Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proč zrovna já? - 8. díl

15.01.2010 (11:45) • Ladynka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1373×

8. kapitola

Bellin pohled

Probudila jsem se zase v té posteli, ale s tím rozdílem, že jsem na sobě neměla pyžamo, ale rifle a tričko, co jsem si oblíkala po koupeli. Takže Alice tady ještě asi nebyla. V tom případě mě tady dal nejspíš Emmett. Rozhlédla jsem se okolo sebe, dopis už na posteli nebyl. Asi si ho už Emmett čte, a jestli už dorazili ostatní, tak i oni. To, že jsem omdlela nic nemění na tom, že odejdu. Nechtěla jsem ať jsou u toho, jak odcházím. Alice mě bude určitě prosit ať zůstanu, a já se bojím, že jejím prosbám podlehnu. Musím být silná! Zvedla jsem se z postele a podívala se z okna. Netušila jsem kolik je hodin, slunce jako vždy vidět nebylo, protože tady v tomhle městečku vyleze jen zřídkakdy. Ale mě už nesejde na tom, kolik je hodin, chci pryč. Kdybych nebyla taková srábora, tak ukončím svůj život a už se netrápím, tím peklem, kterým jsem prošla. Bohužel nejsem jako někdo, kdo skočí z paneláku, podřeže si žíly nebo třeba skočí pod vlak. Vykročila jsem ke dveřím, co nejpotiššeji to šlo jsem je otevřela. Opatrně jsem koukla na chodbu, nikde nikdo, můžu jít dál. Přecházela jsem ji a uslyšela z obýváku tiché hlasy. Už byli všichni doma. Zastavila jsem. Za nedlouho hlasy utichly. Znervózněla jsem, slyšeli mě? Musím jít! Teď nebo nikdy, už je pozdě couvnout a jít zpátky do pokoje. Znovu jsem se nejistě rozešla ke schodům, scházela jsem je. Měla jsem pravdu jsou už doma. Kdo ví, kde byli. Třeba byli opravdu u mě doma za otcem. Všichni na mě upřeli zrak a tiše čekali co se bude dít. Emmett držel v ruce můj dopis. Stihli si ho všichni přečíst? Sešla jsem schody dolů. Alice se mi vrhla kolem krku a tiše vzlykala.

,,Prosím neodcházej Bello.“ Prosila mně. V očích jse ucítila slzy. Dokážu od nich odejít? Od těch, kteří mi zachránili život a tak pěkně se o mně postarali? Po několika dlouhých sekundách jsem se odtáhla od Alice a podívala se jí do očí. Ty její byly tak smutné a prosící. Cítila jsem, jak na mně upírá zrak celá rodina. Věnovala jsem jim krátký pohled do očí a pomalu se odebírala k hlavním dvěřím. Alice zůstala stát  jako opařená. Když jsem šahala na kliku, třásly se mi ruce.

,,Prosím, zůstaň tady s námi.“ Slyšela jsem nějaký ženský hlas. Nejspíš od Rose nebo Esmé. Zatím jsem slyšela mluvit jenom Alice a Carlisla. Neposlechla jsem a otevřela jsem dveře. Venku byl menší vánek a trochu zima, ale mě to neodradilo. Odešla jsem. Rozešla jsem se rychejším krokem po štěrkové cestě, vedoucí pryč od domu a směrem do lesa. Kráčela jsem a plakala. Měla jsem na sebe zlost, že mě to tak dostalo. Vždyť jsem je vůbec neznala, tak proč? Bylo mi líto, že už je nejspíš neuvidím. Vzpomínala jsem na svůj sen o Edwardovi. Nejradši bych se vrátila a skočila mu do náruče. Jenomže on mě určitě nevidí, tak jako já jeho. Já vlastně o něm nic nevím, jenom jak se jmenuje. Chudák Alice, bylo jí to tak líto, že odcházím. Slzy se ze mě řinuly a mě se rozmazávala cesta pod nohama. Bylo mi tak hrozně. Najednou jsem za sebou slyšela kroky, kroky, jak někdo běží.

,,Bello!“ Zavolal na mně ten nejsametovější a nejsladší hlas, co jsem kdy slyšela. Rychle jsem se otočila za tím hlasem. Nemohla jsem uvěřit tomu, co vídím. Byl to Edward. Mohl by to být kdokoli z rodiny, ale přišel za mnou Edward. Náhle mě polila vlna štěstí. Teď jsem nebrečela slzy smutku, ale slzy štěstí. Edward se na mě díval bolestným pohledem. Chvíli nic neříkal a jen tak jsme se na sebe dívali. Možná čekal, že něco řeknu. Po tom dopise by jim mohlo dojít, že nejsem němá.

,,Prosím, neodcházej od nás, já nevím co hrozného, se ti stalo, ale s náma to překonáš my ti pomůžeme se zase vzchopit.“ Znovu promluvil. Jeho hlas mi doslova bral dech. Chtěla jsem něco říct, ale nemohla jsem ze sebe nic vydat, z toho jak jsem byla Edwardem udivena. Podíval se na mě prosebným pohledem. Tomu pohledu se nedalo odolat.

,,Bello, prosím.“ Opět mě tak krásně poprosil. Už jsem to nevydržela a vrhla se mu kolem krku a silně ho objala. Zůstal stát jako socha a ani se nehnul. Nejspíš nechápal, co to dělám. Jeho vůně byla stejně neodolatelná, jako jeho hlas. Po chvíli jsem se od něj odtáhla. Podíval se na mě tázavým pohledem.

,,Kde by jsi chtěla jít? Bello, v lese to není pro tebe bezpečné.“ Mluvil ke mně starostlivým hlasem.

,,Řekneš mi, co se ti stalo?“ Zeptal se mně. Vzlykla jsem a pořádně se nadechla.

,,A řekneš mi, proč Emmett skočil po té srně v lese? A jak se dostal, tak rychle pryč?“ Konečně jsem ze sebe něco vydala, sama jsem byla překvapena, že jsem to dokázala. Edwardovi naskočil na tváři šťastný úsměv.

,,Tobě řeknu cokoliv.“ A tentokrát objal on mně. V jeho náruči jsem se cítila tak bezpečně, že jsem tomu až nemohla uvěřit. Není to jen sen? Zase ten krásný sen, ze kterého se probudím? Ne tohle je realita, skvělá realita. Byla jsem po dlouhé době šťastná. Plakala jsem a Edward mě tisknul k sobě, aby mě utišil. Podívala jsem se směrem k domu. Celá rodina se na nás dívala skrz okna. Teď mi bylo trapně a cítila jsem, jak se mi do tváří dere teplo, červenala jsem se. Jen nerada jsem se odtáhla z Edwardovy náruče.

,,Půjdeme?“ Zeptal se mně. Nechtěla jsem ať vidí, jak se červenám. Ale všiml si toho a nahodil milý úsměv. Nic jsem neodpovídala. Na nic nečekal, sebral mě a nesl domů. Teď mi bylo trapně ještě více.

,,No tak pusť mě, můžu jít po svých,“ řekla jsem mu. Byla jsem teď tak blízko jeho tváře a cítila jeho dech. Nic mi na to neřekl a nesl mně dál. Díval se mi do očí. Byl tak nádherný, tak dokonalý. Vypadal jako anděl, a ne jako obyčejný člověk. Když jsem byla v jeho blízkosti, zapomněla jsem na své starosti a myslela jen na jeho dokonalost. Došli jsme dovnitř do domu a on mě konečně položil. Stála jsem a všichni si mě prohlíželi.

,,Jsem moc ráda, že sis to rozmyslela,“ řekla Esmé a objala mně. Měla tak milující pohled.

,,Vítej do rodiny,“ usmál se na mě Carlisle. Do rodiny, myslím, že tohle řekl s nadsázkou. Ještě jsem se ani nerozhodla, co bude dál. Ale odsuď se mi rozhodně nechce. Je to tady moc hezké a navíc je tady Edward.

,,Ahoj, představím, se ti officiálně. Jsem Rosali.“ Rose mi podala ruku a taky se mile usmála. Podívala  jsem se na Emmetta, tentokrát jsem se snažila udržet svoje emoce. Krátce mi zamával na pozdrav.

,,Ahoj,“ řekl Jasper a kývnul hlavou na pozdrav.

,,Ahojte všichni!“ Pozdravila jsem je. To bylo poprvé, co mě slyšeli mluvit. Všem se moc ulevilo, že nejsem němá. Jen co jsem to dořekla, Alice se mi znovu vrhla kolem krku, ale už to nebylo tak smutné objetí jako při mém pokusu odejít. Bylo to silnější objetí, dlouhé a šťastnější objetí.

,,Alice, já vím, že jsi šťastná, ale z takovou tady dlouho nebudu, protože mě rozmačkáš.“ Vydala jsem ze sebe. Všichni se dali do smíchu. Bylo mi mezi němi tak dobře. Jako kdyby to byla opravdová rodina.

,,Promiň,“ Omluvila se Alice s širokým úsměvem na tváři. Po tomto krátkém přivítání jsem opět promluvila k Edwardovi.

,,Tak řekneš mi, jak to bylo s tím Emmettem?“ Zeptala jsem se. Všichni se podívali udiveně na Edwarda a pak i na mně. Že by o tom nevěděli?

,,Říkal jsem, že ti tobě řeknu cokoliv a své slovo dodržím.“ Mrknul na mě jedním okem. Pohled jsem přemístila z Edwarda na Emmetta. Tvářil se tak provinile. V tomhle milém prostředí, můj panický strach z něho strach z něho přešel. Věnovala jsem mu úsměv, hned se začal tvářit o něco lépe. Byla jsem hrozně zvědavá, co mi Edward poví.

,,Ale nejdřív ti uvařím šálek teplého čaje. Co ty na to?“ Zeptal se a já souhlasila. Bylo to od něj velmi pozorné. Za pět minut mi donesl čaj.

,,Máš ráda med?“ Otázal se mně.

,,Jo, mám.“ Odpověděla jsem. Potom jsme si všichni sedli na velkou pohovku. Vedle mě po pravici seděl Edward, po mé levici se usadila Alice. Vedle Edwarda Esmé a vedle Esmé Carlisle. Vedle Alice si sedl samozřejmě Jasper, vedle něj potom Emmett a  Rosali si sedla na jeho klín. Vypadali tak sťastně a zamilovaně, úplně jsem jim záviděla…

Autor: Ladynka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proč zrovna já? - 8. díl: