Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » První čtvrť - 14. kapitola

06.12.2009 (19:15) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1338×

Janin pohled

Byla jsem na cestě do velkého sálu. Aro si mě zavolal, protože bude další soud, takže i mučení.

Stále mi vrtá hlavou naše hádka s Bello. Byla jsem na ní zlá, ale teď už s tím nic neudělám. Jed na mě naštvaná a já vím proč. Ublížila jsem jí, prostě jsem už ten nápor svých emocí nevydržela. Záviděla jsem její krásu, má kluka a je tu jen čtyři měsíce. Já už tu jsem století a nic. Jsem ošklivka, to vím a jsem moc mladá. Ale i tak, možná někoho zajímá, jaká jsem uvnitř. Pro někoho nejsem jen Jane, ta která má ten mučící dar. Pro Bellu jsem kamarádka, ona a Alec mě znají takovou, jaká jsem uvnitř. Ale Bellu jsem teď ztratila. Nač se zabývat mým druhým já, když mě všichni znají zlou? Proč se obtěžovat? Jsem ubohá, když jsem své všechny pocity vychrlila na Bellu, ale ona nemůže za to, jaká je. Ona nemůže za své proměnění.

Šla jsem klikatou chodbičkou, dokud jsem nenarazila na vedlejší dveře do velkého sálu. Je to pro mě už monotóní rarita. Každou chvíli někoho mučím. Aro z nich chce za každou cenu vymlátit pravdu, je asi moc líný na to, aby se jim jednoduše podíval do hlavy. Nechápu to. Ale je to jeho věc, nebudu se montovat do jeho věcí.

Potichu jsem otevřela dvířka a vplula dovnitř. Už tam byli skoro všichni: Felix, Demetri, Alec a pár lidí z gardy, které ani neznám jmény. Zařadila jsem se do řady k Alekovi. Usmál se na mě a já ani nevím, zda jsem mu úsměv oplatila, byla jsem moc zaměstnaná sama sebou na t, abych vnímala okolí. Alec do mě štouchl a věnoval mi tázací pohled. Já jsem samozřejmě uhnula pohledem, nepotřebuju aby si o mě Alec dělal starosti. Nejsem toho hodna, jsem přece ta zlá.

„Podívej se na mě, Jane,“ zavrčel na mě Alec.

Je jen o chvíli starší než já a jsme si rovni, ale i tak jsem se jeho zavrčení lekla. Neslyšela jsem Aleca pořádně zavrčet. Jde z něho strach, připadá mi pak starší, dospělejší a také silnější. Ale pohled jsem mu i tak nevěnovala. Radši jsem obdivovala pavučiny na stropě.

Někdo mě vzal za hlavu a prudce mi s ní otočil. Samozřejmě Alec.

„Jane, co ti je? Taková nikdy nejsi.“

„Nech mě,“ zavrčela jsem na něj a zaplula mezi Demetriho a Felixe. Ty se po mě ani nekoukli a to mi vyhovovalo, nepotřebuju ještě jejich pohledy a otázky. I když pochybuju, že si mě vůbec všimli. Nechci nikoho vidět, slyšet, chci pryč.

Cítila jsem škubnutí za ruku a otočila jsem za tím. Samozřejmě stál přede mnou Alec.

„Jane, jsi moje sestra, řekni mi, co tě trápí.“

Jeho pohled byl neprostupný, nevyzařovala z nich žádná emoce. Jen mě nimi pořád propaloval a nehodlal ustoupit. Byl to nepříjemně hloubavý pohled a já se od něho nemohla odtrhnout.

„Co ti je?“

„Nic ti do toho není a teď mě prosím pust, už jde Aro.“

Smutně sklopil pohled a odešel. Super. Jane jsi hvězda. Vyznamenala jsi se. Ublížila jsi hned dvou svým nejbližším lidem. Měla bys dostat cenu za nejkrutější osobu ve Volteře. Určitě bys předběhla i Ara nebo Felixe.

Hnusím se sama sobě, kdyby tady bylo zrcadlo, obloukem bych se mu vyhnula. Nechci se vidět, jsem zmije odporná a všichni to ví. Všichni na mě určitě koukají před prsty a pomlouvají, kdy můžou. Ale co já si stěžuji, zasloužím si to.

Všichni ztichli, protože vešel Aro, Caius a Marcus. Všichni tři kráčely jako propojení, v obličeji nebyl náznak žádného vzrušení, nudy či emocí. Byli jako kamenné sochy blížící se ke svému trůnu. Akorát jejich pohybování se valícím kamenů nepodobovalo. Skoro se nedotýkali země, jakoby se vznášeli. Jenže už ani to jsem na nikom neobdivovala, bylo to pro mě úplně normální.

Pak přišla Arova uvítací řeč. Ta byla vždy úplně stejná, takže jsem ji nevnímala. Proč? Kdyby jste to slyšeli už milionkrát za století, taky by vám to lezlo na mozek. Je to pořád o tom, že se bude soudit ne podle nálady, ale spravedlivě a takové žvásty, ale všichni ví, že kdo sem přijde na soud, ten zahyne. Možná na pár vyjímek, kterým Aro dá milost. Ani to se moc nestává, nejčastěji Felix s Demetrim roztrhají na kousky a ty potom spálí. Někdy, když má Aro dobrou náladu, poprosí Aleka, ať oběti pře popravou znehybní, aby necítili žádnou bolest.

„...Přiveďte odsouzené.“

Dva strážci přitáhli dva muže a jednu ženu. Ani nevím co udělali, ale to mi může být jedno. Určitě něco proti pravidlům, proto jsou tady. Teď přijde obvyklý postup.

Ale mě je jedno, co se bude dít, je to pořád stejné. Co asi dělá Bella? Ona má vlastně trénink s Maxem. Teď se určitě baví, zatímco já tu tvrdnu a nudím se. Doufám, že jí Max vynahradí můj dnešní slovní útok. Chci, aby na to zapomněla. Aby zapomněla na svou bolest a nejlépe i na mě. Já jí za to nestojím. Jsem špatná kamarádka.

Budu se jí vyhýbat, abych jí zase něco zlého nepověděla a nerozesmutnila ji ještě více. Nikdy jsem neměla kamarádku, proto nevím, jak se k ní mám chovat. Moje zbytečná upřímnost a roztržitost mě dopaluje a odhání ode mě lidi. Taky asi to, že nejsem žádná miss. Ale za to nikdo nemůže. Tedy může, já. Všichni upíři jsou po přeměně takový krásní jako Bella, Demetri, Alec, ale proč se to u mě nepovedlo?

„Jane?“

„Ano.“

Aro si mě zavolal. Nevím, proč. Aha, jsem v hlavním sálu a je tu soud. Alec se na mě zaškaredil, ale v jeho pohledu jsem viděla miliony otazníků, na které jsem mu mohla odpovědět jen já sama.

Šla jsem k Arovi, ale ten mě jen zpražil nechápavým pohledem a pokynul mi, abych se podívala směrem na odsouzené. Nechápavě jsem se otočila, proč se na ně mám podívat.

Po chvíli mi to došlo. Jsem tu jako mučící nástroj, nechápu, proč jsem dnes tak úplně mimo. Mám snad převařený mozek? Může se to vůbec stát? To nevím, ale udělala jsem to, co po mě Aro chtěl. Upřela jsem na muže svůj soustředěný pohled. Netrvalo to ani vteřinu a on se svíjel v bolestných křečích na podlaze.

Pak jsem si vzala do parády ještě ty dva zbylé odsouzené. U těch už mi to šlo hůře, trvalo mi notnou chvli, než jsem se soutředila a udělala to, co po mě Aro chtěl a i tak to nebylo perfektní. Prostě to vypadalo, jako bych to odflákla a nebo na to neměla sílu.

„Děkuji, Jane,“ řekl Aro trpkým a vzteklým hlasem. Nechápavě se na mě podíval, ale jeho chladný obličej neprozrazoval nic, co se v jeho nitru odehrávalo.

Jen co jsem se vrátila na místo, přišel ke mně Alec.

„Co je s tebou Jane, Aro na tebe asi pětkrát zavolal, než jsi ho poslechla a tvůj dnešní výkon byl mizerný.“

„Já sama nevím.“

„Ale no tak, řekni mi to.“

„Nejsi moje chůva a nevím, proč bych ti to měla říkat, když sama nevím.“

Uraženě jsem od něj odkráčela a schovala se do tmavého koutku daleko od procesí.

Je mi na nic. Nevím co se mnou je a ani co je s Alekem. Nikdy nebyl tak zaujatý vůči mé osobě. Ano, jsem jeho sestra a má o mě starost, ale to neznamená, že mi bude lézt za zadkem a pořád se mě ptát, co mi je.

Dnešní den je den blbec, ale totální.

Jak se asi má Bella? Co dělá, trénink jí už asi skončil a vesele si užívá u naší řeky a á tu sedím v koutě jako šedá myš a čekám, kdy už ten nudný a monotóní soud skončí. Už aby to bylo.

Zaslechla jsem trhání. To nebyla látka, to bylo upíří tělo, které likvidoval buď Demetri nebo Felix. Ale to mi bylo jedno. Hlavně že soud skončil a mohlo se jít pryč.

Proplétala jsem se mezi upíry a snažila jsem se dostat pryč. Nevím, proč jsem tak spěchala pryč. Najednou se mi chtělo se někam vytratit. Ne, půjdu se Belle omluvit, omluvím se za to, že jsem tak nemožná a jestli by mi nedala ještě jednu šanci, kterou si i tak nezasloužím.

Jsem rozhodnutá. Začala jsem s prodírat ještě horlivěji, ale šlo to ztěžka. Všichni si usmysleli, že půjdou rychle pryč. Ale já musím být první venku, půjdu za Bellou.

Už vidím východ, super. Chtěla jsem už vyjít ven, ale v tom mě chytla něčí ruka a silně, až nepříjemně, mě tahala zpět do sálu. Ne, já se nedám odtáhnout. Otočila jsem se za upírem, který mě tahal a měla jsem oči připravené, abych ho hned mohla myšlenkami odstrojit. Otočila jsem hlavu a své oči nechala spočinout na nepřítelovi. Z hrudi se mi vydralo zavrčení. Dotyčný se otočil a já chtěla zaútočit mou zbraní. Čekala jsem jen na jeho obličej a na to otočení. Chtěla jsem ho mučit, ale nemohla jsem. Byl to Alec, můj bratr. Toho jsem nemohla mučit. Tak jsem ho nechala, aby mě někam odvlekl. Nevím kam.

Zastavil se a pustil mou ruku. Podívala jsem se po něm a on mi zašeptal:

„Promiň, ale měl jsem o tebe starost.“

Na to se otočil a odešel pár kroků dál. Zůstala jsem stát sama tváří v tvář Arovi. Co ten chce? Chce mi vynadat za to, že jsem mu málo poučila jeho oběti? Ať si poslouží, klidně, mě je to jedno.

„Jane, mám o tebe starost, co se s tebou děje?“

„Nic.“

„Ale notak, určitě to je důležité, protože jsi dne byla mimo a ani jsi se nemohla soustředit.“

„To je moje věc.“

„Není, Alec se mi svěřil, že ho tvoje chování trápí.“

„Vám do toho nic není.“

Otočila jsem se na podpatku a odcházela. Najednou mou paží projela prudší bolest, kterou jsem vůbec nečekala. Otočila jsem se za tím a hádejte, kdo mě za ní chytil. Samotný Aro. Vztekle jsem se za ním otočila. Měl zavřené oči. On mi četl myšlenky. Vždy to dělal jen na pořádání a ne z donucení, ale teď mi tu bez mého svolení četl myšlenky.

Škubla jsem paží a snažila jsem se mu vykroutit. Nepouštěl, byl stále soustředěný na moje myšlenky. Co je na nich tak zajímavého, že mi je pořád čte?

„Ne,“ vydechla jsem zděšeně a zničeně zároveň. Vzpomněla jsem si na nejtajnější věci mé mysli.

Teď už jsem mu chtěla opravdu utéct, mocně jsem se mu škubala, ale on mě nepouštěl a má ruka pořád zůstávala v jeho kamenném stisku.

Aro mě konečně pustil. Na jeho papírově bílém obličeji se mihl náznak zděšení, který ihned vystřídala hluboká vráska na čele.

Zírala jsem na něj jako opařená a čekala, co z něho vypadne.

Vím, co si tam přečetl. Bellin vztah. Zklamala jsem dvojnásobně, ale teď je to ještě horší. Přečetl si vše o jejich trénincích a líbání. Vše, co jsem ve své hlavě schovávala, teď patřilo jemu a on si to znovu a znovu v hlavě přehrával, aby si v tom udělal jasno. Jsem hloupá husa a zrádkyně. Teď mě stihne vysoký trest a já doufám, že to bude smrt. To by mi pomohlo od toho, co se určitě stane teď. Pokazila jsem Belle vztah a ona bude muset pykat.

„Zklamala jsi mě, Jane,“ promluvil Aro a vráska se mu ještě prohloubila. Asi mu už ani nezmizí.

„V čem?“

„Utajovala jsi bellin vztah.“

„To není opravdový vztah, to jsou jen výplody mé fantazie.“

Plácla jsem hloupost, ale nějak jsem to musela udělat. Třeba mi na to skočí.

„Jane, sama víš, že to tak není a teď mi to sama pověz nebo tě potrestám i smrtelně.“

„Brala bych smrt, protože od teď už můj život za nic nestojí.“

„Ale tvůj život je pro mě velmi důležitý.“

Na to jsem si jen pohrdavě odfrkla.

„Děláš si to ještě horší.“

Hodila jsem po něm vzteklý pohled a chtěla jsem ho začít mučit, ale on se na mě podíval svým zlým, prázdným pohledem a to mě přimělo to vzdát. Poraženecky jsem sklopila hlavu.

„Stráže, přiveďte mi Bellu a Maxe.“

To nesmí udělat, v žádném případě. Zklamala jsem jí, ale teď jí pomohu. Budu jí varovat.

Rozběhla jsem se ze sálu, spíš jsem se chtěla rozběhnout. Aro asi vytušil, co chci udělat a poslal na mě Felixe. Ten mě chytil za obě paže a já neměla žádnou cestu k úniku. Držel mě pevně, že jsem nemohla ani hlavu otočit a mučit ho. Smutně jsem sklopila pohled a čekala, co bude následovat.

->

<-

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek První čtvrť - 14. kapitola: