Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Promiň, ale své srdce nemohu darovat dvakrát 6. kapitola

09.03.2010 (16:45) • Cullenka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1268×

Promiň, ale své srdce nemohu darovat dvakrát.

6. kapitola

„Tak běž. Musím jet rovnou.“ Otevřel mi dveře od auta, zas je za mnou zavřel a nastoupil. Ještě chvíli jsem koukala za mizejícím autem a vydala se k domu.

„Pojď dál,“ zavolala podle hlasu Esmé ještě přetím, než zaklepu. Bylo odemčeno. Vzala jsem za kliku a v chodbě jsem si odložila.

„Ahoj, Bell,“ usmála se na mě z obýváku skrčená nad hromádkou papírů a poklepala na místo vedle sebe.

„Už jsi snídala?“

„Jo. Jsem připravená se do toho vrhnout.“

„Tak dobrá. Takže...“ Do odpoledne mi vysvětlovala co a jak. Ale také jsme si vyprávěly různé zážitky. Což nám zabralo spoustu času. Alice jí totiž ještě nevyprávěla jak to chodí u nác na Vánoce, takže jsem se toho musela ujmout já.

„Kdyžtak se na tohle koukni. Já jdu zatím něco ukuchtit,“ řekla natěšeně.

„Kvůli mě nemusíte. Já si dám něco pak doma.“

„No doma, doma. Doma jsi i tady. Na to nezapomínej. A já ráda něco uvařím. To za prvé. A za druhé mi tykej, prosím. Cítim se potom mnohem lépe.“ Znovu se usmála  a já jen facinovaně každý její elegantní a jak motýlý pohyb křídel lehký krok, když odcházela. Esmé je výtečná kuchařka. Donutila mě, jít si to sníst do jídelny, že je to tam prý pohodlnější a sama zůstala v obýváku. Chystala jsem se opláchnout po sobě nádobí, ale ona přišla se svým prázdným talířem a vzala mi to z ruky. Vrátily jsme se do obýváku. Cvakli domovní dveře a k nám dolehl hluboký smích. Má pořád tak dobrou náladu?

„Ale ten jeho výraz. Zbaštil mi to i s navijákem.“ Do obýváku došel rozesmátý Emmett a zachmuřený Edward.

„Pane Bože, Emmette, co jsi zas provedl svému bratrovi?“ ptala se Esmé s neblahým tušením. Pohoršeně na ní koukl.

„Mami! Neužívej boží jméno nadarmo!“

„Od kdy se řídíš přikázáním?“ Zamyslel se.

„Už asi tři hodiny. A začal jsem s přikázáním: Miluj bližního svého. Téměř jsem mu domluvil rande s ušitelem tělocviku. Všiml jsem si, jak na něj pan Clapp kouká při rozcvičce. Ale Edík mě přiběhl zarazit v půlce věty. Moc dobře podle výrazu věděl, že by ho nejspíš náš milovanej učitel neodmítnul.“ Dostavil se další záchvat. Esmé jen zakroutila hlavou a soucitně koukla na svého o dost klidnějšího syna. Teda momentálně mírně pěnil. Zadržovala jsem smích skleničkou vody. Naneštěstí mi při představě - učitel tělocviku – Edward – piknik při západu slunce – vybrindl část obsahu pusy na bradu.

„Vidíš? Belle to taky přijde vtipný. Ona je můj člověk.“ Edward po mě střelil pohledem.

„Já se jen zakuckala,“ zvednu ruce v obraném gestu. O pár minut později, které rozhodně díky Emmettovi nebyly tiché, se otevřely dveře a objevila se v nich Alice a za ní Jasper.

„Ahoj,“ usmála se a Jasper jen kývl na pozdrav.

„Tak jak vám to šlo?“

„Moc dobře. Bella je šikovná a naslouchavá. Byla to sranda.“

„To Esmé. Umí to dobře vysvětlit. Myslím, že to všechno chápu.“

„Tak to je super. Hele, Bell, Jazz mě dneska pozval na... večeři. Bude tě muset odvést už teď.“

„Né,“ zakňoural Emmett.

„Chtěl jsem, aby sis s náma zahrála město, moře, kuře.“

„Myslíš město, jméno, zvíře?

„No. Přesně to.“

„Tak já tě odvezu potom domů,“ nabídl se Edward s lehkým úsměvem. Alice zatleskala ručkama.

„Tak fajn. My jedeme.“ Otočila se a v půlce kroku se zastavila. Koukla se na Edwarda a nezřetelně zatřepala hlavou.

„To ne,“ zamračila se a znovu zakroutila hlavou.

„Nedělej to. Radim ti dobře.“

„Myslím, že je to moje věc,“ uťal její mě nepochopitelné varování.

Edwardův pohled:

Alice mě varovně probodávala pohledem a při tom mi přehrávala svou vizi. Byl to uspokojující a především vzrušující pohled. Držel jsem Bellino drobné, křehké a teplé tělo na svém pevném a drtil její rty svými. Nebránila se. Jen byla ztuhlá a překvapená. Alice naštvaně přetočila dál. Bella seděla nejspíš na své posteli a plakala. Slzy jí tekly proudem po tvářích a smáčely její třesoucí se hranu spodní čelisti. Mezi hubenými prstíky křečovitě svírala deku. Obličej se mi z toho zkroutil do bolestné grimasy.

`Nevím, jestli se její pláč bude týkat té pusy, ale jestli mojí sestřičce nějak ublížíš, tak si mě nepřej!` Každé slovo mi poslala ostře a bez kompromisu.

`Najdi si jinou holku na zpestření věčnosti. Ona potřebuje pevnej a vážnej vztah. Né, že na ní budeš něco hrát a pak ji necháš.`

`Moc dobře víš, že takovej nejsem.` Oba dva kouknem na zmatenou Bellu. Tázavě nadzvedla obočí. Alice jen zakroutila hlavou.

„Tak se mějte. A natři jim to, Bello. Vim, že to dáš,“ mrkla na ní a táhla Jaspera ven.

„Ahoj,“ zavolali ještě a už jen bouchly dveře.

„Tak to teda ne. Jestli Alice ví, že to vyhraješ, tak to nemá cenu,“ urazil se Emm.

„To nemůže vědět,“ snaží se mu Bella dát šanci.

„Když ona je... na tohle má prostě čuch.“

„Tak si zahrajte něco jinýho,“ navrhla Esmé.

„Flašků,“ zaradoval se okamžitě.

„No s tebou určitě ne. Jednou mi to stačilo. Tvoje úkoly se mi plnit nechtějí,“ řeknu.

„Já dneska budu hodnej.“ Udělal kukadla kocoura ze Shreka. Nakonec mu podlehla Bella a přimluvila se za něj. Sedli jsme si na koberec v obýváku a Emm začal točit.

„První tři bude pravda, druhý tři věc a pak se to bude zas střídat,“ seznámil nás s pravidly. Víčko se nebezpečně natočilo k Belle. Nevim proč, ale mírně si oddechla. Že se jí na pravdu budu ptát já.

„Takže, Bello, líbí se ti ve Washingtonu?“ Emmett otočil oči ke stropu.

„Brácha, co je to za otázku? Na to se jí můžeš ptát normálně.“

„Prosím tě, ty by si byl schopnej se zeptat normálně na cokoliv.“

„Abys věděl, tak mám své meze.“

„Mě to prostě zajímá.“ Kouknu na ní.

„Je to tu fajn. Hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí,“ usmála se na mě a kdybych stál, určitě by se mi z toho podlomila kolena. Byl to tak nádhernej úsměv, ve kterém bylo něco, ...Otočila se na Emma... co nepatřilo mě. Jemu se v hlavě rojili různé nápady na ůkoly a ani si jejího pohledu nevšiml. To je tupec. Má tokové štěstí, že na ní očividně působí přitažlivě a vůbec si to nezaslouží. Zkusil jsem napravit jeho chybu a věnoval jsem jí jeden ze svých nejupřímějších úsměvů. Nevím, jestli si toho všimla. Roztočila flašku, která se k její smůle znovu otočila na ní s tím rozdílem, že jí tentokrát otázku klade můj zlomyslnej bratříček. Radostně mnul ruce a přemýšlel nad tím, na co se jí zeptá.

„Takže, Bello, jsi ještě pa...“ Nevěřícně jsem do něj drcl, až málem přepadl.

„Pa-panečku. Venku snad bude pršet!“ vykoukl z okna.

„Hm, jak ojedinělé ve Washingtonu,“ zašeptám.

„Ehm. Jak se jmenoval první kluk, kterej ti dal pusu?“ Vtom znovu vešel Jasper.

„Po večeři jdeme nakupovat!“ zvolal asi tak nadšeně jako ryba, která slyšela, že bude období sucha. Soucitně ho sjedem pohledem. Bella čapla flašku a s doufáním, že už Emm zapomněl na zadání otázky jí chtěla roztočit.

„Neodpověděla jsi,“ připomněl jí. Jen si povzdechla.

„Počítají se i kluci ze školky?“ Emm si zamyšleně hrál s flaškou.

„Červená se,“ zašeptám jen pro upíří uši. Zvedl k ní oči. Nejdřív jí zaujatě pozoroval. I když jí zpod závoje vlasů vykukoval jen rudý noc a dlouhé řasy, bylo to na ní poznat. Ani sklopená hlava jí nepomohla. Když si všiml, že pozoruji jeho reakci, tak se zakřenil.

„Aspoň druhej stupeň základky.“ Hlava jí klesla snad ještě o pár centimetrů níž. To se mu to říká, když sám ještě žádnou nedostal. Z toho, co jsem zaslechl nebo viděl, tak kdykoliv mělo k něčemu dojít, tak se zdejchnul. No a o sobě ani nemluvím.

„Charlie se jmenoval.“

„Nejmenuje se tak náhodou tvůj a Alicin otec?“

„No... A je snad holka?“ Seshora sestoupil Jasper.

„Nevíte někdo něco o Alicině platinový kreditce?“

„Nééé,“ protáhl Emm podezřele. Jazz na něj ukázal prstem.

„Kecáš!“

„Tak dobře. Je zarolovaná v jejích fialových ponožkách pod postelí. Jo a počkej. Teď můžeš napravit ten nedostatek, Bello. Máš tu Jazze.“

„Blázníš? Alice mě nejdřív rozcupuje na kousíčky a potom zadupe do těch krásných záhonků s kytičkama, který jsem cestou sem zahlédla.“

„No to je pravda. Jseš propuštěn brácha.“ Jen si oddechl a vyšel schody.

„Tak nám tu zbývá už jen Éďa. Ber to jako nastávající úkol. Neminulo by tě to.“ Překvapeně jsem se na něj otočil. Než jsem si to stačil uvědomit a vychutnat, tak mi vrazila rychlou pusu na tvář a po čtyřech dolezla zpět na svoje místo.

„Neřekl jsi kam.“ Jen vyplázla jazyk a uculila se. Oba dva ještě zíráme na místo, kde na nás před chvílí nestydatě kroutila pozadím, jak se vracela posadit. Ztěžka jsme polkli. Neměla by nosit tak těsné kalhoty.

„Stála by za hřích,“ zašeptal.

„To jo,“ pípnu.

„Říkali jste něco?“ Zvedla k nám oči a těkala z jednoho na druhého.

„Ne, ne,“ ujišťuji ji rychle. Podezíravě naklonila hlavu na stranu a roztočila flašku. Konečně se jí poštěstilo a ona se mohla Emmovi pomstít.

„Takže, co jste to říkali?“

„No tak dobře. Já ti to teda povim. Edward řekl, žebysstálazahřích,“ zadrmolil tak rychle, že jsem pochyboval o tom, že by to mohla slyšet.

„No to je jedno. Stejně jsem ti nerozuměla.“ Její rudé tváře ji ale prozradily.

„A taky říkal, že ti moc sluší, když se červenáš.“ Nechápavě na něj kouknu, ale on si momentálně užíval další příval jejích rozpaků. Zmetek! To ho tak baví, trápit ji?

„Ale to jsem...“

„No to to ale letí. Už budu muset jít,“ přerušil mě.

Autor: Cullenka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Promiň, ale své srdce nemohu darovat dvakrát 6. kapitola: