Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » První čtvrť - 34. kapitola

12.03.2010 (10:45) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1480×

„Kdyby to bylo jen to, tak bych se netrápila. Nebyla to, co jste si mysleli.“

„To je dobře ne?“

„Byla jsem někdo horší...“

Saražin pohled

S Bellou není něco v pořádku. Něco před námi skrývá. Co to s ní je? Je špatná herečka, ostatní jí to možná žerou, ale já jsem to prokoukla. Není žádná nevimná novorozená. Ani obyčejná novorozená. Byla strašně nepříčetná, když nedostala lidskou krev, jako by už na ní byla zvyklá. Jako by ji dostávala v pravidelných intervalech.

Další zvláštnost. Na to, že je novorozená, umí se dobře bít. Nerada to přiznávám, ale skoro mě porazila. Byla divoká, ale s rozvahou. Takhle se nemohla vycvičit sama a jen tak bez cviku by mi nedávala do těla. Vypadá to, jako by jí někdo učil. Měla určitě nějakého učitele. Nebo trenéra. A to velmi dobrého. Ne výborného. Uměla hodně hmatů a výpadů, ale moc dlouho se asi neučila, protože jsem se dostala k ní a stačila mi jen chvilka její nepozornosti. Asi se toho moc nenaučila. Asi s tréninkem přestala. Trénovala usilovně, ale jen pár měsíců.

Bojí se Ara. Jako kdo by se ho nebál, ale když Carlisle mluvil o jeho návštěvě, byla nervózní. Byla nesvá, vrtěla se a pak se i zvedla. Byla vylekaná, bojí se ho. Jako by mu něco udělala a bála se ho znovu potkat.

A za další. Odkud se zná s Elezarem? Ano, je upírka, takže si ho mohla vyhledat, ale my se velmi dobře známe, takže by se nám Elezar zmínil a kdyby ho potkala, tak on ji přesvědčí, ať pije zvířecí krev. Napadá mě jediná možnost.

Začíná mi to docházet. Bojí se Arovi návštěvy. Má nedokončený výcvik od nejlepších trenérů, kteří jsou ve Volteře. Dostávala krev v pravidelných intervalech. A s Elezarem se mohla potkat jedině ve Volteře. Aro si ho vždy volá, aby zjistil schopnosti u nových upírů.

Ona zdrhla z Voltery. Ale jak se dostala sem? Proč zrovna sem? Není ona náhodou špech? Nebo hledala nějakou větší rodinu, aby pak táhla na Volteru?

Ta svině. Mrcha. Zrádkyně. To mi vířilo hlavou. Nemohu tu být s ní.

Sbalila jsem si jen to nejnutnější, napsala jsem Belle dopis, abych jí trochu potrápila nervy a schovala jsem jí ho do skříně. Pak jsem utekla oknem. S nikým jsem se nerozloučila. Bude se mi po této rodině stýskat. Mám je strašně moc ráda, ale pochybuji, že oni mě také.

Potřebuju být teď chvíli sama a potřebuju si „něco“ vyřídit ve Volteře

Bellin pohled.

Sakra, nechtěla jsem to říct, ale prostě mi to vyklouzlo. Přišlo mi to tak přirozené to někomu říct.

„Kdo jsi byla?“

Bála jsem se toho, že se zeptá, ale stalo. Já bych mu to tak ráda chtěla říct, ale nemohla jsem. Nechtěla jsem, aby si o mě myslel kraviny. Nechtěla jsem vidět, jak by na to zareagoval. Nechtěla bych vědět, co by bylo pak. Prostě nic.

„Edwarde, někdy vám to povím, až bude ta správná chvíle.“

„Dobře dobře,“ dodal rychle, jako by si až teď uvědomil, jak je to téma pro mě nepříjemné, „mě je jedno, kdo jsi byla. Není to důležité, důležité je, jaká jsi teď.“

Přistoupil ke mně a vřela mě objal. Teď jsem věděla, že mu to nikdy říct nemohu. Nedokázala bych si život představit bez jeho vstřícné náruče, kterou mi vždy dává najevo, jak moc mě miluje. I když řekl, že mu nezáleží na to, co jsem byla, já mu to nemohu říct.

Možná někdy ano. Jen když to bude velmi nutné a nebo za hodně dlouho, že na to i zapomenu. Rozhodla jsem se. Někdy jim to řeknu, až nastane ta pravá chvíle. Jen jsem nevěděla, že ta chvíle přijde tak brzo...

Je to týden po návštěvě Denalijských. Oddechla jsem si, že už nemusím mít na očích Elezara, ale bylo mi líto, že odjela Carmen, kterou jsem si velmi oblíbila. Rozuměly jsme si.

Ale je tu jedna záhada, těsně po jejich odjezdu zmizela i Sarah. Jako by se pod ní zem propadla. Ne, že bych nebyla z její „ztráty“ šťastná, ale zmizela najednou. Nikdo to nečekal a pro všechny to byla záhada.

Bylo ráno a já jsem se prohrabávala šatníkem a hledala něco na sebe. Zní to velmi ironicky, když je šatník narvaný k prasknutí a já hledám oblečení, ale já jsem hledala něco pohodlného. Jenže tady asi tepláky nenajdu. Povzdechla jsem si. Alice by mě zabila, kdybych jen na něj pomyslela.

Sáhla jsem do jedné hromady a naivně jsem doufala, že se tu jakoby zázrakem objeví, když v tom jsem nahmatala něco, co do šatníku určitě nepatří. Vytáhla jsem z něj obálku. Úhledná bílá obálka. Pro Bellu, stálo tam, ale já jsem si najednou byla jistá, že mě v ní nečeká nic příjemného. Radši jsem si sedla na postel, kdyby to bylo něco, co bych neustála. A bylo.

Ty Volterská děvko,

myslela sis, že to nikdo nezjistí? Že jsi z Voltery? Nevím sice, co je tvůj plán, co tady hodláš dělat. A je mi to i jedno. Jen ti chci říct, že mě jsi neoblbla. Jsi špatná herečka. Jsem velmi všímavá, to je i můj dar, jak jednou řekl Carlisle, ale to je jedno. Určitě tě teď bude zajímat, jak jsem na to přišla.

Nebyla jsi opatrná. Takže za prvé. Přišla jsi úplně šílená. To jsem nevěděla proč, ale je mi to i jedno. Měla jsi rudé oči a byla jsi úplně šílená po krvi, jako bys ji dostávala každý den.

Pak když jsme se spolu bily, věděla jsem, že ten výcvik nemáš sama od sebe. Že tě určitě trénoval nějaký profík. A profíci jsou ve Volteře. Pak když jsi mě nechala proniknout až k sobě, protože jsi nedávala pozor, tak mě napadlo, že jsi při výcviku nedávala pozor a nebo tě trénovali jen chvilku, protože jsi jim zdrhla.

Další bod je, že když začal Carlisle mluvit o Arovi, byla jsi neklidná. Nikdo si toho nevšiml, jen já.

A za poslední, tvá reakce na Elezara. Aro si ho vždy povolává na upíry, u kterých neví, jakou mají schopnost. Jindy jsi se s ním nemohla setkat, protože ze severu nejsi.

Jen by mě zajímalo, proč jsi šla sem, když jsi zdrhla z Voltery? Možná se na to půjdu zeptat Ara.

Hezký den přeje Tvoje Sarah.

Nevím, co na to mám říct. Šok. Hrůza. Šokovala mě ta malá mrcha. Co si o sobě myslí?

Zhroutila jsem se na postel a rozvzlykala jsem se. Jestli to poví Arovi, tak on si pro mě přijde a...

Ne, ne, ne. To nemohu být ani chvilku šťastná? Ani žďibíček štěstí mi není dovoleno? Asi ne. Svoje štěstí jsem vybrala a teď mě čeká jenom smůla, smutek a strach.

Moje chvilkové štěstí se rozletělo na miliony malých, ostrých kousíčků, které se mi pomalu zabodávaly do kamenného srdce. Bolest, kterou mi způsobovaly nebyla zas tak nesnesitelná. Hořší bylo pomyšlení na to, jestli Aro přijde a pobije mou rodinu.

Nechci, aby mě zabili a aby táhli až sem. Nechci, aby to moje rodina odnesla.

Bylo mi strašně na nic. Můj život tímto skončil. Nebo končí. Pomalinku, pomalu, jako by si mě ještě vychutnával a čekal. A díval se, jak tu trpím.

Z mého truchlení nad sama sebou si mě zavolal Carlisle. Zaklepala jsem na dveře od jeho pracovny. Pozval si mě dál a já jsem si sedla do křesla, co mě v rohu. On se posadil naproti mně a začal:

„Bello, kdyby ti to bylo moc intimní, tak se ozvi. Já jen...

„V pohodě, mluvte.“

„Já jen, dlouho jsem bloumal nad tím, jestli máš nějaký dar. A nic jsem nevymyslel. Víš to?“

„Ano, jsem psychický štít a ještě prý něco zvláštní, na co nemohli přijít.“

Chtěla jsem se chytit za pusu a přestat mluvit o svém daru, ale proč bych měla. Zbývá mi už jenom pár dní, týdnů života a já nechci lhát. Nechci si zkazit poslední chvilky mého života lhaním. Chci si to užít naplno.

„Psychický štít? Co to obnáší?“

„Blokuju dary, které se mi snaží vniknout do hlavy, když to tak řeknu.“

„Zajímavé, tak proto ti Edward nemůže číst myšlenky?“

„Asi jo.“

„Já už tě tu nebudu déle zdržovat. Děkuji ti.“

Přikývla jsem na souhlas a potichu odešla z jeho pracovny. Kam jsem asi šla? Do mého pokoje, kam jinam. Bylo to tu nasáklé smutkem a beznadějí, která mě pohltila hned, jak jsem vešla. A já jsem se nebránila. Na co vzdorovat? Stojí to mnoho úsilí. A já na to nemám energii.

Škoda, že tu není Jazz. Dřív jsem ho nenáviděla, ale jeho schopnost je teď náplastí na mojí bolest. Člověk by řekl, že upír je nezranitelný, že ho nic nebolí. Po fyzické stránce ne, ale po psychické je pořád stejně slabý jako člověk. Něco si do svého nového života odnesl a to je jeho mysl, jeho pocity, jeho duše. Ta schránku nezměnila. Ta se nemůže vypařit, ani nikam ztratit.

Když už nemůžu nic udělat, tak se tu přece nebudu užírat. Roztáhla jsem štít. Když je nebudu moci bránit, tak je zkusím udělat alespoň imuní proti Janinu útoku. Celé garda může být kdekoliv. Možná Aro našel nějakého nového upíra se super schopností, který by nás vymlátil všechny. Ale jestli by jeho schopnost působila na mé vlně, tak má smůlu.

Najednou se v mých dveřích objevil úplně nepříčetný Edward. Zuřil. Blesky zlosti mu metaly z očí rychlostí kulového blesku a jejich objektem jsem byla já.

„Jak to, že jsi mi neřekla, že jsi štít?“

Nadechovala jsem se k odpovědi, ale nenechal mě nic říct a pokračoval si svou dál.

„Myslel jsem, že...“

Nedořekl, jen se na mě podíval. Vypadalo to, jako by mě až teď v této místnosti našel nebo zaregistrova. Jako bych tu přebývala nebo něco takového.

„Klidně můžeš přidat, mě už dneska nic nerozhází.“

Bude lepší, když mě budou nenávidět a pak odejdu, aby je Aro neohrozil.

Já jsem takový sobec, řvu tady na ní kvůli zbytečnosti. Tedy není to zbytečnost. Já jsem se několik týdnů trápil tím, že má schopnost nefunguje.

„Máš pravdu Edwarde, měla jsem ti to říct.“

Neměl jsem na ni tolik řvát. Vypadá hrozně, jako by jí oznámili, že nás všechny zavraždí.

„Víš co, máš tak trochu pravdu. Fakt vypadám tak hrozně?“

Edward se najednou jako by probral z tranzu. Jako by až teď zaznamenal, že jsem na něj mluvila. Co to s ním je? Má dneska den blbec? Nebo mu mozek přestal fungovat? Protože projevuje příznaky, jako by se z něj stal šnek. Má nějaké pomalé reflexy. Je nějaký celý zpomalený.

Asi celou minutu na mě zíral s otevřenou pusou, než dokázal vydat nějakou hlásku.

Co se to děje?

„Co se děje co? Jestli s tebou, tak to by mě také zajímalo. Dneska jsi celý nějaký zpomalený.“

„Bello.“

„Co je? Je to pravda.“

„Bello, ty to pořád nechápeš.“

Je fakt tak blbá nebo jí to ještě nedošlo?

„No dovol, co mi má jako dojít.“

Edward měl pořád ten vyděšený výraz. Mě už začínal zase rozčilovat. Už mě to pěkně štvalo.

„Carlisle,“ zavolal Edward a ten se ihned objevil po jeho levici.

Co se děje Edwarde?

„To by mě taky zajímalo Carlisle, on je nějak zpomalený. Teď asi i retardovaný, koukni se, jak se na mě dívá.“

Pečlivě jsem se podívala na Carlisla a myslela jsem, že asi zavolám na pohotovost. Carlisle mě stejný výraz jako Edward. Tady se snad všichni zbláznili. Může se upír zbláznit? Určitě, jinak by na mě tak nekoukali.

Co to je, Edwarde?

„Mě by zajímalo, co je s vámi,“ snažila jsem se na sebe upoutat pozornost. Protože oni vypadali jako by je právě přivezli z Marsu.

„Řeknete mi konečně, co se děje?“

Vypadalo to, jako by si mezi sebou povídali a mě pořád ucházelo, o čem se baví.

„Bello, ty to ještě nevíš?“

„Ale co.“

To není možné. Nic takového jsem ještě nikdy neviděl.

„Carlisle, prosím tě vysvětli mi to. CO se to děje?!“

„Bello, ty nám čteš myšlenky.“

<-

->

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek První čtvrť - 34. kapitola: