Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 38. kapitola

28.12.2013 (07:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2339×

Carlisle Cullen byl už na první pohled… kus. To bylo první slovo, které mi vytanulo na mysl ve chvíli, kdy se na mě sotva pětadvacetiletý blonďák s tváří anděla otočil a věnoval mi bělostný úsměv. Nepochybovala jsem, že o pacienty nouzi mít nemusí, protože minimálně na ženy musel působit natolik, že do ordinace přeochotně zamířily i v okamžiku, kdy si nepatrně skříply prst do přezky pásku.

„Rád vás poznávám, Sam... nebo raději Samantho?“ Jeho hlas byl jako sametové pohlazení, uklidňující, vřelý, příjemný… ale nebyl to Elijah. Právě myšlenka na mého upíra mi vrazila mentální políček do obličeje a přiměla mě říci něco, co byla hloupost i vzhledem k mému téměř nulovému taktu a talentu na vytváření dobrého prvního dojmu.   

„Samantho. Sam je pro přátele.“ Jako kdyby význam mých slov už nebyl sám o sobě hrubý, můj tón jej zcela přebil a bezesporu přiměl nesmrtelného doktora říkat si, že i kýbl ledové vody chrstnutý do tváře by byl příjemnější.

Já idiot, napadlo mě pouze.

Očekávala jsem, že mi v příštím okamžiku musí nárt rozdrtit jehlový podpatek Aliciných princeznovských střevíčků, ale jasnovidka mi nevěnovala pozornost, pouze se podívala na svého hosta jako člověk, jehož pes se k někomu začal přespříliš lísat hravě tahat za nohavice jeho kalhot.

To, že se lékař zdál spíše pobavený než překvapený či uražený mě přimělo uvažovat nad tím, jestli jej Alice přesně před tímto mým zkratovitým chováním nevarovala.

„Dobrá, Samantho… nehodlám příliš zdržovat, ale pokud mám něco s jistotou říct, potřebuji pravdivé odpovědi na kvanta otázek a především krevní vzorek na laboratorní rozbor. Pořadí si můžete vybrat.“

„Kvanta otázek,“ odpověděla jsem v okamžiku, kdy dokončil větu.

Věděla jsem, že se vyplácí začínat tím nejtěžším, a snažila se tím v praktickém životě řídit. Ale byly situace, které zahrnovaly upíry a mou tekoucí krev a v takových okamžicích byl rozum spolu s logikou ve slepé uličce.

„Alice, můžeme se, doufám, utábořit tady?“

„Určitě,“ odpověděla upírka a vytáhla z kapsy mobil, pouze aby zkontrolovala displej a opět jej nechala sklouznout do kapsy. Neušlo mi, že během našeho krátkého rozhovoru to nebylo poprvé. Čekala na něco tak důležitého, že ji to znervózňovalo do takové míry, že se chovala jako neurotický člověk?

Semínko pochybností ve mně nestihlo ještě začít klíčit, když se na mě obrátila. „Sam, na stolku u schodů je minerálka s příchutí bílých hroznů, v kuchyni ve skříňce nad dřezem jsou nějaké sušenky. Zavolám Jasperovi, mám mu něco vyřídit?“

„Nemyslím, že… vlastně jo. Řekni mu, že ho zdravím a že mě mrzí, že je z něho bezdomovec… dočasný bezdomovec.“

Alice přikývla a vrhla po mně krátký, povzbudivý pohled. Nebo jsem si možná jen namlouvala, že mi tím dvouvteřinovým očním kontaktem beze slov říká: „Drž se. Všechno bude v pořádku.“.

V příštím okamžiku zmizela, jako kdyby se rozplynula ve vzduchu, a zanechala mě s upířím doktorem o samotě. Při té myšlence se mi vnitřnosti zachvěly jako klubko hadů, do kterého někdo strčil holí.

„Posadíte se?“ ozval se mi za zády Carlisleův zdvořilý hlas podbarvený nepatrným náznakem Evropy. Vzhledem k jeho jménu (pokud to nebyl alias) jsem počítala, že to bude nejspíše anglický přízvuk.

Otočila jsem se od prázdných dveří a zjistila, že lékař sedí v křesle u pohovky s jakousi uvolněností, která by se u kohokoli méně hezkého a autoritativního dala nazývat drzostí. Nevědomky mě nutil připadat si, jako kdybych tady byla hostem já.

„Určitě,“ vyhrkla jsem rychle a mávla rukou neurčitě ke schodům, kde na desce stolu opravdu stála litrová plastová lahev s mou oblíbenou minerálkou a sklenice, „jenom si vezmu... to vlastně nespěchá.“

Klesla jsem doprostřed gauče se stejným nadšením, jaké by projevoval odsouzenec klesající na elektrické křeslo. Nedokázala jsem se přimět dobrovolně sebou plácnout na kraj pohovky pouhý metr od Carlislea. Nohy jsem zkřížila v kotnících a ruce si složila do klína.

„Co potřebujete vědět?“ Odkašlala jsem si, když jsem slyšela, co z tónu, který měl být zdvořile rezervovaný a sebevědomý, vzniklo.

Potřeboval toho vědět spoustu.

Vylíčila jsem mu nejen příznaky, které jsem pozorovala sama na sobě, ale také symptomy všech ostatních dívek ještě ze skladiště, jichž jsem byla svědkem. Dokonce jsem se zmínila i o věcech, o kterých jsem slyšela pouze z vyprávění – vypadávání vlasů, horečky přerušované záchvaty zimnice, halucinace. 

Chtěl také vědět, jak reaguji na upíří jed při pití. Nestačilo mu oznámení, že to proklatě bolí, musela jsem se rozhodnout, jestli byla bolest pálivá, či bodavá a zdali přetrvávala, nebo se stupňovala v intervalech. Nutil mě zabývat se věcmi, se kterými jsem si v životě těžkou hlavu nedělala, což bylo dost znervózňující.

Zběžně si prohlédl jizvy na mém krku, které jsem už považovala za plně zhojené a neviditelné a pokračoval dotazy o mém životě. Namáhavě jsem vzpomínala, proti čemu jsem byla v posledních pěti letech očkována a jak se jmenovaly prášky, které jsem brala, abych se během jarních měsíců neudusila díky pylu neustále vířícímu vzduchem.

Řeč přišla i na infekční nemoci, které jsem kdy prodělala, a poté se téma na okamžik přesunulo k mému životnímu stylu a stravovacím návykům. Carlisle sice nic neříkal, ale jako lékař nemohl s mým rozházeným denním režimem a tendencí sníst vše, co se dostane do mého dosahu a není živé, souhlasit.

Podle očekávání se téma posunulo i k nevyhnutelnému krev do tváří nahánějícímu tématu, kterým byl můj menstruační cyklus… či spíše jeho absence.

„Je to jeden z vlivů jedu... docela problém, protože tím pádem se mutační gen nešíří dědičně a ani nedá nějak předvídat. Valencia prostě spoléhá na to, co jim kdo nahlásí,“ vysvětlovala jsem mu a obtížně hledala vhodná slova.

Nezdálo se, že by upírovi mé kostrbaté líčení vadilo. Zlaté oči, oči, které měla i Alice, zářily nad vystouplými lícními kostmi jako dva drahokamy upřímným zájmem a nesmírnou inteligencí. Jeho fascinace nebyla čistě akademická, jako když vědce zaujme nevysvětlený jev, který chce jako první pochopit a vysvětlit. Z jeho pohledu, otázek i tónu zaznívala také lidská starost a já brzy pochopila, že Alice měla opět pravdu.

Pokud někdy po světě chodil opravdu vnímavý a citlivý člověk, sedě právě přede mnou. A byl Valencií stejně znechucen jako já. Mému – zpočátku útržkovitému a chladnému – vyprávění pozorně naslouchal a netrvalo mi dlouho, než jsem rozluštila další z emocí, která jej nutila krčit obočí a propůjčovala jeho očím ten zvláštní stín.

Byl zahanben.

Stydí se za svou vlastní rasu, uvědomila jsem si překvapeně a bezděčně se k němu naklonila o další milimetr blíže.

Bylo to jednoduché – lidé byli na zemi a upíři na ně hleděli shora. My, Vyvolení, si to uvědomovali a také se na upíry dívali shora, i když jenom pomyslně. Oni nás odsuzovali, protože jsme byli slabší, potrava. My je z toho samého důvodu a navíc pro založení organizace, která nás zbavovala jakýchkoli lidských práv. Dělali z nás otroky. A my je nenáviděli víc, než bych byla schopná vyjádřit.

Ale Carlisle byl něčím, co tenhle celý systém podkopávalo. Byl bílou vránou v záplavě černých příbuzných, stejně jako Alice a Elijah. A snad i Jasper, ačkoliv u něj jsem si nebyla ničím jistá.

„Problém? Promiň, ale na chvíli jsem si myslel, že bys za to měla být vděčná,“ narušil tok mých myšlenek Carlisle.

Tykat jsme si začali bez nějakého domlouvání v průběhu rozhovoru, ačkoli mi to bylo téměř líto. Zase tolik lidí mi nevykalo se zdvořilostí a respektem, ze které by si jeden myslel, že jsem sestra krále a sestřenka ďábla.

„Problém pro ně, samozřejmě. Ale zase by to možná pak bylo fér. Já nic neudělala, stejně jako moji rodiče. Oni jsou čistí, můj bratr taky… a přesto teď nejsem s nimi. Člověk se diví, kde je chyba.“

„Jak by k tomu ale přišli ti, kteří by se narodili do špatné rodiny? Čím by se toto pak lišilo od otroctví?“   

„Já si tohle uvědomuju,“ ujistila jsem jej, „a rozhodně to nikomu nepřeju. Ale snažím se najít nějaký důvod, výmluvu… to asi dělají všichni, co se do něčeho dostali a ani neví, jak. Možná bych to tak nebrala, kdyby byl jediný důvod… proč já. Proč kdokoli z těch holek, co jsem potkala. A k tomu otroctví… teď tomu snad nejde tak říkat?“

Můj tón byl trochu prudší, než jsem zamýšlela, ale jenom z myšlení na tu nespravedlnost se mi stahoval krk úzkostí a pocitem křivdy. Na otázku, proč to tak je, ale pravděpodobně ani nebyla odpověď.

Carlisle se mi chystal odpovědět, ale vzápětí se jeho blonďatá obočí nakrčila a na čele se mu udělalo několik sotva patrných vrásek zračících starosti. „Samantho.“

„Co se děje?“

„Něco s tvým organismem… tvůj tep je zvláštní, ten rytmus se úplně změnil… nemyslím, že bych někdy něco takového-“

Nestihl to ani doříct a už jsem byla na nohou, když jsem si uvědomila, že něco je opravdu špatně. Ke své hrůze i úlevě jsem takový stav už zažila.

A vzápětí jsem se přeřítila pokojem do kuchyně ke dřezu. V okamžiku, kdy jsem se prsty dotkla nerezu, jsem už měla plná ústa krve.

A potom se celý můj svět scvrkl na šílený záchvat, který se nedal s tím v kině srovnávat. Zapomněla jsem na Carlislea, na Alici, na celou Valencii, na to, že tohle už jsem jednou zažila.

Vyleštěný nerez byl zanedlouho úplně rudý a já dokázala mezi záchvaty dávení a kašle, během nichž jsem beznadějně lapala po dechu, jenom sledovat, jak červené přibývá.

Tohle nepřestane. Vykrvácím… určitě se mi protrhla tepna nebo něco takového a já teď vykrvácím.    

Z očí mi vyhrkly horké slzy a cítila jsem, jak mi Carlisle odhrnul vlasy z obličeje a drží mi je u zátylku. Něco povídal hlubokým, uklidňujícím hlasem, ale ve svém šoku jsem mu nerozuměla jediné slovo a soustředila se jenom na zpanikařené úvahy o tom, jak vykrvácím.

Já nechci umřít, napadlo mě zoufale.

Jakoby v odpověď na moje rostoucí zoufalství jsem vyplivla další dávku teplé krve… a poté to přestalo. Nevěřícně jsem zůstala skloněná nad dřezem, chvějící se jako osika ve vichřici. Byla jsem si jistá, že se musím znovu rozkašlat a začít se dusit, ale po krvi najednou nebylo ani stopy, nepočítala-li se ta odporná pachuť, která by mi před pár roky možná stačila k tomu, aby se mi udělalo špatně.              

Před očima se mi objevila bledá ruka s dlouhými, aristokratickými prsty profesionálního pianisty s plnou sklenicí vody s krásně orosenými stěnami.

Vděčně jsem po ní sáhla a uvědomila si, že mi obyčejná kohoutková voda ještě nikdy nepřišla víc vhod. Ani víc nechutnala. 

Slovy mého (raději nejmenovaného) profesora: 

"Broučci! To mi nebudete věřit, jak hrozná věc se mi stala. Já jsem si uvědomila... že jsem vám nepopřála k Vánovcům! No ano, teď, po takové době! No já bych se nejradši propadla metr dvacet hluboko!"

Takže doufám, že jste alespoň začátek svátků přežili ve zdraví a bujaře pokračujete v oslavách. Snad jste si pochutnali na večeři, našli pod stromkem i to, o čem jste se neodvážili ani snít (i když ty ponožky se hodí vždy, nezapomínejte na to) a nepřetěžujete se žádnou prací, nedejbože školou! A slovo "tlustý/á" se pro tyto dny striktně zakazuje! Používat můžete "zimní zásoby", ale nejlépe na tu váhu nelézt a vesele hodovat!

A hlavně - Šťastný nový rok 2014... tuším, že tam máme jakousi vikingskou apokalypsu, tak ať ji přežijeme ve zdraví.

Vaše věrná a vděčná Danča11 *pozvedává imaginární sklenku šampaňského... hodně imaginární* 

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 38. kapitola: