Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » První čtvrť - 30. kapitola

15.02.2010 (19:00) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1463×

Bellin pohled.

Koukla jsem se do mé nové skříně na oblečení. Nevěděla jsem, co bych si na sebe měla vzít. Baseball je přece sport. Ve škole jsem si musela na tělocvik brát cvičební úbor, alias uzlíček divých a smradlavých hadrů. Ble. Teď to potřebovat nebudu. Co se tak u upírského baseballu dělá? Nedokážu si představit, co se bude ode mě vyžadovat. Není to náhodou nějaká skrytá věc? Možná to má nějaký skrytý význam, který všichni znají a já ne. Co kdyby to byl krycí název pro striptýzový klub?

Půjdeme si zahrát „baseball“? Důraz na baseball. Možná to něco takového bude. To by chtělo speciální oblek. Prohledala jsem skříň. Našla jsem odvážnou černou podprdu s červenými krajkami a průhlednou v místě, kde by měli být bradavky. Zkoumavě jsem si ji prohlížela. Mohla bych se mu líbit? Určitě. Každého chlapa rajcuje žena v podprsence. A tahle je ještě k tomu hodně průhledná.

Uvědomila jsem si, že mi není jedno, co si o mě myslí, jak vypadám a jak se chovám. Moje mysl byla odvázanější než kdy normálně a neuvažovala realisticky. Já jsem vždy byla nohama na zemi, nikdy jsem nijak zvláštně nesnila a ani nefantazírovala, ale ohledně něj mi to připadalo automatické, tak opravdové.

Možná to ani není tak fantazírování jako chtíč. Jeho tělo mě rajcovalo, kdykoliv jsem se na něj podívala. Kdybych byla chlap, tak se mi vzrušením postaví. Kvůli němu ani nejsem schopná normálně uvažovat. Jak bych mohla být chlap? Kde jsem vzala přirovnání se stavěním?

Byla jsem jako v kleci, pasti, která se kolem mě zavírala. Ty mříže měly jeho postavu, jeho vůni. Nutily mě, abych se k nim více a více přibližovala, abych se jich více a více dotýkala a laskala je. Vábily mě k sobě jako vosu na bonbón. Extra sladký bonbónek. Mňam.

Nechápavě jsem se podívala na podprsenku v mé ruce. Aha. Úplně jsem zapomněla na to, co jsem chtěla udělat. Půjdeme na „baseball“. Doufám, že se mu bude líbit.

Sundala jsem si tričko a začala jsem si rozepínat podprsenku. Nějak mi to nešlo. Nejradši bych ji ze sebe strhla, ale tato byla moje nejoblíbenější. Počkat, a co budu mít dole? Přeci tam nepůjdu v džínách a podprsence. Začala jsem ve skříni lovit nějaký extra přitažlivý spodek. Našla jsem černá, krajkovaná tanga. Bingo! Vezmu si pak na sebe ještě černé boty na podpadku a hotovo.

Spokojená s mou volbou oblečení jsem se vydala k posteli a tam vše rozložila. Najednou mi do pokoje vlítla Alice:

„Bello, co si myslíš, že si oblíkáš?“

„Toto,“ ukázala jsem na mnou vybrané „oblečení.“

„Neříkala jsem, že jdeme hrát baseball?“

„Jo, říkala jsi baseball,“ a rukama naznačila uvozovky.

„Ach Bello,“ povzdechla si a zavřela za sebou dveře. „Opravdu jsem myslela baseball. Hru s odpalováním míčku. Co jsi myslela, že jsem myslela?“

V tom mi to došlo. Já jsem blbá. Moje hlava tak překrucovala slovo baseball, až se mi v ní vylíhl nápad se striptýzovým klubem a vzala jsem ho jako samozřejmost. Chytla jsem se za hlavu.

„Bello, už jsi to asi pochopila, viď?“

Chabě jsem přikývla na souhlas. Pořád jsem nedokázala uvěřit tomu, co jsem chtěla udělat. Předvádět se před nimi ve spodním prádle. Před nimi ne, před ním.

Alice se na mě zářivě usmála a odtančila z pokoje. Já jsem seděla na posteli jako hromádka neštěstí. Co by se stalo, kdyby mě Alice neupozornila? No to nevím, ale bylo to strašné, ba i dokonce příšerné. Jen Emova reakce se dala předpokládat. Ach,děkuji za Alicin skvělý dar. Zachránila mě před rodinnou hanbou. Br, ani si nedokážu představit, co by ostatní dělali.

Zaklepala jsem hlavou, abych mohla ty příšerné myšlenky vytřást. Jako by to šlo, určitě ne, ale mně to v tu chvíli přišlo velmi přirozené.

Znovu, dnes už asi po třetí, jsem otevřela skříň a vyndala jsem si z ní pohodlné džíny a nějaké tričko. Na to jsem si ještě natáhla fialovou mikinu a jsem hotová. Učesaná jsem od rána a namalovat se nemusím. Jenom trochu řasenky by to chtělo.

Ladně jsem seběhla ze schodů, kde už všichni čekali. Kromě mě.

„NO že vůbec,“ ozval se Em, ale já jeho poznámku bez povšimnutí ignorovala. Jak je svět lepší bez zbytečných nadávek.

Teď přišel sedací pořádek. Em, Rose, Alice a Jazz nasedli do Emova Jeepu. Edward automaticky zamířil někam dozadu. Zkoumavě jsem se za ním podívala. Bylo tam nějaké auto. Možná Volvo. Jen tipuji, protože v autech se opravdu nevyznám. Za ním samozřejmě zamířila Sarah. Majetnicky ho objala kolem pasu a pyšně si po jeho boku vykračovala k autu. Aby si hubu rozbila, zaječela jsem uvnitř sebe, jenže moje podlé přání nebylo vyslyšeno, škoda.

Vydala jsem se jejich směrem, ale za paže mě chytly obrovské ruce.

„Nikam ségra, pojedeš s náma,“ zahlaholil Emmet a nastrkal mě na zadní sedadlo Jeepu mezi Jazze a Alice. Smutně jsem se podívala za Edovým autem. Do něho si ještě nasedli Carlisle s Esmé a vyrazili jsme.

Cesta netrvala dlouho a po chvíli jsme zastavili na jedné větší louce. Vyskákali jsme z vozů. Konečně jsem se dostala ven. Nemám nic proti Alice a Jazzovi, ale mačkat se mezi nimi bylo celkem nepříjemné.

Protáhla jsem si všechny údy a pořádně jsem si louku prohlédla. Měla kulatý tvar a na různých místech byla hnědá ploška cca 30 x 30 cm. Když jsem se podívala pořádně, viděla jsem v tom tvar baseballového hřiště. Takže si nedělali srandu, opravdu budeme hrát. A toho jsem se začala bát. Oni mě nikdy neviděli hrát jakýkoliv sport. Bylo to v mé lidské existenci, teď jsem upír. Jsem dokonalejší a bystřejší. Ale pořád si nejsem jistá, jestli se má nemotornost ztratila, nebo je ve mně pořád.

„Na Bello, tady máš fialovou kšiltovku,“ houkl na mě Emmett a hodil mi ji. Nedobrovolně jsem si ji nasadila na hlavu, protože jsem pokrývky hlavy nějak extra nemusela.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Fialovou kšiltovku měli i Esmé, Emmet a Jazz. Vypadá to, že jsme tým. Tak jdem na to, nakopem jim prdel.

V druhém týmu byli Rose, Edward, Carlisle, Alice a Sarah. Esmé mi řekla, že za nás někdy bude hrát Rose.

Byli jsme na pálce. Alice nadhazovala. Sarah byla catcher a ti tři byli v poli. Zasáhl mě strach, normálně by mě polila horkost, ale teď to nejde. Postavila jsem se vedle Esmé.

První pořadí si vynutil Em. Postavil se za jeden vyšlapaný čtvereček. Za něho si sedla Sarah. Emmett se rozpřáhl. Alice se rozostřil zrak. Chvíli bylo ticho, než promluvila.

„Musíme počkat ještě pět minut,“ oznámila. Pořád jsem nechápala proč, ale zůstala jsem v klidu stát vedle Esmé a tvářila jsem , že všemu rozumím a nic mi nepřijde divné. Bohužel opak byl pravdou. Nikdy jsem nevěděla, čím mě tato rodinka překvapí.

Nebe proťal zářivý blesk a hned za ním šel ruku v ruce hrom. Tříštivá rána se ozvala přímo z nebe a ozvěny ji přenášely dál jako drby.

„Je čas,“ zašveholila Alice svým zvonivým hláskem.

Em se připravil a ona mu nadhodila. Nevypadalo to, že by do toho dávali veškerou sílu, ale byla to rána. Třísk. Ohlušující rána doprovázela odpal. Podobalo se to tomu hromu. Proto čekali na bouřku, Zapadlo mi to do sebe.

Míček letěl daleko. Nevnímala jsem ani Emův běh ani dolet míčku. Pořád jsem si v hlavě přehrávala Alicin ladný nadhoz. Bylo to dokonalé. Předvedla se tam jako baletka, skoro to nevypadala, jako by nadhazovala. Přímo u toho tamčila.

Z přemýšlení mě probral další švistivý zvuk. Otočila jsem se za ním a ani jsem nestačila najít zdroj zvuku, protože se ozvala další rána. Podívala jsem se tím směrem. Sarah držela míček v ruce a na tváři jí hrál vítězný úsměv.

„Out,“ ohlásila pyšně a s cukrovým pohledem se podívala na Edwarda. Z toho pohledu se mi zvedl žaludek. On jí věnoval milý úsměv, který rychle změnil, když odvrátila hlavu. Uchechtla jsem se. Všimla jsem si, jak se k nám blíží Emmett. Zlost jím burcovala.

„Jenom kousek, jenom kousek... mrcha jedna,“ zaslechla jsem z jeho tiché samomluvy. Pak ale zvedl hlavu a podíval se na nás úsměvem rozpustilého rošťáka. V očích se mu něco zablesklo.

„Bello, jsi na řadě.“

Cože, já? To ne, já ještě nechci jít hrát, nepamatuju si pravidla, spíš je ani neznám. A nevím, jestli mám sílu hrát. Emmett mě postrkoval. Já jsem se nohama zapřela do země. Ne, se mnou ani nehne, já hrát nepůjdu.

„Snad se nebojíš sestřičko, bububu,“ zahlaholil Emm.

To mě popudilo.

„To budeš čumět, kdo se tu bude bát,“ odpověděla jsem mu sebevědomě a vydala jsem se k pálce.

Pevně jsem ji chytila. Ale najednou ze mě moje sebedůvěra vyprchala. Jako by mi jí někdo vzal a ten někdo byla Sarah. Záchvěv strachu se nadal potlačovat. Zakořeňoval ve mně a začal klíčit. Už jsem se ho nedokázala zbavit. Také ho hned následovala úzkost. Ty dvě plevele mě obmotávaly a škodily.

Najednou jsem ale pocítila úlevu. Moje sebedůvěra se vrátila a s ní i tak lehkost. Bylo mi najednou dobře. Podívala jsem se na Jazze a mrkla jsem na něj. On mi mrknutí neopětoval, dělal, že jako nic, ale já jsem to poznala v jeho pohledu. Pak mu ale tvář rozzářil úsměv.

Chytla jsem znovu pevně pálku a oči mi plály jistotou a odhodláním. Do mého zorného pohledu se dostala Sarah a její výsměšný škleb. To mě ještě více vyhecovalo. Cítila jsem, jak mi energie koluje do každé buňky a mozek jim předává informace o jejich úkolu. Teď nejde o tým, tedy jde, ale není to můj hlavní cíl. Jde mi o poražení Sarah. Chci jí zničit.

Napřáhla jsem se a kývla na Alice. Ona se rozmáchla a nadhodila mi míček. Já jsem vnímala jenom sebe a míček. To pro mě bylo nejdůležitější. Ve správnou chvíli jsem se rozmáchla a dala do odrazu mnoho síly, ale i tak to nebyl všechna. Ozvala se rána jako hrom a míček opustil hrací plochu, letěl doslova rychlostí zvuku. Chvíli jsem se za ním dívala, dokud se mi za zády neozvalo: „Běž, Bello, makej.“

Rozběhla jsem se. V hlavě se mi vybavovaly vzpomínky na baseball v televizi. Co tam dělají? Jo dupou na metu. Běžela jsem rychle a dup, první meta. Musela jsem dávat pozor, abych Rose nešlápla na nohu. Dup druhá meta, běžela jsem dál. Dup třetí meta, ta asi byla Edwardovo, protože on běžel pro míček, jak jsem si stihla všimnout. Ještě jedna meta. Zrychlila jsem. Cítila jsem na sobě pohledy, čekali ode mě něco významného. Slyšela jsem Edwarda. Rozpřahoval se. Dvacet metrů. Slyšela jsem míček, jak letí vzduchem. Deset metrů. Řekla bych, že běžím vedle míčku. Přidala jsem ještě, dala jsem do toho všechnu svou novorozeneckou sílu. Viděla jsem, jak se míček dostává přede mě. Ty hajzle, zavrčela jsem v duchu. Blížil se k Sařině ruce. Už tam skoro byl, co teď? Co dělají v televizi. Aha. V té rychlosti jsem padla na zem a perfektním skluzem jsem dojela na metu. Jo. Jsem tam dřív než Sarah. Jo. Zvedla jsem se a oklepala jsem se. Věnovala jsem Sarah ještě můj významný, všeříkající pohled a zamířila k našemu týmu. Se všemi jsem si nadšeně plácla.

„Ty máš páru Bello,“ ozval se Jazz, „dala jsi to dál než Emmett.“

„Ts,“ odfrkl si Em.

Jazz k němu přistoupil a zmáčknul mu svaly: „Emmete, co to bláto, začínáš slábnout.“

Emmett na něj zavrčel nějakou nadávku. Rozesmála jsem se. Pak šel na pálku Jazz. Dal to elegantním obloukem nějak úplně šikmo, ale Edward byl rychlejší. Takže druhý out. Pak šla na řadu Esmé. Ta to dala chytře po zemi. Nikdo to nečekal, a proto měla k výhodě moment překvapení. Rychle oběhla celý okruh a přihrála nám další bod. Nevěděla jsem, kolik soutěživosti se v takové laskavé osůbce bere.

Dlouho už jsme nehráli, bouřka byla krátká. Alice pak ohlásila konec a my jsme se ve stejných sestavách nasoukali do aut a vyrazili domů. První, co jsem navštívila, byla sprcha. Chtěla jsem se naložit do vany, ale protože na mě zezdola Rose houkla, ať pohnu, tak jsem šla jenom do srchy. Užívala jsem si vodu, která mě hladila po celém těle. Spokojeně jsem zavrněla. Umyla jsem si i hlavu, protože z mého skluzu musela být plná prachu. Ble.

Vylezla jsme ze sprchy, hlavu jsem si omotala ručníkem a vlezla jsem si do pohodlných domácích šatů. Pak jsem vylezla z koupelny, kterou hned po mě navštívila Rose.

Zalezla jsem do svého pokojíku a pustila jsem si nějakou uklidňující hudbu. Potřebovala jsem strávit všechny dojmy z dneška. Hlavně mě trápila Sarah. Bere mi Edwarda. Počkat, vždyť já ho nenávidím. A miluji. To slovo mi tak rychle vyklouzlo, že jsem ho nedokázala zastavit. Ne, ne, já ho nemiluju. Je sexy, ale nemiluju ho. Ne, ne. Jen mě štve, že ho má Sarah pro sebe a machruje přede mnou. Pořád ho chytá za ruku. Ani bych se nedivila, kdyby ho zatáhla někam do křoví a rozdala by si to s ním. Možná by si to s ním rozdala přede mnou, abych viděla, že je její a že si nemám dělat naděje. Jenže já si nedělám naděje, já mám šanci. Já to dokážu a pak ty budeš ta nula.

No tak Bello, vždyť nejsi tak pomstychtivá, nejsi to ty, to ten ďábel v tobě. Zabij ho, zavrhni ho a žij si podle sebe, buď sama sebou. To se lehkou říká, ale hůř udělá. Nevím, jak ho mám dostat ze sebe. Kdybych věděla jak.

<-

->

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek První čtvrť - 30. kapitola: