Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » První čtvrť - 28. kapitola

27.01.2010 (10:00) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1455×

Edwardův pohled

„Co je Edwarde?“

„Nemůžu jí číst myšlenky,“ zašeptal jsem tak, aby to slyšela jen ona.

Odtáhl jsem ji někam dál od nich. Oni si ani nevšili, že jsme je opustili. Pořád se věnovali Saražinu líčení. Ach jo.

„Jak to, že ji neslyšíš?“

„Já nevím, je to divný.“

Není nějaká divná? Je to ve mě nebo v ní? Doufám, že v ní.

„Místo jejích myšlenek slyším ticho. Každý z vás má jiných hlas v myšlenkách. Slyším známé hlasy a žádný neznámý, ji prostě neslyším. Ani teď.“

„To je neuvěřitelné. Ale já její budoucnost vidím, Jazz cítí normálně její pocity a může s nimi manipulovat.“

„Hm,“ zabručel jsem a odešel do svého pokoje. Vůbec se nezměnil. Jak by se také mohl změnit? Byl jsem u Denalijských jen měsíc. A kdo by sem chodil?

Pustil jsem si svou oblíbenou hudbu a začal jsem přemýšlet, i když jsem nechtěl. Bránil jsem se vtíravým myšlenkách. Myšlenky ostatních jsem se už naučil ignorovat, ale ty své ne. Pořád mi vrtaly hlavou a ne a ne mě pustit. Ale já jsem se nechtěl ničím zabývat, nechtěl jsem na nic myslet. Chtěl jsem si jenom uklidit hlavu.

Jenže ona, Bella mi nasadila brouka do hlavy a nešlo se ho zbavit. Kdyby tak existoval nějaký Biolit na brouky do hlavy. Mohl bych ho vymyslet. Zase myslím na krávoviny. Když toho mám moc na přemýšlení, napadají mě úplné šílenosti.

Zapla se další skladba a ta mě zase přinutila přemýšlet nad tou dívkou. Neslyšel jsem její myšlenky, jakoby nemyslela. Sebevíc jsem se soustřeďoval na mysl všech domě. Ale její jsem neslyšel, jako by tu myšlenkami nebyla. Je to frustrující.

Zoufale jsem se chytil za hlavu. Žiju už dlouho a myslel jsem si, že už mě nic nepřekvapí.Čím víc jsem o ní přemýšlel, tím víc mě přitahovala. Pořád jsem měl před sebou její veselý obličej, který se v mžiku zkroutil smutkem a ona opustila obývák. Tajemná sestra. Tajemná přitažlivá sestra.

Zatím ve Volteře: Alecův pohled

Aro si nás přivolal k soudu, už zase. Za poslední týden je to už třetí soud. To se ti upíři zbláznili?

Přišel jsem do sálu o několik minut dříve. Jane už tam byla. Trhalo mi srdce ji takhle vidět. Seděla tam na židli, zírala před sebe. Šel jsem pomalu k ní, ani se na mě nepodívala. Jen civěla před sebe. Každý den byla bledší a bledší. Její kruhy pod očima byly jako namalované černou temperou. Oči měla černější jak uhlí. Kdy naposledy pila? Vím, že před týdnem a to jsem ji k tomu donutil. Ale co teď? Nechci být jako panovačný bratr, který bude svou sestru pořád napomínat.

Dřepl jsem si před ni. Pořád mě nevnímala. Nezvedla oči ani nezaostřila.

„Jane?“ zeptal jsem se opatrně.

Neodpovídala, jen pořád koukala před sebe, jakoby skrz mě. Přemýšlela, utápěla se ve vlastním smutku. Bojím se o ni, chci jí pomoci, ale nevím jak. Chci ji chránit, ale je to těžké, když mi neřekne, co ji sužuje.

„Jane?“ řekl jsem naléhavěji a zatřásl jsem s ní trochu.

Probrala se a chabě se na mě usmála.

„Ahoj, Alecu.“

„Jane, co je s tebou? Co se děje?“

„Nic,“ odpověděla rychle a věnovala mi jeden falešný úsměv. Ale i ona věděla, že na mě tyhle úsměvy nezabírají a já se jen tak nespokojím s takovou odpovědí.

„Jane, jsem tvůj bratr, mně to můžeš říct.“

„Mně ale vážně nic není.“

„To bys nebyla tak mimo,“ zvýšil jsem na ni hlas. Její úsměv se vytratil a na jejím bílém čele se objevila vráska.

„Mně nic není a když to říkám, tak je to pravda.“

„Jsem tvůj bratr, vidím, že to není v pohodě. Tak mi to řekni.“

„Nech mě na pokoji, Alecu, nechci ti ublížit,“ zavrčela na mě a v očích se jí zablýsklo něco zlého.

„Jane,“ pokusil jsem se ještě, ale ona mě jen zpražila tvrdým pohledem a odkráčela směrem k trůnům

Soud začal, Aro i bratři přišli a probíhalo vše stejně. Přitáhli upíra a nějakou upírku. Byli obviněni z dělání armády novorezených. Ach jo, proč to dělaj? Kdyby přestali, měli bychom méně práce.

„Jane?“ vytrhl mě z přemýšlení Arův hlas.

Má sestra jakoby v mrákotách vystoupila z davu. Hlavu měla svěšenou mezi rameny. Pak se podívala na ty předvolané. Podívala se nejdříve na muže. Každý z Votery tenhle pohled znal. Najednou se začal muž kroutit v nesnesitelných bolestech, křičel.

Trvalo to dlouho, ten muž už se tam kroutil více než minutu a jeho bolest narůstala. Moje sestra ho ale pořád sledovala tím vraždícím pohledem. Ale duševně byla úplně mimo.

„Jane?“ otázal se jí Aro.

Ona mu neodpovídala, jen dál mučila toho upíra.

„Jane!“

Nic.

„Jane! Dost!“ to už se z tranzu probrala. Nechápavě se po nás podívala a pak se najednou rozběhla vzlykajíc pryč. Rozrazila před sebou dveře a řítila se chodbami do svého pokoje.

Smutně jsem se za ní podíval. Pak můj pohled spočinul na Arovi. I v něm zůstával nějaký soucit, proto mě poslal za Jane.

Takhle ty soudy probíhaly už dlouho. Jane někoho mučila hrozně dlouho a nakonec se vzlyky utekla. Běžel jsem za ní. Vlítl jsem ji do pokoje. Ležela na posteli a její tělo se otřásalo pod salvami vzlyků. Potichu jsem zavřel dveře a opatrně jsem se k ní posadil. Ani se na mě nepodívala. Pohladil jsem jí po hlavě. Konečně se na mě podívala a vrhla se mi kolem krku. Takhle mi tam asi deset minut vzlykala, než jí první vlna pustila.

Podíval jsem se na ní a zeptal jsem se.

„Co tě trápí?“

„Bella,“ naznačila jemně.

Prudce jsem se postavil. Mojí reakci nečekala. Smutně jsem se na ní podíval. Otočil jsem se na podpatku.

„Zabiju ji,“ zavrčel jsem, ještě než jsem vyšel z pokoje.

„Ne Alecu, jen to ne. Nechci ji ztratit úplně.“

Ale neotočil jsem se na ni. Šel jsem k sobě do pokoje. Vztekle jsem prásknul dveřmi.

„Zabiju tě Isabello Swanová, vlastníma rukama tě zabiju za to, že jsi ublížila mé sestře!“

Bellin pohled.

Zase jsi to udělalo, podrazilo jsi mi nohy, štěstí, doufám, že jsi spokojený z kažení mého života. Celou věčnost budu mít smůlu. Smutná a zoufalá jsem se válela po posteli a snažila jsem se usnout. Nejde mi to, protože jsem upír. Co já bych dala za spánek?

Nic mi nevychází, ani láska. Všechny moje lásky skončily nešťastně. Max, katastrofa, Edward... Počkat, s Edwardem jsem ani nezačala a už byl konec. Nejsme si souzeni, ale s Maxem... Byli jsme spolu dlouho. Milovali jsme se. Já už ani nevím, jestli ho miluju, žije vůbec? Jak se má? Co dělá? Tak bych ho chtěla vidět, tak moc mi chybí. Já jsem ale sobecká, utekla jsem, abych se sama zachránila. A na něj jsem ani nepomyslela. Nejradši bych se neviděla, jaká jsem zrůda, napsala bych mu, ale on, takovej sexy kluk si určitě našel nějakou upírku, která je pro něj vhodnější než já. Nechci mu připomínat sebe.

Převalila jsem se na druhý bok. A skoro jsem zaječela. Alice seděla na křesílku a pozorovala mě.

„Aliceeeee, co tu děláš? Jak jsi se sem dostala?“

„Dveřma,“ řekla suše Alice, ale pak se její tón změnil.

„Co se děje, Bello, Jazz mi říkal, že jsi nějaká smutná.“

„To je dobrý.“

„Bello, nic není dobrý.“

„Dobře, řeknu ti to.“

„Poslouchám.“

„Proč mě nenávidí?“

„Kdo?“

„Edward.“

„On tě nenávidí?“

„No civěl na mě a pak se zamračil. Co mu je?“

„On... má starosti.“

„S čím?“

„Nevím jestli ti to mohu říct.“

„Alice, prosím, já mu to nepovím.“

„On neslyší tvé myšlenky.“

„On čte myšlenky? Bez dotyku?“

Chytla jsem se za pusu, sakra. Na dotyk četl Aro. Nesmím prozradit svou Voterskou minulost. Je to podle mě ostuda.

„Jak víš o čtení na dotek?“

„No.. probírala jsem to s Carlislem.“ Je to jediná lež, co mě tak narychlo napadla. Nechci lhát Alice, ale tohle musím utajit. I za toto se stydím. Nejsem čestná.

„Bello, víš... víš, proč ti nemůže číst myšlenky?“

„Jo, mám štít.“

Vykulila na mě oči. „Štít?“

„Psychický, nebo tak nějak to říkal.“

„Kdo?“

„Hm, to je jedno.“

„Jak to funguje?“

„Prostě na mě nepůsobí psychické dary, jako třeba čtení myšlenek. A prý mám ještě něco, ale nikdo neví co.“

„Hm, to je divné.“

„Prosím, ale neříkej to Edwardovi.“

„Proč?“

„Někdy mu to sama povím. Zkus si chránit myšlenky.“

„Budu se snažit.“

Tak a je to venku. Alice zná můj dar. Chtěla jsem ho tajit, i když nevím proč. Nepřišlo mi to ani důležité někomu to říkat. Já jsem také neznala dary ostatních, dokud jsem se o tom nějak nedozvěděla.

Pustila jsem si do uší mp4 a začala jsem se vlnit v rytmu hudby.

Ani jsem to nevnímala, ale začala jsem si i se zpěvačkou zpívat. Ani nevím, co jsem vyslovovala, ale přišlo mi to naprosto přirozené. Tak jsem se poddala hudbě, že jsem vzala první věc, kterou jsem popadla a zpívala jsem do ní jako do mikrofonu. Postavila jsem se před zrcadlo a zaječela jsem do věci refrén. Pořád jsem se vlnila, hudba byla mnou a já byla hudbou. Přišlo mi to tak přirozené, dokud se někdo neobjevil ve dveřích. Pořád jsem si zpívala a tancovala jsem a postavy jsem si všimla až v odrazu zrcadla. Takovej trapas. Nejraději bych se propadla. Rychle jsem si strhla sluchátka z uší.

„Klepal jsem, ale ty jsi neotvírala, tak jsem myslel...“

Konečně jsem byla schopná se na postavu otočit, protože v zrcadle jsem toho moc neviděla. Ale věděla jsem kdo to bude. Byl to on.

<-

->

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek První čtvrť - 28. kapitola: