Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Promiň, ale své srdce nemohu darovat dvakrát. 8. kapitola

29.03.2010 (20:15) • Cullenka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1345×

Promiň, ale své srdce nemohu darovat dvakrát.

8. kapitola

Emmett stál opřený o stěnu a Cindy měla položenou dlaň vedle jeho hlavy s rty tak nanejvýš pět centimetrů od těch jeho.

Bez váhání se otočím a začnu se prodírat davem lidí ven. Slzy mam na krajíčku a v krku knedlík. Proč jsem sem vůbec lezla? Byla to blbost!

Na vylidněné ulici se mi udělala husí kůže a na tváři jsem ucítila vlhko. Kupodivu nepršelo. Neobtěžovala jsem se s utíráním té slané vody. Jen jsem naštvaně klapala podpatky na chodníku. Dojelo ke mně stříbrné Volvo se staženým okénkem a přizpůsobilo se rychlosti mého kroku.

„Neblázni, Bell. Vždyť umrzneš.“

„Neměj péči, Edwarde. Je mi fajn,“ odsekla jsem bez toho, aniž bych se na něj otočila. Jen to s prudkým zabržděním vrzlo a bouchli dveře. Nohy mi podrazily ledové paže a já dopadla do tvrdé náruče. Naložil mě na sedadlo spolujezdce a vrátil se na své místo.

„To je zločin, Edwarde. Zločin!“ vyštěkla jsem na něj. On je nevinný, ale nemůžu se ovládnout.

„Zločin je akorát to, co ti dělá můj bratr, Bello.“ Smutně se na mě otočil. Sarkasticky se uchechtnu.

„Ať si dělá co chce a mě to může být jedno. Je to jeho život.“

„Věř mi, že to není tak, jak si myslíš.“

„Tohle je trochu otřepaná fráze, Edwarde. Nemyslíš? Nechci abys mě utěšoval a ani abys věděl cokoliv navíc o mých citech. Teď chci jen domů.“ Koukla jsem z okénka na můj a Alicin domek a chtěla vylézt. Chytil mě za ruku a trhnul k sobě.

„A já ti chci zase nějak pomoct,“ zašeptal mi u ucha a rty se ho nejspíš nechtěně dotknul. Škubla jsem sebou a vykolejeně na něj zamrkala.

„My-myslím, že cokoliv mi můžeš dát mi teď nepomůže. Promiň,“ hlesla jsem pořád mimo a vystoupila. Najednou mě náruživě poolíbil. Nevím jak se ocitl přede mnou, ani jak se tam dostal tak rychle. Se strachem v očích se odtáhl a podíval na mě.

„Omlouvám se.“ Byl možná víc mimo než já. Teda pokud to bylo možný.

„Eh...“ zadrhnul se mi hlas a nic jiného ze mě nevypadlo. Rychle jsem ho obešla a zapadla do domu. Opřela jsem se o dveře, pevně stiskla víčka k sobě a modlila jsem se, aby to byl jen sen. Po třech minutách jsem to vzdala a ignorovala klepání. U sebe v pokoji jsem hodila klíčky na stolek a sedla si na balkón s nohama volně svěšenýma dolů. Alice ještě nepřijela. Vítr zabouchl prosklené dveře a já jen nasucho polkla. Klika je zevnitř. Ale stejně jsem neměla v plánu odsud teď odcházet. Opřela jsem si čelo o studenou kovovou šprusli zábradlí a snažila se na nic nemyslet. Bohužel se mi to nedařilo. K mé smůle začalo pršet. Vlasy v loknách se mi pomalu kapkami deště narovnávali a lepili k holé kůži.

„Bello!“ ozval se ze spoda Alicin hlas. Jediný zvuk, který jsem vydávala bylo drkotání zubů. Cvakla klika a sestřička se v tichosti posadila do toho mokra vedle mě. V očích měla otazníky. Obejmula mě jednou rukou kolem pasu a já jí položila hlavu na rameno.

„Bell, věř mi. Vím, že to s tebou myslí naprosto vážně,“ zašeptala a hladila mě po zádech. Nechápavě k ní zvednu oči.

„Vždyť si mě tam pomalu nevšimnul. Ani se nedivím, když tam s sebou měl doprovod v podobě krásné blondýnky. Alice, neřeš to. Znám ho takovou chvilku a své city si ani nedokážu odůvodnit.“ Trochu jsem se zamyslela. On je tak úžasnej. Plnej pozitivní energie a krásně se usmívá. Je milej a společenskej. No dobře. Nejspíš si to dokážu odůvodnit.

„Je jasné, že se na něj budou holky lepit, jak vosy na med, když vypadá líp než ten nejkrásnější model na světě. Navíc má každý týden jinou. Neměla bych mít sebemenší důvod žárlit. A když se ten důvod přecejenom vyskytne, tak je to můj problém a musím se s tím vypořádat sama. On si bude zbytek týdne užívat se Cindy a pak půjde ulovit další a já se budu plně věnovat své práci. To bude nejlepší.“ K mé smůle mi došlo, že budu učit i jeho.

„Jdu si lehnout. Dobrou.“ Políbila jsem ji na tvář a celá promáčená se zvedla. Zaraženě mě pozorovala. Naprázdno otevírala pusu jako kapr v posledních minutách života.

„Ty … Emmett?“ podařilo se jí ze sebe po chvíli vysoukat. Mírně mě vyvedla z míry.

„A kdo asi?“

„No já myslela, že si děláš hlavu kvůli Edwardovi.“

„Cože? No vlastně máš pravdu. Pár minut jsem byla mimo i kvůli němu.“ Zakroutím hlavou a odporoučím se do koupelny. Třeba je mým osudem být s Edwardem. Možná to tak má být.  Pustím na sebe příjemně teplou vodu. Venku jsem úplně promrzla a Alicina ledová ruka kolem mého pasu mi vůbec nepomohla. Alicina nejen ledová, ale také nepřirozeně tvrdá ruka. Tedy alespoň to objetí bylo tvrdé. A oči. Moment! Něco mi tu nesedělo.

„Alice, podáš mi prosím ručník?“ Zadumaně vešla do zapařené koupelny a pak se nechápavě podívala na ručník, který visel sotva metr ode mě. Pomalu k němu dokráčela a vsunula ho do mé ruky vyčuhující zpoza závěsu. Vykukovala mi i celá hlava. Vpíjela jsem se pohledem do jejích očí barvy tekutého zlata. Dala bych nevím co za to, že dnes odpoledne byli tmavě karamelové. Teď na mě koukaly stejné duhovky jako dopoledne s tím rozdílem, že předtim patřily Esmé. A večer Edwardovi. Ba ne. Včera mě edward takové. Dnes byli ještě tmavší, než ty moje.

„Můžeš mi ksakru říct, co to přede mnou všichni tajíte? A nepokoušej se to všechno hodit na plastiku. To ti nezbaštim,“ procedim skrz zuby poslední větu.

„Nechápu, o čem to tu mluvíš.“ Zkameněli jí všechny mimické svaly.

„Tak to ne. Nejsem blbá. Blázna ze mě dělat nebudete.“ Obmotám si kolem těla osušku a odejdu do pokoje. Hodím na sebe staré tepláky na spaní a tílko a uraženě sebou plácnu do postele.

„Zvi se, až budeš chápat, o čem jsem to mluvila,“ zabručela jsem do polštáře. Lháři! Je vlastně lež, když vám někdo tají pravdu, nebo se jí stává až když tu pravdu popírá opakem? To nevím, ale stejně je to moje sestra a takhle bych se k ní chovat neměla. Zvedla jsem hlavu. Stála u postele a pohled měla zabodnutý do země.

„No tak. Mě přece můžeš říct všechno. Jsem tvoje krev.“ Nasucho polkla a podívala se na mě.

„Nevím, jak bys reagovala na to, co bych ti řekla,“ odpověděla frustrovaně. Klekla si a položila si hlavu vedle té mojí. Zavřela jsem oči, zachumlala se do peřiny a propadla se do země snů.

„Lásko.“ Zmateně jsem se otočila na dospělého muže, jenž držel mezi svými dlaněmi mou ručku. Tváře mu zarůstaly bronzovými vousy a kolem očí a nosu se mu úsměvem tvořily hluboké vrásky. Byl to Edward.

„Emmett tě volá.“ V jeho slovech bylo plno citu a něhy.

„Nechci ho vidět,“ prohlásila jsem rozhodně ještě stále plná nevysvětlitelného hněvu.

„Ale Bello. Už tolikrát jsem ti říkal, že mi nevadí, že to není můj pravý syn. Stačí mi, že je tvůj. Když se o něj můj bratr nedokáže řádně postarat, rád ho budu brát jako vlastního. Miluji ho stejně jako naši malou Bellinku.“ Následovala jsem jeho pohled a spatřila dvě malé děti. Přesněji zmenšeninu mě a Emmetta. Poskakovali okolo hradu z písku jako indiáni kolem ohně a zpívali u toho smyšlené písně.

„Koukej, mami, co jsme postavili,“ volal na mě nepřirozeně svalnatý chlapeček.

„To se vám povedlo, Emmettku,“ vylítlo ze mě nečekaně.

„Vezmu je k babičce Esmé, ať máme chvíli pro sebe, můj drahý.“ Vyděšeně jsem se chytla za pusu a mé nohy mě vedli z kouzelné zahrádky do neznáma.

Pomalu se mi vše rozplynulo a před očima jsem měla sestřin dokonalý obličej bez jediné chybičky.

„Emmettek? Bellinka? Můj drahý? Kde na to chodíš?“ Zacinkala svým smíchem a stoupla si z kleku.

„Měla bys stávat, Ospalče. Co bys to byla za vzor pro své nové žáky, kdybys přišla hned první den pozdě?“

„Tys tu celou noc seděla na zemi?“ zamumlam ještě stále trochu mimo.

„Usnula jsem.“ Už už jsem otevírala pusu, ale přerušila mě.

„A před chvílí jsem se byla umejt a převléct. To víš, jsem ranní ptáče. Co si dáš k snídani? Cereálie s mlékem, vejce nebo něco jiného?“

„Vezmu si jenom kafe. Děkuju.“ Bezeslov odešla do svého pokoje. Ten včerejšek nebyl zrovna nejlepší nápad. Né jenom, že mam nejspíš na krku rozhovor s Edwardem, ale jestli neusnu na hodině, tak budu hodna metálu. Se zívnutím jsem se postavila na nohy a ještě minutu se přemlouvala k pohybu. To kafe bude muset být hodně silné.

Autor: Cullenka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Promiň, ale své srdce nemohu darovat dvakrát. 8. kapitola: