Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 27. kapitola

27.08.2013 (11:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2466×

Není to rande, připomínala jsem si, zatímco jsem nastupovala do elegantního, tmavého auta.

Přesto jsem se ale cítila, jako kdyby v celém našem výletu bylo něco byť jen trochu romantického. V duchu jsem proklínala Jaspera za to, že mi takovou hloupost vůbec zasadil do hlavy.

Na okamžik mě zalil ledový pot, když jsem za sebou zavřela dveře pokoje a do mysli se mi vkradlo zrádné “co když…“. Elijah mě políbil a to byl fakt, který jsem nemohla popřít, i když ve mně zanechával jenom nejistotu a spousty otázek, jež bych ale nevyslovila ani, kdyby mi vyhrožovali smrtí.

Ne, to s tím nemá nic společného. Elijah je prostě takový – chce mě i sebe přesvědčit, že nejsem ničí otrok ani majetek. Že jsem živá bytost… i když s trochu omezenou svéprávností.    

Přesto jsem se nedokázala cítit provinile. Jasper si ránu polštářem do tváře zasloužil (o to víc, že letící předmět blížící se k jeho hlavě s upíří neomylnou obratností včas zachytil) a titulování na blbce ještě více. Nezáleželo na tom, že to možná řekl jenom, aby viděl moji reakci – o takových věcech se nevtipkovalo.

Stále jsem ale nedokázala ani jeden z klíčových momentů včerejška přenést přes srdce a uložit do šuplíku, kde by byl v postupu času odsouzen k zapomenutí.

„V pořádku?“ vyrušil mě z úvah Elijahův hlas.

S přehnanou horlivostí jsem přikývla a natáhla se k zapínání bezpečnostního pásu. „Jasně.“

Byla jsem si jistá, že mi to nevěří, ale k mé úlevě to nekomentoval a místo toho nastartoval a hladce se rozjel k pozvolna se otevírající bráně. Nemohla jsem si nevzpomenout na svůj útěk a to, jak sebou auto při rozjezdu cuklo tak, že jsem hlavou téměř narazila do předního skla a volantem si skoro vyrazila dech z plic. Jenom při vzpomínce na své řidičské umění jsem zrudla a doufala, že zrovna tuto vzpomínku v nejbližší budoucnosti úspěšně zapomenu.

„Takže míříme do kina?“ zeptal se, když hladce vklouzl do dopravy na hlavní silnici.

„Měli bychom tam mít lístky, Alice to objednávala. Nenechala mě se ani přiblížit k notebooku.“

„Bezpečnostní důvody, to přece víš.“

„Komu bych asi psala?“ zabrblala jsem nespokojeně, i když jedno jméno mě napadalo.

Rick by určitě rád alespoň věděl, že jsem v pořádku… i když už má vlastní rodinu, pro kterou je jeho malá a více než dekádu ztracená sestra naprostý cizinec.  

„Zlobíš se na Jaspera?“

„Naštval mě a trvám na tom, že je idiot. Taky se mohl na chvíli zamyslet, než z pusy vypustí takovou blbost.“

Já to taky dříve neměla ve zvyku – říkala jsem o věcech vesměs to, co jsem si myslela, a nějak zvlášť nepřemýšlela nad následky. Ve skladišti jsem se ale brzy naučila, že pro mé názory není v tomhle světě místo. Série facek a kopanců mě naučila držet jazyk za zuby a předvídat, co daný člověk či upír chce slyšet, když už mi položil otázku.

Na okamžik jsem si byla jistá, že mu tváří přelétl temný stín nějaké negativní emoce, ale v příštím okamžiku jsme usoudila, že to musela být má fantazie.

„Asi nejsem takový džentlmen, za jakého se považuji.“

Nechápavě jsem si jej změřila pohledem, než jsem se zeptala. „Proč?“

„Protože pravý džentlmen by ti určitě neřekl, že ´idiot´ je pro to individuum slabé slovo,“ objasnil mi a překvapeně se na mě podíval, když jsem se krátce zasmála.

„Je milé vidět, jak máš o Alici starost… I když jí to asi moc milé nepřijde.“

„To věřím. Dokážu být dost otravný. Už mi to někdo řekl,“ svěřil se mi.

Usmála jsem se. „To není moc příjemné slyšet.“

„Nepotěšilo mě to,“ souhlasil, a přestože se zdálo, že mu nevadí bavit se o tom, změnil téma. „Na jaký film teda jdeme?“

„Nevědomí. Hrají tam Tom Cruise, Olga Kurylenko, Morgan Freeman a Nikolaj Coster-Waldau,“ zásobila jsem jej informacemi z letáku s programem kina, který jsem ten den ráno našla na nočním stolku zatížený cédéčkem Nightwish. Byla jsem si téměř jistá, že mi jej tam vpašoval on a to všechno už ví, ale užívala jsem si pocit, že možná vím něco více.

„Dobrá volba.“

Přikývla jsem a na nějakou dobu tím rozhovor skončil. Opřela jsem se čelem o okénko a z těsné blízkosti zkoumala v kouřovém skle svůj odraz. Obličej jsem měla křídově bledý a mohla jenom doufat, že je to jenom stmíváním venku a tmavé ploše, ve které jsem se kriticky prohlížela. Alespoň s očima jsem mohla být spokojená – zelená v duhovkách alespoň na chvíli přebila nevýraznou šeď a spolu s tím, že jsem řasám pomohla jednou z Aliciných řasenek, vypadaly mé oči větší a jasnější.    

V koupelně jsem se spokojeně zaculila, když mě zrcadlo ujistilo, že když chci, dokážu vypadat i docela reprezentativně. Na okamžik mě sice napadlo, že to s mým přesvědčením o celé dnešní akci nesouhlasí, ale takové úvahy jsem rychle zahnala.

Nedělám to proto, že bych to brala jako rande a chtěla se Elijahovi líbit… prostě jdu mezi lidi a chci vypadat jako člověk. Na tom není nic špatného.

Spolu s tím jsem se ujistila, že řasenka je taky to jediné, čím svůj vzhled vylepším. To přesvědčení mi vydrželo do chvíle, než mi do oka padl balzám na rty ještě s cenovkou z obchodu.

Ani to není vidět, ujišťovala jsem se, ale v příštím okamžiku už jsem už začínala pošilhávat i po vzorně vyrovnané řadě lahviček různorodých parfémů.

Obrátila jsem raději pozornost zpět k cestě a lehce pootevřela okénko. Po několika nádeších jsem si byla jistá, že se blíží déšť.

Brzy jsem zjistila, že v Montaně prší častěji, než jsem očekávala. Bylo to příjemné překvapení – slunci jsem se vyhýbala kvůli své přecitlivělé kůži, ale chladný slejvák či letní bouřku jsem si dokázala užít, pokud jsem seděla za oknem a mohla druhý den ráno vyrazit ven.

Přestože byl venkovní vzduch chladný, skoro až něžně mě hladil po tvářích a vískal v rozpuštěných vlasech. Přivřela jsem oči jako kočka ležící na sluníčku ještě se zbytky smetany na čumáku a vouskách a jenom líně očima klouzala po budovách míhajících se kolem nás.       

Jakékoli známky únavy ze mě ale spadly v okamžiku, kdy Elijah vjel na parkoviště obklopující ohromné obchodní centrum a začal úzkými uličkami projíždět mezi řadami aut ve snaze najít místo co nejblíže ke vchodu.   

Popravdě několikapatrový obchoďák předčil má očekávání. Zdálo se, že moje představa, že v Montaně musí být velké město velmi vzácný jev, byla jenom další předsudek, na jehož odstranění bych měla začít pracovat.

Auto ještě ani pořádně nezastavilo, když jsem si rozepínala pás a sahala po klice dveří. Snad poprvé za dvaadvacet let jsem se dobrovolně hrnula do lidského mraveniště, kterým celé parkoviště bylo.

Elijah vystoupil rozvážněji než já, vytáhl pootevřené okénko, na které jsem úplně zapomněla, zamkl auto a zkusmo zatáhl za kliku, aby se ujistil, že se nevrátí k prázdnému parkovacímu místu. Ne poprvé mě napadlo, že mužské lásce chované k jejich autům nemám šanci kdy porozumět.

Zamířila jsem za skupinkou puberťáků kráčející k hlavnímu vchodu s takovou suverenitou, že dokonce několik řidičů zastavilo, aby nechalo to asi tak dvanáctičlenné procesí přejít. Elijah se jako stín objevil po mém boku a hladce přizpůsobil své dlouhé kroky těm mým.

V jeden okamžik jsem zaváhala při procházení mezi auty popojíždějícími v řadě k výjezdu z areálu, ale to už se mého kříže dotkla ledová dlaň a postrčila mě dopředu se stejnou lehkostí, jako kdybych byla pětileté dítě. Řidič červeného BMW neochotně přibrzdil a nechal nás prosmýknout se těsně před kapotou jeho auta. Nespokojenost s tím, že se mu do cesty Elijah se mnou v závěsu stihl včas připlést, z něj přímo sršela.

Nemohlo mi neujít, že jsme upoutali pozornost sousty lidí. Spíše ji upoutal Elijah bez ohledu na to, že v ostrém, nepřirozeném osvětlení vypadal ještě bledší než obvykle.

To na něm nevidí nic podezřelého? Nepřirozeného?    

Kradmé pohledy dvanáctiletých slečen i padesátiletých spořádaných vdaných paniček, které jej provázely celou cestu mezi efektivně nasvícenými výlohami obchodů, mi byly dostatečnou odpovědí. Každý viděl jeho vysokou postavu se širokými rameny, tmavě hnědé vlasy, aristokratické rysy, bledou kůži a drahé moderní oblečení, ale celek jim unikal.

Bohužel a bohudík.

„Kolik máme času?“ zeptala jsem se a bezděčně se otřásla. Nezdálo se, že jeho by přehnaná pozornost věnovaná jeho osobě nějak vzrušovala, ale mě byly pohledy pálící mě do týlu stejně příjemné jako mít pod oblečením armádu pavouků.   

„Vyzvedneme lístky a potom tak čtyřicet minut.“

„Hm,“ zabručela jsem neurčitě v odpověď soustředíc se na výlohu plnou krásných stříbrných šperků, kterou jsme míjeli. Má dětinská fascinace čímkoli třpytícím se se opět začínala projevovat a narůstala s každým obchodem, v jehož výloze jsem spatřila vystavené náušnice, řetízky, náramky či prsteny.

Skoro násilím jsem obrátila pozornost k dárku od Alice obepínajícím mi levé zápěstí. Kamínky se barevně zaleskly s každým krokem a já se přistihla, že moc sleduju darovaný náramek a málo to, kudy jdu.

Jen těsně jsem se vyhnula vysokému šedivějícímu muži, kterého dál víceméně tahala metr dvacet vysoká dívenka s dlouhými copánky a odhodláním dostat svého sponzora do dalšího obchodu.

Vzpomínka na to, že já se před deseti lety nechovala při předvánočních průzkumech obchodů jinak, byla překvapivě skličující, i když pocházela z dob mého dětství, což bylo suverénně nejšťastnější období mého života.  

V kině mi Elijah svěřil peněženku s tím, ať si kromě lístků koupím i cokoli, na co mám chuť. Trochu váhavě jsem přikývla a nejdříve zamířila na konec fronty u jedné z pokladen. Nemohla jsem se ubránit pokušení a nahlédla do vnitřku peněženky a rychlými počty zaokrouhlila hodnotu bankovek uvnitř na téměř dva tisíce dolarů.

Nevěřícně jsem pohlédla na Elijaha ležérně se opírajícího o zeď vedle nápojového automatu. Na tu dálku jsem si nemohla být jistá, ale předpokládala jsem, že se mým šokem musí docela bavit.

Ještě jednou jsem přelétla pohledem tu spoustu peněz, kterou jsem držela v ruce.

Chudák, musel počítat, že jej budu tahat z krámu do krámu.

Obrátila jsem pohled k obrovskému plakátu s tváří Toma Cruise, pod níž zářil nápis Nevědomí. Mohla jsem jenom doufat, že jsem vybrala dobře, o čemž mě přesvědčovalo zatím jenom hvězdné obsazení.

Když jsem se konečně dostala k přepážce, už jsem znala tituly všech promítaných filmů i hlavní hrdiny, jež na mě shlíželi ze stěn s téměř totožnými odhodlanými výrazy prozrazujícími touhu zachránit svět (jednalo-li se o thriller či horor) nebo naprostého štěstí plynoucího z nalezení druhé poloviny své duše (upoutávky na – často bezduché – romantické komedie a tragické slaďáky ve stylu shakespearovských tragédií).

U vedlejší pokladny čelil vytáhlý kluk s obličejem posetým úporným akné nenadálé zradě techniky. Jako každý expert nejdříve na poblikávající monitor vyjeveně zíral, načež do nebohého stroje praštil hranou dlaně, ale kýžený výsledek se nedostavil.

Byla jsem překvapená, že já dostala lístky, program kina na příští týden i balíček papírových kapesníků bez sebemenších problémů. Byla jsem zvyklá, že takové věci se stávají především mně, a cítila se trochu provinile za to, kolikrát jsem nadávala na karmu.

Zamířila jsem zpět k Elijahovi a předala mu peněženku i jeden z lístků.

„Co ty kapesníky?“

„Pokud jsem tomu jeho huhlání rozuměla správně, tak kino pořádá jakousi propagandu a dávají to ke každému filmu,“ objasnila jsem mu. „Nemyslím, že budou potřeba. Já nejsem žádná hysterka.“

„Chceš se ještě jít podívat po obchodech?“ nabídl mi a já se nemohla rozhodnout, jestli jsem ráda, že na moje prohlášení nějak nereagoval, nebo ne.

Pokrčila jsem rameny a lístek bezpečně zastrčila do zadní kapsy džínů, které mi padly jako druhá kůže. „Máme čas… vadilo by ti to hodně?“

„Ty jsi ve vedení, nezapomínej. Nemyslím, že by mě to mohlo zabít.“

Hodnou chvíli panovalo mlčení, než jsem se před výlohou obchodu, jehož jméno jsem slyšela poprvé, odhodlala šlápnout na tenký led.

„Teoreticky jsi už jednou umřel, že? Hodně teoreticky… z ohledu životních funkcí a tak.“

„Nemyslím, že by bylo moudré bavit se o tom tady,“ odvětil a zastavil se vedle mě.

Prohlédla jsem si pískově žluté tričko navlečené na figuríně s rukama rozhozenýma v neskutečně nepřirozeném gestu. Vypadalo hezky a fakt, že jméno obchodu mi nic neříkalo, znamenal, že to nejspíše bude dobrá značka. Brzy jsem ale zjistila, že na triko pouze hledím a na nic víc nemám náladu.

S rukama v kapsách jsem se zase rozešla směrem, kam směřovala většina davu. „Myslíš, že se někdo obtěžuje poslouchat? Nebo kamery rozlišují i zvuk?“

„Ano. Čistě po fyziologické stránce jsem mrtvý.“

Překvapilo mě, jak rychle rezignoval, a uvažovala, jestli to mám brát jako úspěch a pokračovat ve vyptávání, nebo je v tom skrytá hrozba.

„Vadí ti bavit se o tom?“ hádala jsem.

„Popravdě o sobě příliš často nemluvím. S lidmi, které znám sotva čtrnáct dní, obzvláště ne.“

„Na to jsem se neptala,“ upozornila jsem jej opatrně.

Povzdechl si s očima upřenýma do výlohy obchodu se švédským dřevěným nábytkem. „Ptej se dál, pokud tě to zajímá.“

„V jaké době jsi žil, když jsi ještě...“

„Byl člověkem?“ navrhl suše.

„Žil,“ zakončila jsem po svém, takže to celé trochu připomínalo nějakou pokroucenou hádanku či jazykolam.

„Přesně ti to nepovím. V té době se ještě čas zase tak přesně nezaznamenával. Ale odhadem – začátek desátého století,“ odpověděl stejným tónem, jakým by člověk mohl říct: „Narodil jsem se v březnu.“.

Šokovaně jsem se na něj podívala a zpracovávala tu informaci. „Takže je ti přibližně tisíc let?“ Tou šílenou číslovkou jsem se téměř zadusila.

„Když hodně zaokrouhlujeme.“

Celé tisíciletí. Žil a zemřel v době, o které si historikové stále snaží udělat přesný obrázek.

„Kde jsi žil?“

Vypadal téměř pobaveně. „To je také diskutabilní.“

„Vím, že v té době byly hranice dost… no, spíš nebyly, ale stát bys tipnout mohl, ne?“

„Když jsem se vzbudil, sotva jsem si uvědomoval vlastní jméno. Ale byl jsem ve Francii, v lesích na východě, což můj domov nebyl. Kdybych to nepoznal z vlastního přízvuku, tak z mlhavých vzpomínek ano. Dodnes nevím, proč se vůbec můj stvořitel namáhal tahat mě bůhví jak daleko. Neptal jsem se ho.“

Zatřásla jsem hlavou a svezla se na lavičku, kolem které jsme procházeli. Zdálo se, že i ta obyčejnou akcí jsem jej překvapila.

„Sam?“ oslovil mě zmateně a posadil se vedle mě.

„Přemíra informací… dej mi vteřinku.“

Tak snadno se ale odbýt nenechal. „Co tě tak překvapilo?“

„Ty znáš svého… stvořitele?“ To slovo v mém podání znělo jako nadávka.

„Ano. Setkal jsem se s ním třikrát, dvakrát z toho se otočil na patě a zmizel.“

„Myslela jsem, že to není… že se o tebe pak nezajímá. Prostě z tebe udělá upíra a už se nestará.“

„Většina to tak bere. Proměny bývají vesměs neplánované a málokdo chce mít na krku mladého upíra… tím by ses ale neměla zabývat. Dnes jsem takové věci řešit nechtěl.“

Kousla jsem se do rtu, podtext mi byl až moc jasný. Takové věci nejsou moje záležitost. Není to záležitost, do které by mohl jakýkoli smrtelník rýpat.

„Půjdeme zpátky do kina. Ještě jsem si chtěla koupit pití a popcorn.“

„Dobrý nápad,“ souhlasil Elijah a v téže chvíli se elegantně zvedl na nohy.

Nezbylo mi, než jej napodobit.

Tímto všem moc děkuji za komentáře a předem přeji ocelové nervy na blížící s ezačátek školního roku... obávám se, že budou třeba. Ale všechno je třeba brát s úsměvem - už jenom proto, že tím možná někoho nas... štvete, samozřejmě. :D

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 27. kapitola: