Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 1. kapitola

01.03.2013 (17:15) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3136×

Opatrně jsem si odtáhla kapesník od krku a s obavami se na něj podívala. Bílá látka byla nasáklá mojí krví prýštící ze dvou kousanců na levé straně krku. Starší, který už nekrvácel, ale stále díky upířímu jedu šíleně pálil, se nacházel poměrně vysoko, kousek pod hranicí čelisti. Druhá, čerstvá rána krvácela mnohem víc, protože byla o hodně blíže krční tepně. 

Téměř jsem zapomněla, jak šíleně to bolí v okamžiku, kdy se mi do krku tvrdě zaboří upíří zuby ostré jako břitvy, a následně se mi začne do těla uvolňovat jejich jed. Člověku to připadá, jakoby mu žilami proudil tekutý oheň spalující každou buňku, každý nerv.

Já měla to „štěstí“, že pro mě upíří jed v krvi neznamenal okamžitý začátek přeměny na upíra. Říká se tomu mutační gen, i když to je dost nepřesné. Jedná se o protilátky, které mám v krvi a které si dokáží poradit s téměř všemi možnými infekcemi, dokonce i upířím jedem. Právě díky tomu bylo ale už od mého narození jasné, že takhle skončím. Jako zdroj krve. 

Po chvíli pití bolest nahradí nepřirozená otupělost, která je jasným signálem pro stisknutí jediného tlačítka na malém ovladači, jež dostane každý dárce do ruky před odchodem do boxu. Vzápětí se místností ozve alarm o tak vysoké frekvenci, že jej my lidé vnímáme jenom jako slabé pískání, ale pro citlivé upíří uši je ten zvuk něco nesnesitelného. A taky signál, aby se odtrhli od dárce.

Ani to ale nezaručuje, že z takové schůzky s upírem vyváznete živí. Až děsivě často se stávalo, že upíry omámené chutí čerstvé krve od krku člověka neodtrhl ani alarm.

Právě proto jsem kráčela ke dveřím své „cely“ s pocitem úlevy, že jsem z celého procesu vyvázla pouze s krvavými šrámy, ze kterých budou zítra ráno jenom bledé srpkovité jizvy.     

Bezděčně jsem si rukou prohrábla své žalostně krátké vlasy a povzdechla si. Rudá hříva bylo to jediné, s čím jsem na sobě byla plně spokojená.

Byla jsem docela vysoká a štíhlá, ale rozhodně žádná sportovkyně s křivkami modelky. Při delším pobytu na sluníčku moje kůže okamžitě chytila rajčatově rudou barvu. Nebylo nic mezi – buď jsem se spálila, nebo zůstala bledá jako stěna. Nebo spíš jako upír. Moje oči měly ten nejméně výrazný a zajímavý odstín světle šedé, jaký jsem kdy viděla a nevylepšil to ani zelený nádech po okrajích duhovek. Jednoduše řečeno, nic moc.

Takže nebylo divu, že když mě předchozí den při cestě z umývárny hrubě popadl jeden z hlídačů a během okamžiku mi ušmikl skoro celý lehce navlhlý ohon, dost mě to rozčílilo. Nestačila jsem se divit, že jsem si za svůj hysterický výstup a spousty nadávek nevysloužila noc na samotce.

Teď už jsem musela usoudit, že to zase tak brutální zákrok nebyl – vlasy se mi nově vlnily jenom kousek nad ramena. Ale oproti tomu, že mi předtím sahaly skoro do půli zad, to byl citelný rozdíl.

Zabočila jsem doprava a ocitla se v dobře známé chodbě s řadou dveří vedoucích do pokojů. Dva strážní se tvářili ještě znuděněji než obvykle, ale to se změnilo ve chvíli, kdy si všimli mě. Rázem zpozorněli a jejich upřené pohledy mě doprovázely celou cestu ke dveřím mého a Karolinina pokoje.

Těsně před tím, než jsem za sebou zavřela dveře své cely, jsem si dovolila krátký pohled na kameru v rohu. K mé smůle byla natočena přesně tak, aby snímala celou chodbu a ne jenom její část.

Bylo mi jasné, že tady nestrávím ani o den více, než bylo nezbytně nutné. Kdyby se mi v příští vteřině naskytla možnost utéct, neváhala bych a bez jediného dolaru v kapse bych ji využila. Záleželo jenom na jedné jediné věci – neskončit s prokousnutým krkem nebo úplně vymytým mozkem. Dokud jsem měla dost sil a myslelo mi to, byla tady naděje, které jsem se zuby nehty držela.

Bohužel mi to ale nové zabezpečení nějak neusnadňovalo. Zdálo se, že se z mého útěku poučili a zničili všechna slabá místa. Nemyslela jsem prakticky na nic jiného než na cestu z tohoto hrozného místa, ale stále jsem nemohla na nic přijít. Ani po pěti dnech se mi nenaskytla sebemenší šance.

Strašák se jménem Volterra naštěstí už nebyl aktuální – moje úpěnlivé prosby byly nejspíš tím nahoře vyslyšeny a já znova zapadla do rutiny dárců. A jak už jsem se zmiňovala, začala jsem se spřádáním plánů na útěk.

Překvapeně jsem sebou trhla, když se dveře pokoje z ničeho nic rozletěly a objevil se v nich jeden z hlídačů. Podezíravě jsem si jej změřila pohledem a čekala, jestli mi poví důvod svého vpádu.
Strážní nás neměli rádi – mírně řečeno. Spíše se nás hnusili, pokud mohli, mluvili o nás ve středním rodě a chodili za námi do pokoje jenom, aby nás dovedli na krmení. Jídlo nám pokaždé prostrčili malým obdélníkovým okénkem ve dveřích, odchod do umývárny nahlásili bouchnutím ocelové tyče do futer jednotlivých dveří.

„Ty,“ oslovil mě a netrpělivě mi naznačil, ať vstanu.

Lehce jsem nazvedla pravé obočí a ani se nehnula. Netušila jsem, co bude dál, ale věděla jsem, že líbit se mi to nebude. Tady na mě nic dobrého nečekalo. Možná v příštím životě, jako úplně jiný člověk se nebudu muset děsit toho, co se bude dít dál a hledat za každým slovem skrytou hrozbu.

Tady a teď mě ale vlastní mozek okamžitě začal děsit různými představami – Budu muset takhle zesláblá absolvovat další pití? Nebo se ze mě pokusí vytáhnout nějaké informace o mém pobytu na svobodě? Změnili názor a přece jenom skončím ve Volteře, kde se mnou bude zacházeno jako s kusem hadru a nepřežiju déle než několik dní?

Hlídač ze sebe vydal podrážděný zvuk podobný zavrčení a udělal několik kroků ke mně. Nevybíravě mě popadl za paži, vytáhnul na nohy a zamířil ke dveřím.

„Půjdeš se mnou.“ 

Nemělo smysl bránit se, tak jsem se nechala víceméně vyvléct na chodbu. Až teď mi plně docházelo, že na tom nejsem nejlépe – ztráta krve se na mě podepisovala malátností a nejistou chůzí. Kdyby mě viděl někdo nezasvěcený, asi by moje zpomalené reakce a roztřesené kroky přisuzoval opilosti.

K mému úžasu mě hlídač pouze dovedl ke dveřím umývárny.

„Vydrhneš se, umyješ si vlasy a učešeš si je tak, aby ti byl vidět krk. Čistý oblečení je uvnitř. Máš na to něco přes půl hodinu,“ instruoval mě a jeho tón jasně napovídal, že bych se neměla o nic pokoušet, že je to zbytečné. „Běž!“ zavrčel na mě, když jsem se k ničemu neměla a strčil do mě, až jsem škobrtla o dva kroky zpět a zády narazila do dveří umývárny.

Rychle jsem vpadla dovnitř a zabouchla za sebou dveře. Skoro vzápětí se ozvalo cvaknutí zámku, které mi prozradilo, že jsem v pasti.

Pohled mi padl na hromádku oblečení na zemi poblíž řady sprch a krk se mi sevřel. Mám co nejlepším vzhledem udělat dojem na upíry ve Volteře? Nebo se vedení zase dostalo do sporu s někým mocným a chtějí to urovnat živým dárkem?

Moji pozornost přitáhlo zamřížované okno na opačné straně místnosti. Ven by se skrz něj neprotáhlo pětileté dítě, natož já, ale i tak jsem k němu zbytečně přešla a zkusmo jej otevřela.

Do místnosti pronikl studený vzduch, ze kterého mi na pažích naskočila husí kůže. Nějak zvlášť tlusté mříže byly zvenku pevně zapuštěné do stěny, ale i tak jsem s nimi zkusmo zacloumala. Ocelové tyče se neposunuly ani o centimetr a dál tvořily jasnou hranici mezi mnou a svobodou.

Po několika dalších marných pokusech jsem musela uznat, že to byl opravdu směšný pokus. I kdyby se mi povedlo vypáčit uvolněnou mříž a prolézt dvacet centimetrů širokou mezerou, pořád bych byla na parapetu několik metrů nad zemí bez jediného záchytného bodu. A pád z takové výšky? Skončila bych se zlámanýma nohama, v tom nejlepším případě.

Zabouchla jsem okno a obrátila se čelem k prázdné umývárně. Bylo to tady zařízeno stroze a účelně – po jedné straně řada sprch oddělených zdmi, přímo naproti umyvadla a několik zrcadel zabudovaných do stěny nad nimi. Naši hlídači trpěli nevysvětlitelnou, paranoidní představou, že normální zrcadlo by mohl někdo v zoufalství shodit na zem, rozbít a střep použít jako zbraň. Zrovna ode mě ale asi nebylo správné uvažovat o tom jako o zoufalém činu… možná, že o dva dny později by se mi to začalo zdát jako jediná šance, jak se odtud dostat.

Pohled mi sklouzl na hromádku oblečení na zemi uprostřed místnosti, kterou jsem při cestě k oknu sotva zaznamenala. Vypadalo to jako obyčejné džíny a tričko a trochu se mi ulevilo. Už jsem viděla dost upírů a jejich „mazlíčků“, abych věděla, že někteří je s radostí navlékají do krátkých sukní a triček s hlubokými výstřihy, ve kterých jim vynikne zjizvený krk.

S povzdechem jsem se svlékla a zamířila pod sprchu. Opatrně jsem si omyla rány na krku, ale i přes to, že jsem se rozbolavěné kůže dotýkala, jak nejšetrněji to šlo, nic to neměnilo na faktu, že jsem chvílemi neměla daleko k tomu, abych skučela bolestí.

Vlasy jsem si myla ve spěchu a strachu, že se mi šampon dostane do ranek na krku. Sice jsem tomu nezabránila, ale alespoň jsem díky tomu zjistila bez pohledu do zrcadla, že kousance se už zacelily.           

Oblékla jsem se do připraveného oblečení a vlasy si stáhla do culíku. To mi přikazovalo jedno ze spousty pravidel platících v tomto světě – Při každém setkání s upíry ti musí být vidět krk. Konečky prstů jsem si jemně přejela po čerstvě zhojených jizvách, ve kterých mi stále ještě chvílemi bolestivě škubalo, a trpce se usmála na svůj odraz.

Na mysl mi vytanul termín, kterým nás označovali – Vyvolení. Viděla jsem v zrcadle, jak můj smutný úsměv zmizel a jenom při tom pomyšlení jsem se zachmuřila. To slovo jsem z hloubi duše nenáviděla.

Tohle mohl vymyslet opravdu jenom upír. Upír s pěkně krutým smyslem pro humor.

Vyrušilo mě cvaknutí zámku a příchod strážce. Sjel mě pohledem a to, že jsem splnila jeho pokyny, ocenil tím, že můj vzhled ani pohřební výraz nějak nekomentoval.

Netrpělivě zvedl ruku a pokrčil prsty, čímž mě zval k sobě. Váhavě jsem vykročila a moje podvědomí se opět začalo zabírat vytvářením krutých představ. Nedokázala jsem určit, kdy přesně se z mé vlastní mysli stal můj největší nepřítel.

Procházela jsem zrovna kolem hlídače, když jsem periferním viděním zaregistrovala prudký pohyb jedné jeho ruky. Ta mi vzápětí zezadu obemknula krk a přitáhla si mě ke svému majiteli.

Instinktivně jsem se začala zmítat, ale připadalo mi, že s každým pohybem mi krk svírá pevněji. Vzápětí se v mém zorném poli objevila i jeho druhá ruka s injekční stříkačkou plnou nějaké průhledné tekutiny.

„Přestaň se – sakra bránit!“ ucedil skrze zuby, když jsem ho loktem praštila do břicha a vyhnula se úspěšně jehle mířící na moji paži.

„Půjdu sama,“ zasípěla jsem namáhavě. Jenom mě ničím nedopujte. „Nemusíte…“ Nedokázala jsem doříct větu, protože už jsem měla problémy se nadechnout.

V příštím okamžiku mi jehla vjela pod kůži na předloktí, možná přímo do žíly v loketní jamce. Strážný rychle stlačil píst a naráz mě pustil.

Zapotácela jsem se a odstoupila od něj, pohled upřený na předloktí, ze kterého mi vytékal tenký pramínek krve.

„Klid, jenom se chvíli prospíš,“ informoval mě hlídač znuděně, ale už nebylo třeba, protože účinky té drogy jsem cítila.

Měla jsem dojem, jako kdybych se dívala do kamery, která neustále něco přibližuje a zase oddaluje - obrysy chodby i silueta chlapa stojícího dva kroky ode mě se chvílemi rozostřovaly a tělem se mi rozlévala nepřirozená otupělost. Na místě jsem se zapotácela a opřela se o stěnu ve snaze udržet se na nohou. Nemělo to smysl, o dva přerývané nádechy později jsem se stejně sesunula na zem. Omdlela jsem dřív, než jsem se stihla zhroutit na podlahu.  

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 1. kapitola: