Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » První čtvrť - 24. kapitola

10.01.2010 (15:45) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1479×

Musím uznat, že v této rodině se určitě nikdo nikdy nenudí. Svalovcovi jsem jeho vtípek odpustila, ani nevím proč. Ale teď mám chuť se mu pomstít. Nevím ale jak. Chtělo by to něco v podobě kanadského žertíku. Ale aby stál opravdu za to, aby si to pamatoval celou věčnost.

Zase se ozvalo klepání.

„Dále.“

„Ahoj Bello, musíme si o něčem promluvit.“

„Hm.“

„Co proti mně máš?“

„Nic.“

„Tak proč se ke mně chováš, jako bych ti smrděla, vyhýbáš se mi, málo se mnou mluvíš. Takhle se k sobě kamarádky nechovají.“

„My jsme kamarádky?“

„Ach Bello, ty to nechápeš.“

Zavřela za sebou dveře a přisedla si ke mně na gaučík.

„Bello, já mám takový dar, vidím budounost.“

Spadla mi čelist. Čeká mě asi hodně překvapení. Jak někdo může mít takový dar, takový užitečný dar? Jak to, že ji nemá Aro v gardě? Vždyť on má každého. To neví jaké nebezpečí jí může čekat, když ji Aro objeví?

Hlavou mi výřily myšlenky jako banda šílených much a pořád mi tam bzučely.

„Ty jako vidíš, co teď udělám?“

„Podle toho jak se rozhodneš...“

„A vidíš, kdy mě zabijou?“

„Bello, to teď není podstatné, jsem tu kvůli něčemu jinému.“

„Hm.“

„Já se k tobě chovám příjemně, snažím se ti zavděčit, ale ty mě pořád odmítáš. To mě nemáš ráda?“

„Mám, ale...“

„Jakýpak ale, máš mě ráda, tak pro mě nenecháš být tvojí kamarádkou?“

„Víš, Alice, nemám nic proti tobě, jen...“

„Dořekni to!“

„Se bojím.“

„Čeho? Mě?“

„Ne. Jednou mě moje kamarádka podle zradila a já jsem musela změnit můj dosavadní život.“

„Ty si myslíš, že bych tě zradila?“

„Ne...“

„Tak vidíš. Skoro jsi mě urazila.“

„Promiň.“

„Vím jak to splatíš, půjdeš se mnou na nákup. Stejně nemáš co na sebe a já také ne.“

Zezdola se ozvalo chichotání.

„Nemáš co na sebe jo? A co ty plná skříň,“ zařval někdo zespoda.

Alice protočila oči a podívala se na mě se zoufalostí v očích.

„Buran, celý Emmet, ničemu nerozumí.“

„Já to slyšel,“ ozvalo zespoda.“

„Pojď, jdeme, nebo nám zavřou.“

„Ale Alice, vždyť je teprve dvanáct hodin, zavírají až v devět.“

„To už je dvanáct? Jaj, nestíháme, Obleč se Bello, za pět minut dole,“ vyhrkla a někam odešla. No, odletěla je výstižnější.

Za pět minut jsem byla oblečená. Byla jsem dřív, protože ze tří triček a dvou kalhot se rychle vybírá. Trochu jsem se namalovala Alicinými líčidly a odcupitala jsem dolů. Alice mě přejela tím svým kritickým očkem a utrousila:

„Škoda, že nemáš mojí velikost. Je načase, že jdeme na nákup.“

Nasedly jsem do jejího nového žlutého porsche, jak nezapomněla podotknout a vyrazily jsme.

Nejdříve se mi zdálo, že jedeme pomalu. Zmínila jsem se o tom Alice a ona zrychlila. Pak jsem si všimla ručičky na tachometru.

„Sto osmdesát?“ zaječela jsem.

„Co se divíš, přece nepojedu jako ti šneci kolem nás. Stejně mě nikdy nenachytali a ani by mě nechytili A nám se nemůže nic stát.“

Odvrátila jsem hlavu, protože jsem měla silnou potřebu kontrolovat tachometr. Když jsem se koukala na přírodu, která kolem nás rychle ubíhala, nepřipadalo mi že jedeme nějak moc rychle.

Alice zastavila před nějakým obchodním centrem. Bylo obrovské. V nějakém jsem jednou byla, ale to s mámou a koupila mi v něm šaty na maturák. Jinak jsem ho nikdy nenavštívila. To jsou ty obrovské obchody plné všeho, oblečení, kosmetiky, doplňků, dárkového zboží, no vše, na co si vzpomenete.

Vlezly jsme do toho centra a mě úžasem skoro zase spadla čelist. Dnes už podruhé. To se musím pořád něčemu divit? Ze stropu tam vyselo něco, nevím jak to pojmenovat, ale mělo to zlatou barvu a zářilo to do dáli. Strop byl prosklený, bylo vidět na zamračenou oblohu, ale i tak to byl kouzelný pocit, vzbuzovalo to ve mně respekt.

„Bello, budeš tam ještě dlouho koukat?“

„Aha, promiň.“

Neuvědomila jsem si, že tak dlouho koukám na ten strop. Asi to bylo všem nápadné, ale mě to je jedno. Alice mě rychle čapla za ruku a táhla mě k eskalátorům. Vyjeli jsme do druhého patra. Vyjeli jsme nahoru a já koukala po jménech obchodů. Moc jsem jich neznala, ale objevil se tam jeden, který mi vyrazil dech.

„Alice, proč je tu Armani?“

„Protože tady jsou obchody s nejhezčím, nejkvalitnějším a nejmodernějším oblečením. A taky v nich ráda nakupuju. Někdy mi dají i slevu.“

„Počkej Alice,“ řekla jsem a chytla ji za ruku, „víš vůbec, kolik to vše stojí? Tam je značkové zboží.“

„Ale Bello, přece nepůjdu nakupovat ke Vietnamcům. Tutomu se říká obchod s oblečením. Neměj strach, moje kreditka potřebuje provětrat. Naposledy jsem byla nakupovat před dvěma týdny a to už je sakra dlouho. Tak už se neptej a pojdˇ. Užijeme si to.“

Poraženecky jsem vydechla a vešla do obchodu za Alice. Ani jsem se nepodívala na jeho název, protože by mi to určitě vyrazilo dech.

„Bello, kde jsi, já jsem tady. Pojď se podívat na ty úžasné kalhoty. Určitě si ti budou líbit.“

Přišla jsem k místu, odkud mě Alice volala. Držela v ruce jedny kalhoty. Byly to černé džíny s imitací drahokamů kolem kapes. Hodila mi je.

„Myslím, že ti budou. Jdi si je radši vyzkoušet.“

Otáčela jsem se k odchodu, když na mě ještě křikla:

„Bello, počkej.“

A hodila mi do náruče ještě nějakou červenou sexy halenku s krátkým rukávem, elegantní růžovou halenku a bílo- fialové pončo. Vše jsem vzala do náruče a šla jsem hledat převlékací kabinky.

Oblékla jsem si džíny. Líbili se a a také mi sedly. K nim jsem si oblékla červenou halenku. Byla opravdu krásná. Prohlížela jsem se v zrcadle, když v tom mě do hlavu přímo uhodila vzpomínka. A ne příjemná. Podobnou jsem měla ve Volteře. Tu si na sebe nevezmu. A prudce jsem si ji sundala. Chtěla jsem ji strhnout, ale uvědomila jsem si, že ji nemám ani koupenou. Ale když ona je tak pěkná... Ne! Připomíná mi Volteru.

„Ale vždyť Voltera je už za tebou,“ šeptalo já, které bylo pro halenku.

„Víš, co ti ve Volteře udělali?“ šeptalo mi druhé zlé já.

„Notak Bello, vždyť i tobě se líbí a je sexy,“ křičelo na mě halenkové já.

„Neber si jí!“ ječelo druhé já.

„Držte hubu!“ zařvala jsem na ně. Vezmu si ji a basta. Ať mi nějaká Voltera políbí pozadí.

Závěs najednou odhrnula Alice.

„Bello, co tu řveš.“

„Já nic neřikala.“

„Tak kdo teda řval - Drž hubu?“

„To jsem řekla nahlas?“

„Zařvala je přesnější.“

Otočila jsem se k ní zády a v mém obličeji se rýsovala hrůza. Já jsem jako blbec řvala z kabinky. No děs. Kdybych byla člověk, moje červenání by mě poslalo mezi rajčata. Ale člověk nejsem. Mohla bych si alespoň dopřát díru, do které bych se propadla. Stačilo by jenom trochu víc dupnout a...

„Isabello to neuděláš. Radši mi ukaž, jak v tom vypadáš.“

Otočila jsem se k ní v červené halence a černých džínech.

„Páni, já věděla, že ti budou oboje slušet. Ukaž se mi ještě v té růžové a v tom ponču.“

Oblékla jsem si to pončo. Bylo takové nic moc, ale podle Alice bylo v módě. Tak jsem si ho vzala. Když nebudu chtít, nebudu ho nosit.

„Bello, opovaž se ho na sebe nevzít.“

„Alice,“ zakňourala jsem svým nejsmutnějším hlasem.

„Bello,“ zamručela naoko naštvaně, ale když se otočila, všimla jsem si v zrcadle její pobavený úsměv.

„Alice.“

„Tak když ho nechceš, tak ho neber, ale vyberu ti něco jiného. A ještě tu růžovou.“

Oblékla jsem si jí. Schválila mi jí a mě se taky celkem líbila. Když jsem jí sundavala, všimla jsem si cenovky.

„60 dolarů, zbláznila ses?“

„Proč?“

„Víš jak je to drahý?“

„Bello, říkala jsem ti, že chci provětrat kreditku.“

„To jí spíš vytřískáš.“

„Bello, čí je kreditka? Moje, tak to neřeš.“

Šly jsme platit. Prodavačka se na Alice příjemně usmála. Ona jí snad zná. Jak často tu Alice asi je?

Vyšla jsem z obchodu, protože jsem opravdu nechtěla vidět, kolik to vše stálo. Alice přišla chvilku za mnou.

„Teď půjdeme na trička a topy.“

Vlezly jsme hned do krámu naproti. Vlezly jsme mezi regály s topama a tričkama. Alice se hned mezi ně vrhla. Každou chvilku mi nějaký hodila. Když jsem toho už měla dost, začala hledat něco pro sebe. Nevšimla jsem si, že by si něco koupila. Prošla jsem kolem jednoho pěkného topu. Byl bledě modrý, sem tam byla i fialová nebo stříbrná, Moc se mi líbil. Alice si všimla mého pohledu.

„Ten je celkem pěkný, můžeš si ho vyzkoušet.“

Opravdu řekla můžeš? Páni já se asi zblázním. Jsem tu jako navlékací panna. Zakroutila jsem nad tím hlavou a šla jsem si to vyzkoušet.

Za chvíli se tam objevila Alice a šla mě zkontrolovat.

„Bello, opovaž se ten top si nevzít. Je pěkný a sexy.“

„Myslíš průhledný?“

„Bello, počkej až někoho potkáš, bude se mu to líbit.“

„Ale mě se to nelíbí.“

„Bello.“ Podívala se na mě takovým pohledem. Nevěděla jsem, že i ona dokáže člověka zastrašit. Dovolila jsem jí to a ona se jen potěšeně usmála.

Šli jsme si hodit tašky do auta a teď jdeme na boty. To bude žůžo. Rozběhla jsem se hned k jedněm teniskám. Alice mě přejela kritickým pohledem.

„Alice, prosím.“

„Ne.“

„Prosím, alespoň na ven.“

„No jo.“

„Jakou máš velikost Bello, zakřičela na mě ještě.“

„Třicet devět.“

Teď šla řádit ona. Podala mi černé kozačky. Byly celkem pěkné. Nesačila jsem je ani pořádně zhodnotit a podala mi lodičky na podpadku. Obula jsem si je. Byly nádherné, jenže já neumím chodit na podpadcích.

„Líbí?“

„Jo, ale já ne nich neumím chodit.“

„Naučím tě.“

Teď mi podala jedny jehly, pak dvoje balerínky a jedny kotníkové.

Rychle jsem je vyzkoušela, jen ty kotníkové se mi nějak nelíbily.

„Alice, ty jsou divný.“

„Já jsem si to myslela, ale chtěla jsem vědět tvůj názor, skočím pro ty druhé.“

Pro ty druhé? Za chvilku byla zpět a nesla mi jiné, ale ty byly dokonalé. Ted jen k pokladně a zase do maratonu.

Prošly jsme snad tisíc obchodů. Já jsem už nemohla. Ne fyzicky, ale psychicky.

„Alice, půjdem už domů?“ zakňourala jsem.

„Tak už jen spodní prádlo.“

„ÁÁÁ.“

Přišly jsme do nějakého obchodu, kde měli umělé panny na sobě tanga a průhledné podprsenky. Tělem mi projela horkost. Ale i tak jsem zmučeně vstoupila za Alice dovnitř.

Probírala se spodním prádlem a já jsem na ní jenom koukala.

„Na, vyzkoušej si to.“ A hodila po mě dvě obyčejné bílé podprsenky.

To by mohlo být v pohodě, myslela jsem si.

Pak ale přišla Alice a můj klid byl v tahu. Přinesla mi asi deset obyčejných kalhotek, pak deset tang různých tvarů a barev. Dvě černé, sexy podprdy, dvě červené, dvě bílé a dvě růžové vzorované. Pak přišly ještě dvoje průhledné podprdy a podvazkové podkolenky.

„To si na sebe nevezmu, nejsem žádná děvka.“

„Já mám taky tanga a nejsem děvka.“

„Dobře, ale co ty podprsenky?“

„Neboj, to se ti bude hodit.“

„Alice,“ zakňourala jsem.

„Nene, to už ti neodpustím.

Šla jsem za ní jako spráskaný pes až k autu. Konec, konec, jásalo moje já. Jenže já jsem se nemohla radovat, protože to bylo vysilující.

„Ještě ti chybí doplňky,“ řekla Alice a na to bylo odpovědí moje zaúpění.

„Dobře, ale zítra si pro ně ještě půjdeme.

Uf.

<-

->

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek První čtvrť - 24. kapitola: