Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pronásledovaná - 2. kapitola

09.06.2010 (07:00) • EleanorBrandst • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5166×

2. kapitola

Probrala jsem se s kručením v žaludku. Koukla na hodinky na mobilu a vyvalila oči. Už bylo půl dvanácté. Prospala jsem celé dopoledne. Rychle jsem se oblékla a mířila na rychlý oběd, abych pak na tom nakupování s Alicí neumírala hlady.

Alice na mě po dvanácté čekala před hotelem. Moc se mi s ní na nákupy nechtělo, ale ty její psí oči mě přesvědčily, že bych nějakou tu hoďku s ní strávit mohla. To jsem ale ještě netušila, co mě čeká.

Byla hrozně zvědavá. Ptala se na mou rodinu, kde mám stálé bydlení a zahrnovala mě další a další salvou otázek. Snažila jsem se jí pravdivě odpovídat, i když některé věci jsem jí opravdu nemohla říci.

Dorazily jsme před nákupní centrum.

Alice byla jako uragán. Táhla mě z obchodu do obchodu a když jsem na některé kousky řekla ne, tak i přesto mě donutila si některé věci koupit. Totálně mě zřídila. Nejenže už jsem necítila nohy, ale začínala jsem mít hlad. Musela to ta malá potvůrka slyšet, ale dělala dál jakoby nic. V jednu chvíli jsem se teda zastavila a poprosila jsem ji, jestli bychom se nemohly jít někam najíst. Tvářila se chvíli jako Bůh pomsty. Měla jsem jí sto chutí říct, že jestli mi nedá najíst, tak že s ní už v životě ani na věčnosti nepůjdu nakupovat, tedy kdybych se náhodou stala upírem, ale to se snad nestane. Nemám důvod toužit po věčnosti. Lidství je docela fajn. Po chvíli rozjímaní svolila. Nevím jak, ale musela vědět, že už mě dneska nakupovat nedostane. Asi má nějakou tu schopnost.

Nevím proč, ale celý den jsem měla pocit, jako kdyby mě někdo sledoval. Asi jsem už paranoidní. Člověk, který žije nebo žil s upíry nemůže být normální, a hlavně ne v mém případě. To, že hodně cestuji má i svůj důvod. Nejradši bych byla se svojí rodinou, ale musela jsem od nich odejít pro mé bezpečí. Svoji rodinu nade vše miluji, ale každým dnem, co jsem byla s nimi, jsem viděla, jak se neustále o mě bojí, a to jsem nesnesla. Vím, že pro upíra jsem jak porcelánová panenka, ale to pro mě nebyl důvod, abych nesměla nic dělat. Jediný, kdo mě v téhle stránce chápal, byl Gabriel. Gabriel je bratr Andrewa. Do rodiny se přidal, když mi bylo čtrnáct let. Je to takový typ upíra, který dostane snad každou holku do kolen. Není to tím, jak vypadá, ale za všechno mohou jeho oči. I když jsou zlaté, tak vždy v nich zahlédnete uličnické jiskřičky. A s kombinací jeho ďábelského úsměvu je prostě neodolatelný. Má také hnědé vlasy, jako Andrew, ale trošku delší. Gabriel nebyl vždycky vegetarián. Tím se stal, až když poznal mě.

Když mi bylo čtrnáct, tak jsme se s Andrewem pohádali a já zase utekla. Ten den jsem Gabriela poprvé potakala. Měl namířeno za Andrewem. Dlouho se neviděli. Bylo to z toho důvodu, že Andrew neschvaloval zabíjení lidí a Gabriel se nechtěl živit zvířecí krví. Prostě mu připadala odporná. Také říkal, že nemá důvod, proč by něco takového dělal. Proto se časem od sebe oddělili a každý žil sám. Gabriel je typ upíra, který si své upírství velmi užívá. Miluje tento styl života, ale také umí být velmi krutý. Pokud něco chce, tak si to vezme. Nebere ohledy na druhé a neustále vyvádí nějaké vylomeniny. Jediné. čeho si kdy vážil, jsem byla já. Nikdy mi neřekl proč, ale kvůli mně se začal živit zvířecí krví. S ním jsem vždycky vyváděla všechny vylomeniny, nezkazil žádnou srandu a vždy mě něčím překvapil. Bohužel jsem je oba musela opustit kvůli Jamesovi. Vždy, když jsem byla s nimi, tak se ke mně nějak dostal a párkrát mě málem zabil. Proč mě vlastně James chce zabít? Je to z toho důvodu, že mu kluci kdysi zabili jeho družku Victorii. A on to bere jako pomstu za to, co mu udělali. Od kluků jsem se odpojila asi před půl rokem. Začala jsem cestovat po světě a teprve nedávno jsem se vrátila do Ameriky. Jamese jsem nepotkala, a ani on a ani kluci pořádně nevědí, kde jsem. Musela by to být velká náhoda, kdyby mě našel. Tak a teď zpět do reality.

Alice mě odtáhla do slušné restaurace na jídlo a s výmluvou, že drží dietu, si nic nedala. Jak jinak, že? A protože jsem nemohla povídat já, tak jsem jí donutila vyprávět o její rodině. Dozvěděla jsem se od ní, že nikdo kromě Edwarda od nich z rodiny v hotelu nebydlí. Mají prý domek na konci města. U lesa. Dále vyprávěla o rodině. Začala tím, že je adoptovaná, a že chodí s Jasperem, který je mimochodem jeden z jejích adoptovaných bratrů. Mě to divné nepřišlo, když znám úplnou pravdu. Potom povídala o svých adoptivních rodičích Carlisleovi a Esme, dále o sourozencích Rosalii a Emmettovi. A nakonec se zmínila i o Edwardovi. Její povídání bylo působivé, ale také na ní bylo vidět, jak to má naučené jako nějaký scénář. Prostě na první pohled téměř dokonalá rodinka.

Když jsem dojedla, tak mě Alice odvezla do hotelu. Muselo na mě být vidět, že jsem utahaná jako pes.

V pokoji jsem se nejprve natáhla do teplé vany. Pokud jsem se nezmínila, tak já se cachtám skoro pořád. Hezky voňavá vana je moje závislost. Uvolnila jsem se a nechala plynout své vzpomínky. Vzpomínala jsem na chvíle s Gabrielem. Nikdy nezapomenu na naše první setkání. Ten jeho děsivý výraz. Bylo mi jasné, že mě chce zabít. Když jsem tenkrát po hádce s Andrewem o mé bezpečnosti běžela lesem, tak jsem si neuvědomovala možná nebezpečí. Zastavila jsem se na nějaké louce a vydýchávala se. Rozhlédla jsem se po louce a vtom ho spatřila. Jeho děsivý výraz z touhy po krvi. Věděla jsem, co mě čeká, ale nechtěla jsem si připustit, že je to pravda. Neměla jsem z něho strach. Místo toho jsem se k němu v klidu rozešla, můj tep byl stále na vyrovnané frekvenci. Nevím proč, ale došla jsem k němu a představila se.

„Ahoj, já jsem Bella a ty?“ poťouchle jsem se na něj usmívala. Koukal na mě nevěřícně s otevřenou pusou a já čekala, co bude dál. Po chvíli se otřepal.

„Gabriel. Ty se mě nebojíš?“ Koukal na mě stále udiveně. Nevím proč, ale v tu chvíli jsem se ho nebála. Spíš jsem se bavila jeho výrazem idiota, kterým na mě celou dobu koukal.

„Ne, nebojím,“ usmála jsem se na něj.

„Můžu znát tvé celé jméno?“ Nevím proč, ale prostě mě to tenkrát zajímalo.

„Gabriel Paxman,“ zářivě se na mě usmál a podal mi ruku, „a Vaše jméno, Bello?“ A já se zářivě usmála, protože jsem věděla, že jeho výraz z mé odpovědi mě složí smíchy na zem. Nakonec jsem se nadechla a představila se celým jménem.

„Anabella Marie Paxmanová.“ Jeho výraz byl k nezaplacení. Jestli před tím měl udivený výraz, tak teď vypadal, že se každou chvíli složí. Myslíte, že upírovi může hrábnout? On na to totiž určitě vypadal.

„To-to myslíš vážně?“ vykoktal na mě. A já mu jen na souhlas kývla hlavou.

„Ale jak to?“ Prostě mu to nešlo do hlavy. Tak jsem se mu to snažila objasnit.

„Ty asi budeš bratr Andrewa, že?“ Neodpovídal, tak jsem mluvila dál.

„Jsem adoptovaná dcera Andrewa Paxmana. Vychovává mě od mých jedenácti let.“ Pořád se na mě díval jako bych spadla z nebes, ale aspoň zavřel pusu. Tak jsem se rozhodla, že než to rozdýchá, že ho odtáhnu domů. Vzala jsem ho za ruku a vedla ho k nám. Překvapivě se nechal. Když jsme dorazili k nám, tak Andrew vytřeštil oči a hned stál mezi mnou a Gabrielem. Na Gabrielovi bylo vidět, že mu chvíli trvalo než mu došlo, o co se jeho bratr snaží. Ale najednou mu to všechno docvaklo a začal se nekontrolovaně smát. Až totiž poví Andrewovi, jak se jeho dceruška zachovala v lese, tak se asi zblázní, a já budu mít hodně dlouho zaracha. Z jeho pohledu na mě bylo vidět, že mě za malou nepovažuje tolik jako Andrew. Koukal se spíš na mě jako na boží obrázek. To jsem opravdu nechápala. Z našeho rozjímání nás vyrušil Andrew.

„Co tu chceš?“ ptal se ho Andrew.

„Nemůžu přijet navštívit svého bratra?“ uličnicky se na něj usmál. Oči mu zajiskřily lumpárnou. Dlouho bratra neviděl. A jak jsem časem poznala, tak si nemohl nechat ujít příležitost, si z bratra vystřelit. To, by byla chyba! A to by nebyl Gabriel, kdyby to neudělal.

„To víš, na návštěvu bez zákusků se nechodí,“ mrkl přitom na mě. Ale já nepochopila, že si dělá srandu a nakrčila se za Andrewovi záda ještě víc.

„Na tu ani nesáhneš,“ zavrčel na něj Andrew. Ale to už se tvářil Gabriel jako boží umučení, a tak šel s pravdou ven.

„Neboj, já jí neublížím. Mohl jsem ji už dávno zabít, ale nevím, proč jsem to nedokázal. Nevím proč, ale mám pocit, že by to byla největší chyba, kterou bych na světě udělal.“ A vykouzlil smutný výraz. Andrew mu nakonec uvěřil a útočnou pozici povolil. Bratra přivítal a mě oficiálně s Gabrielem seznámil. V ten den se stal Gabriel dalším členem rodiny.

Po této příjemné vzpomínce jsem zjistila, že voda už je téměř studená, tak jsem se vrátila do reality a přesunula se do postele.

Prolog + 1. kapitola 3. kapitola 1. část

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pronásledovaná - 2. kapitola: