Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proroctví dvojí krve 2 - Sbohem, Volterro

06.11.2010 (17:30) • AryaLan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 899×

Usedla jsem do červeného křesla se zlatým lemováním, které stálo v rohu pokoje. V rohu našeho pokoje. K mé nelibosti nás Aro přiřadil do pokoje, který jsem musela sdílet se svým bratrem. Když jsem byla menší, nevadilo mi to. Ale teď jsem již téměř dospělá žena. Ano, pokoj byl dost velký. Ale jak už jsem řekla - ženy mají přece mít své soukromí, ne? To však Arovi bylo zřejmě jedno.
Samuel usedl na svou postel, povzdychl si a nakonec se na ni naplno rozvalil. Zamračeně jsem na něj hleděla. A i trochu dotčeně. Je možné najít vraha našich rodičů a on si tu jen tak polehává... ! Pro mne nemyslitelné.

Zřejmě vycítil můj pohled. Zřejmě? Ne, zřejmě ne. Vždy vycítí, když se na něj někdo dívá. Přirozené smysly vlkodlaka. Ano, můj bratr byl vlkodlak. Černé, havraní vlasy po ramena a tmavé, hnědé, jiskrné oči plné života. Tělo samý sval a kůže? Byl snědý. Od hlavy až k patě a snad i... Povaha? Byl příliš horlivý a cholerický, překypoval energií, o které jsem nevěděla, kde se bere. A když již přišel výbuch vzteku, klidil se z jeho dosahu i samotný Aro. Již se párkrát proměnil v toho obrovského tvora vlčí podoby, kterým já tolik opovrhuji. A stejně tak i on. A trápí ho, že musí být zrovna to samé, jako byl vrah našich rodičů. Jak jsem již řekla, párkrát se proměnil. Ale vždycky ho to natolik vytížilo, že spal poté alespoň týden. Nebyl čistokrevný vlkodlak. Měl v sobě i kus upírské krve. Sotva postřehnutelné prodloužené horní špičáky a obrovská moc - to bylo jeho dědictví po matce. Jinak by ho zde nikdo z nejvyšších nesnesl. Ani z ostatních upírů. Čistokrevný vlkodlak. Aro by ho zabil hned po dovezení sem. Nebo by ho nechal na místě našeho starého domu.

Přejela jsem si jazykem po zaostřených špičácích. Ano, podobala jsem se mu. I já měla kus z upíra, kus z vlkodlaka. Nebyla jsem čistokrevný upír. Tmavé, hnědé oči. Takové, jaké nevlastnil nikdo z upírů. Takové, které měli jen vlkodlaci. A takové jsem měla já. To bylo mé dědictví po otci. A ještě jedno mi zanechal. Když jsem se napila krve, oči mi rudě nesvítily. Nebylo to na mně nijak poznat.

Já s bratrem jsme byli dvojčata. Tak rozdílní. Měli jsme jen dvě společné. Stejné oči a... společný cíl. Zabít. Usmrtit. Smést ze světa toho, kdo nám zabil rodiče. Ano, vím že se opakuji, ale tady nelze o ničem jiném přemýšlet. Byly to jen dvě věci, které nás spojovaly. Jinak jsme byli naprosto rozdílní. On vlkodlak, já upír, on cholerik, já flegmatik, on to, já tamto... mohla bych pokračovat do nekonečna v našich rozdílech. A skutečně jediné, co jsme měli společné, byla barva očí a náš cíl. A snad... nelibost k Volteře? Ano, neměli jsme to tu rádi ale... byl to náš domov. Zvykli jsme si. Bude těžké odtud odcházet.

V mysli jsem si plánovala útěk. Od této chvíle se mne nesmí Aro byť jen nepatrně dotknout. V okamžiku by věděl, nad čím přemýšlím. Plánovala jsem útěk. Přece zde nebudeme z bratrem zůstávat, když náš celoživotní nepřítel je na dosah ruky. Jen po něm lapnout volnou rukou a celoživotní problémy, celoživotní problémy by se vyřešily. Pro co budu žít pak? Nevím.

Představovala jsem si ho jako bestii zahalenou v černém. Nemohla jsem mu dát žádný bližší rys ve tváři, nikdy jsem ho neviděla.

Kdy bude nejvhodnější doba vydat se na lov svého největšího nepřítele? Ve čtvrtek? Usmála jsem se. Ano, při střídání stráží. No, spíše hlídačů.

Na rtech se mi rozlil ten nejkrutější úsměv. V mysli se mi již rozlévaly nápady, co s naším nepřítelem provedu, až ho najdu... najdu... Zasekla jsem se. Kde vlastně je? To nevíme. A jen tak ho nenajdeme.

Povzdychla jsem si. Náhle se mi začal ten nepřítel vzdalovat. Jako by se zachechtal, jeho tvář, kryta černým stínem toho největšího zla, se posměšně ušklíbla a on sám zmizel v těch nejtemnějších koutech mé mysli. Ach jo. To je v háji.

Další povzdech vycházející z mých úst. Položila jsem si lokty na kolena a hlavu do dlaní, mezitím dál zamyšleně civěla na své dvojče.

„Nad čím přemýšlíš?"

Bratr šeptem promluvil do ticha pokoje. Zaregistrovala jsem jeho otázku, avšak neměla jsem se k odpovědi. Jen jsem zavřela oči a nadechla se zhluboka nosem.

Cítila jsem na sobě Samuelův pohled. Ticho v pokoji protínal jen klapot hodin. Poté jsem zaslechla zašustění látky a klepající kroky směřující ke mně. Pak jsem zaslechla další zašustění. Samuel přešel na mou postel. Usedl na okraj, který byl co nejblíže ke mně. Křeslo, ve kterém jsem si hověla, bylo totiž těsně u postele. Nadechl se.
Otevřela jsem zprudka oči a zahleděla se na něj. Chvíli jsme si němě hleděli do očí, než se zahleděl jinde.

„Nad čím přemýšlíš?"

Znovu se otázal. Otevřela jsem ústa, avšak nevydala jsem ani hlásku. A tak jsem je zase zaklapla. Pohlédl na mě. Zmohla jsem se jen na pokrčení ramen. Vpíjel se do mých očí, jako by tam něco hledal. Pak si povzdychl.
„Útěk... "
Nebyla to otázka. Jen konstatování. Odevzdaně se položil na postel. Zamračila jsem se.
„To je moje postel... !"

„Hm... "

Podmračeně jsem se na něj dívala, pak jsem si však znovu povzdychla. Kdybych tak věděla více...

„Jak jsi přišel zrovna na to, že myslím na útěk?" zeptala jsem se ho po chvíli krajně podrážděně, že na mě přišel. Ale později bych mu to stejně musela říct.

Pokrčil rameny. „Je to tvůj životní cíl, Lissie. Když jsi se o tom dozvěděla, věděl jsem, že bys nejraději nečekala ani tu zatracenou minutu, abys ho mohla jít hledat. V okamžiku mi bylo jasné, nad čím přemýšlíš. Nad útěkem. A já nad ním vlastně již hodnou chvíli uvažuji též. Jenže... "
Odmlčel se. Zřejmě ho trápilo to samé, co mě. Další povzdech.
„… kudy jít, kde ho hledat... " doplnila jsem ho útrpně. Pokýval hlavou a zahleděl se do bílého stropu. Nadechl se. A já se znovu zahleděla před sebe.

Ozvalo se zaklepání. Vtrhl jeden ze slabších upírku, mám dojem, že se jmenoval Otto, nebo tak nějak. Pověřila jsme ho, aby mě informoval, až se Jane s Alecem vrátí.
„Jsou zpět," pronesl pouze a v okamžiku zase zmizel.
„Kdo je zpět?" nechápal Samuel. Jako vždy mu zase něco nedošlo.
„Jane a Alec... "
„Jéje..." Vyhoupl se na nohy a já vstala. „... to bude zase pro jednou veselo."

Sešli jsme na nádvoří. Aro zrovna chladně vítal zpět druhá nejmocnější dvojčata. Jane se mu poklonila, stejně tak Alec a Aro jim pouze chladně pokynul. Prohodil s nimi pár formálních slov, než se odebral zpět do své pracovny.
Samuel se ušklíbl nad Janiným odfrknutím, když Aro jen odešel a sotva na ni pohlédl. Zřejmě se ji rozhodl znovu poškádlit. Dříve než jsem ho stačila zastavit, vydal se ležérním krokem přímo k ní. Alec se vzdálil, zřejmě si potřeboval něco zařídit.
I Jane se už měla k odchodu, však zastavila ji Samuelova slova.
„Ale, ale, koho pak to tu máme... "
Zasekla se v půlce pohybu.
„Samuel... " tiše zavrčela a otočila se. Po tváři se jí rozlil úšklebek.
„Kde máš tu svoji blonďatou sestřičku?"
„Nevím, asi někde u Ara, tráví s ní dost času... na rozdíl od tebe... " ušklíbl se. Sledovala jsem vše z úkrytu ve stínu. Jane zaťala pěsti. Pak se však znovu ušklíbla.
„No, alespoň za ním nedolézá kdykoliv je to možné..." ušklíbla se, i když opak byl pravdou. Samuel se usmál.
„Opravdu? A já myslel, že se mu snažíš dostat pod kůži, jen co to jde... "
Její rysi ztvrdly. „Myslels špatně... "

„Nemyslel. Podlézáš Arovi, co to dá, drahá Jane. Ale ne, drahý děd tebou stále opovrhuje... no, spíše tě ignoruje, tak bych to řekl." Ušklíbl se vítězně můj bratříček. Jane se zamračila a zaťala pěsti tak, až jí klouby zbělely. Samuel se viditelně chtěl v jejím vzteku ještě vyžít, avšak zastavila jsem ho. Již pár dnů jsem věděla, že zrovna dnes by se měli sejít Caius, Marcus a Aro v jedné pracovně.

„Dost, Samueli. Půjdeme." Vyšla jsem ze stínů a zamířila ke vchodu do budovy. Samuel se otočil a mlčky šel za mnou. Cítila jsem úšklebek Jane.
„Jako poslušný pejsek..."
Samuel se zastavil. Plápolal v něm vztek, já však neměla na tyto hrátky čas.
„Dělej, Samueli... !" sykla jsem podrážděně. „... tohle si vyřídíš jindy!"
„Ale... "
„Samueli... !" zavrčela jsem. Zamračil se.
„Fajn..." Natočil se směrem k Jane. „... to si ještě vyřídíme... nikdo mě nebude nazývat pejskem..." zavrčel nanejvýš zuřivě, pak se však otočil a vydal za mnou.

Mířili jsme tichými kroky směrem k Arově pracovně. Tam se obyčejně vůdci všech upírů scházeli. Přišli jsme však pozdě, jejich rozhovor trval již delší chvíli. Avšak to, co jsme potřebovali vědět, o tom začali mluvit právě o krátkou chvíli později.

„... mimochodem, dvojčata již ví, kdo je vrahem jejich rodičů."

„Která dvojčata?"
„Elizabeth a Samuel."

„Aro, snad jsi jim neřekl... "
„Neměj strach. Kde se nachází, to neví ani jedno z nich. Mlčel jsem. Ještě by se snížili k útěku a... "

„... dobrá, věříme ti. Jako vždy. A kde se tedy nachází?"
„V jakési rezervaci La Push, nedaleko městečka Forks. Teď se tam, drahý bratře, přistěhovali Cullenovi."

Náhle jsme věděli vše, co nám ještě zbývalo. Náš životní nepřítel, vrah našich rodičů se nalézal ve Forks, v rezervaci La Push. Nebylo času na zbyt. Pohlédla jsem na Samuela. V jeho očích plál rudý plamen pomsty. V okamžiku kývl. A v tu chvíli jsem věděla, že... nikoli ve čtvrtek... ale ještě dnes.

Vytratili jsme se do našeho pokoje, kde jsme si sbalili nejdůležitější věci. Volterra byla na večer klidná. Většina upírů odpočívala, avšak stráže byly rozmístěny všude. Stačil však krátký rozptyl a dostali jsme se za bránu Volterry. Nedaleko jsem se zastavila. S bolestí jsem hleděla na daleký domov. Ano, domov. I když jsme to tam příliš nemilovali, stále to byl náš domov, jediné místo, kde jsme se mohli vrátit a odkud teď utíkáme. Ale za splněním našich životních cílů a to má větší váhu, než-li domov.
Samuel mne chytil za rameno.
„Pojď, sestřičko," tiše zašeptal. Kývla jsem. Otočila se a vydala se rychlým krokem za ním.

Sbohem, Volterro.

Snažili jsme najít ono městečko Forks, řídili jsme se podle toho, co pověděl Aro. Nevěděli jsme, že se ženeme nesprávným směrem. Že, kdybychom nebyli tak horliví, nemuseli bychom teď utíkat. Že opravdový vrah se nachází jinde, než my tušíme.

„Cullenovi? Naši milí Cullenovi? Vegetariánští upíři, kteří mi k mému chladnému srdci moc nepřirostli?"
„Ano, právě ti. Oni se nacházejí v blízkosti našeho ,domnělého´ vraha."
Rozezněl se krutý smích.
„Ach, ano. Kdyby jen Elizabeth se Samuelem věděli, že vrah jejich rodičů je přímo na dosah. Jane tenkrát odvedla dobrou práci."
„To ano... jen škoda, že nedorazila toho... vlkodlaka..."
„Ano, věčná škoda... nu nic. Stejně potom chcípl..."

Autor: AryaLan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proroctví dvojí krve 2 - Sbohem, Volterro: