Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » První čtvrť- 33. kapitola

05.03.2010 (07:45) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1325×

Bellin pohled.

Já jsem její útok přežila, i když jsem v to nedoufala. Měla bych si více věřit, když jsem měla za trenéra a mořitele Nicolase, ale já jsem to od ní nečekala a měsíc nebo i více jsem netrénovala. Popravdě jsem ani nechtěla. Moc jsem se toho nenaučila, ale i to mi zatím stačilo. Měla bych se toho naučit více.

Ležela jsem na své milované postýlce a přehrávala jsem si celou dobu zážitky z dnešního dne. Zažila jsem toho mnoho a snažila jsem se to vstřebat. Šlo to těžko. Moje vzpomínky byly tak živé.

V pokoji jsem byla sama po tom, co jsem vyhnala Edwarda. Každou chvilku jsem sebou cukla nebo vykřikla, protože jsem znovu a znovu prožívala to napětí a strach, ale rychle jsem se uklidnila, protože hned vedle mého pokoje má pokoj Jazz. Takovou super schopnost bych také chtěla mít. Vlastně ne, nechtěla, nedokázala bych uklidnit sama sebe. Jsem ráda za Jazze.

Akorát jsem se vrátila z lovu. Šla jsem do obýváku a pustila jsem si telku. Byla jsem překvapená z toho, že tu nebyl Emmett a nekoukal se na baseball nebo nějaké porno.

Znuděně jsem přepínala z programu na program, když v tom přišel do obýváků Carlisle a svolal celou rodinu. Na mou smůlu i Sarah. Radši jsem se na ní ani nepodívala, protože jsem si opravdu nepřála vidět její drze rovný a arogantně stáhnutý obličej plný nenávisti vůči mě.

„Mám pro vás návrh. Můj přítel Aro nás pozval na ples, který pořádá za dva měsíce ve Volteře. Půjdeme tam?“

Při vyslovení Arova jména jsem se viditelně zachvěla. Projela mnou vlna neklidu, kterou Jazz i tak uklidnil, ale stále ve mně hlodal červíček strachu.

„Cože? Ty ještě váháš, samozřejmě, že ne.“

„Rose má pravdu, nemůžeme tam jít.“

„Já vás chápu, ale nebylo to pozvání. Aro většinou posílá slušné rozkazy. Takže nám nic jiné nezbývá.“

Další strach. Najednou jsem se prudce postavila. Všichni se na mě bez výjimky podívala. Střelila jsem po nich rychlým pohledem. Jazz mě naštěstí zaplavil vlnou klidu.

„A co kdybychom nešli?“

„Tak si to sem přijdou zkontrolovat.“

Další hrůza, já to snad nevydržím. Rozšířily se mi zorničky. Ještě že se upíři nepotí, jinak bych měla úplně mokré ruce. Bála jsem se gardy. Nemohu je nechat přijít sem, aby to tu rozflákali a zabili mojí drahou rodinu. I když vražda Sarah by mi nějak extra nepřekážela. Ale i tak. Určitě mě pořád hledají, protože jsem Arovi zabila jeden klenot ze sbírky, jednoho strážce a ještě jsem utekla. To se mu asi určitě nedělá.

Cítila jsem na sobě Saražin pronikavý pohled. Svým laserovým pohledem mě určitě hodlala zabít, ale to se jí asi nepodaří.

„Carlisle, vypadá to, že na ten ples budeme muset jí. Užijeme si to tam neboj.“

„Asi nám nic jiného nezbývá.“

„Rodinko, mám dobrou zprávu, Denalijští k nám přijedou na víkend.“

To bylo před třemi dny. Dneska by měli přijet, ale pořád nevím, kdo to je. Jen mi bylo divné, že mi nikdo nevysvětlil, o koho jde. To mě berou v rodině tak vážně, že by na to zapomněli? Já bych se na to zeptala, ale nevím. Bylo mi to blbý, tak jsem radši čekala. Ale hlodalo ve mně něco, něco jako.. jako zlé tušení. Že se blíží pohroma. Ano to je to správné slovo.

Všichni byli nadšení. Né, že by skákali do stropu, ale nějaké nadšení to bylo cítit. Hlavně z Esmé, ale ta je nadšená ze všeho. Nechci jí pomlouvat, nemyslela jsem to špatně. Je to prostě ona. Taková jaká je. Obětavá a mateřsky hodná.

Jen Edward se plížil domem jako stín. Nevypadal, že by byl nějak extra nadšený.

Jednou jsem ho zatáhla do svého pokoje a zastoupila mu cestu.

„Co jsou ti Denalijští zač?“

„Jsou to asi přátelé z Aljašky.“

„Všichni jsou z jejich návštěvy nadšení, proč ty se mračíš jako kakabus?“

„Kvůli Tanye?“

„A to je kdo? Tvoje ex?“

„Ne, Tanya se do mě asi zamilovala.“

„No a? Kdo by se do tebe nezamiloval?“ zavrněla jsem mu u ucha.

„Když ona se mě snaží dostat na svojí stranu.“

„To je jedno, já tě nedám ju?“

A vrhla jsem se mu na jeho sladké rty.

Před domem zastavily dvě auta. A z nich vystoupilo pět lidí. Všichni Cullenovi se soustředili do obýváku. Já jsem otálela, pořád jsem neměla jistotu, jestli opravdu patřím do rodiny. Nakonec jsem se přece jen vzchopila a líně jsem slezla po schodech dolů. Sedla jsem si vedla Edwarda a poslouchala jejich debatu. Sarah tu také byla, bohužel. Že má ještě tu drzost, lézt mi na oči.

Dveře vrzly a v nich se objevila žena s olivovou pletí a krásnými černými vlasy. Její zlaté oči po mně šlehly pohledem, ale vzápětí skončila v objetí s Esmé a pak Carlislem. Pak vešla dívka s světlounce blonďatými rovnými vlasy taktéž se zlatýma očima. Pak jsem se otočila na Emmetta, který zase pronesl nějakou svou peprnou poznámku.

Do obýváku vešla Esmé a za ní ta černovlasá žena. Zvědavě po mně pokukovala, ale nepřipadalo mi to nezdvořilé ani takové to očumování. Vypadala spíš... zvědavě.

„Bello, tohle naše přítelkyně Carmen.“

Žena se na mě přátelsky usmála a podala mi ruku. Připadala mi fajn.

Pak sem vešli tři dívky, podle mě sestry, měly podobné rysy. Esmé mi je představila jako Kate, Tanyu a Irinu. To je klan samých ženských? Asi jo.

Jaké ale pro mě bylo překvapení, když se objevil ve dveřích. Prudce jsem vyskočila na nohy a z hrudi se i vydralo tiché zavrčení. Zase jsem se neovládala. Pohledem jsem poprosila Edwarda a on se ihned postavil blízko mě. Pochopil.

Příchozí si mě všiml až teď a vypadalo to, že mu oči vypadnou z důlků. Měl pořád ty stejné oči, které mi dříve připadali strašně strašidelné a protivné, ale i tak tam trochu té protivnosti bylo.

„Isabello, dlouho jsme se neviděli.“

Neřekl to vysměvačně, ale jeho oči prozrazovaly více, než asi chtěl.

Čekal. Byl ostražitý. Nechtěl se setkat s mým další výpadem, který minule i tak odrazil.

„Nečekal bych tě tu. Zrovna ty, která...“

Nenechala jsem ho tu větu dokončit a rychle jsem vyštěkla:

„Já bych tě tu taky nečekala a nemůžu říct, že tě ráda vidím.“

„Minule jsme nezačali zrovna dobře. Chtěl bych, abychom začali od začátku.“

Cítila jsem na sobě pohledy všech přítomných a v očích měli jediné, miliony otazníků.

Pořád jsem na něj koukala a mozek mi bombardovali všechny vzpomínky na něj. Jak jsem ho napadla a pak jsem byla všem pro smích. Dost! Pořád a pořád vyplouvali na povrch moje vzpomínky a pocity. Strach z jeho očí a vztek na něj. A pořád mě to otravovalo.

Co když ho Aro poslal, aby mu řekl, kde jsem? Nebo aby mě rovnou dostal zpět do Voltery. Třeba má v autě naloženou celou gardu, kteří čekají na tichý rozkaz, aby mě rozcupovali a dovezly do Voltery zpět po kouskách. Když budu roztrhaná, nebudu se moci bránit. Toho jsem se bála ještě víc.

„Já jsem Elezar,“ řekl a natáhl ke mně ruku.

Otálela jsem, ale pak jsem mu tu ruku také podala. Vítězoslavně se usmál a ignoroval všechny pohledy. Ještě chvilku mě protínal pohledem, ale pak se elegantně postavil vedlé své družky.

To napětí bylo strašně tíživé. Elezar i s Carmen si sedli na gauč vedle Emmetta a začali si živě povídat s Carlislem a Esmé. Rozhlédla jsem se po příchozích. Upíři mají dobrou paměť, ale i kdyby neměli, tak na náš tajemný rozhovor s Elezarem nezapomenou. Vůbec neposlouchali debatující čtveřici, bylo jim jedno o čem si povídají. Klidně je mohli pomlouvat nebo snovat plán na atentát.

Jenže zbytek rodiny spolu s Kate, Irinou a Tanyou mě sledovali. Začínala jsem být čím dál tím nervóznější. Bylo to nepříjemné, jak na mě pořád civěli. Že jim to není blbý, bez přestání na někoho civět. A pořád, v kuse.

Udělala jsem to, co by udělal asi každý člověk. Nemohla jsem tu hrůzu dál snášet. Otočila jsem se na podpatku, vyběhla schody dvěma skoky. Cítila jsem za sebou něčí přítomnost, ale já jsem musela být sama. Tomu nebo té dotyčné jsem zavřela dveře před nosem a vrhla jsem se k oknu. Jedním prudkým trhnutím jsem ho otevřela a vyskočila jsem ven.

Cítila jsem jemný dotyk se zem, jako bych mě právě pohladila a ne, že jsem na ní přistála z druhého patra. Ale nezabývala jsem se tím. Rozběhla jsem se vstříc lesu. Moje útočiště. Můj úkryt. Půjdu tam, kam patřím. Jsem lovec, takže do lesa.

Vítr mi cuchal neposlušné vlasy. Stromy mi ustupovaly z cesty, jako by se mě báli. Rozestupovali se přede mnou, až mi ukázali louku. Nebyla to Edwardova loučka, kterou jsem čekala. Byla to úplně jiná louka. Byla krásnější než Edwardova. Nádherná jako z pohádky. Byla o dost menší, byla to spíš mýtina, ale velmi malebná.

Sedla jsi do jejího středu a objala jsem si kolena. Začala jsem se pohupovat dopředu a dozadu jako psychicky labilní člověk, ale pomáhalo mi to. Uklidňovala jsem se. Strach a vše tohle bylo pryč. Cítila jsem se lépe. Jako kdyby tu byl... Rozhlédla jsem se okolo a nikoho jsem neviděla. Nikdo tu nebyl. Nechci, aby tu někdo byl.

Edwardův pohled.

Všichni jsme šokovaně hleděli na Elezara a Bellu a na vstřebávali jsme jejich záhadný rozhovor. Vůbec jsme nepochopili, o čem se baví. Byla to pro nás čirá záhada. Pro mě tedy ne úplně. Ještě než Elezar promluvil, jeho hlavou bleskla myšlenka na šíleně rozzuřenou Bellu, která se po něm vrhla. Odhodil ji jako pírko, ale bylo vidět, že i on z ní měl strach. Jak ji odhodil, přistála na velkých bytelných dubových dveřích a svezla se podél nich na zem. Chvilku vypadala, jako by byla mrtvá, ale pak se hbitě zvedla připravená ke skoku. Tolik nenávisti a strachu jsem nikdy v žádných očích neviděl. Vylekala mě, to nebyla moje Bella. Ta by nikdy nikoho nezabila, ale tuta vypadala, že zabíjí na potkání.

Přestal jsem přemýšlet o Elezarově myšlence na Bellu. Ne, že by mi nepřipadala zajímavá, ale Bella najednou zmizela. Odešla. Bez přemýšlení jsem se vydal za ní, ale ona mi těsně před obličejem zavřela dveře. Nečekal jsem to a vynaložil jsem mnoho úsilí, abych ty dveře nerozrazil. Chtěl jsem se otevřít, ale na ruku mi dopadla něčí velká ruka. Nelekl jsem se. Otočil jsem se na příchozí. Byli dva.

„Nech ji být, chce být chvilku sama,“ řekl Jazz.

„Ale...“

„Opravdu Edwarde, neboj, nechce utéct, jen být sama,“ uklidnila mě Alice.

„Pojď, dole tě čekají.“

Šel jsem dolů, ale pořád mi vrtalo hlavou, co to měla Bella s Elezarem a proč tak rachle odešla. To vlastně vím. Všichni jsme na ní koukali, v očích samé otázky a zkoumavé, až vtíravé pohledy. Měl jsem jí být oporou, ale já jsem byl v tom zírajícím publiku. Já jsem takový vůl.

Prudce jsem se zvedl a vyběhl jsem hlavními dveřmi ven. Běžel jsem za jejím pachem úplně na druhou stranu, kam jsme normálně chodili. Zastavil jsem se ve stínu stromů a sledoval jsem její nádhernou, andělskou tvář ztrápenou výčitkami a strachem.

Určitě o mě ví. Vylezl jsem ze stínů stromů. Střelila po mě obezřetným pohledem a ne čele se jí vytvořila slabá vráska. Ale pak se hned odvrátila a smutně vzdychla. Přiblížil jsem se k ní. Nic nedělala, nic neříkala, ani se na mě nepodívala.

„Bello, musím se ti omluvit....“

Pozvedla ke mně své smutné oči a zatrpkle se zasmála.

„Ty mě Edwarde? Za co.“

„Za to že jsem na tebe civěl.“

Další hořký smích, který se ke konci měnil v hysterický.

„Chtěl jsem se tě na něco zeptat. Co jsi měla s Elezarem?“

„Ty sis to přečetl?“

Její tvář ještě více zbledla, jako bych o ní zjistil něco ohavného, třeba že se mění na žížalu.

„Něco jo.“

„Co přesně?“

„Zaútočila jsi na něj.“

Smutně si povzdechla.

„Nikdy jsem vám neřekla, odkud jsem se vzala, protože mi to nepřišlo důležité.“

„To je jedno, my jsme si mysleli, že jsi se jen nevyrovnala s přeměnou.“

Smutně si povzdechla.

„Kdyby to bylo jen to, tak bych se netrápila. Nebyla to, co jste si mysleli.“

„To je dobře ne?“

„Byla jsem někdo horší...“

<-

->

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek První čtvrť- 33. kapitola: