Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » První čtvrť - 26. kapitola

19.01.2010 (13:00) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1426×

Moje temné a litovací se období mě opustilo. Ale jeho ztráty jsem si zas nějak nevšímala. Začala jsem přijímat život, jaký mám. Tedy nevím, jestli bych to měla brát jako život. Přestala jsem zlatoočky nenávidět. Netušila jsem, že bych je i mohla mít ráda. Moje nenávist k nim byla velká, ale prostě ze mě vyprchala jako bych ji spláchla do záchoda. Je fuč.

Začala jsem Cullenovi brát jako rodinu. Esmé byla něco jako moje matka. I když nevypadala o moc starší , mohla by mi dělat sestru, chovala se ke mně jako matka s letitými skušenostmi. I šílenému blonďákovi jsem začala říkat Jazzi. Nevím, jestli to je jeho jméno nebo přezdívka, ale mě to bylo jedno. I bloncku jsem překřtila na Rose. Nedokázala jsem si představit, jak už bych bez nich mohla žít.

„Bello, dole máš igelity, přesuň nábytek ke středu pokoje a přikryj ho tím igelitem.“

Šla jsem si dolů pro ně. Po týdnu se začal gruntovat můj pokoj. Esmé objednala skříně a postel. Nechápala jsem proč postel, ale Emův zvrhlý pohled na Rose mě inspiroval. Bude se prý dělat i nová podlaha. To jsem nečekala, chtěla jsem vzdorovat, že mi ten koberec stačí, ale Eesmé byla neoblomná. Nechala jsem to na ní. Rozumí tomu více než já.

„Mákni ségra, neznamená, že když je venku tma, tak se budeš flákat.“

Doslova jsem slétla dolů, popadla jsem igelit. V té rychlosti jsem ještě stihla věnovat Emovi výhružný pohled a byla jsem zpět v pokoji. Hodila jsem igelit na zem a šla jsem posunou nábytek. Čekala jsem, že moji bratři budou tak galantní, že mi pomohou, ale zjistila jsem, že to není třeba.

Zatlačila jsem silně do skříně. Neodhadla jsem sílu a skříň projela celým pokojem jako po másle a zastavila se o zeď. Domem se ozvala rána, ale skříni ani zdi se nic nestalo. Uf, ještě že jsou ty zdi tak pevné. Gaučík byl uprostřed pokoje, to bylo v klidu, ale kam si dám to oblečení, co se na něm válí? A boty? I když boty a gauč zakryju, budou zaprášené a to nechci.

„Alice?“

V mžiku byla u mě. Ani jsem na ní nemusela křičet. Stačilo to říct normálně.

„Ano?“

„Co s oblečením a botami? Kam to mám dát?“

„Pojď k nám, oblečení si naskládáš k nám na postel a boty si dej třeba pod postel.“

„Děkuju ti Alice, jsi zlato.“

Rychle jsem si své oblečení a boty s Alicinou pomocí přemístila k nim do pokoje. Pak už jsem jen zakryla svůj nábytek igelitem. Nepotřebovala jsem ho moc, protože ani toho nábytku není moc, ale ve sklepě je prý nový, ale nikdo mi nechce říct, co tam je ani jak to vypadá.

„Hele ségra, už ti to trvá deset minut, jak dlouho to ještě bude trvat?“

„Už jsem hotová Eme, můžete začít.“

Jenom jsem to dořekla, mezi futrama se objevil Emmet v bílém plášti a čepičkou na hlavě. Za jeho zády stál ve stejném kroji Jazz. Oba měli v ruce štětku a pixlu s barvou. Nevím, jaká to byla, protože obě měli na sobě napsáno něco nějakou neznámou řečí. Moje vzdělanost je mizerná. Ani nepoznám řeč.

„Bello, jdi se obléknout. Čekám tady na tebe.“

„Kam jdeme?“

„Uvidíš.“

Doufám, že nepůjdeme na nákupy. Byla jsem na nich před týdnem a to mě stačilo. Nakupovat dvakrát týdně je divné. Nebyly jsme v potravinách. Když jsem byla v Phoenixu, také jsme každý den nakupovali, ale většinou rohlíky nebo chleba a pak nějaký salám nebo sýr.

Oblékla jsem si černé džíny. Na sebe jsem si vzala červenou halenku. Ještě boty. Rozhodla jsem se pro jedny baleríny. Ještě se mrknu do zrcadla. Myslím si, že vypadám dobře. A to je u mě veliká pochvala, protože já jsem nějak sebevědomá nebyla. A nikdy jsem se nepochválila. Až teď.

Ještě jsem se šla trochu nalíčit. Ale moment, je ještě tma. Kam bychom teď šli? To je jedno, Alice to zařídí.

Došla jsem do koupelny. Zvýraznila jsem si oči jen řasenkou a trochou jsem je orámovala černou tužkou na oči. Ale jen mírně, nevypadala jsem hrozivě. Na obličej sem přidala trochu tvářenky, aby mi dodala barvu. Make-up jsem používat nemusela, protože se mi nedělali uhry ani žádné jiné výrostky. Jen ta bledost mi dělala starost. Vždy jsem byla opálená a teď jsem jako křída. Nic nevypovídá o tom, že jsem žila v Phoenixu.

Pak už jen trochu lesku na rty s třešňovou příchutí a jsem hotová. Ještě jsem zhodnotila svůj vzhled v zrcadle a vydala jsem se dolů.

„Konečně jsi tu.“

„Alice, venku je tma. Jsou tak čtyři hodiny ráno.“

„No, už je čas, budeme to mít akorát.“

„Kam jedeme?“

„Do Seatlu, maj tam hezký krámek s bytovými doplňky.“

„PO pár hodinové, nudné cestě jsem tam konečně dorazily. Hned na kraji města bylo menší obchodní centrum, ale po bližším prohlédnutí jsem zjistila, že je to obchod s nábytkem, bytovými doplňky, koberci atd. Prostě vše, co je do domu vhodné. Kromě elektroniky.

„Koukni se, ten kobereček je úžasný.“

„JO, je pěknej.“

„Bello, trochu nadšení, zlepšujeme ti pokoj.“

„Já bych tam chtěla třeba nějaké květiny, pak knihy, nějakou poličku, třeba i rádio.“

„Máš pravdu, vidíš to.“

„Ani povlečení na postel nemám a ani polštáře.“

„Hm, ty máš. I to povlečení, Esmé ti to koupila.“

„Alice, vidíš to křeslo?“

Vypadalo jako obrovský vak, nebo polštář. Byl z příjemného materiálu a byl dokonale pohodlný. Nebyl jednobarevný. Vypadal jako by byl ušitý z různých kousků látek, které zrovna zbyly. Ale moc barev tam nebylo mnoho. Jen odstíny modré, fialové a růžové. Hodilo se to k sobě.

Esmin pohled.

Bude to dokonalé Celý pokoj bude laděný do fialové. Budou tam i světloučce žluté doplňky. Celý návrh jsem dělala týden. Nábytek jsem objednala tak, aby byl přesně i v barvě pokoje a aby se tam hodil.

Kluci už vymalovali pokoj. Počkám, než to zaschne. Bude to trvat tak hodinu, protože jsem objednala rychloschnoucí barvu. Zatím půjdou smontovat nábytek. Bude to makačka, abychom Bellu překvapili. Je u nás měsíc, ale pro mě je pořád nová, ale nerozlišuju ji. Musí to být pro ni těžké zapadnout mezi nás. Chci jí udělat radost.

Zatím jsem klukům pomohla smontovat postel i když mou pomoc odmítali. Ženy se podle nich nesmí namáhat, ale Bellu nechali tahat nábytek. Poutírala jsem zatím skříně, které už měli hotové, aby na nich nebyl prach.

„Emmete, Jazzi, už to zaschlo, pojďte mi pomoci s tou skříní.“

Jazz popadl tu skříň a odnesl ji na místo, kam jsem mu ukázala. A tak to šlo ráz na ráz. Nosili a montovali nábytek a já je dirigovala.

„Ještě něco budeš potřebovat?“

„Už jenom tu matraci, Eme a bude to vše.“

Zatím jsem si šla pro polštáře, povlečení a přehoz na postel. Em mi tam dal tu matraci. Já jsem na ní dala světle žluté povlečení a na to jsem dala tmavě fialový přehoz. Bylo to dokonalé.

Rozhlédla jsem se po svém díle. Vše tohle mě bavilo a ještě lepší bylo nadšení těch lidí, když se jim to líbilo. Byla jsem ochotna jim dam udělat vše, co chtěli.

Jak kluci malovali a nosili sem všechen nábytek, bylo tu mnoho prachu. Okna vypadala, jako by je také zamalovali. Došla jsem si dolů pro hadr a lavor jsem si napustila teplou vodou. Ještě jsem si sáhla nahoru na poličku pro čistící prostředek a vrhla jsem se na to. Šlo mi to od ruky. Pár tahů a za deset minut jsem byla hotová. Okna vypadala, jako by tam ani nebyla. Doufám, že se to bude Belle líbit. Tak moc bych jí chtěla udělat radost.

Zapálila jsem tak ještě nějakou svíčku, aby tam nebyl tolik cítit pach novoty, protože ten jsem osobně nenáviděla.

Když už jsem si myslela, že je vše hotové, všimla jsem si ještě zaprášené poličky. Jen pár tahů a hotovo. Odklidila jsem lavor a hadr a šla jsem se věnovat květinám, které byly v obýváku.

Zatím na nákupech. Bellin pohled.

Zašli jsme do květinářství. Já jsem si tam vybrala troje převislé květiny a dva kaktusy. Ani jedny nejsou moc náročné a to je dobře. Já ne ně budu asi často zapomínat.

Pak jsem přinutila Alice jít do knihkupectví. Strašně ráda čtu jsem tím posedlá. Zamířila jsem do oddělené pro beletrie. Vybrala jsem si asi sedm knih a pak jsem ještě zabrousila do detektivek a taky jsem si koupila nějaké bestselery. Koukala jsem na knížky o upírech. Zakuckala jsem se smíchy, když jsem si přečetla, co si o nás ty spisovatelé myslí. Česneky a dřevěné kůly. To si nedokážu představit. Dřevěný kůl by se asi o mě zlomil a česnek se mnou nic nedělá. Ani kříže se nebojím.

Řekla jsem to Alice a celou cestu do auta jsme se smáli. Cítila jsem se šťastná. Konečně uvolněná a šťastná. Okovy smůly se mě s třísknutím spadly a já jsem byla volná.

„Bello, ještě by sis mohly koupit rádio. A měla bys mít také mobil.“

„Rádio klidně, ale mobil. Není to moc unáhlené rozhodnutí?“

„To jo, radši si promluvím s Carlislem .“

„Dobře.“

„Jo a klidně si kup nějaké Cdčka.“

Alice říkala rádio, ale hned jak jsme tam vešli, táhla mě Alice k mp4rkám.

„Alice, myslela jsem, že mi chceš koupit rádio.“

„JO, rádio koupíme pak, teď se koukneme na mp4 a na mobily.“

„Vždyť jsi říkala, že si o ...“

„JO, ale myslela jsem, že s Carlislem promluvím o Simce, mobil klidně můžeme koupit.“

Vybrala jsem si jednu pěknou mp4 i mobil. Ve značkách se nevyznám. Alice mi jeden navrhla, který má ona, byl pěkný a také měl funkce, které jsou podle Alice dobré.

Auto jsme měli plné. Alice věděla, proč dnes nejet porchem. Vzali jsme si Emmetův jeap a je vidět, že se hodil. Strašně jsem se těšila domů. Lehnu si v obýváku na gauč a pustím si něco. Cokoliv, jen abych zaměstnávala jenom oči a uši. Něco klidného.

Alice zabrzdila. Popadly jsme drobné věci.

„Jazzi, Eme, pojďte nám pomoci.“

Hned se oba přiřítili jako velká voda a popadly zbytek věcí, co jsme v kufru nechali. Obě ruce jsem měla plné, ale nějak se mi povedlo otevřít dveře. Klika cvakla a já jsem svým zadečkem dveře otevřela. Otočila jsem se a z té nádhery mi skoro vypadli oči. Vyvalila jsem oči, čelist mi klesla hrozně nízko. Překvapením jsem povolila ruce. Pak jsem si uvědomila, že mi vše padá z rukou. Najednou se mi něco mihlo před očima.

„Bello, dávej pozor.“

Byla to Alice a zachytila věci, které mi padali z rukou. Já jsem pořád neschopná slova stála mezi dveřmi. Ani jsem nemrkala. Emmet mi chtěl ze srandy zamávat před očima, ale já jsem jeho ruku zachytila, aby mi neskrýval pohled na ten pokoj. Z mé bývalé „cely“ se stala pohádková místnost.

Bylo to tu dokonalé.

Vedle mě se objevila Esmé. Slyšela jsem její kroky, ale pořád jsem se nemohla odtrhnout.

„Líbí?“ ozvala se.

„Líbí? Je to dokonalý, děkuju.“

Radostí a dojetím jsem se rozvzlykala. Esmé mě mateřsky objala.

„Ségra, proč řveš? Je to tak strašný?“

„Emmete,“ zasyčela na něj Alice.

Už jsem se uklidnila. Na mé tváři hrál úsměv. Vypadala jsem jak sjetá. Byla té nádhera.

Když jsem se úplně vzpamatovala, začali jsme s Alice a klukama nosit věci do mojeho pokoje a já je všude poukládala. Vše mělo své místo a já měla klid. Hupsla jsem na tu dokonalou postel. Mám se jako v ráji. Jsem s milující rodinou a super sourozencema.

„Zítra přijedou,“ zaslechla jsem Alici zakřičet.

<-

->

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek První čtvrť - 26. kapitola: