Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí modré krve - 18. kapitola

25.05.2014 (19:15) • KateDenali11 • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1660×

Podívala jsem se z okna mého nového bytu a spatřila jsem západ slunce. Nebyl to ten typický západ slunce, který vás oslní a vy si přejete, aby nikdy neskončil... Nebo mi to tak alespoň nepřišlo. Já viděla pouze obrovskou hvězdu padající níž a níž, okolo ní šedé, však trochu narůžovělé mraky a škaredou oblohu, jež byla poznamenána deštěm.

Londýn, do kterého jsem se přestěhovala, měl své jisté kouzlo, ale kvůli častým dešťům, které jsem jindy milovala, se mi zprotivil. Ale měla jsem tu střechu nad hlavou a práci, co víc si přát?

Podívala jsem se na hodiny. Osm večer a já trčela doma... No, pokud se tomuhle dalo říkat domov. Byt o koupelně, obýváku a kuchyni mi nepřišel příliš útulný, ale co... Žít se tu dalo tak jako tak.

Když jsem Melindu opouštěla, netušila jsem, jak těžké to bude. Hned ten den, co jsem si sbalila svých pět švestek a vytratila se, mi několikrát volala. Ale já to nezvedla. Ani jednou. Druhý den jsem objevila deset hlasových zpráv, všechny byly naprosto stejné. Prosila mě o to, abych se vrátila, abych jí dala šanci promluvit si. Jenže já se nechtěla vrátit a ani jsem si nechtěla promluvit, ačkoliv se mi po ní ohromně stýskalo. A nejen po ní.

Zvedla jsem svůj velectěný zadek ze staré stoličky a přešla až k ledničce, která byla poloprázdná. Nebo snad poloplná? Vždyť to bylo jedno...

„Zítra mají přijít deště a bouřky tak silné, že policie pro jistotu uzavře několik hlavních cest. Prosíme obyvatele Londýna, ať se zdržují mimo stromy a kopce...” odříkával naučený text nějaký nováček mezi moderátory. Tuhle zprávu jsem neslyšela dneska poprvé, a vždy, když ji znovu opakovali, jsem pouze protáčela oči a pokývávala hlavou. 

Nakonec jsem z ledničky vytáhla jahodového nanuka a bylo až úctihodné, jak rychle se kousek po kousku přemístil do mého žaludku. Ačkoliv jsem měla ztuhlý jazyk a pocit, jako bych spolykala několik kostek ledu, bylo mi fajn.

Zničehonic se rozdrnčel telefon.

I když jsem si kvůli Melindě změnila číslo, nadskočila jsem leknutím. Podívala jsem se na display a oddechla si při pohledu na fotografii mého šéfa.

„Co chceš, Jamesi?” optala jsem se zvědavě. 

„Bello, mám špatnou zprávu. Ta zítřejší schůze se ruší, ten starej páprda se příliš bojí bouřky a nemyslí na to, že ho chcem proslavit! Hajzl... Tady se člověk snaží pomáhat ostatním a jak se mu odvděčí? Plyvnou mu do tváře!” drmolil rychle a já slyšela na druhé straně šustění papíru. Když jsem do hlavního města Anglie dorazila, bylo mi jasné, že si musím najít pořádnou práci. Nejlépe nějakou, při které neodhalím ostatním, co jsem to vlastně zač. A tak jsem přišla do novin jako amatérská reportérka. 

„Dobře, to nevadí... Alespoň se nebudu muset nikam trmácet. Takže si můžu vzít volno?” 

„Ale jo, jen si ho vem. Mně to může být ukradený...” zavrčel a položil to. 

Jo, takový byl můj šéf. James Debling nebyl zrovna nejmilejší, nepřátelštější a neoplýval láskou, zato však dobře platil a nezajímalo ho, jestli jsem prezidentova dcera, či snad masový vrah. Neptal se.

Sáhla jsem po příliš velkém ovladači a přepla na jiný kanál. Zde mě naštěstí nikdo neinformoval o zítřejším počasí na dvě věci, zato jsem se však mohla dozvědět něco o zvířatech.

Nikdy jsem nebyla tak pesimistická jako nyní, ale nebylo se čemu divit... Zemřela mi nejlepší kamarádka, potkala jsem upíra, jenž se i přes mé protesty stal mým kamarádem, jiný upír mě unesl a chtěl ze mě dostat všechnu krev. Dále mě má rodina nenáviděla za něco, za co jsem nemohla... A ta druhá rodina, která mě bezvýhradně milovala? Tu jsem opustila... Ale bylo to tak lepší, poučila jsem se ze svých chyb a zjistila jsem, že je lepší stáhnout se stranou. Neprozrazovat se a s nikým nenavazovat vztah. Ať už nepřátelský či milenecký.

Někdo zazvonil na dveře - hlasitě a dlouze.

„Už jdu!” křikla jsem, zdi tu byly tenké. 

Přešla jsem až ke dveřím a otevřela je. Čelist mi klesla údivem a já měla co dělat, aby se mi nepodlomila kolena. „Co... Co tu děláš?!” dostala jsem ze sebe. Nečekala jsem a nepředpokládala, že by se tu ukázal. Zrovna on. Ale jak mě našel? Nenechala jsem po sobě žádnou stopu...

„Můžu dál?” Přikývla jsem.

Vešel do mého skromného bytečku a s povzdechem se rozhlédl. Zavřela jsem za ním dveře a následovala ho. Nikdo nic neříkal, ani jsme se na sebe nepodívali... Prozatím.

„Tak... Co chceš?” odvážila jsem se prolomit to hrobové ticho a nasadila jsem trochu drsnější tón.

„Přijel jsem se na tebe podívat, strašně nám chybíš. Všem... Můžu?” zeptal se a ukázal na rozkládací gauč. Opět jsem přikývla a posadila se naproti němu do nového křesla.

„Proč? Nevyjádřila jsem se snad jasně? A pokud ne v tom dopise, tak... Zanechala bych po sobě nějaké věci, anebo k dopisu připojila zprávu o tom, kam mám namířeno. Jenže já ani jedno neudělala.” Utrápeně se na mě podíval a prohrábl si vlasy.

„Ale Bello... Nechci tě nějak moralizovat, ale copak tě doma neučili, že se jen tak nemizí?!”

„Doma mě učili spoustu věcí. A spoustu taky ne,” odfrkla jsem a podívala se z okna. Slunce bylo už dávno pryč.

„Ale teď vážně, co chceš, Mikeu?” podívala jsem se mu zpříma do očí, kterým neuniklo, že se oholil. Hned vypadal o deset let mladší.

„Chci tě přivézt zpátky, Bello. Nevím, proč jsi odjela, ani Melinda to nepochopila... A tvůj důvod, že to tak má být... Nesmysl! Všem nám chybíš. Melindě, mně, Rose a dokonce i Edwardovi.”

Zakroutila jsem hlavou.

„Edwardovi nechybím. Melinda mi volala a psala esemesky, zanechávala hlasové zprávy, dokonce jsem jich obdržela i pár od tebe. Od Edwarda ne. Už jsem ho prostě omrzela. Víš, on není jako ostatní, on je jiný. Určitě si oddechl, když jsem zmizela, a já jsem tomu vlastně ráda...” pronesla jsem, i když jsem tak úplně ráda nebyla.

„Všiml jsem si, že je zvláštní. I ta jeho rodina. Ptal jsem se na to Melindy, ale ona řekla, že mi to nesmí prozradit. A já to chápu, ale Bello, jak si myslíš, že jsem tě našel? Že bych si snad najal soukromého detektiva, anebo obíhal všechna letiště s tvojí fotografií v ruce? Ne, vždyť já jsem obyčejný hospodský. Tak mi pověz - kdo tě našel?” 

„Edward,” pípla jsem.

„Jasně, Edward... Pořád si myslíš, že ses mu omrzela? Holka, jsem sice starej a nemoderní, ale city ještě rozeznám, to zase jo... Bello, vždyť tě ten kluk má rád. Melinda tě má ráda, já tě mám rád... Měla jsi tam práci, domov a okolo sebe lidi, kteří tě milují. Tak mi pověz jednu věc. Věc, kterou nedokážu pochopit. Kterou nedokáže pochopit ani Edward, ani Melinda a ani nikdo jiný. Proč jsi se toho všeho vzdala, proč?” zeptal se mě, natáhl se blíž, čímž přerušil vzdálenost, jenž nás dělila, a vzal mě za roztřesené ruce.

„Promiň, Mikeu,” řekla jsem a setřásla jeho ruce, postavila se a přešla ke dveřím, „ale já takhle nemůžu. Vím, je to strašně sobecké a stydím se za to, ale prostě potřebuju začít znova. Bez vás. Bez vás všech. I přesto, že vás mám všechny strašně moc ráda. Prostě... Chci začít znova, jak už jsem řekla. Copak je to tak těžké pochopit? Prosím... odejdi, já už k tomu nemám víc co říct. Nevrátím se, nechci. A jestli za mnou ještě někdy přijedeš ty, Melinda, nebo někdo jiný, odstěhuju se a nenechám po sobě žádnou stopu. Nic. Nechci vás už nikdy vidět. Rozumíš?” vysvětlila jsem mu a zpražila ho přísným pohledem, přestože to strašně moc bolelo. Ale teď jsem nemohla dát průchod svým emocím, i když jsem strašně moc chtěla. Tak moc... Jenže teď jsem musela zachovat vážnou tvář, aby pochopil, že už se za mnou nemá vracet. Ani on, ani nikdo jiný. Byl prostě konec.

„Dobře,” zmohl se jen na jedno slovo, vstal a bez rozloučení odešel.

Zavřela jsem za ním dveře a zamkla, přešla k oknu a málem se mi zastavilo srdce, když jsem ó několik metrů níže spatřila Edwarda hledícího právě do mého okna. Zatáhla jsem žaluzije a rozplakala se.

Autor: KateDenali11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí modré krve - 18. kapitola: