“

„Jak?“

„Zkus to.“

Vůbec jsem nechápala, jak to mám udělat. Jemu se to řekne, určitě to dělá přes dvě stě let, ale co já? Já mám jeho schopnost tak deset minut a hned tu po mně chce zázraky. Jak? Jak? Jak?!

„Jazzi, prosím malou nápovědu.“

„Skus někde v mozku zapátrat po té emoci a zaměř se na toho člověka a jako by mu jí myšlenkami pošli.“

To je jako návod v japonštině. Ale co, zkusím to. Není to zase tak těžké. Nejsem žádné trdlo.

Soustředila jsem se podle Jazzovi rady jsem zapátrala v paměti. Našla jsem tu emoci, představila jsem si ji a chvilku jsem jí cítila. Soustředila jsem se teď na Emmetta a myšlenkami mu ji jakoby poslala. A nic.

„Eme, jak ti je?“

„Co je ti do toho, si snad moje matka?“

Ono to funguje. Jde to. Takže jsem mu zase poslala jeho obvyklou sluníčkovskou náladu, kterou jsem na něm zbožňovala.

Po chvíli se všichni vrátili do svých pokojů a já jsem tu naštěstí zůstala sama. Štít jsem radši stáhla, protože jsem nechtěla poslouchat jejich myšlenky, hlavně ty Emmettovi, protože právě měli s Rose horkou chvilku. Ne, ne, žádné jejich sexuální praktiky a chutě, nechci cítit jejich vzrušení. To fakt ne.

Protřebuju si trochu vyčistit hlavu, utřídit myšlenky. Ne, já toho potřebuju víc. Nejraději bych všechno zapomněla, všechno si vymazala z hlavy. Je toho na mě moc. Tolik věcí najednou. Elezarův příchod, Saražin odchod, výhružný dopis, nově nabytá schopnost. Hlava se mi točí z náporu informací.

Jediné, co mi připadalo v tu chvíli pro mě nejlepší, bylo vyskočení z okna. Nebyl to sebevražedný pokus, ale potřebovala jsem co nejdříve na vzduch. Po ladném dopadu jsem se rozběhla rovnou do lesa. Užívala jsem si té volnosti. Vítr mi cuchal vlasy, které mi doufám z toho šoku neopadaly. Hbitě jsem se vyhýbala větvičkám. Větřík mi hvízdal v uších. Přeskočila jsem padlý strom a zamířila jsem si to na sever. Doufala jsem, že mi větřík mojí hlavu profoukne a vyfoukne všechny myšlenky, ale on mi je přefoukal a donutil mě znovu o tom přemýšlet.

Musím začít lovit, jinam mě myšlení nepřestane bolet. Nasála jsem vůni lesa a byl tam i pach jelena. Rozběhla jsem se za jeho vůni, ze které se mi ještě pořád někdy zvedal kufr, ale je to potrava. Další hluboký nádech a ze mě byl lovec. Zuřivě jsem se rozběhla na nic netušícího jelena. Zaměřila jsem se svými zvířecími pudu na tepnu, která mu pulzovala pod hedvábnou srstí. Vzdálenost mezi námi se zkracovala a jelen zbystřil. Rozběhl se tak, aby mi utekl, ale já jsem byla pořád rychlejší než on. Jedním mohutným skokem jsem ho skolila a zlomila mu vaz, aby se netrápil. Pak už moje pozornost směřovala jen na jeho tepnu, která pulzovala teplou krví. Svými ostrými zuby jsem proťala jeho kůži a už jsem se krmila. Moje hrdlo jásalo a já také. Mojí mysl zaplnila jen krev, nic jiného jsem nevnímala.

Zahrabala jsem mrtvolu jelena do země a vydala jsem se na Edwardovu loučku. Samozřejmě, že mi myšlenky hned začali vířit hlavou a nenechávaly mě ani chvilku v klidu, čehož jsem se obávala.

Sedla jsem si doprostřed a poslouchala jsem zvuky lesa, které mi připadali tak uklidňující, že bych z toho klidně usnula. Lehla jsem si na záda a zhluboka jsem dýchala. Nádech, výdech, nádech, výdech. Soustředila jsem se na to, jako by to bylo to nejdůležitější na světě, a proto se na to musím tolik soustředit. Byla to ironie. Já vzduch vůbec nepotřebuji a přesto se soustřeďuji na nádech a výdech.

Někdo se ke mně blížil. Ale mě to bylo fuk. Klidně, ať je to třeba Sarah ať mě klidně zabije na místě. To bych klidně brala. Bylo by to fajn, nemusela bych nad ničím přemýšlet, kdybych neexistovala.

Ale Sarah ani nikdo, kdo by mi chtěl ublížit to nebyl, protože ten dotyčný mě políbil na čelo. Bylo to jako pohlazení motýlích křídel. Hebké, ale přesto jsem dostávala jemné elektrické šoky. Ááá, zavrněla jsem blahem.

„To ti nestojím ani za pohled,“ zakňoural Edward.

„I za víc.“

A přisála jsem se mu na rty. Líbala jsem ho jen jemně, ale on chtěl víc. Po chvilce jsem se od něj odtrhla a sklopila zrak. Položil mi ukazovák pod bradu a jemně ji nadzvedl. Teď se mi zpříma díval do očí a doslova mě mámil. Byl to typický Don Chuan. Každého sbalil pohledem.

„Vím, že je to těžké, vstřebat to, že máš novou schopnost.“

Nic jsem neříkala, jen se mu pořád dívala do jeho pomalu tmavnoucích očí.

„Chci ti jen říct, že jsem ti kdykoliv a s čímkoliv k dispozici.“

„I teď?“

„I teď.“

„S čímkoliv?“

„S čímkoliv.“

„Jeden nápad bych měla.“

„Tak mi ho pošeptej.“

Natáhla jsem se k jeho uchu a začala jsem ho jemně laskat a pak jsem se přesunula k jeho rtům. Zapojil se do našeho mazlení a začal mě vroucně líbat. Jeho polibky byly čím dál tím naléhavější.

Položila jsem ho na záda a sundala jsem mu košili. Už jednou jsem viděla jeho nahou hruď. Ale teď to bylo z blízka. Byla nádherná. Sehla jsem se k němu a políbila ho na rty a pomalu jsem sklouzávala dolů. Políbila jsem mu krk a přesunula jsem se k bradavkám.

Najednou jsem se ocitla dole a on byl nade mnou. Jedním vrzem mi strhl tričko a začal mě líbat na krku a přesunoval se níže k mým ňadrům. Pohladil mě v důlky mezi prsy a já nestačila potlačit vzdych.

Přesunula jsem se zpět k jeho rtům a začala být netrpělivější. Dotýrala jsem se něj a on se nad tím jen usmál. Hladil mě po zádech a rozepnul mi podprsenku.

„Jsi nádherná,“ pošeptal mi.

Laskal mě všude kde se dalo a mě z úst unikaly vzdechy. Stáhl mi kalhoty a kalhotky byly poslední částí oblečení, která nás dělilo.

Nepřemýšlela jsem nad tím, co dělám. Připadalo mi to tak přirozené. Moje ruce mě vedly dál, jako bych to dělala každý den.

Teď přišla řada na mě. Rozepnula jsem mu pásek a strhla mu kalhoty a chystala jsem se na boxerky. Chytla jsem je za lem, ale jeho ruka mě zastavila. Tázavě jsem se na něj podívala. Zavrtěl hlavou.

„Promiň Bello, já nemůžu.“

„Počkej, nerozumím ti,“ chytla jsem ho za ruku.

„Je to ještě moc brzy.“

„Ale není. Máš nějaký důvod?“

„Ano, nejsme svoji,“ řekl, posbíral si věci, oblékl se a odešel.

A mě tam nechal samotnou. Seděla jsem skoro nahá na louce smutně se dívala za jeho mizející postavou. Přehrávala jsem si vše, co se teď mezi námi odehrálo a nedokázala jsem to vytěsnat. Měla jsem se jako v ráji, ale pak jsem se najednou ocitla pod ledem. On mě odmítl. A jako vysvětlení řekl, že jsme se nevzali. Kdo by teď čekal na svatbu? To mi rovnou nemohl říct, že mě nechce?

<-

->

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek První čtvrť - 35. kapitola: