Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 19. kapitola

12.06.2013 (18:45) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2542×

Cítila jsem ten samý hřejivý pocit, jako když mi ráno Alice dala náramek, a rozpačitě se zadívala do země, protože jsem měla dojem, že se mi na tváři musí každou chvílí zformulovat dojatý výraz malého štěněte, které někdo podrbal za uchem.

Nevěděla jsem, co říct, ani proč přesně mě tak strašně potěšilo, že nahlas přiznal, že pro mě něco udělal, a bere ohled na fakt, že už dvacet tři let úspěšně přežívám a zdobím povrch Země.

Odkašlala jsem si a odvážila se vzhlédnout. Stál blíž, než jsem myslela, mnohem blíž. Dělily nás asi dva kroky a já se ani nestihla vylekat, když zvedl ruku a pomalu ji přiblížil k mému obličeji.

Instinktivně jsem zamrzla na místě, v hlavě mi zněla jeho předchozí slova, která slibovala, že se mi nic nestane. I přesto jsem ale cítila, jak se mi poplašeně rozbušilo srdce, a na chvíli jsem měla dojem, že nemůžu dýchat a dusím se.

Koutkem oka jsem stále sledovala jeho ruku, která se lehce dotkla vlasů, které mi rámovaly obličej, ale sotva promluvil, obrátila jsem pohled k jeho nelidsky dokonalému obličeji.

„Vím, že mě asi nechápeš. A možná si říkáš, proč tě tedy nepustím, když ti pořád připomínám, že nejsi vězeň. Sice jsem si sám vybral, že si odkoupím dárce a vyřeším tak své problémy, ale věř mi, že jsem toho slyšel dost o podmínkách, jaké jsou ve skladištích, abych si udělal ne příliš lichotivý názor na celou Valencii a jejich systém.“ Jeho dotek jsem skoro necítila, ale periferním viděním jsem zaregistrovala, že mu ruka sklouzla po mých vlasech až ke konečkům a vzápětí se lehce dotkla mé tváře.

Samozřejmě, mohl mi lhát. Mohl se mnou hrát stejnou zvrácenou psychologickou hru jako tolik ostatních před ním. Mohl chtít, abych mu uvěřila jenom, aby mi potom způsobil bolest, která mě srazí na kolena.

Ale byl to Elijah. A já si byla bez nějakého vážného důkazu jistá, že on s Alicí mi říkají pravdu, když už se s tím nikdo jiný v mém životě neobtěžoval. Znala jsem špatné lháře, věrohodné lháře a skvělé lháře. A dokázala jsem je většinou snadno poznat, i když jsem pokaždé pochybovala, jestli jsem daného člověka správně odhadla.

A u těch dvou jsem si byla téměř jistá, že nepatří ani do jednoho ze spousty druhů lhářů.

Cítila jsem, jak mi rudne celý obličej, když mě s opatrností člověka držícího v rukou broušené sklo pohladil konečky prstů po tváři a vzápětí ruku spustil podél těla a nepatrně se ode mě odklonil.

„Ale ty přece víš, jaký lov by začal, kdybys podruhé utekla. Tentokrát by na tebe rovnou nasadili stopaře, možná dokonce Demetriho, ale neřekli by mu, že tě má přivést zpátky na nápravu. Volturiovi velmi rádi dávají odstrašující příklady, když něco nefunguje,“ ujistil mě nevesele.

„Nevím, kdo je Demetri, ale ten zbytek ano. Chápu to a vždycky jsem to chápala.“

„Kdyby se ti teď naskytla šance, využila bys ji a utekla na opačnou stranu světa?“ chtěl vědět.

Čekala jsem, že odpověď přijde sama a rychle, alespoň v mé hlavě – buď mu se vší chladnokrevností a přesvědčivostí zalžu, nebo budu riskovat jeho hněv a řeknu mu pravdu. Problém byl v tom, že jsem si najednou nebyla jistá.

Pootevřela jsem pusu, abych něco řekla, ale vzápětí ji zase zavřela, zmatenější než předtím.

Zavřela jsem oči a zavrtěla hlavou, ale ne ve znamení nesouhlasu. „Nevím.“

„Chceš se vrátit zpátky do domu?“ zeptal se mě a nezdálo se, že by ze mě hodlal násilím tahat další odpovědi.

„Ano.“

Přikývl. „Pak tě znovu prosím, abys zavřela oči.“

Tentokrát jsem neváhala a bez prodlévání semkla víčka k sobě. O chvíli později jsem ucítila, jak mě zvedá ze země a vzápětí se rozběhl. Vlasy mi opět vlétly do obličeje, ale to jsem už očekávala.

Nestihla jsem si ani uvědomit, že už jsme zastavili, a Elijah už mě rychle a skoro až hrubě postavil na nohy. Vytřeštila jsem vyděšeně oči a viděla, že něco je špatně.

Nacházeli jsme se u plotu na dohled od domu, se kterým zjevně bylo v nepořádku něco, co mně unikalo. Elijah stál asi dva kroky přede mnou s viditelně napjatými rameny a smrtícím výrazem ve tváři. Temnýma očima klouzal po oknech domu a já se neodvážila ani pípnout, ačkoliv jsem umírala zvědavostí a hlavně strachem.

Než jsem stihla něco zaznamenat, Elijah mě bleskově popadl za předloktí a přitáhl si mě ke svému boku, aniž by spouštěl oči s domu před námi. Ruku mi držel silou, která se nacházela na hranici mezi nepříjemností a bolestí, ale vedle něj jsem si alespoň nepřipadala úplně nechráněná před nebezpečím, které jsem zatím pouze tušila.

„Někdo uvnitř je. Neznám ho, ale to neznamená nic dobrého. Drž se za mnou a ať se děje cokoliv, zůstaň tam a ani nemysli na útěk,“ instruoval mě skrze zaťaté zuby, aniž by se na mě podíval.

Srdce se mi rozbušilo o to rychleji, když zatím neviditelná hrozba dostala novou podobu – upír. I když podle všeho byl nezvaný host pouze jeden, Alicina nepřítomnost mi na klidu nepřidávala. A Elijahova reakce pro mě byl téměř důvod k infarktu.

Nikdy bych nevěřila, že uvidím zrovna jeho se takto tvářit. Nedalo se přitom říct, že by se bál – byl obezřetný a připravený na cokoli a kohokoli, což bylo dobře, ale viděla jsem, že mu něco dělá starosti.

„Kde je Alice?“ vydechla jsem téměř neslyšně.  

Zatnul čelist a viděla jsem, jak mu už tak téměř černé oči tmavnou ještě více. „Podle všeho uvnitř. Pamatuj, co jsem ti říkal. Zůstaň za mnou a nemluv.“

Bez varování dlouhými kroky zamířil ke dveřím a já jej okamžitě následovala. V ten okamžik byl moje jediná ochrana před kýmkoli, kdo čekal uvnitř, a já ani nepotřebovala nějaké rozkazy, abych se jej držela jako jeho vlastní stín.

Návštěvník na nás čekal v obýváku po boku Alice, která stála blíže ke dveřím, snad aby bylo vidět, že je v pořádku a Elijahovy viditelné obavy jsou zbytečné.

Až když jsem ji uviděla, jak se na nás oba lehce usmála a po Elijahovi vrhla krátký pohled, kterým se jej nejspíše snažila ujistit, že je vše v pořádku, uvědomila jsem si, že jsem se o ni bála a ještě nikdy jsem ji neviděla raději.

Malá jasnovidka vypadala oproti neznámému upírovi jako porcelánová panenka. Byl téměř o půl metr vyšší než ona a jako snad všichni upíři měl i on atletickou postavu se širokými rameny a svaly nepatrně se rýsujícími pod šedavou košilí. Jeho oblečení vypadalo obzvláště proti perfektnímu zevnějšku Alice a Elijaha zanedbaně a obnošeně, ale vzhledem k jeho bledé kůži a výrazným rysům v nechutně dokonalém obličeji a tmavě blonďatým vlasům se nedalo za žádných podmínek říct, že vypadá hrozně.

I na téměř tří metrovou vzdálenost jsem viděla, jak se změnila barva jeho očí, když pohledem našel mě, částečně schovanou za Elijahovými zády. Svítivě rudá během okamžiku ustoupila před černí, od které jsem proti své vůli nemohla v pokřivené fascinaci odtrhnout zrak.

Neznámý po několika vteřinách sklouznul pohledem k Elijahovi, ale jeho oči nezesvětlaly ani o odstín. Vděčně jsem uhnula pohledem a málem si dlaní objala krk, abych se ujistila, že tam nenajdu nové rány. Měla jsem pocit, jako kdyby se mi jenom pod tíhou toho pohledu do kůže zabodl nůž a řezal mi krk na kusy.

„Elijahu, toto je Jasper,“ představila neznámého Alice a prolomila tím napjaté ticho.

Jasper na ni navázal a natáhl před sebe ruku v lidském gestu. „Těší mě.“

Elijah jej s nečitelným výrazem ve tváři sledoval, dokud nabízenou ruku zase nestáhl a vzápětí nestřelil nejistým pohledem k Alici. Překvapilo mě, že se na ni dívá, jako kdyby čekal, že mu poví, co má dělat dál, ale neměla jsem čas na studii upíří psychiky.

Alice se na blonďatého upíra pouze povzbudivě podívala a vzápětí se otočila k Elijahovi, kterého jsem snad nikdy neviděla tvářit se tak nepřístupně a chladně. „Není náš nepřítel – vlastně je to spíše naopak. Rád by tady strávil pár dní, nanejvýše týdnů, osvojil si nový životní styl. Příměří a dům je to nejmenší, co mu můžeme nabídnout, nemyslíš?“

„Zapomínáš na to, že v tomhle domě nejsme sami dva, Alice,“ konstatoval Elijah a nepatrně pohnul rukou směrem ke mně.

„Jí ode mě nic nehrozí. Umím se ovládat,“ vložil se do rozhovoru Jasper.

„Ano, všiml jsem si.“

Z Elijahovy odpovědi přímo sršel sarkasmus, ale nezdálo se, že by to návštěvníka nějak urazilo. Pouze lehce naklonil hlavu na stranu a na tváři se mu zformuloval vědoucný úšklebek, na kterém ale nebylo vůbec nic pobaveného. „Zmiňoval jsem se už, že mám dar? Cítím emoce druhých… a taky je dokážu ovládat.“

„Já nemám zájem o žoldnéře,“ odtušil bez zájmu Elijah.

Jasperův výraz ztvrdl. „Celý život jsem tak žil a věř mi, že znovu to nikomu nenabídnu. Kdybych ale chtěl, už dávno mě prosíš, abych tady směl zůstat, a nabízíš mi ji.“ Hlavou kývl ke mně a já cítila, jak se mi svírá žaludek ještě urputněji a krev mi začíná hučet ve spáncích tak, že jsem měla dojem, že neslyším ani své vlastní myšlenky.

„Jaspere,“ oslovila jej téměř káravě Alice a vzápětí se otočila ke mně. „Sam, jestli chceš odejít, jdi.“

Nesnášela jsem, když jsem musela jakkoli projevovat svou podřazenost. Měla jsem nálepku rebelky, bojovnice proti systému a našly se chvíle, kdy jsem na svou reputaci byla náležitě hrdá. V ten okamžik jsem ale automaticky pohlédla na Elijaha, němě se dožadujíc svolení.

Jeho výraz mi dal jasnou odpověď a já se prosmýkla zpoza jeho zad ke schodišti a téměř vyběhla nahoru do svého pokoje.

Zamknula jsem za sebou dveře a s neustávajícím pocitem závrati jsem se posadila na židli u okna.

Netušila jsem, proč sem Alice Jaspera vůbec vodila. Možná ji přesvědčil, možná jí jej bylo líto… ve výsledku na tom ale zase tolik nezáleželo. Byla jsem si jistá, že v noci nebudu klidně spát, dokud bude ten vysoký blonďák ve stejném domě jako já.

Náš nevítaný návštěvník na mě působil stejným způsobem jako všichni upíři, které jsem potkala ve skladišti – děsil mě. I když se zdálo, že Alice o něm nepochybuje, já z něj necítila nic dobrého.

Sebevědomí a nadřazenost. Moc a síla. Žízeň a krev.

Přeháníš. Vyděsila tě ta jeho zmínka o daru. A o tom, že by mu tě Elijah nechal na pospas, snažila se mě uklidnit ta rozumnější, analytická část mozku. I kdyby ano, Alice by to nedovolila. Jsou dva a on je jeden.      

Na mysl mi vytanula Alicina poznámka z mého prvního rána tady: „Mimochodem, Elijahovi na věci raději moc nesahej. Je na to dost háklivý.“ 

Upíří ješitnost mi ještě nikdy nepřišla tak uklidňující.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 19. kapitola: