Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí modré krve - 7. kapitola

28.09.2013 (09:30) • KateDenali11 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1858×

Seděla jsem ve vlaku a celkem hlasitě brečela. Pláč pro mě rozhodně nebyl typický, ale potřebovala jsem to ze sebe všechno dostat. Bylo toho vážně tolik, co se mi v životě přihodilo. Stala jsem se modrou, rodiče mě zavrhli, tolikrát jsem se s Melindou a Sookie, kterou zavraždil upír, stěhovala a mě samotnou jeden upír pronásledoval. Stalo se toho mnohem víc, ale já si to všechno nechtěla připomínat.

Jela jsem vlakem s pěti vagóny a seděla jsem sama v tom posledním, poněvadž jsem neměla sílu dávat pozor, abych se neprozradila. Třebaže jsem nevěděla kam to vlastně jedu, pohled z okénka mě dokonale uspokojoval. 

„Bello,” ozvalo se zkroušeně a já leknutím nadskočila, poněvadž jsem neslyšela žádné kroky. Vzhlédla jsem. Byl to onen upír, jehož jméno jsem si ani nepamatovala.

„Co tu chceš?!” štěkla jsem nahněvaně, ačkoliv by mi jediným rychlým pohybem mohl zlomit vaz. Já ho ovšem považovala za sobě rovného, protože kdyby mě chtěl zabít, udělal by to už dávno. Měl přeci tolik příležitostí!

„Melinda a Mike tě hledají po celém městě, které už skoro celé prošmejdili. Pokud se do dvou hodin neobjevíš - zavolají na policii.”

„Jestli sis nevšiml, tak do Seattlu se jaksi nestihnu vrátit do dvou hodin.” Naschvál jsem si vypnula mobil, kdyby mi Melinda náhodou zavolala, ale rozhodně jsem nečekala, že po mně budou pátrat. Mohla jsem si třeba někam vyrazit, jenže to u mě nebylo běžné. Většinou jsem se procházela temnými uličkami, pracovala nebo byla doma, ale ať už jsem dělala cokoliv, Melinda o tom věděla.

„Já bych tě tam ale mohl dopravit, kdybys chtěla,” zamumlal si spíše pro sebe sedajíc si naproti mě. Kolena jsem si přitáhla pod bradu a nesouhlasně zavrtěla hlavou.

„Proč si předtím plakala?” zajímal se po pár minutách trapného ticha.

„Proč asi? Život je na houby,” odpověděla jsem.

„Ne, není. Záleží jen na nás, jakým způsobem ho žijeme. A pak taky na osudu, který není někdy zrovna spravedlivý. Ty jsi přišla o kamarádku rukou upíra, což je hrozný způsob, a já jsem upír. Co myslíš, kdo z nás je na tom hůř?”

„Ty, protože jsi odporné monstrum, které ničí životy. Já jsem jen malá holka, kterou opustila rodina a která ráda zakopává o vlastní nohy. Když se na to podívám takhle, tak se mám ještě celkem fajn, ale vy upíři jste zase necitelní, takže jsem na tom nejspíše hůř já. Těžko říct.”

„V tom se mýlíš. My upíři jsme asi nejcitlivější bytosti na světě. Tím však nemyslím to, že mi řekneš blbečku a já se s pláčem složím. Ale jinak máš pravdu, že jsem na tom hůř já. Jak už jsi podotkla - jsem monstrum. Nic víc k tomu snad není potřeba dodat.”

„Tak proč si o tom povídáme?”

„Rád si s tebou povídám,” šepl neslyšeně, takže jsem si nebyla stoprocentně jistá, jestli jsem mu dobře rozumněla.

Přitiskla jsem si nohy blíže k sobě, protože mi jeho přítomnost působila husí kůži a jisté mrazení v zádech. Nebála jsem se toho krvelačného tvora, ale i obyčejný pohled na jeho dokonalé zuby mi zvedal prázdný žaludek. Zkusila jsem ho nevnímat a dívat se z okénka na ubíhající krajinu - lesy stále houstly, až nebyla vidět obloha - ale bohužel to nepomáhalo.

„Proč si sem vůbec přišel? Zakousnout mě? Máš skvělou příležitost, jsme tu úplně sami a nikdo by neslyšel můj křik.” Z mého hlasu přímo odkapávala panika. Příliš pozdě jsem si uvědomila, že jsem do toho hloupého vlaku neměla nikdy nastoupit. Proč mě nenapadlo, že on přirozeně půjde za mnou? říkala jsem si v duchu.

„Bello...” zasténal, „kolikrát ti mám opakovat, že jsem ti nikdy nechtěl ublížit, nechci ti ublížit a neublížím ti?! Navíc tu nejsme tak docela sami. A průvodčí si o tebe dělá starost, že tu sedíš tak sama. Přišel jsem za tebou, protože si o tebe tví přátelé dělají starost, měla by jsi Melindě zavolat.”

Mlčela jsem.

Zavolat Melindě se zdálo jako dobrý nápad, protože bych mnohem raději čelila jejímu vzteku než tomuhle upírovi. Sáhla jsem vedle sebe a následně hned zakňourala, poněvadž má kabelka byla na sedadle vedle něho. Když si všiml, jak lítostně hledím na tašku, podal mi ji.

„Bože můj, Bello!”

„Melindo,” vydechla jsem úlevně - její hlas mi vždycky dal pocítit bezpečí.

„Kde jsi, Bello? Už jsme chtěli s Mikem volat policii! Měla jsem o tebe takový strach, hlavně po události se Sookie... Jsi v pořádku?”

„Jsem v naprostém pořádku a jsem v...” podívala jsem se nervózně na upíra, který to určitě věděl, „jsem mezi Spokanem a Seattlem,” pípla jsem mimoděk si představujíc Melindin obličej v tuto chvíli.

„Bello... Jsi dospělá, takže ti nebudu kázat, ale příště mi o svém výletě řekni. A vrať se domů brzo, zlato,” povzdechla si a zavěsila.

„Nejspíše se domů vrátím až zítra,” konstatovala jsem suše hledíc na stmívající se oblohu.

Ach jo.

„Já bych tě tam byl schopný dopravit už dnes.”

„Néé!” vykřikla jsem, ale to už jsem seděla na jeho zádech, zatím co utíkal opačným směrem než vlak.  

Autor: KateDenali11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí modré krve - 7. kapitola: