Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proč zrovna já? - 6. díl

13.01.2010 (17:00) • Ladynka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1489×

6. kapitola

Bellin pohled

,,Ahoj neruším?“ Zeptala se mně, ale já jsem neodpověděla. Chtěla jsem být sama a Alice mi to nijak neusnadňovala.

,,Jak ti chutnalo jídlo, které jsme ti uvařili?“ Podívala jsem se na ní a pak jsem stočila svůj pohled k oknu. Všude kolem byly lesy, neviděla jsem žádný jiný dům ani nic podobného. Alice čekala až odpovím, já jsem neodpověděla.

,,Já vím jsi asi zmatená, že ses najednou octla tady u nás, ale my jsme tě nemohli nechat jen tak ležet v lese, když jsme tě viděli. Jestli tady nechceš být můžeš klidně odejít, my tě tady držet nemůžeme. Ale můžeš taky zůstat, jestli nemáš kam jít. Nikdo z nás neví, proč si byla v tom lese, jestli jsi zabloudila  nebo ti někdo ublížil a ty si od něj utekla. Bylo by pro nás jednodušší, kdybys nám něco řekla, nebo třeba napsala jestli jsi němá.“ Alice dokončila svou řeč. Hm tak oni si myslí, že jsem němá. Já jsem jí na to nic neodpověděla. Dívala jsem se z okna a přemýšlela. Kam bych šla? Ale tady zůstat taky nemůžu, nebudu je otravovat, jsem k nim cizí člověk, vůbec je neznám a oni neznají mě.

,,Můžu se alespoň kouknout do tvého batůžku?“ Zeptala se mě po chvilce. Chvíli jsem se ještě zírala z okna a pak jsem se otočila na Alice. Sotva znatelně jsem kývla na odpověď. Její tvář byla smutná a velmi bolestná. Nejenže jsem trápila sebe, ale taky lidi v tomhle okolí. Alice začala otevírat můj batoh. Našla tam některé mé věci a úplně vespod batohu, byly moje doklady. Kompletně si je přečetla a dala vše zpátky.

,,Takže Isabell  jestli něco budeš chtít přijď klidně za námi dolů. My za chvíli jedeme pryč, klidně si můžeš vzít něco k jídlu nebo si zapnout televizi. Moc bych byla ráda, kdybychom se vrátili a ty bys tady byla.“ Už to nevydržela a objala mně. Přesně tohle mi chybělo, pevné a laskyplné objetí. O něco se mi ulevilo. V očích jsem měla dokonce slzy. Alice sebrala talíř s nedojezeným jídlem a odešla z pokoje. Vrtalo mi hlavou, kam asi mohli jít. Sakra! V tom mě napadlo, že si Alice přečetla mou adresu, ví, kde bydlím třeba tam jeli, aby něco o mě zjistili. Jsem to ale blbá, že jsem jí to dovolila. Ach né jestli je otec uvidí a oni mu řeknou, kde jsem tak si pro mě přijede. Já s ním nechci žít. Je to vrah! To půjdu radši do děckého domova, nebo budu na ulici.

Alicin pohled

Odešla jsem z Bellina pokoje a všichni mě čekali v obýváku a byli napjatí, jestli se mnou ta dívka mluvila. Sešla jsem schody, položila talíř na stůl a začala potichu mluvit.

,,Ta dívka mi nic neřekla, je na tom pořád stejně.“ Řekla jsem smutně, Esmé to hodně moc mrzelo, vypadala, že pláče, bohužel upíři nebrečí, takže ona spíš vydávala tiché vzlyky a tvářila se velmi zkroušeně. Ostatní na tom nebyli lépe, byli z toho taky hodně smutní.

,,Ale dovolila se mi podívat do batůžku, měla tam pár věcí na oblečení a doklady. Jmenuje se Isabella Swanová a bydlí tady ve Forks na opačné straně města. A je jí 17 let.“ Oznámila jsem ostatním. Edward ke mně vzhlédl, nejspíš byl rád, že ví alespoň její jméno a věk. Bylo ticho a všichni přemýšleli, proč asi utekla do lesa a co se jí mohlo stát. A taky proč nemluví. V batůžku měla věci, takže měla v plánu někam utéct a asi jí nenapadlo nic lepšího, než jít do lesa. Já jsem věděla její přesnou adresu. Jestli Bella nebude komunikovat, budeme muset obhlídnout její byt, s kým žije a třeba se nějak spojit s její matkou nebo otcem. Ta dívka vypadá tak na psychiatrii. Pomyslela jsem si. Alespoň, že něco snědla, já věřím, že se časem vzchopí, jen musíme být trpěliví a chápat ji. Potřebuje lásku a porozumnění. Vzpomněla jsem si, že jsem Belle řekla, že jdeme pryč. Bylo třeba jít zase na lov.

,,Měli bychom jít na lov, je to teď více zapotřebí, když máme v domě člověka.“ Řekla jsem po dlouhé chvíle ticha. Nikdo nic nenamítal, protože jsem měla pravdu.

,,Máš pravdu Alice, půjdeme.“ Přitakal Carlisle. Všichni jsme se začali odebírat, ale Emmett zůstal sedět na pohovce. Edward se na něj nechápavě podíval. Rose se na něho dívala prosebným pohledem, nejspíš věděla, že už byl na lovu ráno a teď nechce jít.

,,Já nejdu byl jsem ráno, a někdo musí tu dívku aspoň trochu ohlídat. Budu se dívat tady na televizi a nebo se zavřu do pokoje.“ Měl vlastně pravdu, Bella by tu sama neměla zůstat. Jen jsem doufala, že od nás neodejde, a kdyby to měla v plánu, tak jí to třeba Emmett rozmluví.

,,Dobře Emme my se budeme spěchat.“ Řekl Carlisle, Rose dala Emmettovi pusu a my jsme se všichni odebrali k autům. Já jsem jela s Jasperem a Rosalií. Carlisle jel s Esmé a Edwardem.

Bellin pohled

Slyšela jsem, jak odjíždějí auta po štěrkové cestě. Rozhodla jsem se, že je opustím, nebudu je tady otravovat svou deptavou náladou. Nevěděla jsem zatím kam půjdu. Začala jsem hledat po pokoji nějakou tužku a papír, chystala jsem se jim napsat omluvný dopis a poděkovat jim za její péči. Když jsem psala dopis, měla jsem slzy v očích, ani nevím proč mě to rozplakalo. Lehla jsem si na postel a plakala. Po nějaké chvíli jsem se vzchopila a dopsala ten dopis. Potom jsem si ustala postel a dopis položila na ni. Zašla jsem se do koupelny podívat do zrcadla. Zrcadlo bylo tak veliké, že jsem se v něm mohla celá vidět. Můj obličej byl smutný a strhaný, oči červené z toho, jak jsem brečela. Modřina z mého oka dostala jiný odstín a můj ret už nebyl oteklý. Opláchla jsem si obličej a učesala jsem se, potom jsem se vrátila zpět do pokoje. Chvíli jsem si ho ještě prohlížela, byl moc útulný, pak jsem si vzala můj batoh a pomalu odcházela. Naposledy jsem se ohlédla a pečlivě jsem zavřela dveře.

Poprvé jsem teď byla jinde než v pokoji a koupelně. Musím uznat, že mě celý dům úplně ohromil. Dům se tomu ani říct nedalo, byla to spíš vila, úžasně zařízená, všechno bylo tak osvětlené, bylo tam hodně oken a z nich jsem viděla hluboký les. Na stěnách byly obrazy a na zemi dřevěná podlaha, která se leskla z toho jak byla čistá. Bylo zde pár dveří, nejspíš jejich pokoje, pomyslela jsem si. Na konci dlouhé chodby byly schody dolů. Vydala jsem se k nim, scházela jsem je opatrně, jednak protože mě ještě bolela noha a jednak abych náhodou nezakopla. Před očima se mi začala rozprostírat velká místnost. Přímo naproti mně byla zapnutá plazmová televize s ohromnou úhlopříčkou. Okamžitě jsem pohlédla na pohovku před ní. Viděla jsem toho, koho jsem chtěla vidět ze všeho nejmíň. Byl tam Emmett. Ten Emmett, který zabil tu srnu v lese. Věděla jsem, že se nemám čeho bát, ale přesto jsem se bála. Jsem v celém domě sama jenom s tím lovcem! Je oproti mě tak silný, já jsem tak bezmocná. Pamatuji si, jak se mi před očima zjevil obraz toho jak Emmett napadl srnu a potom jsem už viděla jen černočernou tmu. Nohy mě přestaly poslouchat a já začala klesat k zemi. Sesunula jsem se jako hromádka z karet. Přidržovala jsem se zábradlí a snažila se vzchopit, otevřela jsem oči a Emmett teď stál těsně předemnou. Jak se ke mně mohl tak rychle aneslyšně dostat? Tep se mi zvýšil a já jsem zrychleně dýchala. Tolik jsem se ho bála. Nakonec jsem vzdala boj sama se sebou a upadla do temnoty…

Autor: Ladynka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proč zrovna já? - 6. díl: