Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » První čtvrť - 20. kapitola

28.12.2009 (11:15) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1525×

Podíval se na mě svýma zlatýma očima. Je to pohrdání, co jsem v nich viděla? Proč on pohrdá mnou? Měla bych spíš já jím.

Hlavou jsem měla skloněnou, jako před popravou nebo před rozsudkem. Ti dva, co mi drželi ruce za zády, mě přinutili tou bolestí hlavu sklonit. Ale já jsem to nechtěla dělat. Chtěla jsem se postavit a zadívat se jim všem do očí a říct jim, jak je nenávidím a jak jimi pohrdám.

Přes závoj vlasů, které mi padaly přes obličej, jsem se mu podívala do očí. On je na mě také upřel, což bylo velmi nepříjemné a co mě taky rozhodilo. Moje sebekontrolování a lhostejnost ze mě vyprchali, prolomili se jako tenké ledy pustili na povrch mou zlost, která byla nezvladatelná. Z mé hrudi se ozvalo další zavrčení a všechny mé svaly se napjaly. To bylo znamení pro mě, že mé tělo mě poslouchá a je odhodlané se mnou bojovat. Pokusila jsem se vstát, ale ti dva nade mnou mě ostře přitlačili k zemi, ale já se nevzdávala. Pokusila jsem se o to ještě mnohokrát za minutu, ale bylo to marné. Naději jsem neztrácela. Věřím, že jim uteču. Jen ať mě nezabijí. Já nechci do pekla.

„Co s ní uděláme?“

„Nevím. Nevím jak je na tom, jak se umí kontrolovat..“

„Musíme se poradit s rodinou.“

„Ale holky jsou na lovu.“

„Tak počkáme.“

„Ale kam s ní?“

Mluvili o mě, jako bych tam nebyla. Vůbec mě nevnímali a chovali se ke mně jako ke kusu dřeva. Halo, já jsem tady. Vy rozhodujete o mé budoucnosti.

Jasperův pohled.

Mě se to celé nelíbí a nezdá se mi to. Ona je nebezpečná a novorozená. Kdyby chtěla, všechny nás tu vyvraždí a ještě ani nevím, jaký má dar. Doufám, že nemá žádný, jinak by pro nás byla ještě nebezpečnější.

Její sebekontrola je na nule, ne je pod bodem mrazu. Neumí si ani udržet své emoce na uzdě. Každou chvilku se mění a není to příjemné pro ni ani pro mě. Mě samotnému z toho třeští hlava a už se ani nesnažím uklidňovat nebo vnucovat to, co chci, aby cítila, protože to nemá cenu. Jen jí změním náladu, ani ne za pár vteřin a už si jí mění sama. Tedy ona sama ne, její podvědomí. Nevím, jak to mám nazvat. Jako by byla pod vládou něčeho, nějakého cizího tvora nebo nějaké jiné existence, která jí ovládala a hodlá jí duševně zničit.

Teď jen bude těžké, přesvědčit rodinu, že ona je ta zlá, nebezpečná a musíme se jí zbavit a nebo poslat do Voltery. Novorozeným se nedá věřit. Podléhají smyslům a vůní. Jednají bezmyšlenkovitě. Jsou nezkrotitelní. To neříkám jen proto, že jsou to mezi námi nováčci. Mám s nimi bohatou zkušenost a ta není příliš pozitivní.

Nediskriminuji ji, ale i pro ni by bylo lepší a jednodušší zemřít. Ano, myslím tím smrt úplnou. Kdyby tu žila s námi, trápila by se. A byla by pro nás nebezpečná. Říkám to po několikáté, ale je to pravda. Smutná pravda. Jinak ona je celkem sympatická holka. Možná by byla fajn, ale..... No nebudu se sám rozhodovat. Počkám, až přijdou holky z lovu a proběhne určitě dlouhá debata, kde já budu hrát tu zápornou roli.

Bellin pohled.

Táhli mě do nějaké obrovské místnosti a podle televize soudím, že to je obývák. Musím jim ale pochválit desing. Je to tu skvostné. Opravdu to tu mají stylově a vkusně zařízené. Míchá se tu moderní technika a tvary se starodávnými obrazy a skříní. Ta designerka je opravdu zlato. Má vkus a talent.

Já jsem šílená. Obdivuji jim to tu, ale kašlu na co, co se mnou chtějí udělat. Teda ne kašlu, jen jsem se hluboko zamyslela.

S cuknutím jsme zastavili a oni na něco, někoho čekali. Je to hodně důležité? Kdo má přijít? Bude mu na mě záležet? Bude se podílet na soudu o mé osobě? Myšlenky mi vířily hlavou tak rychle, že jsem je nestíhala ani vnímat. Otázka sem otázka tam, no kdo to má pořád sledovat?

Chtěla jsem se od svých myšlenek a pocitů odpoutat, tak jsem se zaposlouchala do zvuků z lesa, které k nám lépe pronikaly otevřeným oknem. Slyšela jsem různý šramot zvířectva, zpívání ptáků, šum listí, ale připletlo se mi tam i něco, co do lesa rozhodně nepatřilo. Slyšela jsem lidské hlasy a pochechtávání. Lidé v lese, no asi jsou na houbách, ale zvuky se rychle přibližovaly. Už jsem i slyšela, o čem si povídali, ale to mě tolik nezaujalo jako fakt, že se ti lidé k nám blíží ohromnou rychlostí.

Jsou to upírky. Ucítila jsem je. Doufám, že nepatří k těmhle, protože to by byla obrovská skupina a to je neobvyklé. Největší skupina jsou vojáci z Voltery, jinak se pohybují upíři jako dvojice nebo jedinci. Ale tolik jich?

Slyšela jsem odraz a na parapetu se objevila černovlasá upírka. Byla opravdu drobounká, obličejem připomínala malou elfku. Vlasy, nakrátko střižené, jí trčely do všech stran. Na sobě měla elegantní fialovou sukni, k tomu bílé tričko. Na to ještě něco, což jsem nedokázala ani pojmenovat. Vypadala velice sympaticky a měla i vkus a módní čich, ale jediné, co jí vzhled kazilo, to byly ty strašidelné oči.

Rychle jsem pohled od ní odvrátila a radši detailně zkoumala starobylou skříň, v tom však na mě promluvila:

„Ahoj Bello, mě se nemusíš bát.“

Co, co, co, cože? Ona zná mé jméno? Nemám ho někde napsané? Nebo jestli jí to nenaznačili ti vzadu. Vyděsila mě. Všimla si mého úděsného a překvapeného pohledu a hned se mi omluvila:

„Promiň, že jsem na tebe tak vyletěla. Já jsem Alice.“

Šla mi naproti a napřahovala ke mně ruku. Asi si nevšimla, že mě pořád drží svalovec a blonďák. Jenže já na to úplně zapomněla. Necítila jsem k ní žádný odpor. Takhle otevřenou, kamarádskou duši jsem nikdy nepoznala.

„Alice, pozor, je nebezpečná, “ozval se někdo za mnou.

Já ho ale nevnímala. Chtěla jsem se také zvednou, podat jí ruku a představit se, ale jak jsem zabrala, moji strážci mi ustědřili nepěknou ránu do lopatek, které mě poslala zpět na kolena. Alice na ně mírně zavrčela.

„Říkal jsem ti, že je nebezpečná, už se připravovala ke skoku.“

To byl blonďák. Teď jsem pro změnu zavrčela já. Otočila jsem se a hodila po něm zlostný pohled.

„Ona mi nechtěla ublížit.“

Ona to ví? Jak? Je snad vědma? Ale i tak jsem jí za to vděčná. Asi jediná mi věří. Ani já sobě nevěřím, ale tahle elfka mi dává pocit naděje.

Na okně se objevila další upírka. Tentokrát blondýna. Byla opravdu krásná. Po pás dlouhé vlasy lemovaly její štíhlou postavu. Hodila by se do nějaké reklamy nebo na modeling. Podívala jsem se po ní, ale ona po mě hodila namyšlený, pohrdavý pohled a šla si sednou na pohovku. To je svině, už teď jí nenávidím. Existuje nenávist na první pohled? Asi jo, protože mě se to povedlo.

Na parapetě se objevila, doufám, že poslední, upírka s mírně vlnitými hnědými vlasy a velmi přátelským obličejem. Podívala se na mě tak nějak zvláštně, byl to soucit? Ale její oči hned přešly na jinou vlnu a přátelsky se na mě podívala a na jejích bezkrevých rtech se objevil úsměv. Pak se podívala na ty za mnou a hodina po nich velmi zlý pohled, jako by je chtěla na místě seřezat. To já bych udělala ještě něco horšího a pořádně bych si to vychutnala.

„Můžeme začít?“

„S čím?“

„Co uděláme s ní?“

Mluví tu o mě zase jako o židli, kterou si právě přivezli a neví, co s ní.

„Co bychom s ní měli dělat? Přece tu zůstane, jestli bude chtít.“

„No zůstat tu musí, nemůžeme jí jen tak pustit do států.“

„Proč ne?“

„Je to šílená novorozená.“

Ve všech tvářích, na které jsem viděla, bylo poznat chvilkový strach, ale pak to zamaskovali přemýšlením. Proč se tak přetvařují? Ať mi řeknou rovnou, že mě musí zabít nebo dát sežrat kočkám. Co já jsem pro ně? Nic. Ne, jsem pro ně šílená novorozená. To jsem tedy dostala vyznamenání. Ale já nejsem šílená. Novorozená ano, ale už jí stejně dlouho nebudu ne? Přeci mě nemohou odhodit kvůli tomu, že se jim nelíbím a že jsem nováček a jestli jim vadí můj vzhled, ať mi to poví, proč se stydí? Nebo se spíš bojí. Já jsem pro ně ta zlá a nebezpečná. Klidně je tu můžu vymlátit a vše bude ok. Nebude. Elfku bych zabít nechtěla, ani tu hnědovlásku. Vypadají, že jsou upřímné.

„Je příliš nebezpečná.“

Byla jsem tak zaujatá, že jsem vůbec nevnímala diskuzi o mé budoucnosti.

„To neznamená, že jí musíme hned zabít, Jaspere.“

„Já mám s nimi zkušenosti, chtějí jenom krev a jednají impulzivně.“

„To neznamená, že všichni jsou takový.“

„Já vás ale varuji, je to riziko. Je pro nás nebezpečná. Neznáme ji.“

„Jaspere, nemusí být hned zlá. Podle mě potřebuje jen trochu pochopení.“

„Ale pije lidskou krev, začnou se tu ztrácet lidi.“

„Tak půjde někam jinak, do velkoměsta.“

„Ale,....“

„Už přestaň, měli bychom hlasovat.“

„Carlisle?“

„Klidně, ať tu zůstane. Přijmu ji jako člena rodiny.“

„Rose?“

„Mě je to jedno.“

„Alice?“

„Ať tu zůstane.“

„Emmete?“

„Jo, já ji tu chci, bude sranda.“

„Jaspere?“

„Ne!“

„Já říkám ano, takže jsme tě přehlasovali. Neboj, ona není zlá.“

„Není? Jak to všichni víte? Jste se pomátli? A na Edwardovo hlas se kašle?“

„Uklidni se Jazzi. My ji tu chceme. A Edwardovi tu vadit nebude.“

„Dobře, bude tu, ale přestane pít lidskou krev.“

Najednou tlak na mé ruce povolil. Blonďák přešel k oknu, vyskočil a pelášil pryč. Byl vzteky bez sebe, když se mu nepodařilo nechat mě zabít.

„Bello, chceš u nás zůstat?“

„A mám na výběr něco jiného?“

„Ani ne.“

„Dobře zůstanu.“

„Jestli necheš, aby se prosadil jeho názor, tak se budeš muset naučit žít, jako my.“

„Jak žijete?“

„Víš, my nepijeme lidskou krev, ale zvířecí.“

„Cože? Fuj.“

„Není to tak špatné, jak si myslíš. Budeš si muset zvyknout.“

„Hm.“

„Určitě nás ještě neznáš.“

„Znám jenom Alice.“

„To je Emmet, Carlisle, Rosalie a já jsem Esmé. Ten, který odešel, je Jasper.“

Musela jsem si to dát do správné rovinky. Svalovec se jmenuje Emmet, namyšlená blondýna je Rosalie. Tak sympatická paní je Esmé, blonďák je Carlisle a vraždící blonďák je Jasper. No, uvidíme, jak to tu přežiju.

Všem Vám přeju Šťastné a veselé Vánoce, hodně dárků a pohodu.

Vaše mispulka

<-

->

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek První čtvrť - 20. kapitola: