Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proč zrovna já? - 11. díl

20.01.2010 (11:15) • Ladynka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1378×

11. kapitola

Bellin pohled

Po chvilce pláče jsem se konečně uklidnila. Vstala jsem z postele a šla si umýt obličej. Přemýšlela jsem nad tím, že bych měla zajít dolů za Cullenovými, aby neměli o mě strach. Stejně si pro mě Edward nebo Alice určitě dojde, jak je znám. Možná se trápí nad tím, že si myslí, že se jich bojím a proto nejdu dolů. Osušila jsem si obličej do měkkoučkého ručníku, podívala jsem se do zrcadla. Modřina byla téměř pryč a já jsem byla rozcuchaná. Otevřela jsem zrcadlovou skříňku a měla jsem na výběr ze tří hřebenů. Jeden byl kartáč, druhý se zoubky blízko u sebe a třetí se zoubky dále od sebe. Vzala jsem si ten třetí. Když jsem se pročesávala vlasy, všimla jsem si, že je tam jakási taštička. Koukla jsem do ní, byla tam černá tužka na oči, černá řasenka, různé barvy stínů na oči, dva druhy lesků na rty, make up, pudr a mnoho dalších věcí, které jsem nebyla zvyklá používat, nejspíš proto, že jsem je nepotřebovala. Na řasy jsem si nanesla řasenku a dala si světle modré stíny. Umyla jsem si zuby a na rty jsem si dala pomádu s jahodou příchutí. Vlasy jsem si nechala volně rozpuštěné na ramenech. Při tomto mém šlechtění jsem úplně zapoměla, co jsem měla předtím v plánu. Chtěla jsem zajít dolů za Cullenovými. Naposledy jsem se ještě podívala do zrcadla. Musela jsem si uznat, že mi to celkem sluší. Proč jsem se vlastně takhle připravovala? Chtěla jsem se líbit Edwardovi. Přemýšlela jsem, kde se tu vůbec ta zázračná kosmetická taštička vzala a čí byla. Když nikdo z Cullenů nespí, tak tohle asi nebyl ničí pokoj, protože v něm byla postel. Takže nejspíš to tady nachystala Alice hned s tím ručníkem, který jsem předtím potřebovala a s tím oblečením. Přešla jsem pokoj a začala otevírat dveře. Na chodbě nikdo nebyl a dole jsem slyšela hrát televizi. Na to, že jsem byla v domě upírů jsem se vůbec nebála. Právě naopak, chtěla bych vědět více o jejich životě. Jak se vlastně stali upíry a proč mají tak studenou, hladkou kůži. Středně rychlým krokem jsem si to mířila ke schodům. Ucítila jsem vůni nějakého jídla a dostala jsem z toho hlad. Scházela jsem schody a zaměřila svůj zrak na pohovku před televizí. Seděl na ní Jasper a Emmett.

,,Ahoj Bello, kdy máš v plánu zase omdlít nebo utéct?“ Ptal se mě se smíchem Emmett. Jasper se potutelně usmíval a dělal, že se dívá na televizi. Emmett se už válel smíchy na zemi. To mu jen tak nedaruju, pomyslela jsem si. Otočila jsem se na patě a mířila si to ke dveřím.

,,Klidně půjdu hned teď.“ Řekla jsem vážným hlasem. V tu chvíli stál Emmett přede mnou. Už se nesmál tvářil se, že se opravdu bojí, že odejdu.

,,Prosím Bellinko, nechoď já si dělal legraci. Edward mě zabije jestli odejdeš. Prosím néé.“ Začal Emmett tak hrozně moc prosit. Klekl si přede mně dokonce na kolena. Už jsem se neudržela a vybuchla smíchy.

,,Ty sis vážně myslel, že bych odešla a ani se s nikým nerozloučila?“ Smála jsem se z plného hrdla. Emmett se tvářil ublíženě. Tenhle vtípek mu zjevně nevyšel. Za to mně jo. Jasper se taky smál. Když to slyšela Alice a Esmé z kuchyně okamžitě přiběhly. A co uviděly? Emmett klečí přede mnou a tváří se, jako když neví, která bije. Po pár sekundách si uvědomí situaci a jedním rychlým pohybem se nenápadně přesune na pohovku vedle Jaspera. Teď už si ze mě srandu dělat nebude, když jsem mu to tak natřela.

,,Bello, uvařili jsme ti něco k jídlu, doufám, že máš hlad.“ Řekla Esmé. To jídlo tak přenádherně vonělo až se mi sbíhaly sliny.

,,Jasně, že mám,“ odpověděla jsem s milým úsměvem na tváři. A tak jsme se Esmé, Alice a já odebraly do kuchyně. Alice měla na sobě úplé džíny a žluté tričko. Esmé měla oblečené takové vínové šaty ke kolenům. Moc jim to oběma slušela. Pomyslela jsem si, co vlastně mám na sobě já. Pořád to stejné oblečení, co jsem si oblékla po koupeli.

,,Ty, Alice nevíš, kde je Edward?“ Špitla jsem k Alice. Docela mě to zajímalo, vlastně jsem neviděla ani Rose a Carlisla.

,,Neboj se on se tu co nevidět objeví,“ usmála se na mně. Esmé mi naložila na talíř nějaké pečené maso s bramborami a bohatou zeleninovou oblohou. Nemám zeleninu moc v lásce, ale tohle přetrpím, abych Esmé neurazila. A navíc zelenina má hodně vitamínů.

,,Bello, nechceš se mnou někam zajet na nákupy? Znám jeden super obchod.“ Zeptala se mně Alice během jídla. Nákupy, jasně. Nemám je zrovna v lásce, ale nějaké oblečení  by mi bylo třeba. Jenomže  nemám žádné peníze. Kapesné jsem od rodičů nedostávala. Peníze na cestovné do školy jsem si hradila sama z brigády, kterou jsem dělávala. Uklízela jsem po večerech v jedné malé restauraci. Do školy jsem jezdívala do Port Angeles. Kvůli mé časté absenci mě však vyhodili. Né že bych to flákala, ale měla jsem modřiny a tak jsem někdy do školy nešla. Měla jsem v plánu přihlásit na školu tady ve Forks, ale stejně by to dopadlo tak jako v Port Angeles. Bylo mi trapné říct Alice, že nemám peníze.

,,No víš Alice… já nemám peníze, musím si najít nějakou práci, abych si něco koupila.“ Řekla jsem a začala se vrtat v jídle, bylo mi tak trapně, že jsem se na ni ani nepodívala.

,,Zlato, o peníze se nemusíš starat. Teď žiješ s námi a my ti koupíme, co potřebuješ. Takže půjdeš se mnou?“ Chvíli jsem přemýšlela, co na to řeknu. Nejsem k nim ani rodina ani žádný rodiný přítel. Jsem k nim cizí člověk, kterého nedávno našli v lese.

,,Dobře, ale já ti to vrátím až si budu vydělávat své peníze. Tvá nabídka je velkorysá, ale já nebudu přece žít z peněz jiných lidí.“ Odpověděla jsem. Stála jsem si za tím, co jsem řekla. Předtím než bychom jely na nákupy bych ráda ještě viděla Edwarda, ale nevěděla jsem, kde vězí. Chtěla jsem mu říct o svůj příběh, abych už to měla konečně za sebou. Dojedla jsem to skvělé jídlo, poděkovala Esmé a Alice za to, že mi ho tak pěkně přichystaly a dobře uvařily, a odcházela pomalu do pokoje. Cestou jsem se ještě zastavila u hochů v obýváku.

,,Kluci, nevíte, kde je Edward?“ Zeptala jsem se jich. Emmettovi se na tváři zjevil mírný úsměv, nejpíš chtěl ze své nevymáchané huby vypusit jeden z jeho vtípků. Japser kývnul rameny, že neví.

,,Jestli chceš, půjdu ho hledat.“ Řekl pobaveně Emmett. Nejspíš si to chtěl u mě vyžehlit.

,,Nemusíš se obtěžovat.“ Odpověděla jsem mu a vydala se po schodech nahoru. Mířila jsem si to do pokoje. Otevřela jsem dveře a uvnitř mě čekalo milé překvapení. Na posteli seděl Edward, v jedné ruce držel velkou kytici červených růží a v druhé plyšového medvídka, který držel ve svých pacičkách srdíčko s nápisem LOVE. Cítila jsem, jak se mi do tváří dere teplo. Zase jsem se začala červenat. Rozhodně jsem nebyla zvyklá dostávat dárky a už vůbec ne od kluka. Zavřela jsem dveře pokoje a kráčela nejistě k Edwardovi. Růží jsem odhadla v té kytici tak třicet. Červená je barva lásky, pomyslela jsem si.

,,Ahoj, jak ses najedla?“ Zeptal se Edward milým hlasem. Sedla jsem vedle něho na postel a přitom jsme se dívali navzájem do očí.

,,Ty jsou pro tebe,“ řekl a podal mi ten puget růží. Vzala jsem je.

,,Eh děkuju, ale za co to mám? Nemám narozeniny ani svátek.“ Řekla jsem stydlivě. Srdce mi bušilo jako o závod a byla jsem v sedmém nebi. Edward se usmál.

,,To je ode mě, jako dárek na přivítanou.“ Odpověděl a podal mi i toho medvídka. Dala jsem mu letmou pusu na tvář a začala hledat po pokoji nějakou vázu, kde bych zakotvila ty nádherné růže. Nic jsem nenašla a tak jsem ucpala špuntkem umyvadlo a  napustila do něj studenou vodu. Uložila jsem růže a vrátila se zpátky do pokoje. Edward se za celou dobu ani nepohnul.

,,Nejspíš chceš slyšet ten můj příběh, co?“ Zeptala jsem se ho. Kývnul na souhlas a já jsem začala vzpomínat na můj život před tím, než jsem se objevila v téhle skvělé rodině…

Autor: Ladynka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proč zrovna já? - 11. díl: