Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 32. kapitola

27.10.2013 (10:00) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2141×

Nemotorně jsem se posadila na posteli a dlouze zívla. Podle budíku bylo teprve po páté hodině ráno… kdyby to neznamenalo, že tentokrát jsem se probudila už po tři čtvrtě hodině vyplněné neklidnými sny, pravděpodobně by mi to těžkou hlavu nedělalo.

Lokty jsem se opřela o kolena a tvář složila do dlaní v marné snaze setřást ze sebe únavu natolik, abych se přiměla vklouznout do čistého oblečení a nazouváků a začít normálně fungovat.

Moje noc se dala popsat jednoduše – usnula jsem, probudila se, nemohla usnout a poté znovu usnula, jenom abych se o tři hodiny později opět s cuknutím probudila. Byla jsem si jistá, že právě kvůli tomu trhanému spánku jsem se cítila unaveněji než po probdělé noci.

Sny jsem si obvykle do rána nedokázala zapamatovat, ale tentokrát jsem bezpečně věděla, co mi nedovolí klidně spát.

Pokaždé jsem byla překvapená, když jsem zjistila, že kromě toho, že jsem rozrušená z aktuální noční můry, se nic neděje. Nic mě nebolelo, necítila jsem sebemenší náznak toho, že by něco bylo špatně.        

Nevěděla jsem, zda mám být ráda, že jsem prozatím ušetřena příznaků. Masochismu jsem nikdy neholdovala, ale bylo mi jasné, že každé ticho musí jednou přerušit bouře. A tahle smršť mohla přijít stejně náhle jako tehdy v kině, ačkoliv o tom, že stejně rychle i pomine, jsem si nemohla být jistá. 

Nemohla jsem si být jistá vůbec ničím.

S krátkým promnutím ospalých očí jsem se přetočila k okraji postele a vklouzla bosými nohami do měkkých trepek, které jsem začala nosit doma po několika dnech strávených neustálým rozvazováním a zavazováním tkaniček mých oblíbených kotníkových converse tenisek.

V duchu svého tradičního programu jsem automaticky zamířila do koupelny. Sotva jsem zvedala nohy z podlahy, ale díky absenci prahů po celém patře nehrozilo, že v rozespalém stavu skončím tváří k podlaze nebo – v horším případě – si ukopnu malíček.    

Ostré světlo zářivky mě jako obvykle oslepilo, ale svůj účel to mělo – mému zdravotnímu stavu se alespoň na deset vteřin věnovalo pouze devadesát procent mého mozku.

Při letmém zkontrolování svého odrazu v zrcadle se mi naskytl nečekaný, děsivý výjev.

„Ježíš,“ vydechla jsem v okamžiku, kdy jsem si uvědomila, že za temné kruhy kolem mých očí může má vlastní lenost, zvyk mnout si oči a taky údajně voděodolná řasenka. 

Ještě, že na mě na chodbě nenatrefil Elijah.

V příštím okamžiku jsem se nad tou povrchní myšlenkou rozesmála vysokým, nepřirozeným smíchem, který mě samotnou vylekal.

Co taky záleželo na tom, jak vypadám? Brzy budu vypadat daleko hůř, visící nad umyvadlem a dusící se vlastní krví. A až mi začnou selhávat orgány, to teprve budu jenom těžko představovat sexsymbol století.

Ale i přes takové vyhlídky mám starosti o rozmazaný make-up. O blbý, rozmazaný make-up.  

Zajíkala jsem se hysterickým smíchem, přestože mi bylo spíše do pláče. Násilím jsem si zacpala pusu, abych utlumila zvuky, u kterých jsem si brzy nebyla jistá, jestli jsou smích nebo vzlyky. Několikrát jsem se bolestivě kousla do dlaně, ale nedokázala jsem se naráz uklidnit.   

Zbláznila jsem se… definitivně jsem se zbláznila.

Ozvalo se zaklepání na dveře. „Sam? Co se děje?“

Elijahův hlas byl jako facka do tváře, kterou jsem tak potřebovala, abych se probrala z toho, co se zdálo jako sen a já to nedokázala ovládat.

„Jsem v pořádku.“ Můj hlas zněl trochu ochraptěle, ale doufala jsem, že se to dá přičíst faktu, že jsem doslova sotva vylezla z postele. Úzkostlivě jsem sledovala dveře a jasně si uvědomovala, že tentokrát jsem je nezamkla.

Nezdálo se, že bych jej přesvědčila. „Můžu jít dál?“

Jeho podezíravost mi během vteřiny hnula žlučí a než jsem si stihla uvědomit, že o mě má pouze starost, celým domem zaznělo mé kategorické: „Ne!“.

Výsledek byl ještě horší, než jsem očekávala – do toho jediného slova se skloubila veškerá má ublíženost, zlost, panika, panovačnost i jedovatost. Okamžitě jsem si přála vzít svá slova zpátky, i kdybych si proto měla ukousnout jazyk, ale na obojí bylo už pozdě.

Chtěla jsem se začít omlouvat, ale nedal mi šanci ani posbírat myšlenky.

„Promiň, že jsem obtěžoval.“       

Srdce se mi propadlo hrudníkem a volným pádem pokračovalo podlahou a následně i zemskou kůrou. Do očí se mi okamžitě nahrnuly slzy, ale to on vidět nemohl. Neslyšela jsem sice sebemenší pohyb, ale bylo mi jasné, že se odebral do bezpečné vzdálenosti ode mě.

Zoufale jsem zvrátila hlavu a rukama si zajela do rozcuchaných vlasů.

Netušila jsem, jestli se na mě Elijah zlobí, nebo je jenom zmatený mým přecitlivělým výbuchem. Pramalou útěchou mi bylo, že na mě nemůže být ani z poloviny tak naštvaný, jako jsem byla v ten okamžik nahněvaná sama na sebe já.  

V náhlém popudu jsem se otočila a dlaní praštila do stěny. Kontakt se studenými kachličkami pořádně zabolel a přiměl mě stáhnout ruku zpět ke zběžné kontrole brnících prstových kůstek.

Co dělám? Měla bych to jít napravit, ne se pokoušet zlomit si ruku o zeď.

S posledním kontrolním pokrčením prstů jsem se otočila k umyvadlu a opláchla si obličej studenou vodou. Tváře se mi pozvolna začaly zbarvovat do sytého odstínu rudé spolu s úvahami nad tím, co udělám, až vyjdu z místnosti.

S pomocí Aliciny rozsáhlé kosmetické sbírky jsem se během chvilky zbavila veškerých stop po včerejším make-upu a vyčistila si zuby. Při pohledu do zrcadla se mi rty zkřivily do téměř plačtivého výrazu.

Jak by mohl upír někdy milovat člověka? Jak by se mohl na člověka třeba jen podívat, když po celém světě byla spousta z jeho druhu? Nádherné upírky, podle nichž mohli v minulosti všichni ti velkolepí malíři kreslit anděly i démony byly sotva ve stejné lize jako slabí, pomalí a smrtelní lidé.               

Elijah se nikdy ani náznakem nezmínil o lásce, ale věřila jsem, když říkal, že mě má rád. A taky jsem věřila tomu jemnému pohledu, se kterým mě včera sledoval, když mi přál dobrou noc, a nepříliš častým úsměvům, které mi věnoval.

Nebyla jsem si jistá, jak jsem se dostala do druhého patra – připadala jsem si podivně malátně, jako kdyby se mi to celé jenom zdálo. Skoro, jako kdybych se protloukala domem v horečce, sotva ovládajíc své pohyby, a myslí se potulovala na úplně jiném místě a v jiné, o něco příznivější době.

Automaticky jsme usoudila, že dveře jeho pokoje musejí být ty, které byly zamčené, když byl dům prázdný (až na mě) a já v něm začala slídit. S jistou zvědavostí jsem se před ně postavila a zvedla ruku. Než jsem se ale stihla pěstí dotknout dřeva, zmizelo mi z dosahu.

„Ahoj,“ zmohla jsem se na nejprimitivnější možný začátek konverzace.

„Bude to omluva nebo vysvětlení?“

„Co?“ vyhrkla jsem roztržitě, ačkoli jsem dobře rozuměla. Jenom jsem neměla tušení, jak bych měla na tu chladnou otázku reagovat.

„Pokud jsi sem přišla omluvit se, tak můžeš šetřit dechem – to, že jsem pravděpodobně až moc dotěrný, není očividně tvoje chyba.“

Obvykle z něj nevyzařovaly žádné emoce, ale ne proto, že by se nestaral – pouze je držel pod kontrolou s profesionalitou získanou jenom staletími tréninku. Teď mluvil stejně, ale měla jsem dojem, že to je celé strojené, naučené. Zněl jako herec, který si po letech účinkování v seriálu uvědomí, že scénáristé z jeho postavy udělali něco tak odporného a nelogického, až je zbytečné snažit se roli prožívat. Rozhodl se, co přesně mi řekne, a teď byla správná chvíle, kdy to měl říct nahlas.  

Trápilo mě to více, než kdyby mi vůbec neotevřel a ignoroval mou nepodstatnou existenci. Nebyla jsem to totiž já, na koho byl naštvaný. Ano, způsobila jsem to, ale vinu očividně připsal sám sobě.

„Je to docela nanic pocit, že? Když víš, že by ses neměl o takové věci starat a přece… nejde to ignorovat.“

Naklonil hlavu na stranu a mé periferní vidění zaujal pohyb, kterým stiskl prsty pevněji dveře. „Řekl bych, že se mi vysmíváš, ale to ty nemáš ve zvyku. Co mi teda chceš říci, Sam?“

„Nevysmívám se ti,“ ujistila jsem jej. „Jenom jsem se za začátku takhle cítila pořád. S Alice jste na mě byli tak hodní a já nechápala proč. Opakovala jsem si, že jste upíři, zabíjíte pro krev, nemáte city jako lidé. Nějak to přestalo fungovat někdy kolem toho mého slavného úprku.“    

„Chceš tady se mnou mluvit o tom samém jako včera na parkovišti? Opakuješ věci, které už dávno vím. A vlastně si protiřečíš – říkáš, že chceš čas, ale v okamžiku, kdy se stáhnu, jsi tady a přitom nejspíše nemáš co říct. I když podle všeho se nejedná o nic neobvyklého – není to snad typicky ženská vlastnost?“ 

Musela jsem přehodnotit svůj předchozí názor – teď, když se jeho frustrace začala obracet proti mně, Elijah opakující nacvičené fráze se jevil jako docela příjemný člověk k rozhovoru.

Nechtěla jsem před ním mít tajnosti. Vlastně jsem si najednou ani nebyla jistá, proč jsem jej tak žadonila o čas, když už jsem byla přesvědčená, že jemu věřit můžu. Když už jsem věděla, že mi na něm záleží víc než na příteli, který má na mysli moje dobro.

Ale právě proto jsem mu přece nemohla říct něco takového. Když se náš prazvláštní vztah konečně hnul z místa – byť velmi neočekávaným směrem -, byla pro mě myšlenka i to podivné něco tak surově zničit odporná.

„Nechtěla jsem mluvit o včerejšku. Jenom bys asi měl vědět, že mě neznáš tak, jako já sebe a to se poslední dobou až moc často překvapuju a nechápu. Nechtěla jsem tě urazit nebo cokoliv podobného… ale bohužel jsem to udělala. Asi proto, že jsem člověk a ženská k tomu,“ připomněla jsem mu s lehkým záškubem úsměvu jeho klasicky mužskou narážku na emocionální nevyrovnanost něžnějšího pohlaví. Vzápětí jsem se ale odmlčela a podstatně tišeji a tenčím hlasem dokončila další ze svých monologů. „Řekls, že nemám plýtvat dechem na omluvy, takže to P-slovo si asi nechám na později. Asi ho ještě budu potřebovat, pokud se ze mě zázrakem nestane člověk, který nedělá chyby.“

Nevěděla jsem, co si mám od dalšího rozboru vlastně rozbouřené psychiky slibovat. Elijah si mohl cenit upřímnosti více než čehokoli jiného, ale byla jsem si jistá, že s mým mlžením a oddalováním skutečnosti nemůže mít nekonečnou trpělivost.

Ta moje se ale povážlivě ztenčovala s každým zlomkem vteřiny, kdy nic neříkal a jenom mě sledoval svýma vážnýma, temně rudýma očima. Opět hrozilo, že řeknu něco, čeho budu později velmi litovat, ale pod psychickým náporem a nervozitou, jež mě drtily, bylo těžké už nic nekomentovat.

Hlavu jsem najednou měla plnou připomínek k věcem, které jsem řekla. K věcem, jež mohly být formulovány lépe, nevyzněly tak, jak jsem chtěla, nebo vůbec nesouvisely s tématem. Moje hlava se až nápadně podobala přeplněnému sršnímu hnízdu, jehož obyvatelé už byli uvězněním v takovém množství pološílení zlostí.

„Já... měla bych už jít. Raději. Rozhodně,“ oznamovala jsem mu, ale poháněla tím spíše sama sebe. „Snad budeš mít hezký den v práci.“

Trapnost nad trapnost, Hartleyová, úpěla jsem v duchu, když jsem se prkenně otočila a až příliš razantně zamířila ke schodišti. Nepochybovala jsem, že upířím očím nemohlo uniknout, že jsem při oné prudké otočce téměř zakopla o vlastní nohu.

Upřímně... zlobím se sama na sebe. Natahuju a natahuju, ne proto, že by nás čekalo ještě 30 dalších kapitol, ale proto, že psát Sam jsem si zamilovala a taky píšu za pochodu – mám vymyšlenou hlavní dějovou linku, ale rozhovory vznikají tak, že sednu k počítači a píšu, co mě napadne... a takovýmito kapitolami to dopadá.

Prosím o komentáře a doufám, že vás nezklamávám. :) 

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 32. kapitola: