Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » První čtvrť - 18. kapitola

23.12.2009 (13:15) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1405×

Přemáhala jsem se, abych nevylezla z té mini kabinky, plné košťat, hadrů a desinfekcí. Smrdělo to tu, chtěla jsem se jít nadýchat čerstvého vzduchu. Ale nešlo to. Neměla jsem takové sebeovládání, jako někdo. Ne, já jsem prostě byla naučená, že koho uvidím, toho vysaju. Ale nehodlám to měnit. A ani nemám na výběr, jinak se ani živit nedá. A bahno jíst nebudu. Lidské jídlo mi ani nevoní a už vůbec mi nechutná. Je to blaf, jak jsem to jenom mohla jíst? Mé oblíbené jídlo byla pizza. Ale teď se na ní nemohu ani podívat bez toho, aby mi má velmi dobrá paměť vrátila odpor k ní.

Au. Pohnula jsem se, tedy spíš jsem se zavrtěla a pod paži se mi zapíchlo koště. Sakra. Chci ven. Ne, dost. Bello, ty ven nesmíš, nabádal mě vnitřní hlas. A já jsem ho i tak musela poslechnout i když jsem nesnášela to jeho buzerování.

Proč trpím vůbec v téhle malé místnůstce? Proč? Mohla bych jít klidně vysát jednu kajutu a nestěhovat se tam, ale tady je málo lidí, poznalo by se, kdyby někdo chyběl a hned třeba tří. Ne, ne, je to moc riskantní. A nechci to podstupovat.

Jsem tu asi už druhý den a přestává mě to bavit, ale ze vzrušených hlasů lidí se zdá, že už budeme blízko pevniny. Jupí, nemohu se dočkat. Mám pro to hned několik důvodů. Za prvé, nenáším tuto místnost. Za druhé, už jsem asi tři dny nepila, a ta bolest v hrdle je nesnesitelná. Za třetí, chci být už doma ve Forks.

Ne, víc jich bohužel nemám, ale kdybych chtěla, klidně je i vymyslím.

Zdá se mi to, nebo ten parník opravdu zpomaluje. Sláva, budu za chvíli venku, na čerstvém vzduchu. Radostí jsem vyskočila, ale nepomyslela jsem, že jsem v opravdu malé místnůstce a narazila hlavou do poličky nade mnou a srazila z ní nějaké Savo, nebo co to bylo. Fuj. Bylo to málo zavřené, proto se mi toho trochu dostalo na vlasy. Bléé. Jen doufám, že mě to nesežere, ale nezdá se mi, že by to chtělo začít účinkovat.

Já jsem asi dítě smolaře, nechci říct, že by Renné byla smolař. No, ale štěstí taky moc nepobrala. A na mě se toho dostalo ještě méně. Jsem magnet na katastrofy, pády a pohromy. Klidně je možné, že ztroskotáme. Překvapuje mě, že se tak zatím nestalo.

Parník zatroubil a ještě zpomalil. Za chvíli budu na pevnině, budu volná. Nebudu muset nikoho poslouchat. Nebudu ničí majetek. Budu si moci dělat co sama budu chtít. Moc se těší. Dělej lodi, makej, už tam zastav. Já chci už být na pevnině.

Přemýšlím jako malé dítě před Vánocema, které se těší na dárečky. Ale já si nemohu pomoct. Svoboda mě láká a chci jí okusit, ochutnat a pak i celou si vzít. Chci. Aby byla jenom moje a nikoho jiného. A budu si jí užívat naplno ve svém milovaném domečku.

Trochu to se mnou cuklo a loď zastavila. Musela jsem zatřást hlavou a také se štípnout, protže jsem tomu nemohla uvěřit. Už mi chybí jen pár kroků. Jen skok a budu na pevnině. Mé tělo se vymrštilo a už bylo u dveří, ale musela jsem počkat, až všichni lidé odejdou. Nechci, aby mě někdo viděl a já nikoho vidět nechci. Dav lidí se sunul úzkou uličkou a východu. Slyšela jsem šoupání nohou, tahání těžkých kufrů. Ječení dětí, které rodiče asi vzbudily, vzrušené hlasy a šlouchání moře. Ale v hlavě mi jen duněly dvě slova: Jsi volná.

Poslední paní napomenula své dítě, poslední kufrová kolečka se posunula po podlaze a bylo ticho. No, opravdocé ticho nikdy mít nebudete, když jste upír, ale pro mě bylo hlavní, že už tu nejsou žádný lidé, okrem posádky a já mám cestu volnou.

Potichu jsem vstala, ale šlo to i přes mou opatrnost velmi špatně, protože tu bylo opravdu málo místa a mnoho věcí. Dostala jsem se ke dveřím a tiše otevřela. Staré dveře zavrzaly a pustily mě ven. Nadýchla jsem se, což jsem neměla dělat. Ulička byla přesycena lidským pachem, což dráždilo mou bolest v hrdle. Byla to žízeň. Ale neměla jsem na výběr, musela jsem vylézt. Nedýchala jsem a dostala jsem se rychlostí blesku ke dveřím.

Dostala jsem se na palubu. Tady ten pach nebyl zas tak hrozný. Slaný mořský vzduch to tu vyvětral a osvěžil to tu. Teď už musím jen co nejrychleji zmizet. Vydala jsem se na druhou stranu parníku, kde jsem tušila východ. Měla jsem ho na dohled, chtěla jsem zrychlit. Do cesty se mi ale dostal jeden mladý kapitán. To neměl dělat.

„Dobrý den slečno, co tu děláte, všichni už vystoupili.“

Jeho úsměv se rozlil po jeho sladkých rtech, ale ještě sladší mi připadala jeho krev, jež mu pulzovala v žilách a týrala mě. Hladově jsem se na něj podívala a jeho úsměv mu na chvíli zmrzl na rtech. Udělala jsem k němu dva svižné kroky a zkrátila vzdálenost mezi námi. Vykouzlila jsem na rtech ten nejsvůdnější úsměv a on se uvolnil. Teď přišla oje chvíle. Přistoupila jsem k němu ještě blíž a nahnula se nad jeho hrdlo. Jeho krev. Potřebuju ji, abych uhasila mojí žízeň. Očima jsem hledala nějakou tepnu. Našla jsem ji. Viděla jsem, jak v ní krev pulzuje a jakoby říkala: „No tak Bello, tady jsem, dej si mě.“ Zaposlouchala jsem se do té rajské hudby, kterou vytvářel jeho tep. Zatím se trochu zrychlil, protože my jsme pro všechny lidi nádherní a neodolatelní. Což mi teď nahrávalo. Čím jeho srdce tepe déle, tím dříve se jeho krev dostane do mého hrdla.

Přivoněla jsem k jeho krku a jedové sliny mi vířily ústy. Někdo mě ale přerušil.

„Jacku, pojď sem.“

Moje oběť sebou škubla, ale nepohnula se a dál pozorovala moje počínání. Nemusela jsem ho při tom ani vidět, ale určitě ho vzrušovalo to, že mu dýchám na krk. Neboj, nebude to bolet.

„Sakra, Jacku, kde jsi?“

Ten hlas. Slyšela jsem za sebou kroky. Teď ne, prosím teď ne. Já to chci udělat beze světků. Nechci ani vysát dva, to by bylo moc nápadné. Zaťala jsem zuby, prsty sbalila do pěstí a odtáhla jse se. Stálo mě to mnoho sil a přemáhání se. Bolelo to, protože jsem tou jeho vůní rozohnila své hrdlo a ono se chtělo nasytit. Ale teď jsem nemohla. Podívala jsem se tomu kapitánovi do očí a řekla:

„Pardon, já jsem zaspala. Na shledanou.“

Hodila jsem na něj ještě nějaký úsměv a nejrychlejší lidskou rychlostí jsem pospíchala z lodě.

To mě skoro stálo existenci. Ale kdyby mě ten chlápek nevyrušil, byla bych už nasycena a pryč z parníku. Rozběhla jsem se do nějakého parku.

Dostala jsem se na kraj města a pokračovala dál do lesa. Musím si někoho najít a ukojit žízeň, protože mě to spálí zaživa. Utíkala jsem ještě chvilku a narazila na kouzelnou lidskou vůni. Neváhala jsem rozběhla se tím směrem. Přiběhla jsem k potůčku. Nebyl nějak velký nebo hluboký, ale sluneční paprsky odražené z jeho hladiny mě oslepovaly. Byla jsem skrytá v stínu stromů, ale uvědomovala jsem si to nebezpečí. Já na slunci zářím, prozradila bych se.

Běžela jsem stínem stromů a hledala tu vůni .Byla to žena, ani jsem jí neviděla do obličeje. Skláněla se nad řekou a snažila se vylovit něco. Co, už ale já nevím. Přeskočila jsem vzdálenost mezi námi a nezdržovala jsem se s ničím. Jedním pohybem jsem jí zlomila vaz a své rty přisála na její hrdlo. Mé zuby protrhly její tmavou kůži a já našla zdroj mého potěšení. Lačně jsem pila a nepouštěla jsem jí, ani se na chvilku nezastavila. Jen jsem svému tělu dávala to, co tolik potřebovalo. Krev.

Pila jsem asi moc horlivě, protože pár pramenů krve se dostalo do vody a zbarvilo jí do červena. Pustila jsem to tělo a dívala jsem se, jak voda odnáší červenou tekutinu.

Byla jsem tak zabraná do své žízně, až jsem zapomněla, proč jsem tu. Konečně jsem volná. Vlny radostí a štěstí mě zaplavovaly a já se v nich topila, ale nevadilo mi to. Snažila jsem se to krotit, ale hlava nechtěla zavřít kohoutek dobrých pocitů. Nechala jsem ji, ať dělá to, co jí přijde za vhodné. Úžívala jsem si tu euforii.

Za chvíli už odtekla a nahradil ji proud smutných pocitů. To už se mi nelíbilo. Poroučela jsem hlavě a sobě, ať přestane, zavře kohoutek a zavře pocity až na dno. Ale ona mě neposlouchala, dělala si co chtěla a pouštěla mi ty zlé, smutné pocity. K tomu mi přisolily ještě vzpomínky a já se rozvzlykala. Opustila jsem vše, co jsem několik dní v sobě násilím držela. Slzy, smutek a vztek. To vše se teď ze mě řinulo. Já jsem se tomu nebránila a ani to nešlo.

Vzlykala jsem ještě dlouho. Musela jsem už jít. Uklidnila jsem vzlyky, ale vztek nepřestal. Rozběhla jsem se směrem k Forks. Byla jsem zoufalá. Křičela jsem do lesa a on mi stejně odpovídal. Cokoliv se mi postavilo do cesty, neobešla jsem to. Přelomila jsem to, rozbila nebo nějak zničila a vybíjela jsem si na tom zlost, které nešla zastavit. Další vzlyky se mi draly hrdlem a vyčerpávaly mou hlavu.

„Proč, Jane, proč?“

Křičela jsem do lesa a na vše, co jsem viděla. Rvala jsem si vlasy. Moc jsem jich naštěstí nevyrvala a i kdyby, nepoznala bych to, necítila bych to. Fyzickou bolest ani tolik necítím, ale ta duševní mě týrá. Tyranizuje mě. Nechce se mě vzdát, i když se jí mé nitro zoufale vzpouzí. Drží mě v okovech, které každou chvilku utahuje a mě to svírá a bolí ještě víc. Jenže jsem proti ní bezmocná.

Doběhla jsem na nějakou malou louku. Vycházel měsíc. Jeho stříbřitá záře pohltila celou loučku a já se ocitla na chvilku v pohádce. Vše bylo do světle modra nebo stříbrna. Nádhera.

Moje mysl mi poslala vzpomínku na tréninkovou mýtinku. Tato loučka se jí velmi podobala. Vybavil se mi Maxův nádherný úsměv filmové hvězdy. Pak jeho zmučený pohled, když se na to přišlo. Bezmocně jsem padla na kolena a zase se šíleně rozvzlykala. Už to nechci, nechci to snášet. Radši se zabiju.

Hlava mě pořád mučila Maxem a posílala mi vzpomínky na Maxe, které se mi v hlavě míhaly neskutečnou rychlostí. Nevnímala jsem detaily, jen jsem v nich viděla jeho dokonalou tvář.

Proč nejsem člověk? Bylo by to jednodušší. Kdybych se chtěla zabít, je mnoho způsobů. Kdybych moc plakala, propadnu se vysílením do bezesného spánku. Nebudu se věčně trápit. Ale já jsem upír. Nikdo se mě neptal, jestli jím chci být, prostě mě proměnili a užívej si života. Mám tomu říkat život? Je to noční můra, kterou budete žít věčnost, nikdo váz z toho neosvobodí. Budete sama. Jenže s té můry se neprobudíte. Není to život. Je to boj a prokletí. Tvrdý boj, který přežijí jen nejsilnější.

Hlava mi třeští z toho náporu myšlenek a já se toho nemohu zbavit. Přešly mě i vzlyky i zoufalost, ale trápení zůstalo.

<-

->

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek První čtvrť - 18. kapitola: