Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proč zrovna já? - 3. díl

09.01.2010 (11:45) • Ladynka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1758×

3.kapitola

Emmettův pohled

Zanedlouho jsme dorazili na místo, kde jsem tu dívku uviděl. Museli jsme jít ještě kousek pěšky, samozřejmě lidem by to trvalo déle, ale když jsme tak rychlí, proč to nevyužít. Držel jsem Rose za ruku. Byla napjatá a možná se i trochu bála, aby jí nepokusila ta lidská vůně. Edward se tvářil lhostejně, ale já si myslím, že lhosejnost jenom předstíral, určitě byl taky zvědavý. Dorazili jsme ke křoví, kde jsem ji předtím viděl. A hned potom jsem ucítil její pach.

,,Tady pod tím křovím byla.“ Informoval jsem ostatní.

,,Už ji cítím,“ řekl Carlisle a porozhlédl se kolem. Nikde jsme ji zatím neviděli, bylo to divné. Všichni jsme stáli a rozhlíželi jsme se kolem sebe. Napadlo mě, že jestli mě pozná, že jsem to byl já, co zabil tu srnu, bude se bát a určitě před námi utíkat.

,,Tak se trochu rozdělíme, Edwarde jdi tímto směrem, Rose a Emmette běžte támhle a já půjdu tudy.“ Zavelel Carlisle. Něco mi říkalo, že ji cítím tím směrem, kde se vydal Edward. Ale přesto jsem poslechl Carlisla a šel tam, kam mi poručil.

Edwardův pohled

Tohle hledání neznámé dívky mi lezlo celkem na nervy. Nápad měli sice dobrý, že se ji ujmeme, aby tam nezůstala někde sama v lese, ale nejspíš nepomysleli na to, že lidé o naši existenci nesmí vědět. A jak jí vysvětlíme, že tu jen tak v lese při měsíčku kolem ní procházíme? Určitě jí to bude divné, hlavně potom, co viděla lovit Emmetta. A jestli ho pozná, že to byl on, tak nevěřím, že s náma půjde někam dobrovolně. V hlavě mi kolovaly myšlenky, proč je tady v lese a co se jí mohlo stát. Od severu zafoukal vítr a já jsem ucítil silnou vůni. Byla tak vábivá a tak sladká. Moc se mi líbila. Šel jsem za tou vůní. Musek jsem jít pomalu, kdyby mě zahlédla jak běhám rychlostí šípu, tak by se vylekala. Po pár minutách jsem ji spatřil. Ležela na zemi. Měla dlouhé vlnité vlasy a bílou pleť. Vedle ní ležel její batoh. A kus od ní jsem zahlédl mrtvou srnu, určitě tu Emmettovu. Nejspíš se za ní byla podívat a při tom obrazu omdlela. Svou vůní mě úplně ohromila. Chvíli jsem stál a nevěděl co mám dělat. Kdybych hlasitě zavolal nebo zapískal mohlo by jí to probudit. Myslím, že je dobré, že není při vědomí, aspoň nemůže namítat nic proti tomu, že ji bereme k nám domů. Rozběhl jsem se za ostatními, když jsem je všechny svolal, tak jsme šli zase tam, kde jsem jí našel. Carlisle jí rychle prohmatal, aby zjistil jestli nemá nic zlomeného. Podíval se na mě. Chceš ji vzít? Zeptal se mě ve svých myšlenkách. Tímhle způsobem jsme se někdy dorozumívali. Kývnul jsem mu na souhlas s očima upřenýma na ní. Vzal jsem ji co nejjemněji a nejopatrněji do náruče, byla tak křehká. Emmett vzal její batoh. Doufal jsem, že se neprobudí zrovna, když ji nesu. Naštestí se neprobrala. Když jsem jí nesl, díval jsem se jí do obličeje, měla na levém oku modřinu. Nejspíš ji někdo zbil. Chudak holka, pomyslel jsem si.

,,Ale Edíku snad ses nám nezamiloval?“ Vytrhl mě Emmett z mých úvah. A přitom se dusil smíchy. I Rose se objevil na tváři úsměv.

,,Co to povídáš to, že ji nesu a dívám se na ní přece neznamená, že jsem se zamiloval.“ Přemýšlel jsem o tom co právě Emmett řekl. To je přece blbost, ujišťoval jsem se, ale něco na ní mě přitahovalo. Uznal jsem, že je opravdu pěkná.

,,Jestli sis toho nevšiml už jsme prošli kolem auta. Nebo jí chceš nést až domů?“ Odsekl Emmett a zadržoval smích. Ano, teď jsem si všiml fakt, že jsem minul auto a šel stále dál. Začalo mi být trapně, kdybych byl člověkem určitě bych se červenal až za ušima.

,,Přemýšlel jsem o…,“ nedokončil jsem větu. Náhle mi došlo, že jí nečtu myšlenky. To bylo divné, ještě nikdy se mi to nestalo. Jak je to možné?

,,O čem?“ Zeptal se Carlisle netrpělivě.

,,Já jí nemůžu přečíst myšlenky!“ Vyhrkl jsem. A podíval se na tu dívku.

,,To je zvláštní, ale teď už pojďme musíme si pospíšit, co když se probudí.“ Řekl Carlisle a my se vydali  k autům. Položil jsem jí něžně na sedačku spolujezdce a připoutal. Carlisle se na mě podíval nechápavým pohledem a sedl si dozadu. No tohle, tak já budu sedě  vzadu.Ohlédl jsem se dozadu na Carlisla a nahodil nevinný úsměv. Emmett a Rose jeli před námi.

Za pár minut jsme dojeli k domu. Dívka se naštěstí za celou dobu neprobrala. Byla roztomilá, když spala. Moc by mě zajímalo, jak se jmenuje. Stejně jsem měl pořád hrozné obavy z toho, co jí řekneme. Alice s Esmé vylezly ze dveří a přispěchaly se podívat na tu neznámou. Alice se na tváři zjevil překvapený úsměv.

,,Páni nečekala jsem, že bude tak krásná.“ Pronesla svým jemným hláskem. Měla pravdu i já jsem uznal, že je krásná.

,,Jak se jmenuje? A proč byla v tom lese? A proč spí?“ Z Esmé se sypaly otázky jedna po druhé. Taky by mě to všechno zajímalo, ale nic o ní zatím nevíme.

,,Nevím Esmé našli jsme ji na zemi,… vedle srny, kterou Emmett ulovil, už takhle spala.“ Odpověděl jí Carlisle.

,,Divné, ale podle mého je to dobře, že spí. No tak pojďme ji uložit do postele.“ Pokynula Esmé a my jsme se rozešli do domu. Vyšel jsem schody a kráčel do pokoje, kde byla jediná postel. Položil jsem jí, ona byla jako hadrová panenka. Já ji převléknu do věcí na spaní. Sdělila mi Alice v myšlenkách. Vyšel jsem z pokoje, zavřel za sebou dveře a čekal. Emmet mi mezitím donesl její batůžek. Hotovo. Znovu jsem vešel do pokoje. Dívka byla převléknutá a Alice ji přikrývala peřinou. Položil jsem její batoh vedle postele a usedl jsem potichu na kraj. Chvíli jsem ji pozoroval, pak jsem si vzpoměl na Alici. Stála o kousek dál a taky ji sledovala. Necháme ji ať se v klidu vyspí a potom za ní přijdeme.Alice měla už teď tu neznámou dívku ráda, byla vždycky tak přátelská. Zvedl jsem se z postele a mlčky jsme odešli z pokoje… Dole v obýváku se rozjela debata ohlédně neznámé.

,,Já bych jí rozhodně neříkal, že jsme upíři. Jestli se to dozví Volturiovi tak nás potrestají a tu dívku buď zabijí nebo promění.“ Řekl Jasper. Byla to pravda, Volturiovi jsou jedna velká rodina, která už po staletí vede upíří svět, mohli by se hodně naštvat, kdybychom porušili pravidlo.

,,Já se Volturiových nebojím a klidně jí to řeknu, jsme dost silní na to, abychom se ubránili.“ Začal Jaspera překřikovat Emmett. No jo to je celý on, pořád by nejraději s někým bojoval. Ale je jako jediný z rodiny, který rád bojuje, takže pochybuju, že dá někdo na jeho nápad.

,,Bojovat s nikým rozhodně nebudeme.“ Řekl klidným hlasem Carlisle. Ten má nejradši, když se smluví mír než aby bojoval. Rozhodně nemá rád zabíjení. Stejně je na tom i Esmé.

,,A to budeme před ní hrát, že jsme lidé? Budeme muset jíst, spát a ostatní hrůzy?“ Protestovala Rose. V tomhle měla pravdu, já osobně nemám rád jídla, co jí lidi.

,,Zatím ano, uvidíme, jak se vyvine situace až se probudí. Jestli pozná, že to byl Emmett, co skočil po srně určitě jí to budeme muset říct.“ Rozhodl Carlisle. Carlisle byl něco jako vůdce smečky, náš táta a Esménin manžel. Já jsem jeho prvním synem a prvním člověkem, kterého proměnil. Pak to byla Esmé, kterou proměnil. A poté Rose a Emmett. Všichni jsme byli na pokraji smrti, když se to stalo, Carlisle by to neudělal někomu, kdo žije normální život a je zdravý.

,,No a teď nám nezbývá nic jiného než čekat, až se probudí.“ Přerušila ticho Alice a my jsme si začali hledět svého. Emmett s Rose šli do své ložnice. Carlisle do pracovny, Esmé do kuchyně a Alice s Jasperem se dívali na televizi. Já jsem stál na stejném místě a přemýšlel co budu dělat. Měl jsem v hlavě pořád jen tu neznámou dívku. Potom jsem si sedl do křesla a díval se na televizi s Alice a Jasperem…

Autor: Ladynka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proč zrovna já? - 3. díl: