Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prodaná nevinnost II. kapitola

02.11.2010 (19:30) • Dundee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1749×

Prodaná nevinnost: Právo útrpné

Ta mrtvá těla tajně tam leží,
lidé by našli je opravdu stěží.
Vzdali to bez boje, z lenosti, pohodlí,
teď duše ztýrané se žalem zápolí.
Nemají klidu, míru či pokoje,
musejí znovu vytáhnout do boje.
Bojují jen proti nevinným lidem,
co dovnitř vstoupí s dobrým úmyslem.
Chtěli je očistit, jenom jim pomoci,
svůj život ztratí však té temné půlnoci.
Něco ve mně po temné síle, snad i smrti prahne,
ten starý dům k sobě mě táhne.
Mezi zdmi prochází zlověstný vrah,
každý, kdo pozná ho, měl by mít strach.
Já touhou umírám se vrátit tam zpátky,
nehledím, nedbám na temné mraky.
Mračna se stahují, bitva se chystá,
každého člověka smrt bude jistá.
Dějí se věci, jež nejsou normální,
možná, že nakonec něco nás zachrání.
Toužím teď po domě, po tmě a prachu,
bez známky pochyb, bez známky strachu.
Možná, že jednou tam zůstanu navždy,
stanu se součástí té temné vraždy.

Zmizela jsem v zákulisí a sedla si na stoličku před velkým zrcadlem orámovaným žárovkami. Chladný vzduch, který vycházel z klimatizace, mi proudil kolem tváře a udržoval mě v bdělém stavu. Hlasitě jsem oddechovala a svírala mikrofon v ruce.

„V pořádku?“ zeptala se Asmaril. Její pravé jméno jsem neznala, tak jako nikdo neznal to mé. Povolila jsem stisk své levé ruky a mikrofon se skutálel na zem.

„V určitých mezích, ano,“ odpověděla jsem a otočila k ní hlavu. Soucitně se na mě dívala, jako kdybych byla největší ubožák na světě, a to jsem nebyla. Madame byla té laskavosti, že ze mě za první měsíc neudělala děvku. Byla jsem za to ráda, protože jsem si nedokázala představit, že bych se za noc musela vyspat i s pěti muži. Nad tou myšlenkou jsem se oklepala.

„Musím jít. Popovídáme si potom, ano?“ usmála se a šla do klubu. Neodpověděla jsem jí, protože jsem nevěděla, zda toho budu schopná. Podepřela jsem si hlavu, abych se na sebe mohla dívat v zrcadle a začala si pobroukávat písničku z dětství. Lehká melodie mi pomáhala zapomenout na to, kde jsem, čím jsem, a čím budu. Za poslední týden se ta píseň stala mým záchranným bodem, který mi pomáhal uniknout. V zrcadle jsem sledovala svůj obličej. Změnil se. Pevně jsem k sobě stiskla víčka, abych se na sebe nemusela dívat.

„Půjdeme ven?“ Usmála jsem se, ale oči nechávala stále zavřené.

„Echo.“ Lehce se mnou zatřásl.

„Vím, že jsi vzhůru,“ řekl trochu vyčítavě, ale stále v jeho hlase převládala radost.

„Hmm,“ zamručela jsem v odpovědi a dál nehnutě ležela na stole. Byla jsem ze všeho toho frmolu, co po mně Madame chtěla, unavená. Nejhorší na tom bylo, že tohle bylo jediné místo, kde se dalo spát, protože v mém pokoji byly dost zřetelně slyšet milující se páry.

„Ok, kočko,“ ucítila jsem jeho ruce, které mě zdvihly do jeho náruče.

„Projdeme se?“ položil mi další otázku, na kterou ani neočekával odpověď. Pomalu jsem mu v náručí usínala, ale chladný vánek, který z ničeho nic pohltil mé tělo, mě probral. Zamrkala jsem, abych si zvykla na neonové světlo a podívala se do Johnovy pobavené tváře. Posadil se i se mnou na kamennou zídku, na které jsme sedávali noc co noc, a zabalil mě do svého velmi teplého a příjemného kabátu.

„Vypadáš strašně,“ konstatoval, když mě celou sjel pohledem.

„To ty taky,“ odpověděla jsem mu úsečně a přitáhla si kabát víc k tělu. Díky neonovému světlu jsem jasně viděla, jak jeho výraz ztuhl na ledovou masku.

„Mluvím vážně. Jak dlouho jsi nespala?“ Chytl mě za ramena a lehce se mnou zatřásl.

„Copak to jde, když musíš poslouchat...“ odmlčela jsem se a podívala se do jednoho z oken nad námi, „...tohle.“ Svůj pohled jsem opět upřela na něj. Tvářil se soucitně jako před chvílí Asmaril.

„Ne, Johne. Nestojím o soucit,“ zakňučela jsem jako zraněné zvíře. Celý týden mě tu každý litoval, ale já si to nezasloužila. Bylo to moje rozhodnutí.

„A o co bys stála?“ Lehce se usmál, ale bylo poznat, že je to hraný úsměv. Bylo zvláštní, jak jsem za tak krátkou chvíli dokázala poznat, kdy se směje od srdce, a kdy to hraje.

„O hrnek horké čokolády,“ plácla jsem první věc, co mě napadla a hned mi došlo, že na čokoládu mám opravdu chuť.

„Fajn, kočko. Zůstaň tady, já ti ji přinesu.“ Znovu se usmál a pomalu se zvedl ze zídky. Opětovala jsem mu úsměv a dívala se za ním, dokud nezmizel ve dveřích. Povzdechla jsem si a otočila se k malé zahradě, která podniku patřila. Bylo jasné, že se o ni nikdo nestaral, protože byla všemožně zarostlá a zdi byly oprýskané a místy i zbortěné. Znovu mě ovanul chladný vánek, který mě přinutil si kabát ještě víc přitáhnout. Periferním viděním jsem zahlédla zelený hrnek, do jakého si děláme kafe. Usmála jsem se nad tím, že to John tak rychle stihl a vzala si ho do ruky.

„Díky,“ zamumlala jsem a užívala si teplo, které ze sebe hrnek s čokoládou vyzařoval.

„Není zač,“ odpověděl mi hlas, který ovšem Johnovi nepatřil. Lekla jsem se, upustila hrnek a otočila se na neznámého. Srdce mi bilo větší rychlostí, než jakou jezdí závodníci F1.

„Nádherné vystoupení.“ Usmál se muž, kterého jsem viděla už vevnitř. Po celou dobu, co jsem zpívala, na mě upíral svůj pohled jako teď. Po zádech mi přeběhl mráz. Udělal ke mně další krok a v neonovém světle se zaleskl jeho řetízek ve tvaru V.

Autor: Dundee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prodaná nevinnost II. kapitola: