Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 25. kapitola

08.08.2013 (21:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2555×

„Teď mi podej šroubovák.“

Ochotně jsem vyskočila na nohy a začala se prohrabávat bednou s nářadím. Velký šroubovák s černou rukojetí jsem našla rychle a ochotně jej podala tátovi klečícímu u porouchané hlavice zahradního ostřikovače.

Táta si jej zběžně prohlédl a k mému zmatení opět ruku natáhl ke mně. „Tenhle je křížový, sluníčko. Vyměň ho za ten červený, ano?“   

Zklamaně jsem si šroubovák vzala zpátky a otočila se opět k přetékající bedně. Nechápala jsem, proč by měl být ten červený lepší. Mně samotné se víc líbil ten černý – byl větší a jeho rukojeť neměla podobně křiklavou barvu jako moje vlasy. Ale byla jsem si jistá, že táta má pravdu. Vždycky ji měl.

Podala jsem mu ten nepěkný rudý šroubovák s kyselým výrazem a posadila se do trávy kousek od táty. Sledovala jsem jej, jak šroubovákem šťouchá někam mezi součástky napůl rozebraného ostřikovače.     

„Hotovo,“ prohlásil po chvíli spokojeně táta a zarazil se, když viděl můj mrzutý obličej. „Moje malá asistentka se zlobí? Mám si s sebou příště vzít raději jejího brášku?“

Prudce jsem vzhlédla. „Ne, ne!“

„Tak to by ses měla přestat mračit, zlato,“ zakřenil se na mě. „Zkus pustit vodu, ať vidíme, jestli to bude fungovat.“  

Vstala jsem ze země, důležitě si oprášila džínové kraťasy a rozeběhla se ke stěně, kde bylo zabudováno ovládání vody na zahradě. Nevěděla jsme, k čemu jsou všechny ty páčky, ale máma už mě několikrát nechala zapnout ostřikovače, takže jsem suverénně hmátla po největší páčce a otočila ji, jak jen to šlo.

Ozval se tichý, bublavý zvuk a ze všech ostřikovačů kromě pokaženého začala tryskat voda a kropit své okolí. Opravovaná hlavice se s chrčením roztřásla a v okamžiku, kdy jsem už chtěla vodu zase vypnout, náhle jakoby explodovala. Vytryskl z ní proud vody, jaký by se nedal očekávat ani u požárního hydrantu, a během zlomku vteřiny zkropil tátu od hlavy až k patě.

Zlomila jsem se v pase v záchvatu neutišitelného smíchu při pohledu na jeho nevěřícně výraz, zplihlé vlasy a zmáčené oblečení a jen stěží dokázala nahmatat opět vypínač a otočit jím zpět.

Plamínek se hroužil hlouběji a hlouběji do vosku a většina tmavě rudých ozdob už nebyla vidět přes kapky stékající po stěnách svíčky. Na tom pohledu bylo něco neskutečně melancholického a současně utěšujícího.

Mrzelo mě, jak málo konkrétních vzpomínek si dokážu vybavit. V jednom časopise jsem četla, že negativní vzpomínky a pocity se z vědomí vytrácejí dříve, zatímco pozitivní přetrvávají. Tu teorii jsem vážně zpochybňovala, ačkoliv jsem nebyla žádný průměrný jedinec, podle kterého by se daly sestavovat tabulky a vést statistiky s přesností na desetiny procent.

Z nostalgie mě vyrušilo zaklepání na dveře, které se vzápětí otevřely, a dovnitř vklouzla Alice s plně naloženým tácem. Mlčky položila jídlo na moji postel a podívala se na mě širokýma, nevinnýma očima připomínajícími barvou karamel.

„Věděla jsem to. Jenom jsem netušila, že se tě to tolik dotkne,“ odpověděla na nevyřčenou otázku, která mě trápila.

Přikývla jsem a obrátila oči zpět ke svíčce. Neměla jsem chuť se s ní bavit, neměla jsem tušení, co jí vůbec chci říct. Nebo, co bych jí měla říct.

Až skoro minutu po tichém zaklapnutí dveří jsem se zvedla a s nepotlačitelnou zvědavostí si prohlédla poklop překrývající jídlo naložené na tácu. Příbor s ubrouskem téměř umělecky naaranžované vedle dávaly tušit, že mě čeká teplý oběd.

Uvelebila jsem se uprostřed postele v tureckém sedu a opatrně si položila tác na klín. Ocenila jsem přitom, že pití Alice přelila do uzavřené termosky – vzhledem k mé šikovnosti to ale byla spíše samozřejmost než prozřetelnost.

Pod poklopem se nacházely drobné kuřecí závitky doplněné těstovinami přelitými hustou sýrovou omáčkou. Z jídla se kouřilo a vonělo to tak krásně, že jsem si poprvé za celý den uvědomila, že jsem nic nejedla a vlastně mám i hlad.

Už jsem sahala po příboru, když mi konečky prstů zavadily o malý několikrát přeložený světle žlutý papírek. Na okamžik jsem bojovala s chutí nechat jej nepřečtený a zastrčený pod talířem, ale než jsem stihla nad tou myšlenkou trochu více uvažovat, přistihla jsem se, jak jej rozkládám.

Vařila jsem přesně podle receptu na internetu. Veškeré reklamace jdou tedy k MaryRose1985.

Proti své vůli jsem se potichu zasmála a vsunula si papírek do kapsy džínů. Alice za mě měla plusové body za to, že se nesnažila omluvit… a taky za to, jak chutně závitky i těstoviny vypadaly a voněly.

Bože… měla bych se urážet častěji, blesklo mi hlavou po několika soustech špenátu ukrytého v kuřecím mase a výborných těstovin dochucených výtečnou sýrovou omáčkou.      

Obvykle jsem si s jídlem dávala načas a často spíše nad talířem řešila globální problémy planety a filozofické otázky lidstva, než abych jedla. Dnes jsem ale oběd zhltala během deseti minut a termosku plnou studené koly vypila téměř na ex.

Prázdný tác jsem nechala na posteli jenom, abych se ujistila, že svíčka již téměř zhasla.

Téměř ospale jsem se opět uvelebila v okně a levým spánkem jsem se opřela o okenní tabulku. V noci jsem příliš nespala a s teplým jídlem v žaludku jsem se cítila jako nakrmené kotě.

„Co přesně se stalo?“ zeptal se táta, aniž by ode mě na chvíli odvrátil zrak. Já se jej držela jako klíště a mrkáním usilovně zaháněla slzy.

Neodvažovala jsem se dívat na ředitelku, která se určitě netvářila o nic méně vražedně než od okamžiku, kdy mě přivlekli k ní do kanceláře. „Vaše dcera z nějakého důvodu, který mi nedokázala vysvětlit, shodila svoji spolužačku ze schodů.“

„Je to pravda, Sam?“ obrátil se na mě.

„Ne… ano. Já nevím,“ popotáhla jsem. „Možná jsem do ní trochu strčila… ale neshodila jsem ji! Spadla sama.“

„Vaše dcera mi celou dobu tvrdila, že to byla nehoda, ale našlo se nejméně pět dalších žáků, kteří ji viděli úmyslně praštit Danielle do zad.“

Nové slzy mi při tom obvinění vhrkly do očí. Sice jsem se zapřísáhla, že jsem desetiletá mladá slečna a nebudu plakat jako malé děcko, ale boj se slzami byl těžší, než jsem čekala.

„Lžou. Někdo si to vymyslel a druzí to prostě opakovali,“ hájila jsem se a usilovně se snažila zbavit se knedlíku v krku, který mi zabraňoval normálně mluvit. Věděla jsem, že mě většina třídy neměla ráda, ale netušila jsem, že mě takhle shodí. Danielle jsem sice přála, aby jí vypadaly ty její ach-tak-krásné dlouhé vlasy, ale na schodišti jsem do ní maximálně drcla ramenem.

„Promiňte, slečno Derettová, ale mě tohle celé zní jako nehoda. Ty děti opravdu nemusely vidět jasně, co se stalo. Stalo se tomu děvčeti něco?“

Dál jsem usilovně odvracela pohled od přísných očí ředitelky a popruh školního batohu mi za tátovými zády klouzal zpocenými dlaněmi.

„Má pouze několik modřin na noze, především na koleni. Ke svému štěstí měla hrubé džíny.“

Uniklo mi tiché zavzlyknutí.

„Myslíte, že bychom to mohli dořešit bez mé dcery? Její názor oba známe a vypadá, že by jí neuškodilo trochu se napít a vzpamatovat,“ navrhl táta a já se v duchu modlila, ať paní Derettová souhlasí.

Souhlas jí očividně nešel přes rty lehce. „Může počkat na chodbě.“

„Skvělé. Sam, necháš nás o samotě?“ 

Měla jsem dojem, že jsem nikdy s ničím nesouhlasila ochotněji, ale zmohla se jenom na skoro neviditelné přikývnutí. Pustila jsem tátův svetr a batoh si po cestě ke dveřím přehodila přes jedno rameno.

Chtěla jsem zavřít potichu, ale na chodbě byl průvan z otevřených oken a kovová koule mi hladce vyklouzla ze zpocených prstů a dveře se zavřely s ohlušujícím prásknutím.

Ten zvuk mi ještě ani nedozněl v uších a mně se zatočila hlava, až jsem se zapotácela. Pohled mi padl k bíločernému linoleu na zemi připomínajícímu šachovnici. Z toho vzoru se mi téměř začaly dělat mžitky před očima. Když jsme naklonila hlavu, vypadalo to, jako kdyby se kachličky pohybovaly.        

Možná se opravdu hýbaly, protože v příštím okamžiku mi najednou podlaha pod nohama zmizela a já pozadu padala.

Prudce jsem vytřeštila oči a na okamžik dokázala jenom dezorientovaně zírat před sebe, než jsem si uvědomila, kde jsem. A taky, že to světlé něco, na co jsem nedokázala okamžitě zaostřit, ačkoli to bylo několik centimetrů před mým nosem, je lem zářivě bílého trička, jehož barva téměř splývala s bledou kůží krku člověka, jehož kamenné ruce mě držely ve vzduchu.

„Netušil jsem, že máš tak lehké spaní,“ zabručel Elijah skoro, jako kdyby to bylo něco špatného, a v příštím okamžiku mě položil na postel.

Zmohla jsem se jenom na pitomé: „Eh?“. Zamrkala jsem do nečekaného světla (nejspíše už nepršelo) a pokusila se dát dohromady souvislou myšlenku či inteligentní prohlášení.

„Já nic nepodpálila?“ vypadlo ze mě při vzpomínce na svíčku, kterou jsem nechala hořet bez dozoru. 

Temně rudé oči se mi zabodly do obličeje v pohledu jasně zpochybňujícím moji příčetnost, ale než jsem za sebe stihla vykoktat na vysvětlenou ještě větší perlu, Elijah se rozesmál. Krásným, hlubokým, hypnotizujícím smíchem, který musel přimět každou ženu a čtyři procenta mužů zůstat stát strnule na místě a v duchu se rozplývat.

Vytáhla jsem se do sedu, zatímco Elijah se se skloněnou hlavou stále smál, a rukou si přejela po obličeji.

Tak tohle by blbého nenapadlo. Bravo, Sam.

„Tak vtipná jsem snad zase nebyla,“ zamumlala jsem zahanbeně, zatímco mi tváře doslova hořely. V kombinaci s mými vlasy jsem musela vypadat jako přerostlý příbuzný granátového jablka. 

Elijahův výraz se opět vrátil do obvyklé kamenné masky. „Samozřejmě, že ne.“

Pohled mi sklouzl na budík. „Jsou teprve tři. To je ta tvoje práce tak nudná? Nebo…“ Krk se mi stáhl při té myšlence.

„Nebo?“ Buď si mého zaváhání nevšiml, nebo předpokládal, že se prostě bojím, že mluvím až moc. Odhadovala jsem to spíše na možnost b).

„Máš žízeň?“

Překvapila jsem jej. Zorničky se mu rozšířily a výraz ztvrdl. Až teď mi došlo, že u mé postele bud klečí nebo dřepí, protože na jeho obličej jsem musela shlížet. Nezaregistrovala jsem tu změnu, ale jeho oči byly najednou podstatně tmavší, zornice byly v duhovkách sotva rozeznatelné.

„Neřekl bych,“ odpověděl po hodné chvíli napjatého ticha. „Ale raději mě neprovokuj. Úmyslně i nechtěně, oboje vyzní ve výsledku stejně.“

„Samozřejmě,“ pípla jsem pokorně, stále v nevíře, že jsem z beznadějně vypadající situace bez nějakého vlastního přičinění vyklouzla bez úhony.

Přikývl. „Práce mě nikdy nějak zvlášť nebavila, ale poslední dobou je to čím dál tím únavnější. To není důvod.“

Alice žalovala, blesklo mi hlavou dětinsky. Sklopila jsem oči, abych se nemusela dívat do těch jeho, ať už přijde moralizující promluva do duše nebo na mě začne vrčet.

„Přehnala jsem to.“

Skoro jsem vyletěla z kůže, když jsem na bradě ucítila ledové prsty, které mě přiměly otočit hlavu tváří k němu. Ale nebylo to vyloženě nepříjemné, ačkoli mi naskočila husí kůže. Neubližoval mi a to mi pomohlo po ostrém nádechu relativně klidně a normálně vydechnout.

„Nepřiznávej tady nic, co si nemyslíš. Víš, že poznám lež… i to, když někdo nemyslí vážně věci, které říká.“ Jeho hlas bohudíky nezněl nazlobeně ani otráveně.

„Dobře,“ rezignovala jsem, ale raději nedodávala nic o tom, že ničeho nelituju – měla jsem dojem, že to by taky nemusela být bezpodmínečně pravda.  

„Alice říkala, že ti vadilo celkově, že na tebe Jasper nějak působí.“

Cítila jsem potřebu uvést to tvrzení na pravou míru. „On na mě nepůsobil. On se mnou manipuloval.“

„To je možná trochu silné slovo.“

„Proč? Emoce ovlivňují spoustu rozhodnutí a reakcí. Rozházej mi emoce a zbytek bude, jako kdybych byla někdo jiný. Já vím, že to co se mi děje v hlavě, by zaujalo kdejakého psychiatra a pár lidí mohlo dohnat k sebevraždě, ale já to… prostě chci.“

Jeho mlčení a zaujatý výraz, kterým si mě měřil během celého monologu, mě znervózňovaly čím dál tím více. Já osobně tenhle svůj proslov považovala za docela povedený, ačkoli mi dělalo trochu problém najít správná slova, ale jeho něco na tom, co jsem řekla, očividně neskutečně zaujalo.   

K mé úlevě ale téměř vzápětí nevěřícně zavrtěl hlavou a rty se mu zvlnily do sotva znatelného úsměvu.

„Ty jsi vážně neuvěřitelná,“ konstatoval a v příštím okamžiku se ke mně naklonil a políbil mě.

Jeho úmysl jsem nepoznala ani ve chvíli, kdy mě opět lehce vzal za bradu a jeho obličej se ocitl kousek od mého. Co se děje, jsem si plně uvědomila až ve chvíli, kdy jeho ledové rty byly na těch mých, a to bylo trochu pozdě.

Zoufalé: Co mám dělat?, bylo to jediné, na co jsem dokázala myslet.

K mé neskutečné ostudě mě do té chvíle vlastně nikdo nikdy nepolíbil – pokud bych nepočítala uslintanou novoroční pusu od Deana, jemuž alkohol vzal veškeré zábrany, takže se vrhal nadšeně na všechny v okolí a v drtivé většině případů se ani netrefil na rty.

Nepatrně jsem pohnula rty a Elijah udělal mnohem jistěji to samé. Jeho ruka sklouzla z mé brady na krk a vzápětí zátylek, kde se jeho prsty ztratily v mých vlasech. Jazykem se lehce dotkl mého dolního rtu a já v automatické reakci ještě více pootevřela rty.

Tak těžké to zase není... nesmím myslet.

A nemyslet bylo kupodivu lehčí, než by se zdálo. 

Opět se omlouvám za odmlku a zjevně i tu, která bude oddělovat příští kapitolu, ale prázdniny mám nabité, chvílemi ne jenom odpočíváním, tloustnutím a hloupnutím.   

MischelleAliceCullen - moc ti děkuji za komentář. Jsem ráda, že se ti povídka líbí, a tvé názory a postřehy si vždycky moc ráda přečtu. K tvému minulému komentáři musím jenom říci, že čajem, kávou a dokonce i polévkou jsem se spálila hodněkrát, jak ví celé okolí. A taky bych bez tebe nevěděla, že jsem se vůbec dostala do tabulky - byla jsem mimo svůj počítač odkázaná na starý noťas a mizernou wifi a hlasování mě vážně ani nenapadlo omrknout. ;) 

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 25. kapitola: