Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pronásledovaná - 5. kapitola

17.06.2010 (07:00) • EleanorBrandst • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4564×

5.   Kapitola

Edward mě nejprve odvezl ke kinu. Celou cestu jsem si v hlavě opakovala děj knížky Pýcha a předsudek. Sice se tvářil, že mé myšlenky neslyší, ale jeho znechucení na obličeji bylo vidět. Hlavně v tu chvíli, když jsem si opakovala scénu, jak je Jane žádaná o ruku. Já pro jistotu jeho schopnost přestala využívat. Přece mě jen poslouchání jeho myšlenek vyčerpává a také si velmi dobře uvědomuji, že moje hlava by nemusela snést nápor myšlenek všech kolem mě. To by mi asi časem praskla. A já bych se zbláznila. Nabídl mi rámě a vedl mě do sálu. Lístky už měl koupené předem. Má zvědavost se nezapřela.

„Tak na co jsi nám koupil lístky?“ zeptala jsem se ho s úsměvem.

„Na Ironmana dvojku. Viděla jsi jedničku? Můžu ti ji pro jistotu převyprávět, pokud ne.“ Tvářil se ochotně.

„Já jedničku viděla. Byla naprosto super. Viděla jsem jí se strejdou Gabrielem.“ Jakmile jsem tohle dořekla, tak jsem si uvědomila svou chybu. Nejenže zmíněním o Gabrielovi mě píchlo u srdce a na mém obličeji musel být vidět smutek, ale dle očekávání se chtěl Edward o mé rodině něco dozvědět.

„Kdo je strýček Gabriel? A proč se tváříš tak smutně, když o něm mluvíš?“ zeptal se zvědavě.

„Promiň, nechci o tom mluvit,“ odsekla jsem mu. Nedal se.

„Nechtěl jsem se ti rýpat v soukromí, ale tvářila ses, jako kdyby tě mučili, když sis uvědomila, že si ho zmínila. Moc rád bych ti pomohl, kdybys chtěla. Stačí říct...“ Tvářil se, že to myslí naprosto vážně. Úplně mě tím mátl. Teď jsem litovala toho, že jsme v místnosti plné lidí. Nemohla jsem využít jeho schopnost. Došli jsme k našim sedadlům a posadili se. Film začal. Vůbec jsem se na děj filmu nebyla schopná soustředit. V hlavě mi běhaly myšlenky o Gabrielovi. Přestala jsem se hlídat a začala si přehrávat vzpomínky, jak jsem Gabriela opustila a jak mě to trápí, že pořád nevím, co chci. Když vtom Edward spojil na opěradle naše ruce a tvářil se... chápavě? To mě naprosto vykolejilo. V tu chvíli mi to došlo. Všechno slyšel. Vytrhla jsem ruku z držení a utíkala na dámské záchody. V hlavě mi běhaly pořád ty samé myšlenky dokola.

„Proč jsem si jen nedávala větší pozor? Jsem blbá. Musím jít domů.“ Ale než jsem se stihla dostat ke dveřím, tak se otevřely a v nich stál Edward. Blesklo mi hlavou:

„A jéje.“ Koukal na mě úplně nechápavě. Zadívala jsem se mu do očí a spustila jsem svojí schopnost.  Četla jsem jeho zmatené myšlenky:

„Co je zač? Jak to, že ví o mé schopnosti čtení myšlenek? Co všechno ví?“ Zbývalo mi jen jediné. Jít ven s pravdou.

„Edwarde, vyslechni mě prosím,“ zaprosila jsem. On tam jen stál a pokynul hlavou.

„Víš, já mám od narození schopnost přebírat dary v přítomnosti nadané osoby a otáčet je proti nim. Nedělám to často, protože mě to vyčerpává,“ dodala jsem jen tak na uklidnění. Edward byl naprosto v šoku. V jeho hlavě nebylo naprosto nic. Tak jsem čekala. Radši jsem na nic nemyslela, abych ještě něco neprozradila. Po chvíli se ke mně rozešel. Koukal mi do očí a v myšlenkách se mě zeptal:

„Teď mě slyšíš?“ Já jen kývla na souhlas a sklopila oči na zem.

„Promiň, jen mě zajímalo, jak budeš reagovat. Hned to vypnu.“ Poslala jsem mu v myšlenkách. Chvíli na to se mě začal ptát:

„Co všechno víš? Co jsi zač?“

„Edwarde, jsem jen talentovaný člověk, tak jako ty a Alice.“ Naschvál jsem dala důraz na slovo člověk. Vypadalo to, že mi to zbaštil.

„Jen vím, že umíš číst myšlenky a,“ zaváhala jsem, „že ses vsadil s Emmetem. Tak jsem si řekla, že než prohraješ, tak se aspoň na tvůj účet pobavím.“ Viděla jsem, jak ztuhl, pak trochu zavrčel a snažil se uklidnit. Přiblížil se k mému oušku a zavrčel do něj:

„Ze mě si nikdo legraci dělat nebude.“ Byl asi hodně naštvaný, ale to jsem si nenechala líbit. Upřeně jsem se mu zadívala do očí a odpověděla mu:

„Jenže ze mě si nebude nikdo dělat hračku. Můžeš být rád, že za tu sázku jsem se nerozhodla dát ti přes držku,“ zavrčela jsem mu zpět. Edward se začal pochechtávat, ale pak ho to hned přešlo a zeptal se:

„Proto ty bombarďáky a všechno? S tím ti pomohla Alice, co?“ Na jeho otázky jsem se jen lišácky usmála.

„Přece sis nemyslel, že si tě pořádně nevychutnám? Měl si slyšet své vlastní myšlenky. Málem jsem se prozradila, když si přišel pro mě a vyjeveně zíral.“ Hodil po mě pohrdavý výraz a já se začala smát, až jsem se popadala za břicho. To se mu nelíbilo a přimáčkl mě na zeď.

„Už jsem ti řekl, že ze mě si nikdo srandu dělat nebude,“ zavrčel mi do obličeje. Jeho oči byly naprosto černé a obličejem se přibližoval blíže ke mně.

4. kapitola 6. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pronásledovaná - 5. kapitola: