Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proč zrovna já? - 10. díl

18.01.2010 (10:45) • Ladynka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1704×

10. kapitola

Edwardův pohled

Dlouho jsem přemýšlel, jak začnu. Kolem mě bylo hrobové ticho, dokonce ani Emmett nevtipkoval, jak to měl vždycky ve zvyku, když je ticho. Nevím, jestli řekneme Belle všechny detaily nebo jen to podstatné. Bojím se , že se hrozně vyleká a zase omdlí anebo uteče. Možné je všechno. Ale bohužel už jsem jí to slíbil, takže se z toho nevykroutím. Bella se mně chytla za ruku, asi byla trošku nervózní. Taky jsem byl hodně nedočkavý na příběh Belly.

,,Bells já nevím, čím začít… Ten příběh tě může vyděsit. Chtěl bych tě ušetřit toho všeho, ale nejde to. Jinak bys nepochopila Emmetův výpad na srnu.“ Dořekl jsem to a mě stiskla pevněji za ruku. A tak jsem se spustil do vyprávění.

,,Asi sis všimla, že naše rodina je trochu neobvyklá, že jsme jiní, rozlišní od ostatních lidí…“ Řekl jsem tuto větu a na chvíli se odmlčel. Bella se jenom nechápavě dívala, dělala, že si toho nevšimla.

,,No kromě toho, že máte takovou vilu jsem si nic neobvyklého nevšimla…Snad možná, že jste všichni bledí… A taky, že Carlisle s Esmé jsou trochu mladí rodiče, spíš by to mohli být vaši sourozenci. Ale to mi tak hrozně zvláštní nepřipadá. Bledí jste asi proto, že tady skoro vůbec nesvítí slunce.“ Promluvila Bella. Vůbec mi to neusnadňovala. Nevěděl jsem, jak jí to opatrně říci. Emmettovi bylo do smíchu, když jí slyšel. Káravě jsem se na něho podíval ať toho nechá.

,,A když jsi objímala mě nebo Alice, nevšimla sis, že jsme tak trochu ,,tvrdí“ a že v našem objetí ti nebylo teplo? Nebo když tě Alice trochu více zmáčkla, že jsi se nemohla nadechnout.“ Bella nejdřív vykulila oči a pak se tvářila, že přemýšlí.

,,Možná trochu jo.“ Odpověděla. Bella asi nebude nějak moc všímavá, když si nevšimla tohohle. Chvíli jsem ještě přemýšlel.

,,Bello my nejsme obyčejní lidé. Jsme…“ Nedořekl jsem větu. Hrozně těžko se mi to vysvětlovalo, nechtěl jsem jí to říct. Mlčel jsem. No tak to řekni, ať to máme za sebou. Slyšel jsem myšlenky Jaspera. Dořekni co jsi začal. Říkal mi v myšlenkách Carlisle.

,,Jste kdo?“ Zeptala se mě Bella, byla nedočkavá a napnutá jak struna. Tvářila se v klidu, ale co bude dělat až to ze sebe konečně vysypu? Tolik jsem se toho bál.

,,…upíři.“ Řekl jsem a hlas se mi zlomil. Bella se koukla vyděšeným pohledem. Všechny si nás prohlížela, pustila moji ruku. Už jsem se bál, že se jí něco stane. Že zase omdlí nebo dostane nějaký hysterický záchvat.

,,To nemůže být pravda. Co mi to vykládáš. Upíři neexistují.“ Začala ze sebe sypat tyto věty. Spíš přesvědovala sama sebe. Měl jsem sto chutí útect někam pryč a nemuset jí říct, že to je pravda.

,,Moc bych si přál, aby to nebyla pravda.“ Vložil se do toho Carlisle, poznal, že nemám sílu jí to říct. Tvářil se vážně. Bella se podívala zase na nás a vstala z pohovky. Házela střídavě nechápavé a vyděšené pohledy. Vypadala v tu chvíli opravdu podivně, jako by se právě zbláznila. Ani bych se tomu vlastně nedivil, je to dost hrozné říct obyčejnému smrtelníkovi, že kolem něho sedí upíři.

,,Já vím jsi asi hodně zaskočena. Všechno ti to vysvětlím.“ Tentokrát se do toho vložila Alice, když mluvila svým jemným hláskem, uklidňovalo to. Jasper asi ovládal náladu, protože si Bella zase sedla vedle mě a zírala s otevřenou pusou. Nejspíš jí uklidnil. Měl velmi zvláštní dar, když chtěl dokázal kolem sbe v místnosti vyvolat obrovskou paniku nebo naopak.

,,Jako upíři jsme nesmrtelní. Náš věk se nám zastaví v den proměny, pak už nestárneme. Nejíme lidské jídlo a nespíme. Nepotřebujeme dýchat a ani jiné lidské potřeby.“ Alice se dala do vysvětlování a já jsem sledoval reakci Belly. Ona byla úplně vykolejená, dívala se někam do prázdna a vůbec se nehýbala. Vypadala jako první den, kdy jsme se jí byli představit po jejím probuzení.

,,Asi tě bude zajímat, čím se živíme…“ Odmlčela se na chvíli, Bella nic neříkala. Bál jsem se, že zase nebude mluvit jako předtím. Alice se pomalu dostávala k případu Emmetta v lese.

,,Upíři se živí lidskou krví. Ale naše rodina je vegetariánská, živí se krví zvířat. Nechceme být zabijáci a vrazi, nechceme zabíjet nevinné lidi a brát jim rodiny. Je to pro nás těžké odolávat, ale za ta léta jsme si zvykli a naučili se. Chceme žít jako normální lidé, chodit do školy a do práce. Kvůli toho se taky často stěhujeme, lidem by přišlo divné, že nestárneme a že jsme pořád stejní.“ Alice dokončila svůj výklad a my jsme čekali, jak na to zareaguje Bella. Všechny si nás detailně prohlédla. Potom vstala a šla rychlým krokem do pokoje, kde spala. Nešel jsem za ní, potřebuje o tom přemýšlet a já jí dám na to čas. Carlisle i ostatní se tvářili ustaraně a zklamaně. Ze všeho nejradši  bych všechno kolem sebe porozbíjel na maliké kousky. Nejradši bych do něčeho pořádně kopl.

,,Já myslím, že to zvládla celkem v pohodě. Zatím se nerozbrečela ani neutekla a ani neomdlela.“ Řekla Esmé. Emmett se zasmál. Nechápu, jak mu tohle může přijít směšné. On má asi radost, že už to Bella konečně ví a že už kvůli něho neomdlívá. Ale může se zachovat mnohem hůře než jenom omdlet. Kdo ví co jí teď lítá hlavou…

Bellin pohled

Seděli jsme všichni na té pohovce a já si usrkávala horký čaj, trochu mi bylo divné, že nikdo jiný si čaj nedal. Nechala jsem to plavat. Dlouho nikdo nic nemluvil a já jsem byla hrozně napjatá, co mi řeknou. Nechala jsem čaj na stole a chytla se Edwarda za ruku. Možná trochu odvážné gesto, teď bude vědět, že se mi líbí. Doufala jsem, že se nebudu červenat jako předtím.

,,Bells já nevím, čím začít… Ten příběh tě může vyděsit. Chtěl bych tě ušetřit toho všeho, ale nejde to. Jinak bys nepochopila Emmetův výpad na srnu.“ Konečně promluvil. Nevěděla jsem, co si mám myslet, proč bych se měla vyděsit? Čeho všeho mě chce ušetřit? Začala jsem být ještě více napjatá a stiskla jsem pevněji Edwardovi ruku.

,,Asi sis všimla, že naše rodina je trochu neobvyklá, že jsme jiní, rozlišní od ostatních lidí…“ Edward to dořekl a tvářil se sklíčeně. Mě ani nepřišli nějací odlišní, možná trochu jo, ale nic hrozného to nebylo. Dívala jsem se na něj nechápavě.

,,No kromě toho, že máte takovou vilu jsem si nic neobvyklého nevšimla…Snad možná, že jste všichni bledí… A taky, že Carlisle s Esmé jsou trochu mladí rodiče, spíš by to mohli být vaši sourozenci. Ale to mi tak hrozně zvláštní nepřipadá. Bledí jste asi proto, že tady skoro vůbec nesvítí slunce.“  Promluvila jsem k Edwardovi. Vůbec jsem nechápala k čemu pořád směřuje.

,,A když jsi objímala mě nebo Alice, nevšimla sis, že jsme tak trochu ,,tvrdí“ a že v našem objetí ti nebylo teplo? Nebo když tě Alice trochu více zmáčkla, že jsi se nemohla nadechnout.“  Vykulila jsem oči. Cože tvrdí? Ikdyž možná trošku to bylo jiné objetí, ale sama to nemůžu s nikým porovnat, protože mě už dlouho nikdo takhle neobejmul.

,,Možná trochu jo.“  Řekla jsem to a následovalo ticho. O čem to proboha mluví? Když jsem tak držela Edwarda za ruku, začala jsem přemýšlet, že opravdu má tu ruku studenou a trochu tvrdou, a taky hladkou. Myslela jsem si, že mu je zima, tak proto jí má studenou.

,,Bello my nejsme obyčejní lidé. Jsme…“  Edward tuhle větu nedořekl. Kdo jsou? A proč se tváří tak bolestně? Byla jsem více napjatá a čekala až zase promluví.

,,Jste kdo?“ Zeptala jsem se po chvíli ticha. Edward ztuhnul a mě začala docházet trpělivost.

,,…upíři.“  Řekl a hlas se mu zlomil. Když tohle řekl, tak ve mě hrklo. Na všechny jsem se dívala, hledala jsem nějaké známky, které by dokázaly, že to není pravda. Ale kdepak všichni se tvářili vážně a zkroušeně. Pustila jsem Edwardovu ruku. Kdysi dávno mi má babička, která už teď nežije říkala, o upírech. Upíři u jejího vyprávění byli jiní. Říkala mi o nich, že každý, kdo potká upíra to nepřežije, že zabijí člověka pro jejich ukrutnou žízeň. A taky, že přes den spí v rakvi, na slunci se spálí a jiné pověry. A Cullenovi mě nezabili a ani přes den nespí.

,,To nemůže být pravda. Co mi to vykládáš. Upíři neexistují.“  Rychle a zmateně jsem sypala ze sebe tyhle věty. Chtěla jsem, aby to byla lež. Aby si to vymyslel.

,,Moc bych si přál, aby to nebyla pravda.“ Vložil se do toho Carlisle, když Edward už více nemohl promluvit. Vstala jsem z pohovky. Nechápavě a nevěřícně jsem na ně hleděla, musela jsem vypadat, jako kdyby mi ulítly včely. Nevěděla jsem, co mám dělat.

,,Já vím jsi asi hodně zaskočena. Všechno ti to vysvětlím.“ Tentokrát promluvila Alice. Něco mě nechávalo stále klidnou, nevím jak, ale sedla jse si zpátky na pohovku vedle Edwarda.

,,Jako upíři jsme nesmrtelní. Náš věk se nám zastaví v den proměny, pak už nestárneme. Nejíme lidské jídlo a nespíme. Nepotřebujeme dýchat a ani jiné lidské potřeby.“  Mluvila ke mně Alice a já se dostala do jakéhosik tranzu. Zírala jsem do prázdna a pozorně poslouchala.

,,Asi tě bude zajímat, čím se živíme…“ Začala Alice tuto větu, ale nedokončila jí. Já jsem nic neříkala. Bylo chvíli ticho, já jsem se pořád dívala na to jedno místo.

,,Upíři se živí lidskou krví. Ale naše rodina je vegetariánská, živí se krví zvířat. Nechceme být zabijáci a vrazi, nechceme zabíjet nevinné lidi a brát jim rodiny. Je to pro nás těžké odolávat, ale za ta léta jsme si zvykli a naučili se. Chceme žít jako normální lidé, chodit do školy a do práce. Kvůli toho se taky často stěhujeme, lidem by přišlo divné, že nestárneme a že jsme pořád stejní.“ Vysvětlovala mi Alice. Po chvíli ticha jsem uznala, že je řada na mě, abych něco řekla. Já jsem však byla úplně zaskočena a vyděšena. Nikdy jsem těm pověrám od mé babičky nevěřila. A teď jsem v domě plném upírů. Na všechny členy rodiny jsem se podívala a pak jsem vstala a rychlým krokem odešla do pokoje, kde jsem spala. Zavřela jsem se a sedla si na postel. Tohle byl šok. Co teďka budu dělat? Moje první já říkalo běž pryč, kolem tebe jsou krvežízníví lidé. Mé druhé já tady chtělo zůstat, teď když jsem se sblížila s Edwardem. Přemýšlela jsem o všem možném, měla jsem strach a zároveň mě to fascinovalo. Aspoň jsem už pochopila, proč jsou tak krásní. Hlavně Edward. Tak tohle je to tajemství, Emmett byl nejspíš uhasit svoji žízeň a potkal tam mně. Přišel domů a řekl o mně zbytku rodiny a oni rozhodli, že mně tam nenechají a zachrání mně. To bylo od něj milé, bylo to milé od celé rodiny. Nemuseli mně zachraňovat a brát mně k sobě domů, ale oni jsou tak hodní, že se mně ujali. A proto bych teď neměla od nich odejít. Musím se s tím smířit. Když mi de teď nic neudělali, tak nevidím důvod,proč by mi měli něco udělat v dalších dnech nebo měsících. Náhle jsem si vzpomněla na to, že jsem slíbila říct Edwardovi o své minulosti. Začala jsem v zpomínat na svého otce a na mrtvou matku. Emoce na mně dolehly a já se svalila na postel a plakala…

Autor: Ladynka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proč zrovna já? - 10. díl: