Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pronásledovaná 8. kapitola

20.06.2010 (18:00) • EleanorBrandst • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3986×

8.   Kapitola

Přisedl si ke mně ze strany a zahleděl se mi do očí.

„Hm, tak takhle mi utíkat. To bych od tebe nečekal.“ Škodolibě se usmál. Pokračoval dál.

„Ale je pravda, že jsem si cestou sem něco uvědomil. Víš, vyrostla z tebe krásná žena, a myslím, že po tobě touží spousta mužů.“ Najednou jsem na svém stehně cítila jeho ruku. Málem se mi zvedl žaludek a pozvracela jsem ho. Zmohla jsem se jen na jedno.

„Tak to mě radši zabij,“ koukla jsem mu do obličeje znechuceně. Jeho ruku jsem se snažila sundat, ale když cítil, co chci udělat, tak jí ještě víc sevřel. A já sykla bolestí. Přiblížil se ke mně a jen mi pošeptal do ucha: „Jsem rád, když trpíš, a trpět tě nechám ještě dlouho.“

Přála jsem si, aby už někdo přišel a zachránil mě, ale ono pořád nic. V tu chvíli k nám dorazil číšník s jídlem a mě napadla spásná myšlenka. Jestli si myslí, že budu jediná, kdo bude trpět, tak se mýlí. Číšník dorazil k nám a dal přede mě jídlo. Otočil se na Jamese a zeptal se ho:

„Dáte si něco?“ James jen zakroutil hlavou, že ne. Ale já se chytla rychle slova.

„Určitě si dá. Doneste mu to samé, co mně.“ Mile jsem se usmála na číšníka. Ten jen kývnul a odešel.

„Co si myslíš, že děláš?“ štekl mi do ucha James.

„Nebudu jediná, která bude trpět. Pěkně si tě vychutnám,“ odpověděla jsem mu škodolibě. Měla jsem ze sebe radost. Kdo by ne? Jde vidět, že jsem byla vychovávána i Gabrielem. Zanedlouho přinesli jídlo i Jamesovi. Já se do jídla už pustila. A bylo výtečné. James tam seděl a znechuceně se na to koukal.

„Já to jíst nebudu!“ zvolal, jak malé dítě.

„Ale no tak, Jamesíku! Přece tu nenecháš takovou dobrotu!“ Nabrala jsem z jeho porce a začala ho krmit.

„Tak za Bellušku.“ řekla jsem mu se smíchem.

„A neodmlouvej. Všichni nás pozorují.“ Tvářil se jako malé dítě, které maminka nutí jíst brokolici. Ohromně jsem se na jeho účet bavila. Viděl, jak se bavím a musel mi to pokazit.

„Teď se sice bavíš ty, ale pak se budu bavit já.“ Jeho ruka mi sjela víc na vnitřní stranu stehna pod šaty. Nezbývalo mi než na něj hodit vražedný pohled. Jemu to připadalo pouze vtipné a na celé kolo se rozesmál.

„Jsi tak roztomilá, když se snažíš zabíjet pohledem.“ Já bobtnala čím dál víc. Ale najednou se ozval hlas, který jsem znala, a málem mě trefilo.

„Smím?“ Byl to Denny. Já na něj vytřeštila oči a on si bez vyzvání přisedl. Nemohla jsem uvěřit svým vlastním očím. Proč tohle dělá? Co má v plánu? Proč tak riskuje? Určitě má něco v plánu. On by nikdy nešel do něčeho takového bez toho, aby neměl plán. Aspoň doufám. James na něj vytřeštil oči a řekl:

„Chlapečku, být tebou bych odtud vypadl. Tahle je pro dnešek moje.“ A zajel mi ještě víc rukou pod šaty. V tomhle směru už jsem rezignovala. Měla jsem strach o Dennyho. Nechtěla jsem, aby mu ublížil. Sice je Denny silnější než ostatní lidi, ale myslím si, že na upíra prostě nemá. Ale jak to, že je Denny silnější? Tak to vám hned vysvětlím. Své tajemství mi prozradil asi pře čtyřmi lety. Nechápala jsem totiž, jak může být tak rychlý a chytrý. Prostě naprosto dokonalý. Má zvědavost mě požírala, tak jsem se ho na to zeptala jednoho dne po škole. Bylo mi třináct let. První koukal, že jsem jako spadla z višně, ale když viděl, že jsem to myslela vážně, tak začal.

„Ty víš, že mě vychovává jen otec, že?“ zeptal se mě váhavě. Já mu na to kývla. Napjatě jsem ho poslouchala dál.

„Moje mamka umřela při porodu. Bylo to z toho důvodu, že se doktoři snažili zachránit jak mě, tak mamku. Máma měla rakovinu kostní dřeně, a já měl stejné DNA jako ona, proto se mě snažili v jejím lůně nechat co nejdéle. Měla mě vydržet nosit dvanáct měsíců. V takovém věku totiž poprvé dítěti mohou bezpečně odebrat část kostní dřeně.“ Zamyslela jsem se nad tím a zeptala se:

„Proč tě nevytáhli dřív a tvá máma nepočkala až dorosteš?“ Asi to byla blbá otázka, ale já to prostě nechápala.

„Aha, to jsem ti zapomněl říct.“ Hm, tak to asi tak blbá otázka nebyla.

„To, že jsem byl v mé matce, jí pomáhalo vytvářet novou zdravou krev, takže když jsem byl v ní, tak vlastně neumírala. Jakmile by mě doktoři vytáhli, tak by začala umírat a měla by tak týden, než by umřela. Bohužel mě máma do dvanácti měsíců nedonosila a rodit začala po jedenáctém měsíci. A porod nepřežila.“  Jenže mi pořád vrtalo hlavou, jak to s tím všechno souvisí. Naštěstí si toho Denny všiml a povídal dál.

„To, že mě máma přenášela přes dva měsíce, způsobilo, že moje tělo mělo šanci se déle a lépe vyvíjet. Už od malinka jsem daleko chytřejší než ostatní děti. Časem jsem také zjistil, že za podpory mé mozkové aktivity jsem schopný kolem sebe hýbat s atomy.“ Pro ukázku se soustředil na sklenici s vodou na stole a ta se posunula o půl metru do leva. Asi jsem vypadala jako pitomec, ale pak mi docvaklo, že když existují upíři, tak proč by nemohl existovat někdo jako Denny? Ale Denny s vysvětlováním pokračoval dál.

„Čím víc jsem používal svou mozkovou aktivitu, tak jsem byl unavenější. Když jsem si jednoho dne četl v jednom časopise 100+1, že lidé s vysokým IQ mají problémy s motorikou těla, a že je to z toho důvodu, že jejich mozek je silnější než celé tělo. Proto by lidé s vysokým IQ měli sportovat nebo různě cvičit. Co si budeme povídat, byli mi pouze tři roky, tak jsem si řekl, proč ne. Po nějaké době jsem začal cítit zlepšení a od té doby denně cvičím. Nemusím tolik jak obyčejný člověk spát a jsem silnější. Prostě klidně můžu skočit z třípatrového domu a nic se mi nestane. Jestli chceš, tak ti to někdy předvedu,“ povídal mi se zájmem. Já se to mezitím snažila rozdýchat, ale věřila jsem mu. Po chvíli jsem mu řekla:

„No... Tak kdy si půjdeš skočit z té střechy? To chci prostě vidět,“ řekla jsem zvědavě.

„Někdy. Až třeba budeme u vás. Tady je moc lidí, ok?“ To jsem chápala, tak jsem mu na to kývla.

„Víš, Bells, můžu se tě na něco zeptat zase já?“ ptal se se zvědavostí v hlase. Ajaj, tak co to bude, pomyslela jsem si.

„Chtěl bych se tě zeptat na Andrewa. Já neslyším jeho srdce, teplota jeho těla je velmi nízká. A nakonec ty jeho oči. Taková barva očí není normální. Nikde na světě jsem se s ní nesetkal.“ Hm, tak to mu to asi budu muset prozradit. Ten večer jsem mu také všechno prozradila. Stali se z nás nejlepší přátelé. Proto se v této chvíli u stolu s Jamesem a Dennym zabývám jedinou otázkou:

„Co má sakra Denny za lubem?!“

7. kapitola 9. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pronásledovaná 8. kapitola: