Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proč zrovna já? - 17. díl

02.02.2010 (08:15) • Ladynka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1979×

17. kapitola

Emmettův pohled

Ležel jsem na zemi a svíjel se bolestí. Nechápal jsem, co jí tak rozzuřilo, vždyť to byl jenom vtípek. Asi bude nějaká přecitlivělá, pomyslel jsem si a chtěl se zvednout na nohy. Moje bolest mi to ale nedovolila a tak jsem tam ležel před Bellinými dveřmi. Skučel jsem si tam potichu a modlil se, aby to přestalo a já mohl normálně odejít. Bohužel, moje modlitby nebyly vyslyšeny a navíc se na mě přišla podívat celá rodina. Všichni vykulili oči a zírali na mě, jak kdyby viděli ducha.

,,Emmette, Emmette kdyby sis svoje blbé připomínky nechal pro sebe, tak ti nic neudělá. Jak tak pozoruju je pěkně nebezbečná.“ Vysmívala se mi Alice. Měl jsem docela velký vztek.

,,Ty jsi to věděla?“ Zeptal jsem se rozzuřeně. Kdybych mohl vstát, tak se asi neudržím a něco provedu. Všichni se smáli, ale mě do smíchu rozhodně nebylo.

,,Viděla, ale byli jsme daleko takže by ti to nepomohlo. Stejně tak jsem i viděla to, že Bella půjde otevřít Edwardovi ve spodním prádle.“ Alice to dořekla a Edward zavřčel. Já jsem nejdřív nechápal, co to Alice vykládá. Pak mi to došlo, bylo to včera, když se Edward vrátil i s palačinkama a tvářil se tak zaraženě. Začal jsem se nehorázně smát, už mi ani nevadilo, že mě pořád bolí rozkrok.

,,Vysvětlí už tady konečně někdo, co se stalo Emmettovi?“ Zeptala se se smíchem Rose. Každý se celkem pobavil, když Alice řekla to, o tom Edwardovi a Belle. Nikdo nic neříkal a mě se to rozhodně vysvětlovat nechtělo.

,,No jen se pochlub Emmette, co se stalo.“ Nabádal mě Edward. Chtěl se mi pěkně pomstít za to, že se mu směju.

,,No ehm, jak bych to řekl…“ zdráhal jsem se.

,,… prostě jsem si dělal z Belly srandu a ona se naštvala a odešla do pokoje. Chtěl jsem za ní jít a říct jí, že to byl vtip ať se nezlobí a ona otevřela a kopla mě přímo mezi nohy.“ Vydal jsem ze sebe jedním dechem. Alice se zamračila. A sakra, to znamená, že ví, že to není úplně tak pravda.

,,Emmette!“ Napomenula mě. Všichni se na ní nechápavě podívali.

,,No dobře, není to úplně tak pravda. Zaklepal jsem na dveře a ona se zeptala: ,,Kdo je?“ No a já jsem jí řekl: ,,Edward“. To jí asi poněkud vytočilo a dopadnul jsem takhle.“ Řekl jsem jim pravdu. Všichni se smáli až na Rose. Alice odešla do Belliného pokoje.

,,Chudáčku, málem mi tě vykastrovala.“ Řekla Rose a přišla ke mně. Opatrně mě vzala do náruče. Začalo mi být nehorázně trapně.

,,Rose, co to děláš. Pusť mě.“ Šeptal jsem k ní, ale ona mě ignorovala a zanesla do našeho pokoje. Položila mě na pohovku a já jsem jí byl následně vděčný za to, že už tam nemusím před nima ležet. Příště si rozmyslím, co budu před Bellou říkat a co radši ně. Vlastně jsem dostal co mi patřilo.

U Belly v pokoji…

Bellin pohled

Slyšela jsem na chodbě menší rozruch. Došlo mi, že přišla rodina domů. Tohle jsem nechtěla, aby všichni viděli, co jsem provedla Emmettovi. Co když se na mě budou zlobit? Dostala jsem trochu strach. Jen tak jsem seděla a čekala, co se bude dít. Alice přišla ke mně do pokoje. Zavřela ze sebou dveře a usmívala se. Potom si sedla ke mě na postel.

,,Teda to bych od tebe nečekala.“ Řekla po chvíli ticha. Bylo mi teď docela trapně, že jsem byla tak ostrá.

,,Mrzí mě to, ale jaksi jsem se neudržela. A taky mě rozzuřilo to, že byl u mě Edward v noci a já o tom nevěděla.“ Přiznala jsem jí.

,,Promiň, že jsem ti to neřekla, víš měla jsi noční můry a tak jsem mu řekla ať u tebe zůstane. A to s tím Emmettem, podle mého názoru si to zasloužil. Neboj se nikdo na tebe naštvaný nebude.“ Řekla a mile se usmála. Mě spadl kámen ze srdce.

,,Možná Rosali bude trochu naštvaná, protože teď Emmett nebude nějakou dobu použitelný, ale to se srovná.“ Rozesmála se a mě už bylo o něco lépe, ale pořád jsem se cítila provinile. Potom bylo zase dlouhou chvíli ticho.

,,Měli bychom si promluvit o tom plakátě v nákupním centru, Bells. Já tě nechci do ničeho nutit, ale myslím, že bys neměla utíkat před policií.“ Podívala se mi do očí a mě ztěžklo srdce. Tolik jsem se toho bála. Proč to neskončí? Proč budu mít problémy ještě s policíí?

,,Alice já nechci jít k otci.“ Rozplakala jsem se a silně jí objala.

,,Neboj já tě nedám. Nikdy nedopustím, aby ses k němu musela vrátit.“ Utěšovala mě. Tyhle slova mi hodně pomáhaly. Alice byla jako moje sestra a nejlepší kamarádka zároveň.

,,Podle Carlislova názoru tě chtějí, aby jsi proti otci svědčila.“ Jen co to dořekla jsem se do ní odtáhla. Úplně ve mně hrklo. Dokážu poslat do basy vlastního otce? Neměla jsem ho ráda, ale přece jenom je to můj otec. Došlo mi, že jsem vlastně jediný svědek. A on, kdo ví, co navykládal policii, aby nemusel sedět. Rozplakala jsem se ještě více a lehla si.

,,Bellinko, uklidni se prosím. To bude dobré.“ Chytla mě Alice za ramena a utěšovala. Po chvíli jsem se uklidnila a sedla si. Jen tak jsem zírala do prázdna a přemýšlela. Alice seděla vedle mě a držela mě za ruku. Na chodbě už bylo ticho, nejspíš všichni vyklidili prostor, když mě uslyšeli plakat. Zajímalo by mě, kde je Edward. Nejdřív však bylo třeba omluvit se Emmettovi.

,,Zajdu za Emmettem omluvit se mu. Kde vlastně je?“ Zeptala jsem se Alice.

,,No jelikož nemohl vstát, tak ho Rose zanesla do pokoje a položila na pohovku.“ Řekla a zadržovala u toho smích. Mě se tam moc nechtělo, ale cítila jsem se hodně provinile.

,,Neboj Bello, omluvu příjme, viděla jsem to,“ pronesla milým hláskem a vstala.

,,Já půjdu vařit oběd, tak až budeš chtít přijď za mnou.“ Oznámila mi a byla pryč. Jen stěží jsem se zvedla z postele, hrozně jsem se bála Rosali, že bude zuřit. Když mi Alice řekla, že Emm bude v pohodě, šlo se mi lépe. Rozhodla jsem se, že než půjdu do kuchyně za Alice, pokusím se najít Edwarda. Zavřela jsem dveře pokoje a vykročila. Náhle jsem se ale zarazila. Vždyť ani nevím, kde má Emmett s Rose pokoj. Zatím jsem jenom věděla, které dveře vedou do Aliciného pokoje a do Carlislovy pracovny. No nevadí, zkusím to vylučovací metodou. Zaklepala jsem tedy hned na první dveře, co jsem měla po ruce. Nic se neozývalo, takže nejspíš pokoj od Carlisla a Esmé, nebo od Edwarda. Zkusila jsem druhé dveře, srdce se mi rozbušilo. Ani nevím proč. Jenom, co se moje ruka odtáhla od dveří, otevřely se a v nich stál Edward. Vůbec jsem si nemohla vzpomenout, co jsem vlastně chtěla. Chtěla jsem se zeptat na Emmettův pokoj, jenže když jsem se podívala do jeho zlatavých očí, nemohla jsem se vůbec hnout. On na tom byl podobně. Sjel mě pohledem od hlavy až dolů a v očích mu zajiskřilo, teda nevím, jestli mu v nich zajiskřilo, nebo jsem si to jen namlouvala. Měl na sobě rifle a modro-bílou košili. Vypadal tak sexy, ostatně jako vzdycky. Začal se na mě dívat nechápavým pohledem. Místo aby řekl něco on, tak čekal a já se začala červenat. Tohle mi dělá snad naschvál. Usmál se na mě a já pořád zírala. Po chvíli jsem se odtrhla od jeho očí a podívala se na dveře.

,,Chtěla jsem s tebou mluvit.“ Řekla jsem tak, aby to znělo co nejvíc sebevědomě, měla jsem na něj přichystaný plán. Nevím jestli to zabralo, stále se na mě díval s určitým pobavením. Přešlápla jsem na místě. To mě nechá stát ve dveřích?

,,Tak pojď dovnitř.“ Zašeptal a já vkročila dále. Pokoj měl pěkně zařízený. Měl tam hi-fi věž, police s knihami a cedéčky a pěknou bílou pohovku. Porozhlédla jsem se a otočila se na něj. Tvářila jsem se vážně a jeho úsměv pominul.

,,Edwarde Cullene, jak jste se opovážil být u mne v pokoji, když jsem spala?“ Řekla jsem na oko naštvaně. Začal se tvářit provinile a mě se chtělo hrozně smát z toho, že mi to vyšlo, ale řekla jsem si, že ho ještě potrápím.

,,Promiň Bello, víš Alice mi řekla, že jsi měla noční múru a že u tebe mám zůstat a vypařila se. No a já jsem nemohl odolat a tak jsem zůstal.“ Řekl upřímně a stále se tvářil provinile. Mě už do smíchu moc nebylo. Slyšela jsem dobře? On nemohl odolat? Srdce se mi rozbušilo a já znovu ucítila teplo ve tvářích.

,,Hmm.“ Vydala jsem ze sebe a stále se snažila předstírat naštvanou, ale přitom jsem byla úplně zaskočena tím, co řekl. Ani nevím jak, ale objevil se blízko přede mnou, vzal můj obličej do dlaní a podíval se mi do očí.

,,Odpustíš mi to?“ Zeptal se prosebně. Já jsem to už nevydržela a usmála se.

,,Ty sis vážně myslel, že mi to vadí? Dělala jsem si z tebe srandu Edwarde. Klidně se můžeš stavit na pokec i jindy, ale jedině v případě, že nebudu spát.“ Řekla jsem a má slova mě ještě více rozesmála. A Edwardův obličej byl k nezaplacení. V jeho tváři jsem vyčetla radost a udivenost zároveň. Měla jsem sto chutí dát mu pořádnou pusu, ale styděla jsem se. Pustil můj obličej a taky se začal smát.

,,Prosím tě, řekneš mi, kde najdu Emmettův pokoj? Chtěla jsem se mu omluvit.“ Zeptala jsem se.

,,Pojď za mnou, ukážu ti ho.“ Odpověděl a odkráčeli jsme pryč z jeho pokoje…

Autor: Ladynka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proč zrovna já? - 17. díl: