Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 22. kapitola

03.07.2013 (17:45) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2692×

Elijah

S pocitem, že se chovám jako přehnaně starostlivý, kontrolou posedlý blázen, jsem z nízké skříňky vytáhl lahev skotské a nízkou širokou sklenku. Až moc dobře jsem si uvědomoval, že bych v té chvíli neměl do ničeho zasahovat s tím, že to leda tak ještě zhorším.

Ona si s tím poradí. Prošla si už horším, toto taky zvládne. 

Nepochyboval jsem o tom, ale přesto jsem vyšel z pokoje s proviantem v levé ruce a pravou zaklepal na zamčené dveře toho vedlejšího. „Sam, mohla bys jenom na okamžik otevřít?“

„Ne,“ zazněla zevnitř sotva slyšitelná chraptivá odpověď doprovázená dalším zvukem trhaného papíru. „Prosím… prosím, nechej mě být.“

„Maličká, nedáváš mi jinou možnost než ty dveře vyrazit z pantů.“

Tentokrát bylo odpovědí tiché odfrknutí, které mi perfektně vykreslilo představu jejího neveselého polo úsměvu a ironického zamumlání: „Už tě vidím.“.

Sevřel jsem v ruce kliku a vzápětí ramenem prudce narazil proti dřevu. Po několika staletích zkušeností jsem už přesně věděl, jakou sílu vynaložit, abych přerazil zámek, ale nějak vážně nepoškodil podstatně křehčí dřevo. 

Vstoupil jsem do pokoje a přivřel za sebou dveře. Na zemi ležely rozházené polštáře, deka skončila zmuchlaná a pohozená v koutě, částečně přiskřípnutá převrženým nočním stolkem.

Sam seděla na zemi uprostřed toho chaosu, který ještě podtrhovaly cáry papírů i samotné složky, jako odsouzenec čekající na popravu. Po tvářích jí stále tekly slzy a srdce jí splašeně tlouklo pro jednou nejen strachem ze mě.

Bez komentářů jsem otevřel lahev, naplnil sklenku až po okraj temně zlatou tekutinou a nesmlouvavě jí ji podal.

„Napij se. Pomůže ti to.“ Dával jsem si záležet na svém tónu, aby to nebyl přímý rozkaz ale ani žádost, která jí dává možnost mi obsah sklenky vychrstnout do obličeje.

Překvapeně se natáhla po nabízeném pití a rukávem si setřela z tváří slzy. Nevyslovená otázka doslova visela ve vzduchu - Proč?.

Obezřetně usrkla trochu alkoholu a na tváři se jí mihl znechucený škleb. Vzápětí ale přiložila sklenku znovu ke rtům a přiměla se napít ještě jednou, tentokrát víc.

„Správně,“ pochválil jsem ji jako malé dítě. „Neručím ti, že všechny tvé starosti zmizí, ale pokud to vypiješ celé, možná budu o něco snesitelnější společnost.“

„Hodláš mi dělat společnost?“ zašeptala a zjevně si sama byla vědoma toho, jak hrozně její hlas zní, protože zakašlala a napila se skotské.

„Budu ti muset ukázat vědecké studie a statistiky, abych ti dokázal, že člověku neprospívá samota? Když už se se mnou nebudeš bavit, můžeš si alespoň představovat, že ty polštáře házíš po mně… nebo to zrealizovat.“

Stále se na mě dívala, jako kdyby očekávala nějaké „ale“, i přes to přikývla.

Pomalu jsem udělal několik kroků k ní a vzápětí se posadil na zem po její pravici. Dělilo nás více než půl metru, ale i přesto se Sam instinktivně napjala… ale nepokusila se odsunout.

Byl to další z vzácných okamžiků, kdy nevědomky ukázala, nakolik se změnila. Její tep stále prozrazoval, že se v mé přítomnosti necítí nejlépe, ale i to neustále napětí se postupně snižovalo. Sice žalostně pomalým tempem a po ještě menších kouscích.

Možná se mě naučí akceptovat… třeba jednou pochopí, že já s Alicí máme s nomády, kteří z ní pili ve skladišti, společného jenom málo.

„Jak jsi to tady zvládla s Jasperem?“ zeptal jsem se jí obezřetně. Fakt, že pokud za mnou přijede Alice, ti dva zůstanou společně pod jednou střechou, mě přiměl hodně váhat, než jsem Alici vůbec zavolal.

„Byla jsem v pokoji,“ zamumlala v odpověď a podívala se na sklenku, která byla stále z více než poloviny plná.

Oči měla stále lesklé slzami, ale vypadalo to, že právě díky mé přítomnosti je drží, aby nepřetekly přes okraj.

Alice měla pravdu, ona je silná – když je někdo poblíž. V přítomnosti kohokoli si nedovoluje být slabá.

Nemohl jsem se ubránit úvaze, jak dlouho jí muselo trvat vypilovat své sebeovládání do současného stavu na hranici lidských možností.

„Byla to vražda, že ano?“ obrátila se na mě vzápětí a zvedla jediný papír, který přežil její běsnění.

Říkat pravdu v takové situaci není lehké, ale lež mi v ten okamžik připadala daleko krutější. „Pravděpodobně.“

„Určitě,“ opravila mě tiše. „Můj táta byl silná osobnost. Žádné vězení by ho nezlomilo, aby se zabil… pár dní před propuštěním. Moc práce si s tím nedali.“ Byl jsem si jistý, že se odmlčela jenom proto, aby se mohla znovu nadechnout a posunout svůj roztřesený hlas o něco blíže ke svému rozvážnému altu.

„Je mi to líto.“ Byl jsem si jistý, že má lítost je to poslední, co ji zajímá, to poslední, čemu věří. Ale cítil jsem povinnost něco utěšujícího říct.

K mému úžasu ke mně otočila hlavu a přikývla. „Já vím… vím to. Děkuji.“ Koutky rtů se jí pozvedly ve smutném, zlomeném úsměvu, ve kterém nebyl ani ten nejmenší náznak štěstí či veselosti, ale přesto byl zvláštním způsobem vřelý.

„Nenávidím je,“ šeptla a její výraz se jako zázrakem změnil, když se ode mě odvrátila. „Je šílené, co jsou někteří lidé schopni udělat.“

„Lidé páchají kruté činy po celé dějiny a páchali je i v době, která není nějak zaznamenána a lidstvo si ji už nepamatuje. V budoucnosti to nebude jiné.“

„Já vím. Ale byl to můj otec – tady žádná logika neplatí. Pro mě to byl nejúžasnější a nejodvážnější člověk na světě a já nikdy neodpustím té svini, která…“ Slzy jí tekly po tvářích a hlas se jí zlomil pod náporem všeho, co chtěla říct. Ramena se jí roztřásla tichým pláčem a sklenka s pitím jí vyklouzla z prstů.

Ruka mi automaticky vystřelila a zachytila padající skleněnou nádobu. Podstatně pomaleji jsem pití postavil na zem po svém boku a poté natáhl ruku směrem k plačící Sam.

„Maličká, vím, že to bolí. Ale bude to lepší, neboj se,“ ujistil jsem ji jemně a rukou lehce stisknul třesoucí se rameno – k ničemu důvěrnějšímu jsem se neodvažoval, i když jsem věděl, že to, co předvádím, je ubohé.

Měl jsem ji obejmout a držet, dokud by se neuklidnila, hladit po vlasech a polohlasně ji ujišťovat, že ta bolest ji nebude mučit věčně… alespoň ne v takové míře jako teď, kdy má dojem, že se jí zhroutil celý svět. O co víc – chtěl jsem ji obejmout a utěšovat, aby viděla, že mi na ní opravdu záleží a nechci ji vidět zničenou. Ale byl jsem si více než jistý, že útěcha od upíra je to poslední, o co by mohla stát.

Podařilo se jí uklidnit natolik, aby dokázala sestavit souvislou otázku. „A co do té doby?“

„Do té doby to nebude lehké,“ připustil jsem. „Ale ty si tím projdeš a půjdeš dál, jako jsi to musela udělat už tolikrát, že za to máš můj neskonalý obdiv.“

„Já se přes něco dokázala dostat? Že jsem si ještě nevšimla toho, že bych se někdy stihla znovu poskládat dohromady.“ Plačtivý tón a roztřesený hlas spolehlivě přebily jakýkoli náznak sarkasmu, který by zdůraznil její nízké mínění o sobě samé.

„Co tě nezabije, to tě posílí. Určitě jsi to už někdy slyšela, že ano?“

Beze slova přikývla.

„A řekl to už někdo v souvislosti s tebou?“     

Rukávem si otřela slzy a nechápavě ke mně pootočila hlavu. „V souvislosti s… jak to myslíš?“

Její otázka mi jenom potvrdila domněnku, že smutek dokáže ostré hrany odtažitosti a obav zbrousit podobně jako přehnaná dávka léků proti bolesti.

„Kdybych měl jmenovat někoho, kdo je ztělesněním tohoto přísloví, bezpochyby bys byla jedním z prvních, kteří by mi přišli na mysl. Zajímá mě, jestli si i někdo jiný všiml téhle tvé schopnosti ustát naprosto vše, ať už tě to zasáhne, jak moc chce.“

Na několik vteřin se na mě dívala s neměnným nejistým výrazem, ale poté se jí k mému překvapení oči začaly lesknout novými slzami.

„Snažíš se mě rozbrečet ještě víc?“ zamumlala lehce ochraptěle poté, co zuřivým mrkáním zahnala slanou vodu zpátky. Nebylo těžké poznat, že to byla spíše řečnická otázka, ale i přesto jsem odpověděl.

„Myslel jsem, že ti to už někdo musel říct.“          

Zavrtěla hlavou a ve viditelném zaváhání sklopila oči k zemi. V příštím okamžiku je ale odhodlaně zvedla spolu s dlaní, kterou se dotkla paže mé ruky stále položené na jejím rameni.

Rozdíl mezi našimi tělesnými teplotami se dal přirovnat k lávě vylité do sněhové závěje a já si toho byl až bolestně vědomý i přes látku košile a opatrnost, s jakou se dotkla mé paže kousek pod ramenem. Vzápětí prsty lehce sjela až k lokti a ruku opět stáhla se zvědavým očekáváním smíšeným s obavami, že překročila hranici.

Nic neříkala, ale ty němé sympatie a snad i poděkování bylo více než jasné.

„Chceš se ještě napít? Prý to pomáhá.“ Zvedl jsem v nabídce stále poloplnou sklenici.

Vzala si ji ode mě a vyprázdnila ji s vteřinovým zašklebením. „Chutná to strašně, ale možná, že až toho vypiju víc, přestanu se o to starat.“

Pousmál jsem se. Stěžovala si, ale přesto se natáhla po lahvi, aby sklenici opět naplnila a mohla pít dál.

I přesto jsem ale více než zřetelně viděl ten smutek, který se snažila skrýt se střídavým úspěchem a momenty, kdy se pomyslné zdi zřítily jako papír.

„Všimla sis,“ odmlčel jsem se, nejistý, jestli je moudré vůbec to vytahovat. „Všimla sis, že Alice má Jaspera až moc ráda?“

Z jejího výrazu by si jeden myslel, že jsem jí právě oznámil, že Země je kulatá. „Všimla… ono je to na ní docela vidět.“

„A myslíš, že Jasper je na tom… podobně?“ Mluvit s ní o vztazích se mi zdálo s každým slovem divnější, ale vypadalo to, že moje malá je všímavější než já a možná snad i vlastní pověstný šestý smysl – ženskou intuici, nad kterou mohl mužům zůstávat rozum bezradně stát na místě s obavami, co se stane vzápětí.

Tváře se jí zbarvily do růžova a dala si načas s odpovědí. „Alice se mu líbí, alespoň myslím.“

Přikývl jsem a sledoval ji, jak upíjí ze sklenky.

„Nemusíš si o ni dělat starosti. Určitě to s ní nemyslí špatně, a kdyby ano… no, věřím, že Alice by o tom věděla.“

„To nejspíše ano,“ přisvědčil jsem a sledoval, jak dopíjí druhou sklenici jantarové tekutiny. Cítil jsem potřebu říct jí, že by měla minimálně slevit na rychlosti, jakou alkohol i přes lehké znechucení pila, ale bylo mi a jasné, jak by zareagovala. Doporučení by si vzala jako příkaz, pokorně sklenku odložila a jakékoli prolomené ledy by opět zamrzly pevně k sobě.

A co čekáš, blázne? Co vlastně chceš?

Opravdu jsem si přál, abych znal odpověď. Respektive, měl nějaký logický důvod pro své jednání. Něco, co by obstálo před mým vlastním rozumem i před případnými otázkami kohokoli cizího.

To jediné, čím jsem se mohl hájit, se ale až nápadně podobalo zdůvodnění umíněného pětiletého dítěte.  

Její krev můžu mít kdokoli, jednoduše si ji vzít. Celé to je až směšně jednoduché, člověk a upír nikdy nemohli být ani nazývání soupeři.

Jenom málo věcí jsem kdy chtěl více. Při představě té teplé, vonící rudé tekutiny, která by mohla být jen má, se mi okamžitě začalo hůře dýchat a celé neživé tělo se při té představě vzbouřilo podporováno palčivou bolestí hrdla.

Její důvěra… dělám to, aby mi věřila, připomněl jsem si a znovu téměř zaúpěl nad ubohostí toho argumentu. Na to by ale byla třeba staletí, a ta ona na rozdíl ode mě nemá.    

Moc děkuji za povzbudivé komentáře a doufám, že vás kapitola nezklamala. Příští již bude opět z pohledu Sam a myslím, že by mohla mít úspěch *spiklenecké mrknutí*. K dotazu - ano, Elijahův pohled jsem měla naplánovaný dopředu a docela mě pobavilo, jak jste kapitolu před ním všichni začali chtít znát jeho názor na věc. Snad nezklamal. 

Mám ale i méně povzbudivou zprávu - jako každý, i já mám na prázdniny program, což znamená jednu jedinou věc - je možné, že další kapitoly budou přibývat pomaleji a v rozdílných odmlkách. Dopředu už mám napsanou jenom 23. kapitolu, což je oproti tomu, jaký náskok jsem měla na začátku znatelný rozdíl. Prosím proto o trpělivost. ;)

Hlavně ale chci poděkovat k umístění v nej povídce června, kdy PVK skončilo na pohádkovém 4. místě!!! Moc děkuji všem, kteří hlasovali, protože ta bramborová medaile pro mě je neskutečné nakopnutí.  

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 22. kapitola: