Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » První čtvrť - 13. kapitola

03.12.2009 (21:30) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1440×

Už nikdy nikam sama nepůjdu, tedy jen na Maxův trénink. Bojím se, strašně se bojím. Strachy se mi svírá žaludek. Jsem totálně na dně. Nedávala jsem na Nicolase pozor, jen se zabývala vlastní nenávistí.

Nechci na jeho trénink a už nikdy ho nechci vidět. Řeknu vše Arovi. Ať ho při nejmenším vyhodí, nejlépe odstranit. Jsem možná nechutná upírka, toužící po smrti někoho jiného, ale ten nechutný zážitek co mi dopřál nepřeji nikomu. Moje dušinka je na dně a chce se dostat zpět na povrch.

Ještě pořád otřesená, vyděšená a zoufalá sedím u Jane v pokoji. Držela mě kolem ramen a mlčela, jen se mnou trochu houpala, abych se uklidnila. Dělalo mi to dobře. Pomalu jsem přestala vzlykat a soustředila jsem se na to její mateřské objetí a houpavý pohyb.

Jsem totálně vyčerpaná, ale ne tělesně, duševně. Otřesný zážitek se mnou zamával jako vítr s drobným lehkým lístečkem. Moje nervy jsou v háji, už nemohu. Mohou mít upíři psychologa? Já ho tedy chci.

Moje hloupá mysl mi pořád posílá obrázky a vzpomínky z dnešního dopoledne. Nechci na to vzpomínat, nechci to vidět. Ale mysl se nedala a pořád mě zahlcovala vzpomínkami. Pod každým vzpomenutým dotykem jsem se otřásla, zatřepala jsem hlavou, abych je vyhnala. Při každém mém škubnutí si mě Jane přitáhla blíže a ještě chlácholivěji si mě k sobě přitiskla.

Ještě chvilku jsme jen tak seděly a já se snažila vyhnat všechny myšlenky z hlavy a být úplně prázdná. Nešlo to.

„Nemůžu se na tebe koukat, pojď půjdeme k řece.“

Vstala jsem a poslušně ji následovala. Táhla mě za sebou jako neposlušného psa na vodítku, ale mě to nevadilo, stejně bych sama neudělala ani krok.

Určitě je na mě, zdeptanou upírku, příšerný pohled.

Minuly jsme velké, zlatě orámované. Neměla jsem odvahu se na sebe podívat, nechci vidět svůj zasmušilý obličej, své kruhy pod očima nebo prázdný výraz karmínově rudých očí. Ne. Jen by mě to více ponižovalo.

Prošly jsme kolem Aleka. Tázavě se na Jane podíval. Možná prohodili i pár slov. Opravdu jsem je nevnímala a byla samozřejmě soustředěná na sebe a své nitro. Jsem sobecká, myslím jen na sebe. Toho jsem se chtěla vyvaroval.

Jemný záškub z Janiny mě upozornil na to, že mám dávat pozor. Ještě jsem si všimla Alekova jemného, povzbudivého úsměvu a zahnul za roh. Ten úsměv asi nepatřil mě a nebo jsem ho ani vidět neměla, ale mě je celkem Alec ukradený. Možná bychom byli fajn kamarádi, ale zdál se mi takový divný. Vkuse zamyšlený a nevýrazný.

Podobně jako Demetri. Akorát ten skrýval všechny emoce. Nenaznačil ani úsměv ani pošklebek. K němu se přirovnání chladný jako kámen hodí. Ale sám je něčím zajímavý, je velmi do sebe uzavřený, takoví introvert. S nikým se ani moc nebaví, nesměje se, jen slepě poslouchá Arovy rozkazy. Je něčím tajemný, takový nedostupný, záhadný. Emoce si skrývá pod skříň. Chci jeho tajemství odhalit, ale pochybuji, že někdo si všimnul, jak je tichý a uzavřený. Jane se na to ptát nechci, pak vypadám jako drbna. Určitě ho něco trápí. Je smutný, něco mu chybí, někoho ztratil. Nevím, co přesně to může být. Jinak mi Demetri připadá celkem fajn a pěkný chlap.

Při slově chlap se mi vybavil Nicolasův obličej. Žalostně jsem zavrčela. Jane po mě vrhla rychlý pohled. Bylo jí mě líto.

Běžely jsme k řece, i Jane běžela. Velikým obloukem jsme se vyhnuly individuální trenérské ploše. Obě dvě jsme věděly, že tam se vracet určitě nechci a když už tak jenom s Maxem. Na jiné tréninky chci, aby se mnou chodila Jane. Ona by násilníka mučila, dokud by nedal pokoj. Její dar má obrovskou výhodu.

Párek upírů trénoval na loučce. Nevím, kdo to byl, ani mě to nezajímalo. Všimla jsem si Janina výrazu a pochopila, že tam určitě trénuje Demetri. A někdo.

V dálce jsem slyšela šumění řeky. Budeme tam za chviličku. Těším se na náš malý kousek ráje. Soukromý.

Mezi stromy už bylo vidět světlo odražené od hladiny řeky. Šplouchání už jsem slyšela a dlouho a za tu malou chvilku se mi naskytl nejkrásnější a můj nejoblíbenější pohled. Vlny tříštící se o malé kameny, vlky hrající si spolu a sjíždějící vodu po jezu.

Ohromeně jsem se zadívala do vln. Proč není tak snadné nechat myšlenky, aby si odpluly jinam? Prostě je hodit do řeky a sledovat, jak opouštějí mou hlavu a prostě zapomenout? Proč já si vše pamatuji do nejzazších detailů, i když bych nejraději zapomněla? Nikdy jsem tok svých myšlenek nechápala a teď se mi stávají nerozluštitelnou hádankou, na kterou znám klíč jenom já, ale neumím ho použít.

„Jane, proč myslíš, že se na mě Nicolas sápal?“

„Ty to opravdu nevíš, Bello?“

V její dětském hlase byla slyšet výrazná stopa rozhořčení. Snažila se jí zakrýt, ale já si jí všimla. Proč?

„Ne.“

„Ty na sebe nevidíš?“

„Ani ne, já se moc do zrcadla nekoukám.“

„Měla bys, ty nevidíš, jaká jsi krásná.“

„Já a krásná? Vždycky jsem byla taková šedá myš, příšerka, se kterou skoro nikdo nechtěl nic mít.“

„Podstatné je slovíčko byla, teď už nejsi.“

Smutně ode mě odvrátila pohled a zahleděla se na řeku. Co jsem řekla špatně? Nechtěla jsem jí ublížit.

„Promiň, Jane, já nechtěla, abychom se pohádali.“

„Já taky ne,“ řekla, přejela mě smutným pohledem a zmizela v lese.

Je mi na nic, ublížila jsem své nejlepší kamarádce. Ale nejhorší je to,že vůbec nevím čím. Ona se prostě urazila. Nikdy jsem o sobě nepřemýšlela jako o krásné princezně nebo nádherné mořské panně. Prostě jsem byla od přírody ropucha, kterou nechce nikdo políbit. Po mé přeměně se ze mě stala hezčí osobnost, ale to neznamená, že se budu hodiny natřásat před zrcadlem a říkat si: „Ach Bello, dnes ti to sluší, co takhle někoho přetáhnout?“ Ne, to bych nebyla já, nemyslím si, že je teď ze mě moc krásná holka, ano zkrásněla jsem, ale až tolik? Že by na mě Jane žárlila? Ale to nechci, nemá mi co závidět. Nebo ano?

Kdyby chtěla, mohla by mít, toho, kdo se jí líbí, ale asi se málo snaží. Vím, že Demetrimu je těžké se zavděčit nebo ho rozesmát, no tož, aby ho někdo sbalil. Čeká na tu pravou. Nechce být děvkař a já ho chápu, já se také nevyspím s každým druhým, ale je až moc uzavřený. Baví se nanejvíš s Felixem, nevím o čem, ale moc důležité to většinou asi není. Celý den jen bojuje a nebo někoho učí.

Jak se někdo může bavit s Felixem? Je to strašně namyšlený upír. Myslí si, že vychlastal všechnu moudrost světa a snědl všechnu sílu, ale to se chlapec plete. Nejraději bych si ho hned podala a zbila do kuličky, kterou bych s radostí kopla pod gauč.

Co budu dělat? Do tréninku s Maxem mi zbývají ještě tři hodiny a já se nudím. Poštvala jsem si proti sobě Jane a ven nepůjdu, po té aférce s Nicolasem.

Už ho slyším a cítím jeho nádhernou, neodolatelnou vůni, po které se zachvěje i mé mrtvé ledové srdce a chce znovu naskočit a bít jako o život.

Pohopkávala jsem na místě, přešlapovala z nohy na nohu. Nemohla jsem dočkat, až ho uvidím. Dává si načas a to mě dopaluje. Těším se. Chovám se jako malé dítě, jenž touží po méďovi ve výloze. Asi se rozběhnu mu naproti, protože to už se nedá vydržet. Ne neudělám to, protože jsem civilizovaná upírka a nechci, aby si myslel, že se ho nemůžu dočkat, to by se pak stal namyšleným. A to nechci. Zkazit ho.

Už, už. Je tu. Můj anděl. Dokonalost sama. Chtěla jsem si zachovat neutrální a vážný výraz, který by nenapovídal o mém rozpoložení, ale bez mého vědomí se má ústa roztáhla do oslnivého úsměvu mých, teď už dokonalých, zubů.

„Ahoj, prosim tě zavři už pusu, ať z té záře neoslepnu.“

Tak to mi vyrazilo dech. To že řekl můj Max, takovou surovost? Já čekala, že řekne: „Ahoj lásko, nebo rád tě vidím.“ A on mi řekne s odpuštěním, ať zavřu hubu? Já ho tak nesnáším.

Asi jsem ty ústa pořád nezavřela, ale zkroutila jsem ho do vyděšeného a zároveň překvapeného úsměvu.

Asi to myslel ze srandy, protože se usmál a rozevřel svou obrovskou náruč. Já se k němu rozběhla a svými malými pěstičkami mu bušila do hrudi.

„Já tě nenávidím.“

„Já tebe taky a ještě víc.“

Pak jsme se rychle rozběhli na loučku, abychom měli co nejdříve soukromí. Chtěla jsem ho chytit za ruku, ale on se na mě rychle a varovně podíval. Co tím chce jako říct? Aha, jsem hloupá, jsme u hradu, tady by bylo všechno slyšet, vidět a cítit. Nemáte tu chvilku soukromí.

Běžela jsem co nejrychleji, abych tam byla brzy. Čím dříve, tím dříve začne náš ,trénink´. Po pár vteřinkách jsem si všimla, že vůbec neslyším Maxe. Otočila jsem se okolo své osy. Svým bystrým zrakem jsem prošacovala okolí, ale Max nikde. Já jsem určitě utekla. Ne, to jsem nechtěla.

Jsem tu sama, úplně. Zatřásla jsem se strachy. Přikrčila jsem se a prohledávala to tu. Pořád skoro stejný les. Strom za stromem. Jsem sama. Hlava šrotovala co nejvíce, snažila jsem se zorientovat. Stojím na jih nebo na sever? Jsem daleko od loučky nebo ne? Každý svůj pohyb jsem promýšlela a dělala velmi rychle, aby mě zezadu nic nepřekvapilo a čekala jsem útok. Ani nevím proč.

Nevím co mám dělat, přeci tu nebudu celou dobu přikrčená a nebudu čekat na Maxe. Co když někdo přijde, jsem tu sama. Strachem jsem se otřásla. Mou hlavou projela myšlenka na Nicolase. Byla to jen setina vteřiny a nebyla ani přesná, ale přesto mě bolela jako nůž, který mi vnikl do lebky a druhou stranou vylezl. Nicolas. Co když se tu objeví? Třeba i se svým kámošem? Zorničky se mi strachy roztáhly. Nebo Elezar? Jeho zlaté oči jsem viděla za každým stromem. Panická hrůza mnou projížděla jako silné rány elektrickým proudem

„Maxi!“

Zaječela jsem do lesa. Zachovala jsem se jako největší hysterka a blázen. Ale já se ho strašně bojím.

„Max!.“

Zaslechla jsem šum, upíří běh. Zatřásla. Ať je to Max. Ale co když je to někdo z mých můr? Ne to nesmí být pravda. Nasála jsem upírovu vůni. Znám jí. Ale nemohly jsem si vybavit, komu patří. Zůstala jsem přikrčená a čekala na příchozího.

Byl to Max. Jak se mi oddechlo. Rozběhla jsem se k němu a vletěla mu do náruče.

„Maxi, já se tak bála.“

„Proč?“

„To je na dlouhé vyprávění.“

„Ty jsi mi utekla, ale úplně jiným směrem. Klid, Bello, jsi prostě zmatkařka.“

„Jsem, ale pojď na loučku.“

Vzal mě ruku a běželi jsme spolu k loučce. Nechtěla jsem moc zrychlovat, abych mu zase neutekla.

Ocitli jsme se na loučku. Já nepotřebovala pokyn a vrhla jsem na jeho měkké, bezkrevé rty a zuřivě ho líbala. On se ani nestačil bránit, ale ukazováčkem mi pohrozil. Jemně se odtáhl.

„Jsi zlobivá holčička, Bello.“

„Já vím.“ A přisála jsem se zase na jeho rty. On se zase odtáhl.

„A zeptala jsi se mě?“

„Prosííím.“

Teď se na mě vrhl on sám. Jazykem jsem mu obkreslovala jeho rty. Vzrušovalo ho to, pak jsem sjela ke krku. O chytil mou hlavu do svých velkých rukou a začal mě zase líbat.

V tu dobu jsem si to málo užívala a ještě jsem ani nevěděla, že to byl náš úplně poslední polibek.

 <-

->

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek První čtvrť - 13. kapitola: