Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 7. kapitola

11.04.2013 (16:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2501×

Nechápala jsem to. Nechápala jsem, jak je možné, že během několika vteřin odhalila plán, který jsem zbrkle začala realizovat a nemohla dát ani sebemenším náznakem najevo, co chystám. Vždyť bylo nemožné vyvodit z přehrabování se cédéčky pokus o útěk.

Už bylo dost pozdě hrát hloupou, zvláště když sama řekla, že ví, že jsem chtěla utéct.

„Jak… jak jsi na něco takového přišla?“ zeptala jsem se a snažila se vyhnout jasnému přiznání, i když moje vytřeštěné oči a hlavně výraz mě už musely prozradit.

„Protože mám dar,“ odpověděla mi Alice prostě, ale já si připadala, jako kdyby na mě mluvila svahilsky. A taky jsem toho tolik chápala.

„Co? Co tím vlastně myslíš?“ vypadlo ze mě nechápavě.

Pokud v ní ještě zbylo něco z toho hněvu, který z ní sršel v okamžiku, kdy mi vtrhla do pokoje, teď už byly i ty poslední zbytky definitivně pryč. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem za to ráda nebo ne. Těžko říct, jestli byl děsivější nekontrolovatelný výbuch vzteku nebo chladnokrevná netečnost. Obojí bylo u upírů stejně nebezpečné.

„To je fascinující,“ zabrblala otráveně. „Celý život víš o upírech, setkáváš se s nimi téměř každodenně a víš toho o nich tak málo.“

„Nikdo se mě neobtěžoval detailně informovat,“ odsekla jsem prudce a ani se nestihla zhrozit nad tím, co jsem právě vypustila z pusy. A jakým tónem.

„Já vím, že to není tvá chyba,“ ujistila mě Alice smířlivě a vzápětí si s naprostou přirozeností sedla na kraj postele. Kdyby nás někdo viděl, jak sedíme na posteli, paže několik centimetrů od sebe, řekl by si, že jsme snad kamarádky.

Potlačila jsem nutkání odsunout se od ní a místo toho pokojně seděla na místě a čekala na vysvětlení. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že ona mi neplánuje ublížit. Na jejím chování bylo něco nenuceného, co mě přimělo uvažovat nad tím, jestli není třeba lidštější než upíři, se kterými jsem měla tu čest. A já právě díky tomu byla klidná. Tedy, relativně klidná.

„Nikdy jsi slovo ´dar´ ani neslyšela v souvislosti s někým konkrétním?“ zeptala se mě.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Někteří z nás mají něco jako zvláštní schopnost. Nadání, talent, šestý smysl… říkej tomu, jak chceš. Je to všechno z toho. Je dost nejasné, jak to vůbec celé funguje. Už po staletí se snaží přijít upíři na celém světě, proč někdo má zvláštní schopnost a jiný ne. Většina se shoduje na tom, že to závisí na tvém lidském životě. Na tom, v čem vynikáš.“

Přistihla jsem se, že pozorně poslouchám každé slovo, doslova jí visím na rtech a čekám, co z toho vznikne. Jakou superschopnost má ona, že poznala, co se chystám udělat?

„Každý dar je jiný a samozřejmě, že něco je více užitečné, něco méně. Útočné dary se vždy cení nejvíce a je výhodné mít ve smečce někoho, kdo dokáže ostatní paralyzovat, když dojde k boji,“ vysvětlovala mi dále.

„Co umíš ty?“ vpadla jsem jí do proslovu dychtivě a až po chvíli si uvědomila, že to bylo asi dost netaktní.

Zamyšleně se zadívala na své ruce a vypadalo to, že uvažuje and tím, jak to říct. „Vidím budoucnost, zjednodušeně řečeno.“

Očekávala jsem hodně, telekinezí počínaje ovládáním lidí konče, ale toto? Představa, že ta malá černovláska ví o každém mém kroku, než ho udělám, to bylo…. ani ne tak děsivé, jako spíš nepříjemné. Sledovat tímto způsobem někoho se mi zdálo dost nefér. A taky jako nehezký útok na soukromí daného chudáka.

Jistě, rozumný člověk by o tom pochyboval, vyptával se Alice, aby dokázal, že si vymýšlí a on má pravdu. Ale ten by se taky vysmál komukoli přesvědčenému o existenci upírů.

Oproti ostatním věcem, které jsem věděla a zažila, se tomuto ani nedalo říkat „šílenost“.

Alice mě sledovala, zjevně zvědavá na moji reakci. Potlačila jsem myšlenky na to, že díky tomu jsou moje šance dostat se odtud dost mizivé, a zkusila si představit, co jiného to znamená.

„To musí být skvělé,“ vypadlo ze mě nakonec. Představa možnosti vidět věci, které se ještě nestaly, své budoucí chyby a vyvarovat se jim mě téměř okouzlila. Až příliš často si lidé přáli vrátit čas a udělat něco jinak, říct něco jiného nebo vzít svá slova zpátky. A Alice mohla mít díky tomuto svému daru perfektní život.

K mému úžasu jenom pobaveně protočila oči. „Spíše je to otravné. Ale každý reaguje stejně jako ty, když se to dozví. Když o tom nic nevíš, zní to úžasně.“

 „Vadí ti vidět budoucnost cizích lidí?“ Zvedla jsem větu na konci do otázky, i když jsem si byla jistá, že jsem na to přišla.

„To taky,“ přisvědčila. „Ale ono to není zas tak spolehlivé – lidé mění svá rozhodnutí, takže kolikrát vidím, že se něco stane a potom se někdo rozhodne jinak a nic se nestane. A navíc v minulosti se mi to krutě vymstilo.“

Přikývla jsem a potlačila zvědavé: „Co se stalo?“. I když jsem měla dojem, že to nadhodila úmyslně, neptala jsem se. Pořád byla upír a já si nebyla jistá, jestli stojím o to dozvědět se o ní něco víc. Věděla jsem, že by se mi to nemuselo líbit.

„Dobře, asi bych měla jít,“ usoudila, když se jí nedostalo žádné odpovědi a zamířila ven z pokoje. Ve dveřích se ještě otočila. „Nezmíním se Elijahovi o tom, co jsi chtěla zkusit, ale pro příště se raději o nic nepokoušej.“

A zmizela dřív, než jsem stihla cokoli říct.

Zůstala jsem sedět na posteli uprostřed spousty rozházených cédéček a morbidně uvažovala, jak se mi povedlo z toho celého vyváznout bez zkřivení jediného vlasu.

Alice měla zuřit. Měla rozbíjet nábytek, měla na mě vrčet, měla se mnou třísknout o stěnu a dát mi jasně najevo, že můj ubohý lidský život je jenom v jejích rukou. Měla ze mě pít, dokud bych se nezhroutila a potom mi zlomit vaz. Jakýkoli jiný upír by to určitě udělal, možná tak v opačném pořadí, ale udělal.

Rozhodně si neměla sednout vedle mě a pokojně se se mnou vybavovat.

Upíři trpěli pocitem, že když nechávají nějakého Vyvoleného naživu a pouze se z něj pravidelně krmí, prokazují tím svou neskutečnou dobrosrdečnost a shovívavost. Moc dobře jsem věděla, že většina z nás končí mrtvých proto, že porušili pravidla. Byli moc hlasití se svými názory nebo se pokusili zmizet.

Jediné vysvětlení, které mě napadalo a připadalo v úvahu, bylo to, které mi servírovali od mého příchodu – opravdu mi nechtějí ublížit.

Zavrtěla jsem hlavou.

Blbost! hlásil můj mozek, i když by bylo hezké, kdyby to byla pravda.

S povzdechem jsem začala sbírat cédéčka a překvapeně zjistila, že mi to celé vehnalo slzy do očí. Mrkáním jsem je zahnala, i když tady nebyl nikdo, u koho by mi vadilo, kdyby je viděl. Ti dva měli právo vidět, že tohle není o moc lepší než být zavřená ve vězení.

Jako lev chovaný ve zlaté kleci, aby se na něj ostatní mohli dívat. I když já mám ke lvu pěkně daleko… nebo jsem možná ten nejzbabělejší a nejslabší lev na světě.

Všechna cédéčka skončila zpět ve skříňce, až na jedno od skupiny Parachute. To putovalo do věže, kterou se mi povedlo po chvíli náhodného mačkání tlačítek zprovoznit.

Místností se rozezněla tichá neveselá hudba, která jakoby kopírovala mou náladu. Sesunula jsem se zpátky na měkkou matraci a podvědomě přejela rukou po té božské látce, ze které byla ušitá deka.

Proč musí být všechno v tomhle domě tak hezké a luxusní?

Opravdu jsem si přála, aby to tak nebylo. Kdybych byla držená ve sklepě a přivazovaná řetězy k posteli, alespoň bych byla vyděšená a naštvaná. Takhle jsem si připadala zvláštně otupělá… vždyť jsem si skoro normálně povídala s upírkou!

Nezáleželo na tom, jak se chovala nebo se mnou mluvila, pořád to byl démon s nebezpečně ostrými tesáky připravený mi během vteřiny prokousnout krk. Alespoň jsem na to měla myslet ve chvíli, kdy se mnou byla drobná černovláska v jednom pokoji a seděla jenom kousek ode mě.

S další písničkou jsem vstala a začala přecházet nepřítomně po pokoji, aniž bych si pořádně uvědomovala, že rázuju sem tam jako lev po kleci chvíli před dobou krmení.

Nemohla jsem si pomoct, ale Alice mi připadala tak sympatická, milá a přátelská, že vypadala spíše jako naivní středoškolačka než nějaké monstrum. Navíc ona byla jediná, kdo prozatím dodržel své řeči o tom, jak mi nechce ublížit.

Už začínáš šílet… jenom si namlouváš, že by některý z nich mohl být dobrý, přesvědčovala jsem se v duchu. Už jenom to, jak často jsem v poslední době vedla myšlenkové rozhovory sama se sebou, nebylo úplně v pořádku. Ale popravdě nebylo by zase tak udivující, kdyby mi už opravdu přeskočilo. 

Jako Thesse…

Při vzpomínce na svou nejlepší kamarádku jsem se otřásla. Už hodně dlouho jsem na ni nemyslela. Nebo spíše jsem se pokaždé, když se mi k ní stočily myšlenky, téměř násilím přinutila změnit téma.

Tentokrát se mi to nepovedlo a než jsem si uvědomila, co dělám, popadla jsem ze stolku pod oknem jednu z hromady knih, které jsem si sem přenesla z knihovny, a hodila ji přes celou místnost. S tlumenou ranou se zastavila o protější stěnu a o poznání hlasitěji spadla na zem.

Zůstala jsem překvapeně stát na místě a zkoumala omítku, jestli na ní nezanechal střet s pevnou vazbou knížky nějaké stopy. Rozhodně jsem nebyla agresivní typ a rozbíjení věcí jsem si vždycky řadila do kategorie nereálných filmových efektů. Pokud jsem si správně pamatovala, tak jsem jenom párkrát naštvaně mrštila mikinu nebo jiné oblečení do křesla, případně na zem. Tím jsem žádnou škodu pochopitelně neudělala.

Ale toto jsem nebyla já a bylo to na míle vzdálené mému obvyklému způsobu, jak se vyrovnávat s problémy – jednoduše je potlačovat a dusit v sobě.

Ale ke svému šoku jsem se vzápětí natáhla po další knize a poslala ji přímo proti zdi. Nedokázala jsme to vysvětlit, ale ten pocit, když jsem využila všechnu svoji sílu, abych praštila s knihou, která pochopitelně za nic nemohla, mě přiměl natáhnout ruku pro další „munici“.

Tentokrát letěly pokojem hned dva svazky… a následovala je ještě jedna staře vypadající kniha, ze které při kontaktu se zdí vylétlo několik listů.

Přestala jsem, až když jsem opět poslepu sáhla na stolek a nenahmatala nic než dřevo. Zklamaně jsem se rozhlédla, ale v mém okolí nebylo nic, co by se na házení tolik hodilo.

Až o pár vteřin později mi došlo, že se díky tomu cítím lépe.

Možná bych se měla takhle chovat častěji. Být občas trochu… šílená.

Moje šílenost ale nesahala tak daleko, abych pokračovala v destrukci pokoje. Místo toho jsem raději posbírala ze země knížky i uvolněné stránky s tím, že je určitě založím zpátky do knihy a tu schovám v knihovně tak, aby Elijahovi jen tak nepřišla na oči.

Při tom úklidu jsem zaznamenala, že první knížka možná zeď nepoškodila, ale některá z těch dalších v ní zanechala docela nápadnou prohlubeň, ze které se vysypala na koberec omítka.

Kousla jsem se do rtu. Uvolnit pár listů ze staré knihy sotva držící pohromadě bylo něco jiného, než udělat díru do slonovinově bílé zdi bez jediné skvrny od barvy nebo škrábance.

Knihy jsem bezpečně položila zase na své místo a začala uvažovat nad tím, jak to zamaskovat. Byla jsem si jistá, že pozorným upířím očím to neunikne, a i kdyby na tom nikomu nezáleželo, žádný estetický efekt to prostě nemělo. 

O chvilku později mě napadlo, že kdybych o kousek posunula postel, mohla bych před své „dílo“ přetáhnout stolek s věží a úspěšně jej tak skrýt. Navíc by mi díky tomu stačilo natáhnout z postele ruku a pustit nebo naopak vypnout hudbu.

Raději jsem se pustila do práce, ještě zesílila hudbu a vzápětí se opřela o rám postele ve snaze o kousek ji posunout… stačilo tak třicet centimetrů, možná méně. Jediným problémem bylo, že jsem s postelí nepohnula třeba jenom o jediný milimetr.

Zamračila jsem se, sedla jsem si na zem a rukama vší silou zatlačila do dřevěného rámu. Opět nic.

Sakra, to je přišroubovaná k podlaze nebo co?     

Další pokus dopadl stejně a po několika dalších, víceméně zbytečných pokusech jsem to definitivně vzdala.

Neochotně jsem se vydrápala na nohy a podívala se na postel. Ano, byla velká, ale nějak těžká se rozhodně nezdála. A k podlaze podle všeho připevněná taky nebyla.

„Nezvládnu posunout o pár centimetrů postel,“ zamumlala jsem si pro sebe a s jakousi  uraženou pýchou dodala: „Poražená kusem nábytku. Skvělý. Čím dál tím lepší.“    

Předpokládám, že si toho moc lidí nevšimlo, ale v Nej povídce března se PVK vyšplahalo na krásné 9. místo - můj životní úspěch. Chtěla jsem se pochlubit a děkovat všem, kteří pro mě hlasovali, už u minulé kapitoly, ale tam už jsem nacpala pod text obrázky, tak jsem to odsunula sem.

Děkuji proto Sal333, ada1987, ema a Ivka77, které pro mě hlasovaly (pokud jsem někoho přehlédla, prosím, zalarmujte mě a já ho s poníženou omluvou dopíšu ;)).    

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 7. kapitola: