Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí modré krve - 10. kapitola

27.10.2013 (21:45) • KateDenali11 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1792×

„Bože... Alice!” vydechla jsem, ale rozhodně se neuvolnila.

Ta malá upírka na mě s úsměvem hleděla a já neměla nejmenší ponětí, na co myslí. Chce mě snad za Edwardovými zády zabít? Nebo on to nemohl udělat, tak poslal ji? A chce mě vůbec zabít? napadalo mě. Přece vypadala tak male a neškodně, dokonce i roztomile, jenže za touhle maskou se skrývala nekonečná síla. Nervózně jsem přenášela váhu z nohy na nohu.

„Uklidni se, Bello. Já ti nechci nijak ublížit,” řekla zvedajíc prázdné ruce k hlavě.

„A co tedy chceš?” zeptala jsem se a lehce vystrčila bradu, abych ukázala, že se nebojím.

„Chci si s tebou popovídat. Víš... Celkem jsi mě zaujala, ale u nás doma jsi projevila náklonost spíše k Esme a Emmettovi, než k nám ostatním, proto jsem se tě na nic neptala a...”

„K věci, Alice! Kdybys byla člověk určitě bychom byly kamarádky, ale jak už jsem tolikrát naznačila Edwardovi - já upíry nemám dvakrát v lásce. Takže mi, prosím, řekni, co mi potřebuješ, protože už mě unavuje, jak mám neustále upíra za zadkem,” skočila jsem jí do řeči a až moc tvrdě jí řekla, co jsem měla na srdci.

„Jasně,” zvážněla, „když chceš. Nevím, jestli ti to Edward řekl, ale stejně jako on i já mám dar. Vidím rozhodnutí a budoucnost, která se od těch rozhodnutí odvíjí, ale někdy taky vidím zničehonic budoucnost, která se pravděpodobně stane. A právě to je tvůj případ... Asi před rokem jsem viděla Edwarda, jak drží hnědovlasou dívku za ruce a usmívá se. Bohužel z té dívky jsem viděla jen hnědé vlasy, ale také čokoládové oči, ze kterých tekly modré slzy. A já to nechápu. Je mi jasné, že ta dívka jsi ty, ale proč pláčeš?”

„J... já... já ne... nevím,” zakoktala jsem. Bylo mi jasné, že upíři poznají lež, ale moje rychle bijící srdce a vyděšený pohled mohl taky patřit k překvapení. Přeci jen... Tohle člověk neslyší každý den.

Ale také čokoládové oči, ze kterých tekly modré slzy... Jistě, slzy značí, že jsem nešťastná nebo mě něco trápí, a modrá barva je barva mé krve. Bylo jisté, že ta její vize, nebo jak to mám nazvat, říkala, že Edward potká dívku s modrou krví. Hnědooká hnědovláska - já, modré slzy - trápení kvůli modré krvi. Bylo to jasné jako facka a mně nezbývalo nic jiného, než jen doufat, že si ze mě nestřílí a neví to.

„Opravdu?” ujišťovala se.

Jen jsem přikývla.

„Ještě něco?” zeptala jsem se se značně ubívající kuráží.

„Vlastně ne. Asi jsem jen doufala, že tě něco napadne... Tak zatím, Bello.” A byla pryč.

Už jsem se ani neohlížela a rychlým krokem se dostala domů. Melinda už netrpělivě přecházela po kuchyni a mačkala něco v ruce. Houbičku na mytí.

„Ahoj,” pípla jsem obávajíc se hurikánu, který Melinda zajisté spustí.

„No to je dost, že jsi přišla! Měla jsi být doma už před čtvrt hodinou! Ani nevíš, jaký jsem o tebe měla strach, zvlášť po zjištění, že se stýkáš s tím upírem. Kam jsi dala rozum, Bello?! Vždycky jsem si myslela, že jsi rozumější než Sookie, ale zřejmě jsem se pletla. A jak s ním vůbec můžeš být, když ji zabil...” křičela na mě, ale na konci věty se zajíkla.

„Já se s ním nestýkám. To on chodí za mnou a navíc... Edward Sookie nezabil, mami.” Říkat Melindě mami pro mně nebylo nepříjemné, ale používala jsem to jen tehdy, aby mi uvěřila, že mluvím vážně a jsem naprosto upřímná.

„Dobře, věřím ti... Já jen měla příšerný strach, nechci přijít i o tebe,” šeptla a pevně mě objala, což jsem jí s radostí opětovala.

„Ššš, Bello, Bello,” ozval se jakýsi hlas, a když jsem zprudka otevřela oči, chtěla jsem křičet, bohužel mi to osoba, jejíž byl ten hlas, zkazila zacpáním pusy.

„Co tu děláš, Edwarde?” zašeptala jsem, když jsem mohla zase mluvit.

„No... Já... Když jsem si přečetl, že s tebou Alice mluvila, přišel jsem s tím, že ti všechno vysvětlím, protože ona dokáže být pěkně ztřeštěná, ale zaslechl jsem tvůj rozhovor s Melindou a... Prostě jsem ti chtěl dokázat, že já jsem Sookie nezabil, jenže jsem si ten důkaz zapomněl doma. Chtěl jsem tě vzbudit, ale ty jsi tak klidně spala... A pak jsi ze spánku křičela Sookiino jméno, tak jsem tě probudil,” vysvětlil mi, a i když jsem byla rozespalá, pochytila jsem každé jeho slovo.

„Křičela?”

„Ne přímo křičela, ale dalo by se říci, že jsi zvyšovala hlas. Divím se, že ji to neprobralo,” pousmál se a kývl hlavou ke spící Melindě.

„No jo, Melinda má trvdé spaní a jediné, co ji probudí, je vrzání dvěří a budík,” objasnila jsem mu to.

Bylo tak zvláštní, že jsem jen tak ležela v posteli a Edward u mě seděl, přesto jsem se necítila nepříjemně. Chvíli jsme se na sebe koukali, ale pak jsem prolomila to hrobové ticho.

„A co tedy chceš, když sis ten důkaz nechal doma?”

„Vzít tě domů a tam ti ho ukázat.”

„A to pro to nemůžeš dojít a zase se vrátit?”

„Můžu...”

„Ale?”

„Ale nechce se mi,” ušklíbl se.

„A má cenu klást nějaký odpor?” Zavrtěl hlavou ze strany na stranu, jako že nemá.

„Fajn,” zabručela jsem a neochotně vylezla z vyhřáté postele.

Edward se ke mně zády postavil do rohu místnosti a zakryl si rukama oči, takže jsem se mohla bez problému přeléknout z pyžama do normálního oblečení - naštěstí jsem měla pod noční košilí spodní prádlo. Poté si mě vzal do náruče a vyskočil z otevřeného okna, což už se mi opravdu nelíbilo. Když dopadl na zem, vyhoupl si mě na záda a rozeběhl se kamsi. Po celou dobu běhu jsem se ho pevně držela a měla zavřené oči, jak dlouho to trvalo už nevím.

A zase jsme stáli před tou nádhernou vilou, ovšem mě velice překvapilo, že se nikde nesvítilo ani nic. Jistě... Upíři vidí ve tmě dokonale, jak už jsem zjistila, ale Edward si mě přeci plánoval vzít domů...

„Kde jsou ostatní?” optala jsem se, když jsme vešli dovnitř a nikde ani noha.

„Na lovu.”

Lov. Pro normální upíry způsob krmení. Lovit, zabít, vysát, někdy se dokonce mohli pobavit mučením. Ale pro Cullenovi znamenal lov hon na zvířata, protože byli takzvaní vegetariáni na zvířecí krvi. To přesto nebránilo tomu, aby mi přeběhl mráz po zádech.

„Pojď,” řekl Edward všímajíc si mého znepokojení a už mě vedl k sobě do pokoje, kde jsem se poprvé setkala s jeho upíří rodinou, stále jsem měla husí kůži. Ta místnost se mi z celého domu líbila asi nejvíce, ačkoliv byla malá. Bez optání jsem se posadila na pohovku, na které se válel malý polštář a kytara. Vzala jsem ji do ruky a jen tak na ni zabrnkala, přestože jsem neuměla hrát na žádný nástroj a bylo to znát. Edward mezitím hledal něco v malé krabičce, a když to našel, přisedl si ke mně.

„Toho upíra, jenž zabil Sookie, jsem vystopoval po čichu, a přestože ho Sookiina krev posílila ve fyzickém ohledu, měl jsem díky čtení myšlenek výhodu a zabil ho. Tak nějak jsem tušil, že bys mi to nikdy neuvěřila a obviňovala mě, proto jsem mu před zapálením sebral tohle.”

Dal mi do rukou malinkatý kožený váček na provázku, jenž se dal pověsit na krk jako řetízek, a když jsem zatahala za drobné šňůrky, otevřel se. Když jsem tu onu věc vyndala, měla jsem začít křičet, zahodit to a otírat si dlaně úplně do všeho, já ovšem neudělala ani jedno z toho. Do dlaně jsem si z váčku vysypala dva bílé špičáky.

Vypadaly úplně stejně jako lidské, jen byly tvrdší a bělejší.

„Proč zrovna zuby? Vždyť bys je mohl vytrhnout komukoliv,” podivila jsem se a pečlivě si je prohlížela.

„Doufal jsem, že to snad bude jako důkaz stačit,” zamumlal.

„Stačí, jen vypadají tolik... lidsky.”  

„Ano, ta podoba je velká, ale kdybys neznala mé tajemství, taky by sis nemyslela, že jsem mýtická bytost, přestože se od normálního člověka liším. Zkus si tím zubem přejed po kůži a objeví se ti tam taková ta světlá čára, jako když se drbeš. Lidský zub není tak ostrý, aby ji tam udělal.”

Vzala jsem tedy jeden špičák do ruky a silněji si s ním přejela po dlani. On byl však opravdu ostrý a navíc mou rukou projel tak rychle, že jsem si ani nestačila všimnout, co se stalo. Na dlani jsem měla dlouhou rýhu, ze které se začala řinout krev. Bez zaváhání jsem ruku i se zubem zaťala v pěst a rychle se podívala na Edwarda, který se nedíval na krev, ale do mého obličeje. Zřejmě si barvy nevšiml. Oči mu však poteměly.

„J... ja... já si to jdu opláchnout, t... to... to nic není,” zakoktala jsem a on přikývl s tím, že koupelna je kousek od obýváku, což jsem si v té chvíli moc dobře uvědomovala.

Kašlala jsem na to, abych se neprozradila zvláštním chováním, a vyběhla z jeho pokoje. U schodů se mi ovšem smekla noha, proto jsem se poraněnou rukou, ze které mi vypadl upírův zub, opřela o bílou zeď a zanechala tam svůj krvavý otisk, bylo mi to jedno a bežela jsem dál, ale pak jsem tam zanechala asi ještě dva, poněvadž jsem ve strachu zakopávala o vlastní nohy. Rychle jsem se dostala do koupelny a tam se hystericky rozbrečela. Co se stane, až uvidí mou modrou krev na zdi? Zabije mě? Bude to bolet? A ucítím vůbec něco, protože to udělá rychle? přemýšlela jsem. Postavila jsem se k umyvadlu a pustila proud horké vody otřásajíc se hlasitými vzlyky. Bylo mi jedno, jak moc mě voda pálí, jen jsem si chtěla očistit dlaň od krve.

„Bello, jsi v pořádku? Zaslechl jsem jak plá...”

Otočila jsem se tváří v tvář Edwardovi, kterému při pohledu na mou stále krvácející ruku zčernaly oči a hruď se mu rozvibrovala od hrozivého vrčení.

Nikdy jsem se smrti nebála, ale teď, když jsem se jí dívala do očí, jsem měla neuvěřitelný strach. Dokonce jsem častokrát uvažovala nad sebevraždou, která by mě oddělila od problémů a neštěstí modré. Ale úvaha a realita se od sebe neuvěřitelně lišily.

Udělala jsem dva kroky dozadu, bohužel jsem narazila do zdi, po které jsem se svezla na zem. Nohy jsem si přitáhla k hrudi a poraněnou ruku schovala do klína. Edward se stále s vrčením díval na mou ruku.

„Prosím, nezabíjej mě,” pípla jsem.

Jakmile uslyšel můj hlas, přestal vrčet a zadíval se do mého strachy zkřiveného obličeje. Pomalu přistoupil ke mně, a když už nás dělilo jen pár centimetrů, klekl si na zem a přitáhl si mě do náruče a hladil mě po vlasech. Každým okamžikem jsem očekávala svůj konec, ale nic se nedělo, dokud se v koupelně zničehonic nezjevila Alice. Edward se okamžitě přede mě postavil do obranného postoje.

„Musíme ji zabít,” sykla.

„Ne, Alice. Vždyť je to Bella!”

„Je mi jedno, jestli to Bella je nebo není. Důležité je, že je modrá! A ty víš, co to znamená. Její krev sice voní stejně, ale je stokrát lepší než obyčejná, a nejenže posiluje naše fyzické vlastnosti, ale vylepšuje naše dary! A Jasper to potřebuje... Však ty sám víš nejlépe, jak mu jeho dar ubližuje. Kromě svých pocitů musí snášet i ty naše! A kdyby se z ní nakrmil, dokázal by svůj dar lépe ovládat, nebo by ho snad uměl vypnout! A protože je to tvoje kamarádka, zabiju ji rychle, aby pak netrpěla, až jí bude Jasper vysávat krev z žil,” zavrčela na svého bratra, ale hladový pohled věnovala mně.

„Nedovolím, aby Belle někdo zkřivil byť i jen vlas na hlavě,” zařval na ni Edward.

Takže on mě nechce zabít, pouze jen automaticky reagoval na mou krev, protože sám musel pomyslet na to, jaké by bylo umět jeho dar ovládat. On mě chtěl chránit. V tu chvíli ze mě veškerý strach opadl, ale ani ne sekundu potom ho nahradil strach nový. Strach z Alice.

Autor: KateDenali11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí modré krve - 10. kapitola: