Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prodaná 2

12.01.2012 (21:15) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 40× • zobrazeno 6839×

2. kapitola

Pan Cullen podruhé

Do matčiny kanceláře jsem dorazila napůl mrtvá studem – před domem se shromáždila mračna a mračna novinářů, kterým rozhodně nešlo o to, pořídit snímek oné milionářské nevěsty.

A když se z toho hejna oživlých, oprsklých a drzých foťáků ozývaly otázky typu: Jak dlouho máte milostný poměr s Cullenem? Nebo - čekáte dítě, proto ta svatba? Dělalo se mi tak špatně od žaludku, že nebýt Jasperovy ochotné paže, přidržující mě stále na nohou, padla bych jim přímo na talíř. Ze všech těch obludností se tu ale našla jedna jediná, co hovořila pravdu, aniž by o nějaké skutečnosti věděla. A jenom díky té otázce jsem v sobě dokázala najít a vyburcovat dost síly k tomu, abych po vlastních došla až do domu a dokázala se v té chvíli podívat matce zpříma do očí.

Jeden malý, zavalitý, zrzavý muž, co mi před ústa pečlivě strkal mobil (zjevně se spuštěným nahráváním), nahlas zakřičel otázku: Jde pouze o spojení Black Line a Mclarenu?

V tu chvíli se mi na okamžik zatemnilo před očima. Ale nedokázala jsem věřit tomu, že by matka byla ochotná zajít až tak daleko. Existovala přeci nějaká hranice mezi tím, co mohla a co už nemohla přes ten práh „můžu udělat pro svou firmu“ propustit… I když tu byl i ten fakt, že Renée nezastavilo nikdy nic.

Ani přání její vlastní dcery.

Do haly jsem vletěla jako blesk, už si jistá naprosto vším, co před ní z úst vypustím.

Žán stál ležérně opřený o zábradlí schodiště do druhého patra a sledoval můj nasupený obličej. Okamžitě se ujal své role.

„Pokud hledáte madam Swan, má jednání. Nepřeje si být nikým rušena…“

„Otevřít!“ zaječela jsem a v tu chvíli ustrašený sluha pomalu a nejistě vzal za pozlacenou kliku matčiny pracovny.

Jakmile mne zahlédla stát ve dveřích, v její tváři se objevilo něco jako pochopení. Jako kdyby přesně věděla, oč jde. Vstoupila jsem do pracovny a hodila nepřátelský pohled po malém, plešatém… možná Asiatovi. Ten jenom mlčky těkal pohledem mezi mnou a Renée.

Když jsem otevírala pusu, na trochu zdvořilé omluvení, zahlédla jsem na jejím masivním dřevěném stole hned vedle faxu a hedvábného diáře tu poslední třešničku, co mě dokázala dohnat k šílenosti.

Úhledně srovnané noviny s fotografiemi toho mláděte a Cullena ležely všechny přední stranou vzhůru na stole, přímo pod jejíma rukama. A ona se tvářila naprosto normálně. Žádný omluvný telefonát  – žádné ujištění o omylu – navíc jsem znala svou matku dost dobře na to, abych věděla, že pokud by se v bulváru objevil článek, který by jen trochu poškozoval ji nebo její rodinu, ještě v tu hodinu by volala právníkovi a byla celý týden rudá vzteky.

Teď si, namísto nervózního okusování nehtů, hleděla na pečlivě udělanou francouzskou manikúru a zjevně čekala, až začnu křičet.

No… Dcera nemá svou matku v tomto ohledu nikdy zklamat.

„Tak povídej!“ zavrčela jsem nervózně. „Řekni mi, co má tohle všechno, do prdele, znamenat!“ Poukázala jsem na její stůl.

„Isabello,“ Renée zvýšila výhružně hlas a omluvně se usmála na toho plešatce. „Pokud tu má probíhat konverzace, tak ne tímto tónem! To si vyprošuji!“ Nebezpečně vztyčila do vzduchu ukazováček s diamantovým prstenem. Což znamenalo, že je situace opravdu zlá.

„Seru na konverzaci!“ A to byla poslední slova, u kterých jsem dokázala křičet. Pak se mi po tvářích spustil vodopád slz a marně jsem doufala, že z jejích úst uslyším něco, jako - neboj, omyl nebo - já to napravím.

Namísto toho Renée nervózně mlaskla a pokrčila nohy v kotnících. Složila ruce na stůl a zadívala se na jednu z fotografií na titulce New York Times.

„Proč… Jak… Co?“ Renée věděla, na co jsem se snažila zeptat. Ale pláč byl v tu chvíli silnější než má touha dozvědět se o svém předem připraveném osudu.

„Bude ti osmnáct, Isabello,“ zašeptala sotva slyšitelně, s pohledem zabodnutým hluboko do leštěné desky stolu. „Je čas učinit rozhodnutí, která budou tvůj život provázet a ovlivňovat k tvé nejvyšší spokojenosti.“

Vytřeštila jsem oči a snažila se popadnout dech. V tu chvíli jakoby Asiat spotřeboval každou molekulu vzduchu a na mě zbylo jenom palčivé… nic.

„Cože?“ Dokázala jsem ze sebe stěží a těžkým srdcem vypravit.

„Ty jsi žádné rozhodnutí sama neučinila.“ Vzhlédla ke mně s pohledem, který jasně hlásal o mé neschopnosti… zbytečnosti. Moje matka byla plně přesvědčená o své pravdě a nedala si ji nikým vymluvit. Ten její pohled mne posílal k zemi. Právě jím mne matka zavrtávala pod svou moc ještě silněji, než tomu bývalo kdysi dávno.

„Neučinila jsem žádná rozhodnutí, protože žádná nebyla třeba!“ ohradila jsem se tvrdě a opřela se o stůl, tváří v tvář mé matce.

Ani ona se nebála hledět do těch zraněných očí. V těch jejích bylo prázdno, naprosté prázdno. Byly jako zrcadlo. Viděla jsem v nich to, co jsem vidět chtěla.

„Proto jsem jej za tebe učinila já.“

Nikdy jsem nevěděla o nadpřirozených schopnostech našeho sluhy, až do toho dne, kdy přesně vycítil tu jiskru, co ve mně poskočila a měla zapálit rozlitý benzín po celé místnosti a tak zpečetit naši hádku. Než jsem stačila propuknout v obrovský hysterák, pevně mě chytil za zápěstí a včas vyvedl z pracovny…

Tak si tu trochu benzínu, sirek, jisker a litry slz vytrpěl on sám.

♣♣♣

Bylo to přesně to odpoledne, které většina žen, žijících v Seattlu, milovala.

Dlouhé odpoledne, kdy se ženy sešly na vínečku, sýru a kupě drahých cigaret nebo doutníků. A pak, zahaleny v cigaretovém dýmu, oslněny vínem, debatovaly nad jediným tématem, co se v této zkažené společnosti uchytilo a kdy uchytí.

Sex a bohatství – nic víc, nic míň.

S oblibou jsem tomu meetingu říkala kurník. Jone Parkerová, Jessica Nixonová, Natasha Buttonová a samozřejmě nesměla chybět ani přední zastánkyně přímení Swan, Renée. Po chvíli snažení se o pochopení hlavní příčiny jejich debaty jsem měla pocit, že slyším jenom krátké kvokání v nepravidelných intervalech.

A tahle úterní tradice doprovázela i dnešní, jinak velice nabitý, program mé matky, kterou jsem od včerejší noci neviděla. Ale když jsem si zpětně vybavila tu tvrdou masku se rty, co jednotlivě odsekávaly slova - musíš, zachránit, firma, dcera, dědictví, peníze, manželská smlouva, bulvár… - připadalo mi, jakoby tu se mnou byla stále. Protože mě plnila stále stejná zlost a nenávist.

Ještě v ten večer jsem si byla naprosto jistá tím, že tomu problému dokážu bez problému utéct, že přeci jenom existuje nějaké řešení, které nás od toho všeho dokáže oddělit.

Ráno jsem se probudila s naprosto opačným tušením do téměř prázdného domu. Proto Renée zjevně odešla beze mě. Měla jsem čtyřiadvacet hodin na to, abych se smířila se svým osudem.

Mohla jsem stále bojovat nebo se pokusit alespoň zachránit náš celý život – naši firmu.

A pokud se někdy žena z první společenské vrstvy ocitne v potížích, je tu jeden muž, jež je pro ni vždy spásou. Žán Pierce.

„Mohu pro vás něco zařídit, slečno?“ Díval se na mě s tak zvláštním pohledem, až mne donutil uvažovat, jak moc je na mně dnešní absence spánku poznat.

„Odstřelovače?“ Žán pouze suše zakroutil hlavou.

„Nepřipadá v úvahu, prvně aktuality!“ poručil a hodil mi na rozestlanou postel – ze které jsem od rána odmítala vylézt – tučný balík snad všech deníků, novin a časopisů…

„Jak dlouho trvá sehnat všechno tohle šílenství?“ Vlastně mi to připadalo celkem vtipné, že se Žán angažuje i v takových maličkostech. Vtipné to bylo po dobu, co jsem zápasila s obalem. Vtipné to bylo i po dobu, co jsem jednotlivé plátky sypala na postel… A tady veškerý humor končil.

Jakmile jsem zahlédla titulní stranu časopisu Vogue, Žán breptnul něco o zbrojním pase a jeho maličkosti a tiše jako myš odcházel z pokoje.

Naše fotografie – totiž mé a ty jeho – byly ve všech těch nesmyslech spojeny s texty, co ohlašovaly jenom jediné. Svatba je aktuální, firmy jsou opět v hlavním kurzu…

A já si, jen díky těmhle zdlouhavým zbytečným článkům, uvědomila, co po nmě Renée žádá. A také jsem pochopila, že teď, ačkoli bych se sebevíc snažila, už nemůžu nalézt cestu zpět.

Věděl o tom celý svět, a jak bych po odřeknutí, zničení matčiny firmy, mé rodiny, a potupy - mohla žít?

A tak na mou hlavu toho dopoledne padlo břemeno mnohem těžší, než může nenajezený žaludek zvládnout.

A jelikož jsem, jako správná Američanka, měla ráda nezdravé hned zkraje dne, nebylo pro Žána žádné překvapení připravit mi snídani o třech chodech z čínské restaurace.

Stále jsem ležela v posteli a nedokázala skrýt smutek, který se v nějakých nedopatřených a nepohlídaných chvílích projevil i slzami. Proto Žán pustil plazmovku naproti posteli, aby mne zbavil předtuch a katastrofických scénářů a představ o mém budoucím muži.

Zrovna, když jsem si do úst čínskými hůlkami cpala nezměřitelně dlouhé nudle, mihla se na ekonomickém kanálu zpráva, v níž jasně figuroval i Cullen, a tak Žán rychle zastavil svůj přepínací maraton a zesílil zvuk. Pak si sedl vedle mě na postel, a zatímco se já dávila nudlemi, on toho mladého úspěšného muže pozoroval v televizi.

„Hm, vysoký,“ zabručel s respektem a dál hltal každé slovo blonďaté reportérky.

„A zuby má svoje! To je dobré znamení.“ Vytřeštila jsem na Žána oči. Ten se ohradil výmluvou, že jiné bohaté dcery si berou i Protézáky.

„Ale ty vlasy…,“ zabručel nespokojeně Žán, a já sledovala rychlý třes jeho prstů, jakoby chtěl ty rozcuchané, neupravené měděné kadeře sám upravit.

„Ty by měl shodit,“ konstatoval suše a nečekaně vypnul televizi. Takže se ztratil můj zájem a můj nastávající se vypařil z naleštěné obrazovky.

Zhluboka jsem vydechla a plácla sebou zpět do polštářů. Žán se nepatrně ošil a po očku sledoval, v jakém psychickém rozpoložení se nacházím, což značilo jediné – bylo tu ještě něco, co měl v rukávu.

„Tak to vybalte,“ vydechla jsem, připravená na to nejhorší.

„Je tu ještě něco od vaší matky,“ zahučel Žán, načeš se místností rozlinulo pronikavé zapípání záznamníku a následovalo nepřiměřeně dlouhé ticho. Pak se ozval hlas Renée. Vážný a tichý. Jakoby ani nemluvila ke své dceři.

Isabello… Další dlouhá pomlka. Máš na to celý den. A já ani nevím… Nevím, proč si myslím, že mě nakonec pochopíš. Doufám, že se zachováš jako ta mladá slečna, kterou jsem dobře vychovala.

Věř mi, přetrpět jenom do svatby. A pak už si budeš žít svůj život. Zapřemýšlej o tom. Znovu a znovu.

Doufám, že nepotopíš vše, co jsem těch dvacet let budovala. Mysli hlavou, Bello.

Večer se setkáme.

A tak jsme se skutečně setkaly. Tentokrát ona rozevřela náruč jako první a já do ní bez zábran, s vděčností, vletěla. Proseděly jsme celý večer na gauči, já stále v jejím objetí.

Já plakala a Renée utírala slzy. Tentokrát jí spadla ta strašná maska, truchlila společně se mnou.

Pomohla mi připravit se na nový život s myšlenkou, že toho proklatého Cullena po svatbě už nemusím - kromě společenských akcí, banketů a rozhovorů - vidět. Každý budeme žít to svoje…

Ta myšlenka se dala snést, s tou jsem i usínala. Ne jako Isabella Swanová, jako Isabella - nikdo.

♣♣♣

Když už uvěříte v naději nebo něco, co by se k naději dalo přirovnat, a víte, že byste konečně mohli překročit tu strašnou bariéru všech problémů, najde se pokaždé něco, co vám strašně rádo tenhle pocit vezme a celý život opět s velkou pompou rozhází.

A nemusí to být nic převratného. Může to být něco, co se stalo v posledních dnech vaší součástí.

V mém případě to dokázal další článek.

Podle blízkého přítele Isabelly Swanové je svatba naprosto neodkladnou záležitostí.

Další tajné zdroje uvádí, že pan Cullen měl milostný poměr s dědičkou Black Line, nezletilou Isabellou Swanovou, již od minulého roku.

Je Isabella Swanová skutečně těhotná? Je otcem ředitel společnosti Mclaren, Edward Cullen?

Už několik dní se to vše točilo kolem jedné jediné věci… Jak na to asi mohl reagovat on? Cítil se stejně jako já?

Nenávidí mě… Chce si mne vzít jenom pro zisk jeho firmy?

„Dnes máš důležitý den, Isabello,“ promluvila matka u snídaně a poručila si donést krabičku cigaret. Byla nervózní.

„Co? Chystáš se mě předhodit lvům?“ Ukázala jsem na další svazek novin pod mýma rukama.

„Chce tě vidět,“ hlesla sotva slyšitelně Renée a lokla si z šálku hořké kávy.

„Psychiatr? Terapeut? Jacob?“ Od rána jsem se zabývala otázkou, co pro mě bude největší výzvou v dalších dnech. Teď jsem měla odpověď nadosah a já nedokázala ani uzavřít obyčejnou sázku.

„Cullen.“ V kuchyni cosi těžkého plechového dopadlo na zem a hned za tím vyletěl do vzduchu i hotový soubor nadávek.

Já seděla na židli bez dechu. Bez tepu. A když jsem si v mysli zpětně vybavila ty desítky a desítky jeho fotografií... Jeho statné postavy, jeho uhrančivého pohledu… Když jsem si vybavila naprosto celého mého budoucího muže…

A pak moje srdce uhánělo jako splašené.

„Žáne, připravte pohoštění pro dnešní návštěvu,“ zavolala Renée do kuchyně a pak nebezpečně těkla pohledem ke mně. „Je dost možné, že tě dnes požádá o ruku.“ A srdce znovu vynechalo… a znovu se rozutíkalo. Břichabol na sebe nenechal dlouho čekat.

„Jistě, madam. Zvolím vhodný pokrm pro tuto situaci,“ usmál se Žán a pak na mě povzbudivě mrkl.

„Kyselé jednohubky,“ prohlásil nakonec.

Shrnutí

Další

Pozn.aut.: A tímto veškeré plačky končí. Bella bude muset být silná. Příští kapitola ponese značku Edward Cullen.

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prodaná 2: