Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Propojená minulost - 1. kapitola

05.06.2010 (21:00) • AlexJagerCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3182×

Seděla jsem v lese držela jsem květinu a točila jsem s ní v ruce. Snažila jsem si vzpomenout na to, co se stalo v mé minulosti. Jak to, že jsem poloupír. Kdo je můj otec. Moje matka? Proč se mnou nebyli, když jsem se probudila a na nic jsem si nevzpomněla. Proč s nimi nežiju? A žijou vůbec? Měla jsem spoustu otázek a ani na jednu jsem neznala odpověď. Znám jen věci, které zná každý, ale nic ze svého života. Ani zmínka. Tvář, či cokoliv jiného. Už 3 roky si snažím vzpomenout. Nic.

Podívala jsem se na mobil, kolik je hodin. Bylo 5 a mně už se tu nechtělo jen tak polehávat a vzpomínat a navíc, za 3 hodiny je škola a já se na to chci fyzicky a psychicky připravit. Půjdu zase mezi tolik lidí. Už jsem mezi nimi byla před tím rok, ale těžko jsem to zvládala. A teď je nová škola, kde budou zase všechny pachy a budu si zase muset zvykat než mi přestanou vonět a přitahovat. Vstala jsem a vyběhla jsem směrem k domu.

Cestou jsem si užívala volnost a protáhla si ztuhlé tělo od celonočního proležení na nerovné půdě.

Doběhla jsem do domu a zalezla jsem do sprchy. Dávala jsem si na čas. Sprcha mě dokonale probrala a já se na chvíli přestala zaobírat minulostí. Když jsem vylezla z koupelny, šla jsem si vybrat něco na sebe. Šaty bych tu hledala těžko, protože je zásadně nenávidím. Ani střevíce a boty na podpatcích. Oblékla jsem si červené přiléhavé triko, modré džíny a šedomodrou mikinu. Šla jsem do kuchyně si udělat snídani. Vybrala jsem si míchané vejce. Když jsem dojedla a pohlédla na hodiny, bylo půl 7, a tak jsem šla skládat písně na klavír. Napsala jsem dalších pár not a má měsíční práce byla skoro hotová. Ta píseň se mi líbila.

Nechala jsem to být a šla do garáže, jelikož byl tak akorát čas, vyrazit do školy. Vybírala jsem mezi 8 auty. Aston Martin DB9, Koenigsegg CCX, Audi A8, Hyundai ix35, Ferarri california, Kia sportage, Lamborghini, Porche 918 spyder concept. Vybrala jsem si Audi A8. Vlastně jsem skoro ani neměla na výběr, jelikož po takových silnicích nemohou jezdit placaté auta jako třeba Lamborgini, Koenigsegg, atd... Jelikož by se jim hned odřel podvozek. A to bych autíčku neudělala. Vlastně auto je můj druhý nejlepší kamarád už 3 roky. Asi mi pořádně hráblo, co?

Nasedla jsem teda do auta a vyjela jsem vstříc střední škole ve Forks. Dojela jsem před školu a všechny pohledy se stočily na mě. Aby ne. Až na stříbrné Volvo a Jeep jsem měla jediná auto starší 21. století. Nadechla jsem se a vystoupila z auta. Všichni kluci se na mě otočili se zájmem v očích a holky jen žárlivě koukaly. Ale nevím, co na mě kluci viděli, měla jsem lehce vlnité vlasy v barvě medu, hnědé oči, štíhlou postavu. Možná je tenhle vzhled přitahoval. Ale stejně mi to bylo upřímně jedno. Tohle se mi v myšlenkách honilo, zatímco jsem vylezla z auta. Rovnou jsem zamířila do kanceláře. Za stolem seděla žena ve středním věku a přes hromady papírů ji skoro nebylo vidět.

„Dobrý den,“ oslovila jsem ženu.

„Ano, vy budete ta nová... Počkejte... Kde to... Tady.“ Pohlédla do papírů.

„Isabella Whitlocková,“ zeptala se, ale neznělo to jako otázka. Přikývla jsem a usmála jsem se, podala mi papír.

„Ať se vám tu líbí,“ řekla a přidala nacvičovaný úsměv. Vzala jsem si papíry.

„Nashledanou,“ řekla jsem a odešla.

Cestou jsem studovala plánek a šla na první hodinu. Když jsem vstoupila do třídy, většina ztichla a já je ignorovala a šla si sednout do poslední volné lavice. Učitel se mě naštěstí na nic neptal a ani nepředstavoval. Tak to bylo v každé třídě. Jen co začal výuku, snažila jsem se věnovat výkladu, ale nemohla jsem se soustředit, protože mi lezla na mozek minulost. Nemohla jsem se toho zbavit. A tak jsem nakonec podlehla a snažila si vzpomenout, i když jsem věděla že marně.

Nadešel čas oběda. Jedla jsem jenom nějaké druhy jídel. Ale to v jídelně nebylo k dispozici. Takže jsem nakonec vzala něco smradlavého a neidentifikovatelného. Alespoň pro mě. Sedla jsem si úplně do zadní části a byla duchem nepřítomna.

Když jsem prošla kolem posledního stolu. Něco mě uhodilo do nosu. Vůně. Známá, ale při tom mi připadala neznámá. Sedla jsem si a ohlédla se. Sedělo tam 5 lidí. Přelétla jsem je očima a zastavila se na klukovi, který měl stejnou barvu jako já. A pak jako by do mě udeřil blesk. Rychle jsem svůj pohled otočila k talíři a já jsem před očima uviděla vzpomínku. 

Bylo mi asi 6 nebo 7 a ten blonďák mě houpal na houpačce. 
„Už nehoupej! Motá se mi hlava!“ křikla jsem, ale on nepřestal houpat a usmíval se.

Najednou jsem se pustila lana a vylétla z houpačky. Připravila jsem se na pád, ale něčí ledové ruce mě zachytily.

„To že jsi upír neznamená, že mi nedovolíš ani spadnout!“ Zasmáli jsme se. 

Vzpomínka skončila. Byla jsem z ní mimo. Co to mělo být? Proč tam byl on. Co já s ním mám společného. Chtěla jsem se na něj podívat, ale viděla jsem, jak jeden z těch upírů vysypává tác s jídlem a odchází. Když jsem si to uvědomila, bylo tady už jenom pár lidí. To znamená, že za chvíli je hodina. Rychle jsem vstala a ten sajrajt jsem vysypala mezi ostatní neidentifikovatelné předměty.

Poslední hodina. Měla jsem dojem, že biologie. Dorazila jsem tam včas. Jediné volné místo bylo už jen vedle upíra. Co se dá dělat. Šla jsem si teda k němu sednout a vytáhla jsem si věci.

„Ahoj. Já jsem Edward Cullen,“ pozdravil mě a usmál se na mě. Měl bronzové rozcuchané vlasy a v tuto chvíli už trochu černající oči. Byl to ten nejhezčí upír jakého jsem kdy viděla.

„Ahoj. Já jsem Isabella Whitlocková. Ale říkej mi jen Bella,“ řekla jsem a on ztuhl. Nechápala jsem proč.

„Je ti něco?“ neubránila jsem se té otázce. Trochu povolil a usmál se.

„Ne. Jsem v pohodě,“ řekl klidným melodickým hlasem.

„Odkud jsi se přistěhovala?“ zeptal se. No abych řekla pravdu, tak jsem neznala ani název města.

„Z Kentucky.“ Věděla jsem jen stát a kontinent. Bylo tam nádherně. Přímo ráj koní. Nejlepší dopravní prostředek v terénu. Usmála jsem se tomu pojmenování. Koně jsem milovala. Nejlepší přítel. Ne že bych podceňovala auto, ale auto na rozdíl od koně nepozná lásku a neumí cítit.

„Jsi tu s někým?“ zeptal se. I když jsem v jeho tónu slyšela nezájem.

„Ne. Nejsem. O rodičích nic nevím a sourozence nemám.“ Tvářil se zamyšleně. Do háje, co jsem to řekla. Právě jsem mu řekla, že jsem bez dozoru osoby starší 18-ti let. Doufám, že neví, že je mi 17. Radši jsem se tím nezabývala. Chtěla jsem vědět něco o něm.

„A ty tu jsi z někým?“ Blbá otázka, když byl na obědě s lidmi. No co.

„Jo mám 4 sourozence. Nejspíš si je viděla na obědě. Emmett ten velký s černými vlasy chodí s Rose, s tou blonďatou a Alice s těmi černými vlasy chodí s Jasperem, tím blonďákem. Táta pracuje v nemocnici a máma navrhuje domy. Všichni jsme adoptovaní,“ dořekl jako by věděl, že jsem se na to chtěla zeptat. Chtěla jsem se ještě na něco zeptat, ale do třídy vstoupil učitel.

Po zbytek hodiny jsem se snažila věnovat hodině, ale v hlavě se mi pořád míhala ta vzpomínka a Edward. Moc se mi líbil. Doufám, že se časem poznám s jeho sourozenci, abych se dozvěděla něco o Jasperovi. Když zazvonilo sbalila jsem si rychle věci.

„Ahoj. Snad se uvidíme i někdy jindy než na biologii,“ řekla jsem Edwardovi, usmála jsem se a odešla ze třídy.

Autor: AlexJagerCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Propojená minulost - 1. kapitola :