Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » První čtvrť - 27. kapitola

22.01.2010 (19:15) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1652×

„Zítra přijdou.“

„Kdo přijde?“

„No přece Edward a Sarah.“

Vykoukla jsem z pokoje a Alice zahlédla můj pořád nechápavý pohled.

„Edward a Sarah jsou také naši členové.“

„Kolik vás je?“

„My,“ ukázala kolem sebe, „a ti dva.“

Oddechla jsem si a zalezla jsem do svého království. Hopla jsem znovu na postel a zapla jsem rádio. Hrála tam zrovna nějaká pomalá ploužáková hudba. Kdybych nebyla upír, tak by mě to i ukolébalo.

Takže oni mají ještě dva členy. A vypadá to, že jsou pár. Smutně jsem vydechla. A já jediná tu budu na ocet. Alice má Jazze, Emmet má Rose, Carlisle má Esmé, ten Edward má nějakou Sarah a já? Já mám prd. Možná by se tu v okolí našel nějaký sexy, hodný, hezký upír. Sbalila bych ho a dělali bychom to, co Em a Rose skoro každou noc.

„Ach,“ vdechla jsem zasněně a otočila jsem se na druhý bok.

Ale další upír v okolí, to by byla moc velká náhoda a moc velké štěstí, ale já moc štěstí nemám. Potká mě, já se na něj usměju, ale ono mi uhne z cesty a ještě mi podrazí nohy. Takže mi asi nepřeje nebo mě nenávidí. Ale co já si tu budu stěžovat. Ať se mi nějaký štěstí strčí do zadních partií. Sralo na mě doteď, tak nevím, proč by mi teď mělo přát.

Ale hlodal ve mně červíček naděje. Ta naštěstí na mě nebyla tak vysazená jako štěstí. Díky ní ještě žiju.

Možná ten Edward se Sarah nechodí. Možná jsou prostě jenom sourozenci. Nebo tak nějak. Třeba to bude i kus. A co když to bude nějakej hnusák? Ale může být upír hnusák? Jo, vlastně může. Třeba takový Felix. Xicht jeden. Brr.

„Alice, kdy přesně přijedou?“ zeptala jsem se ráno.

„Okolo třetí odpoledne.“

„Fajn.“

Musím se přiznat. Těšila jsem se, ale také na mě byly znát obavy. Co když mě bude nanávidět? Třeba mě taky bude chtít zabít. Třeba bude mít hezkej zadek. Nebo extra vyvinuté přirození. Smyslně jsem si skousla ret. Dost Bello, vždyť je určitě zadaný. A ty tu myslíš na jeho ...ehm.

Chodila jsem po pokoji jako šelma v kleci a čekala. Vzala jsem si do ruky nějakou knížku, kterou jsem si koupila a chvilku jsem si četla, ale nemohla jsem se do toho zažrat. Nešlo to. Pořád jsem musela myslet na naší návštěvu. Vlastně to není ani návštěva, oni jsou tu doma.

V duchu jsem si malovala Edwarda jako svalovce s dlouhými hnědými vlasy po rameny, které by mu krásně rámovaly obličej. Měl by široká ramena a velkou hruď, na kterou bych si opřela hlavu. Bříško by měl také samý sval a ten zadek. Krásně tvarovaný jenom plesknout. „DOST! Bello přestaň. Maluješ si tu svého prince a jeho pozadí atd. Ale on tě ani neviděl. A má holku,“ ječelo na mě druhé já. Je tak otravné. Vždy mi zkazí náladu, mrcha jedna

Nedočkavě jsem se podívala na hodiny. Přijdou až za dvě hodiny. Já se zblázním. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Moje oči tmavly, moje kruhy pod očima byly také tmavší. Půjdu na lov, ať chytnu barvičku.

Houkla jsem do domu, že jdu na lov a rozběhla jsem se lesem. Ach ta svoboda, vítr, šlehající mě do tváře, větvičky praskající mi pod nohama. Nádhera, dokud jsem zase nezačala myslet na sexy zadek.

Zastavila jsem se a vtáhla si do nosu vůni. Ucítila jsem kousek odtud medvěda. Em mě zabije, pomyslela jsem si. Ale medvěda jsem nikdy neměla. Možná bude chutnat líp než srnky, ale stejně se nevyrovná lidské krvi.

Rozběhla jsem se za tím pachem a objevila ho. Byl shrbený nad něčím, co jsem ani nezkoumala. Vyrazila jsem ze svého úkrytu a skočila mu na záda. Medvěd se vzepjal a snažila se mě za sebe sundat, ale já se ho držela jako klíště. Jenže tuten méďa byl chytrej. Spadl na záda. Au. Přimáčkl mě k zemi a čekal, že ho pustím, jenže já se nedám. Když mám žízeň, tak se napiju. Medvěd i se mnou na zádech se postavil zpět na čtyři a oklepal se. Br. Aby na mě neskočila nějaká blecha.

Už mě ta jeho hra začínala štvát, tak jsem se dostala blíže k jeho krku a jedním hmatem jsem mu zlomila vaz. Pak jsem mu nahmatala tepnu, odhrnula na stranu jeho srst a zahryzla jsem se tam. Horká tekutina mi tryskala do hrdla a já jsem se snažila nevnímat tu její pachuť.

Nějak mě to naplnilo, i když to mělo tak hnusnou chuť. Ale necítila jsem už  pálení v krku a určitě jsem měla menší kruhy pod očima.

Vracela jsem se pomalu zpět domů. Líně jsem vyhopla na parapet. Podívala jsem se najdříve do zrcadla. Kruhy už skoro zmizeli a moje oči začínaly pomalu nabírat zlatou barvu, ale pořád tam byl vidět nádech karmínové. Ale prý se to změní. Můj obličej vypadal dobře, ale ve vlasech měla pár větviček. Doufám, že tam nemám blechy od toho medvěda. Brr, i když nevím, co by ze mě blechy pily. Zlomily by si o mě kusadla nebo co to mají.

Otočila jsem se na můj pohled padl na hodiny. Za deset tři! To jsem tam byla tak dlouho? Ani mi to nepřišlo. Do prkna, já vypadám jako nějaká ježibaba. Vlítla jsem do koupelny a začala jsem z vlasů vyndavat větvičky. Au, sakra, to tahá. Jako upír bych neměla cítit bolest, ale toto bylo hrozné.

Sakra, to mi to trvá, pořád je nemůžu vyndat. Chybí mi ještě tři větvičky a za pět minut tady jsou. ÁÁ. Au. To tahá. Už je jedna venku, ještě dvě. Jedna je tam pořádně zacuchaná. Ale nějak se mi ji podařilo vyndat. Dvě minuty a jsou tu. Zápasila jsem s poslední větvičkou. Nevypadala, že by měla trvat dlouho vyndat, ale opak by pravdou. Prosím, Pane Bože, ať jí vyndám. Já se zblázním. Au, jejky. V ruce jsem držela větvičku, ale na ní jsem měla i pár vlasů. Smutně jsem koukala na větvičku. Štípla jsem se. Nečum na tu větev a radši se učeš.

Můj účes vypadal jako nepovedené afro, jak jsem ty větvičky tahala. Teď bude bitva s hřebenem. Půl minuty. Ale šlo to dobře učesat. Nějak jsem to uškubala. Slyšela jsem brzdy auta. Vlasy hotovo, ale oči hrůza. Nějak jsem to poutírala, nanesla řasenku znova a rozběhla jsem se dolů.

Pak jsem si vzpomněla na oblečení. Sakra, já jsem se nepřevlékla. Ale nevypadám hrozně. Už jsem se krev pít naučila, takže jsem na sobě neměla ani kapku. Chtěla jsem si vzít jeden pěknej top, ale to bych ho nestihla.

Slítla jsem schody a hopla na gauč. Akorát vedle Emmeta.

„Klid ségra, on není vybíravej.“

Zavrčela jsem na něj a on se rozesmál.

„Já jsem to tak nemyslel.“

„Je vidět, že jsi nemyslel,“ zpražila jsem ho a jakoby nenápadně jsem kontrolovala dveře. Kde sakra je? Vlastně jsou, ona je s ním ještě ta buchta. Nikdy jsem o ženách jako o buchtách nemluvila, ale teď mě jiný název nenapadl.

Vrzly dveře a já se podívala jako překvapeně na ty dveře. Z gauče byl dobrý výhled na dveře. Slyšela jsem melodický smích. Někdo vešel. Začala jsem se připravovat na pohled na jeho zadek. Už jsem skoro uviděla jeho hlavu. Ale Alice se rozběhla jeho směrem a skočila mu do náruče.

„Jsem ráda, že jste se vrátili Edwarde.“

„Vždyť jsme nebyli dlouho pryč,“ zasmál se jí do vlasů. On má tak krásný smích.

Alice se od něho vzdálila a objímala osobu za ním. Já si jí ale nevšímala, můj pohled zůstal na něm. Vůbec nevypadal tak, jak jsem si ho malovala, ale byl hezčí.

Nebyl takový svalovec jako Emmet a Jazz. Ale vypadal dobře, svaly měl tak akorát, široká ramena, široká hruď. Ach, na ní tak položit hlavu. Jeho rozčepýřené vlasy bronzovo-rezavé barvy mu krásně kontrastovaly s jeho bledou pletí. Jeho zlaté oči byly prostě k sežrání, i když ostatní měly oči stejné, ale mě se ty jeho líbily více. Byly krásnější. Nebyl ani moc vysoký, tak nejvíce metr osmdesát. Byl nádherný. Alice na něj zavolala a on se na ní otočil. Jémine, ten zadek. Úplně podle mých představ, pevnej a sexy, jenom plesknout.

Vcházel do obýváku. Dělala jsem, jako že jsem si ho všimla až teď i když jsem ho celou dobu sledovala. On si mě zatím nevšimnul, protože přijímal objímání od Esmé a Rose a poplácání od chlapů.

Z předsíňky vyběhla černovlasá upírka a chytla ho majetnicky za ruku. Měla dlouhé černé vlasy, rovné jak pochcaná sláma. Vlasy jí také krásně zvýrazňovaly její bledou pleť a zlaté oči. Byla o chlup vyšší jak já.

Podívala jsem se po jejich spletených rukách, které roztříštili mou poslední naději. Smutek mě zaplavil odspoda až nahoru. Ale i když jsem věděla, že oni jsou pár, musela jsem se na něj dívat. Konečně mi věnoval jeden svůj pohled.

„Kdo je to?“ zeptal se Alice a podívala se mým směrem.

„Aha, díky Alice,“ řekl i když mu Alice nic neřekla. Teď jsem čuměla já.

Usmála jsem se a on se na mě znovu podíval. Jeno úsměv mu ale najednou zmrzl. Teď mě propaloval spíše nenávistným pohledem. Podívala jsem se po sobě, jestli na sobě nemám něco v nepořádku, ale nic jsem nenašla. Ale on na mě nepřestal civět. I můj úsměv opadl a já se k němu otočila zády. Nejenom, že má holku, ale on mě ještě nenávidí. Nezná ani moje jméno, neví ani kdo jsem a už mě nenávidí. Je mi na nic. Moje dobrá nálada vyprchala a nejraději bych si hned to svoje háro znovu rozcuchala.

Jazz se na mě překvapeně podíval, ale já jsem jen mávla rukou. Nestála jsem o to, aby mi zlepšoval náladu. Nechci být veselá a šťastná, když se mi naděje potopila.

Černovlaska mi věnovala jeden zkoumavý pohled, ale když jsem se na ni podívala, hned pohled odvrátila a dělala, že poslouchá to, co jí Esmé říká. Musím pryč, všichni jsou tu tak šťastní, veselý a já jsem tu jediná nešťastná černá ovce.

Potichu a beze slova jsem se zvedla, vyběhla jsem schody a zavřela jsem se v pokoji. Zadržovala jsem vzlyky, ale nešlo mi to. Nechtěla jsem, aby všichni moje vzlykání všichni slyšeli. Štípala jsem se do rukou, aby mě vzlyky přešly a já se soustředila na fyzickou bolest a celkem mi to i šlo. Pustila jsem si hudbu a lehla jsem si na postel. Tak skončil den, na který jsem se tak těšila.

Edwardův pohled.

Zaparkoval jsem auto u našeho domu. Konečně doma, pomyslel jsem si. Nedokázal jsem snášet Tanyiny slaďoučké pohledy a Saražino potlačování myšlenek. Potřeboval jsem být doma, kde by mi moje rodiny zaměstnávala natolik, abych na to nemusel myslet.

Zabouchl jsem dveře a přešel jsem k domu. Ještě jednou jsem se nadechl a zarazil jsem se. On je tu ještě jeden upír? Vešel jsem dovnitř. Alice, moje skřítkovská sestřička, se mi vrhla kolem krku. Pak ještě objala Sarah. Já jsem šel rovnou do obýváku, kde byly všichni nashromážděni. Ještě jsem musel vyřídit pár objetí s Esmé a Rose. Všichni mě tu objímají, jako bych byl pryč století.

Emmet mě ještě poplácal po zádech. V obýváku se také objevila Sarah a chytla mě za ruku. Ach jo. Podíval jsem se po pokoji a pohled mi spočinul na neznámé tváři. Byla to upírka, která se dlouho živila lidskou krví, ale přecházela na náš způsob života, jestli se to tak dá nazvat. Mě dlouhé, vlnité hnědé vlasy a byla nižší postavy. Byla velmi sympatická, jen její jméno mi pořád ucházelo.

„Kdo je to?“

„Jmenuje se Bella, je tu s námi chvíli a stali jsme se kámoškami.“Poslala mi Alice v myšlenkách.

„Díky Alice.“

Takže Isabella, to je pěkné jméno. Líbí se mi. I ona je krásná.

Podíval jsem se na ní. Najednou jsem ztuhl. Ona na nic nemyslí? To ani nejde. To je nemožné. Civěl jsem na ní asi už pěkně dlouho, protože i jí to začínalo být nepříjemné, ale já jsem si nemohl pomoci. Pořád jsem jí zkoumala a zkoušel jsem ji svými gesty přinutit myslet na něco. Jenže nic jsem neslyšel. Ani myšlenčičku. To není možné, nikdy se mi to u nikoho nestalo.

Najednou se dívka zvedla a odešla nahoru. Nechápavě jsem se na ní podíval a pak se můj pohled stočil na Alice.

„Co je Edwarde?“

„Nemůžu jí číst myšlenky,“ zašeptal jsem tak, aby to slyšela jen ona.

 <-

->

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek První čtvrť - 27. kapitola: