Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 40. kapitola

03.01.2014 (15:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 2541×

Svěsila jsem ruku i se sluchátkem podél těla a dokonce i na tu dálku slyšela každé tlumené zazvonění, které mi drásaly nejenom nervy, ale i srdce.

Nezvedá mi to. Neměl ten mobil vypnutý, ani jej nehodil do kanálu, jak říkala Alice, že to možná udělá, když jsem se dožadovala sebekratšího rozhovoru. V duchu jsem obdivovala jeho klid a chladnokrevnost. Prostě sedí a čeká, až to položím. Nechce se mnou mluvit.

A potom se ze sluchátka ozvalo povědomé, tiché cvaknutí. „Alice, nevyjádřil jsem se jasně?“

Jedna, dva, tři, čtyři, počítala jsem němě se splašeným srdcem, ale žádné další zazvonění se neozvalo. Nezdálo se mi to.

Zvedla jsem sluchátko zpět k uchu a doufala, že nebudu znít ani z poloviny tak roztřeseně, jako jsem ve skutečnosti byla. Přesto mi jeho jméno šlo přes rty jako nějaký jazykolam. „Elijahu.“

I když už ta odmlka i můj nejistý dech mu daly důvod i čas zavěsit, neudělal to. A neudělal to ani potom, co jsem jej oslovila. Brala jsem to jako dobré znamení, i když neodpovídal. Alespoň poslouchal.

„Elijahu,“ zopakovala jsem o něco jistěji jenom, abych zjistila, že vlastně pořádně nevím, co říct dál, „přijeď, prosím. Asi toho chci hodně, vím… ale vážně to nezvládám. Potřebuju tě a nevadí, pokud přijdeš a vynadáš mi. Hlavně znovu neodcházej, prosím. Prosím…“ K mému vlastnímu rozčilení mi selhal nejenom hlas, ale i slovní zásoba.

Chtěla jsem říct mnohem více. Měla jsem miliony věcí na mysli, věcí, které by měl vědět, ale bylo mi jasné, že na to není čas. Jenže být stručná a dát dohromady krátké a výstižné dvě věty ještě nikdy nebylo tak těžké.

Kousla jsem se do rtu, až jsem ucítila na jazyku opět krev. „Vážně se začínám bát, že tě miluju. Je to možná trochu citové vydírání, já nevím. Vím, že ti na mně záleželo. Snad jsi mě i měl rád. Doufám, že ano,“ hlesla jsem téměř neslyšně a polkla, abych se přiměla ten monolog ukončit.

Z druhé strany mi bylo odpovědí pouze dokonalé ticho a vzdálený šum lidských hlasů. Kdoví, jestli ten telefon prostě nenechal ležet někde na stole a neodešel. Já si tím najednou byla téměř jistá.

„Užij si Singapur… snad tam lije a ty můžeš být venku.“

Druhá strana byla stále stejně hluchá, i když se mi zdálo, že slyším sotva slyšitelné zašustění látky.

Sledovala jsem vlastní ruku, jak směšně pomalu pokládá sluchátko zpět. Upínala jsem se k tomu, že se třeba ozve tiché „počkej“ nebo alespoň „drž se“, ale nedočkala jsem se žádné reakce, ať už jsem to protahovala sebevíc.

Někdo jiný, silnější než já, by možná popadl nůž a opravdu kabel telefonu hladce uřízl. Já se nezmohla už ani na pláč.

Jako praštěná do hlavy palicí jsem se odkolébala k pohovce a klesla na ni.

Ani se se mnou nerozloučil. Neřekl ani to pitomé “sbohem“.  

Kolena jsem si přitáhla pod bradu a napůl počítala, že začnu ronit další vodopády slz, ale nestalo se to.

Proč jsem to vlastně říkala? Vždyť teď ani nepláču. U filmu bulím jako želva, ale když mě odkopne chlap, kterému tvrdím, že ho miluju, neukápne ani slza.

Vzápětí mě napadlo, že by moje oči už další příval slz prostě nesnesly. Předchozí dva dny se daly rozdělit na téměř stejné poloviny – období, kdy jsem si o samotě potichu vyplakávala oči, a světlejší okamžiky, kdy jsem pramálo vnímala okolí, byla skleslá a podrážděná, ale se suchýma očima.

Měla bych se sebrat. Carlisle možná na něco přijde a já možná budu moct žít až do sedmdesáti, než mi jednoho dne pohled do zrcadla způsobí infarkt. 

Představa padesáti let života byla nádherná, zůstával jediný problém – najednou jsem si nebyla zcela jistá, co bych s takovou spoustou času a volnosti dělala. Věděla jsem, že Alice by mě nějak neomezovala, a ještě mi zaplatila cestovní výdaje, ať už bych zamířila kamkoli.

Dříve jsem měla spoustu plánů. Plánů, se kterými jsem se svěřila i Elijahovi. Jenže najednou Norsko, Švédsko ani Nizozemí nemělo ten samý příslib vyvážené dávky tajemna, risku a dobrodružství, který mě tak lákal.

Neměla jsem chuť na žádné objevování cizích zemí a poznávání jejich obyvatel hovořících nesrozumitelným jazykem. Večerní toulky svítícími městy a výlety do severské přírody byly to poslední, na co jsem měla náladu.

Při představě toho, že bych ale měla strávit následující roky v tomto domě, sama a jenom se vzpomínkami a vlastní myslí, jsem se bezděčně otřásla. Nechtěla jsem skončit jako všechny ty dokonalé třicátnice z telenovel, které celé dny pouze pofňukávaly nad kýblem zmrzliny, bezpečně zahrabané pod peřinou své vlastní postele.

Ne, musím odtud vypadnout, pokud to půjde. Někam, kde se mluví anglicky a nebude mě tam Valencia nějak obtěžovat. Najdu si práci, přátele… a možná nějakého vysokého blonďatého fešáka (ani trochu podobného Elijahovi), se kterým se nakonec přece jenom rozhodnu, že zanevřít na cestování, je špatný nápad.  

Ale ani, když jsem si ale tyto plány malovala v mysli v těch nejjasnějších barvách, nedokázala jsem je brát vážně. Neodkázala jsem sama sebe brát vážně.

Se zoufalým výdechem jsem zaklonila hlavu a zadívala se do stropu. Kdybych alespoň dokázala usnout a nesnít.   

Pomyslela jsem - ne poprvé - na to, že Alice má určitě v lékárničce v koupelně i nějaký prášek, který by mi tu laskavost prokázal. Ale bylo pozdě na to myslet teď, když tady mohl být během dvou hodin Carlisle s důležitými zprávami. A ty jsem si musela vyslechnout v příčetném stavu, ne pod vlivem mysl otupujících léků. 

Když jsem po chvíli zrak opět obrátila vyčerpaně ke zdi, bylo na ní něco zvláštního. Nechápavě jsem se zamračila, než jsem si uvědomila, že zkreslený protáhlý stín lidské postavy rozhodně nevrhám na zeď já.

Otočila jsem hlavu ke dveřím z předsíně se jménem blonďatého upířího lékaře na rtech, ale vzápětí mě úplně paralyzoval šok. Nevydala bych ze sebe jedinou hlásku, ani kdyby na tom závisel můj život, dokázala jsem pouze s pootevřenými rty zírat na postavu stojící na prahu.

Mojí první myšlenkou bylo, že jsem na gauči musela usnout a toto je další sen, po kterém se probudím sama, tisknoucí se k polštáři.

Ve svých snech jsem ale nikdy nebyla schopná si uvědomit, že spím. Prostě jsem s obratností, kterou jsem v bdělém stavu postrádala, vyskočila na nohy a vrhla se mu kolem krku. Snový Elijah se navíc vždycky tvářil lehce pobaveně, koutky se mu nepatrně zvedaly v jeho charakteristickém polovičním úsměvu.

Tohle je realita.

To poznání mě zasáhlo více, než jsem očekávala. Najednou jsem nevěděla, co dělat, co říkat, jak se tvářit. Měla bych vstát a popojít k němu, nebo zůstat na místě? Netušila jsem.

Moje mysl panikařila jako králík, který si právě uvědomil, že kovové cvaknutí byla dvířka pasti, která za ním definitivně sklapla.

Co chce slyšet? Stojí vůbec o nějaké omluvy a vysvětlování? Nebo je tady s argumentem, že plní poslední přání člověka, který už je víceméně mrtvý?

„Byl jsem na letišti v Montaně, když jsi mi zavolala. Vracel jsem se sem.“

Kdyby tolik nezáviselo na tom, co říká, pravděpodobně bych nevnímala ani slovo a pouze se zaposlouchala do jeho hlasu s tím, že mé snové fantazie mají co dohánět. Takto jsem ale visela na každém slově, které řekl, a téměř cítila, jak se mi dýchá lépe, když mi došel význam.

Vrátil by se sem i tak. Přišel za mnou. Vrátil se pro mě… ke mně.

Cítila jsem, jak se mi na tváři začíná formovat náznak úsměvu, který jsem nedokázala potlačit. A nepotlačila bych jej nejspíš ani, kdyby vzápětí zamířil po schodech do svého pokoje a zamknul se tam, jenom abych nemusel být v mé přítomnosti. Byl tady a to bylo to hlavní, to jediné důležité.    

Opatrně jsem vstala z pohovky a pozorně sledovala jeho reakci. Sice jsem nechtěla nic víc, než mu padnout kolem krku a přesvědčit se, že to se mnou nepostoupilo dál a nemám halucinace, ale byla jsem připravená zamrznout na místě, kdybych zahlédla nejmenší známku toho, že podle něj to není dobrý nápad.

„Já… nemohla bych být radši, že jsi přišel,“ hlesla jsem v zoufalé snaze znít co nejupřímněji, „děkuji.“

Váhavě jsem udělala krok k němu. Byla jsem stejně napjatá, jako kdybych kráčela po rozhoupaném ocelovém laně nad propastí, jejíž dno bylo stovky metrů pode mnou. A právě tam mě mohl srazit jediným slovem, jedinou slabikou. Stačilo mu říct „ne“ a spadla bych. Hodně tvrdě, o tom jsem neměla pochyby… ale sotva bych mohla namítnout, že jsem si to nezasloužila, že jsem bez viny.

Téměř jsem uskočila zase zpět, když pohnul rukou, ale nebylo to v nějakém rozčileném, nepřátelském gestu, jak jsem si o vteřinu později uvědomila. Téměř jsem cítila, jak se mi rozšiřují překvapením zorničky, když jsem si byla jistá, že chápu správně, že je to výzva, nabídka.

Bez jakýchkoli úvah jsem udělala tři dlouhé, rychlé kroky a vklouzla mu do lehce rozevřených paží. Pevně jsem jej objala kolem pasu a i poslepu našla tu místo u jeho klíční kosti, kam když jsem mu zabořila hlavu, dosahovala jsem mu temenem přesně pod bradu.

Jeho ruka spočívala mezi mými lopatkami, těsně pod linií vlasů, zatímco druhá sklouzla na můj kříž. Držel mě snad ještě opatrněji než kdy dřív, v dokonalém kontrastu toho, jak jsem jej svírala já. Nedělala jsem si iluze o své síle, ale předpokládala jsem, že člověku by bylo takové sevření nepříjemné a možná mu trochu ztížilo dýchání.

S nosem zabořeným v jeho košili jsem cítila, že ta košile ještě nedávno musela ležet na regálu nějakého obchodu, ale více mě zaujal slaboučký závan neurčitě vonícího, ale nejspíš luxusního, hotelového mýdla.

„Jak se cítíš?“ zapředl mi do ucha z takové blízkosti, až jsem cítila polechtání jeho chladného dechu na kůži.

„Za poslední dva dny mi nebylo líp.“ 

„Měla jsi mi to říct v okamžiku, kdy sis to uvědomila. Měla jsi mi to říct jako prvnímu.“

Polkla jsem, ačkoliv v jeho tónu se těžko dal hledat hněv či obvinění. Pravdivost těch slov stačila.

„Já vím. Promiň, vážně jsem chtěla, ale…“ odmlčela jsem se, když jsem si uvědomila, že vlastně žádnou dostatečně dobrou výmluvu nemám.

„Ale?“ zajímal se a rty se lehce otřel o moje čelo v něčem, co se snad ani nedalo považovat za polibek. Mému srdci to ale na přechod do bezhlavé zběsilosti stačilo.

Myšlenky se mi taky sbíraly podstatně obtížněji. „Lavina… špatné načasování, spousta věcí, problémů… a jsem od přírody srab s podkopanou psychikou. Ale to se teď nesnažím omluvit.“

„Alespoň, že tak.“

„Vím, že jsem ti to měla říct prvnímu. Mám pro to velmi dobré důvody, ale… když na to došlo, právě kvůli nim to bylo tak těžké.“

„Myslím, že zrovna tomuto perfektně rozumím,“ odtušil tónem, který nemohl neprobudit moji zvědavost.

„Hm?“ zabručela jsem tlumeně a doufala, že si to vyloží jako nenásilnou pobídku k objasnění.

„Představ si, že se o někoho zajímáš. Líbí se ti a něco na osobnosti daného člověka ti imponuje natolik, že stejně při každé příležitosti skončíš v jeho přítomnosti, málem ani nevíš jak… to samo o sobě jsou důvody, proč bys měla něco říct. Ale koušeš se do jazyka, protože kdyby to mylo ztroskotat, nezískáš ty věci, které jsou v sázce, ale rovnou by ses s nimi mohla rozloučit.“   

 Poprvé jsem odtáhla obličej od jeho hrudníku a lehce zaklonila hlavu, abych se na něj mohla podívat. Buď mluvil o nějaké své dávno ztracené lásce, nebo…

„Ale potom máš to štěstí, že daná osoba zvedne telefon, zavolá ti a velice neobratně ti víceméně vyzná lásku.“ Na konci se jeho rty roztáhly do úsměvu, který by jej prozradil hned na začátku, kdyby jej nedržel pod kontrolou.

Nechápala jsem, jak se mohla nálada tak prudce během dvou minut změnit – najednou bylo vlastně snadné odpustit mu, že tady poslední dny nebyl, a zapomenout na to, kolik slané vody proteklo mými slznými kanálky a vsáklo se do polštáře. A jak jsme se dostali k tomu, abychom se místo řešení důležitých otázek a problémů popichovali jako dva puberťáci, to šlo úplně mimo mě.    

Našpulila jsem rty. „Nemohl bys prostě říct ´miluju tě´, abych si pro jednou nepřipadala jako úplný primitiv?“   

Co že se stalo? Má vina to není, že akpitoly tak přibývají - děkujte mé lenosti, díky které asi budu mít ve škole zajímavý comeback, ale taky úžasné skupině Within Temptation, na kterou jsem si po dlouhé době vzpomněla a která mě doslova prolískala z transu a odkopla můj spisovatelský blok někam do dáli.  

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 40. kapitola: