Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proč trestáš právě mě? - 12. kapitola

03.07.2011 (08:15) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2057×

12. kapitola

Nemohla jsem uvěřit svým očím. Nešlo to. On tady byl. Na naší verandě. U našich dveří. Můj… otec.

Z úst mi vyšel nějaký neidentifikovatelný zvuk. Udělala jsem nepatrný krok zpátky do domu a schovala se bokem za přivřené dveře. Věděla jsem, že mě před někým jako je on neochrání, ale já prostě potřebovala nějakou jistotu. Cokoli hmotného.

Zvedl ruku a pomalým pohybem, jako by se mě snažil nevystrašit, si sundal brýle. Schoval je do kapsy kabátu a s milým úsměvem upřel své oči do těch mých. Měl je červené.

Nemusel se mi předtím ani představovat, abych poznala, kdo to je. Já s ním vážně nechtěla mluvit. Děsil mě. Ne tím, kdo byl a jak vypadal, ale tím, že byl tady. Nechtěla jsem ho vidět. Nikdy.

Vyčkávavě zvedl obočí a nervózně se usmál – stále jen tak, aby neukázal zuby.

Zamračila jsem se a dveře nepatrně přivřela. Co mám teď jako dělat?

„Ehm,“ odkašlal si, když zjistil, že mu nehodlám nijak odpovídat, „víš, kdo jsem?“ Jak bych to mohla nevědět. Dalo mi hroznou práci se neušklíbnout znechucením, nebo něčím podobným.

Něco si potichoučku zamumlal a až pak se hlasitěji pronesl: „Nejspíš ano, podle tvého výrazu… Nepozveš mě dál?“

Zakroutila jsem hlavou a zamumlala: „Já s vámi nechci mít nic společného.“ Chtěla jsem na něj křičet, prskat mu ta slova do tváře, aby si uvědomil jejich význam, ale ono to nešlo. Bála jsem se ho, protože ať už jsem se od upírů naučila cokoliv, slovo nevyzpytatelný, je vystihovalo naprosto trefně.

Nuceně se zasmál – znělo to dost zvláštně – a podíval se na mě pohledem, který jasně říkal, co si myslí o mých slovech. „Máš v sobě kousek mě, na to nezapomínej.“

Uchechtla jsem se. „Jasně, díky, že jste mi to připomněl! To je totiž detail, na který jsem nemyslela posledních pět vteřin.“

Otevřel pusu, aby něco řekl, ale pak ji stejně naprázdno sklapl. Jen tak dál a budeme spolu vycházet, pomyslela jsem si.

 Jedno jeho obočí se podivně skroutilo, jak se zamračil. Poté udělal dva dlouhé kroky, a než jsem se nadála, stál v naší malé chodbičce. Domovní dveře se zlehka dovřely.

Zalapala jsem po dechu a pozadu couvala směrem ke schodišti. Nedokážu mu utéct, je rychlejší a má lepší smysly a…

„Nechci ti ublížit.“ Jeho hlas byl jako samet. Tichý a klidný, stejně jako Edwardův, když se snažil být milý. Lehce jsem zavrtěla hlavou. „Opravdu ne. Jen si s tebou chci promluvit…“ odmlčel se a udělal další krok ke mně. „A když budeš mít zájem, učiním ti nabídku.“

Tím upoutal moji pozornost. „Jakou nabídku?“

Usmál se – tentokrát ukázal zuby – a znovu se o kousek přiblížil. „Vezmeme to postupně, co říkáš?“

Než jsem stačila přikývnout, nebo mu něco hezky od plic říct, zachrastil v zámku klíč a vstupní dveře se otevřely dokořán.

V hlavě mi stačily projít všechny obrazy lidí, kteří mohli právě vejít. Začínající mým otcem a končící tím otravným upírem, který se mnou momentálně nemluví. Z těch všech to byl můj bratr.

„Ahoj, něco jsem si zapom-,“ ani to nestačil doříct. Zůstal nehybně stát uprostřed kroku a doslova zíral na cizího chlápka v naší chodbičce. Pozorně jsem ho sledovala, takže mi nemohl uniknout výraz v jeho očích. Ta bezstarostnost a lehkovážnost, s jakou vstoupil do místnosti, byla najednou ta tam. Místo toho se v jeho očích zaleskla zloba a strach.

Možná mi dnes všechno docházelo pomaleji, možná se mi porouchal mozek – každopádně jsem si nedokázala přesně určit, kdy se tak rychle dokázal přesunout k mému boku a lehce mě zastrčit za sebe – ochotný mě tak bránit vlastním tělem, kdyby něco.

Přitom to byl z nás dvou on, kdo mohl být zraněn snadněji a bolestněji.

„Kdo jste?“ vyhrkl. Chytila jsem ho za paži a párkrát s ní nepatrně škubnula, dokud se na mě nepodíval.

„On je známý,“ - zaváhání v mém hlase si nevšiml – „nic mi od něj nehrozí.“ Významně jsem se na Nathaniela podívala, abych ho upozornila, že se má chovat slušně.

„Dobrý den,“ pozdravil bratra a napřáhl k němu ruku. Nevím, kdy přesně to stihl, ale opět měl na očích ty svoje sluneční brýle. V duchu jsem si oddechla.

Bratr jeho ruku přijal, ale nic mu neodpověděl. Místo toho se otočil na mě. „Jsi si jistá, že…?“ Přikývla jsem. Nathaniel mi nic neudělá. Alespoň ne teď, dokud si neposlechnu to, co má na srdci. „Tak já si jen skočím k sobě, protože jsem si tam něco zapomněl, a zase poběžím.“

„Dobře.“

Ještě jednou se podíval na Nathaniela, a pak teprve vyběhl schody k sobě do pokoje. Vydechla jsem zadržovaný vzduch a rukou mu pokynula směrem k obývacímu pokoji. „Tudy.“

Posadila jsem se do křesla, zatímco on zabral sedačku. Oči mi samy kmitaly po pokoji, jak jsem se snažila vyhnout pohledu na něj. Nechtěla jsem s ním mluvit, sakra! Jak je tedy možné, že s ním sedím v jedné místnosti a mám v plánu poslouchat jeho řeči o tom, jak moc jsem výjimečná, když mám v sobě i kousek jeho?

„Isabello,“ oslovil mě, aby upoutal moji pozornost. Podívala jsem se na něj. Seděl tam, jako by tohle nebyla nijak zvláštní situace. Jako by tohle byl jeho domov. Snažila jsem se to zadržet, ale úšklebek se mi na tváři objevil tak nějak sám.

Nespokojeně zamlaskal, když to uviděl.

„Mrzí mě, že jsi musela žít celou dobu tady.“ Slovo tady řekl s takovým odporem. Bojovně jsem vystrčila bradu.

„Tady je můj domov.“

Zasmál se. „Jistě. Ale jen proto, že nevíš, že můžeš mít něco jiného. Lepšího.“

„O nic takového nemám zájem. Nestaral ses o mě, když jsem byla mimino, tak proč to teď měnit? Jsem tady šťastná a nemám v plánu s tebou někam jít.“

Jeden koutek jeho úst se zvedl ve výsměšném úsměvu. „Nemáš v plánu? Milá zlatá, mě tohle ale vůbec nezajímá, víš.“ Naklonil se blíž ke mně, takže každý sval v jeho obličeji, který se pohnul, byl jasně vidět. Už zase neměl brýle a jeho oči mě děsily.

„Jsi poloviční upír. I někdo jako ty by měl vědět, co upíři jedí. Potřebuješ krev a pochybuji, že ti ji někdo tady poskytne. Takže prostě se mnou půjdeš.“

Rázně jsem zavrtěla hlavou. „Nikdy jsem krev nepotřebovala… Najednou by to mělo být jinak, jo?“ Další úšklebek.

Jesse se v tu chvíli objevil mezi dveřmi. Přejel nás pohledem, jeho oči se zastavily na mě. Němě se ptal, jestli je všechno v pořádku. Pousmála jsem se.

Přikývl a odešel.

„Přece bys nechtěla ohrozit životy lidí, co tu s tebou žijí. Ty krev potřebuješ.“

Ať jsem vrtěla odmítavě hlavou, jak moc jsem chtěla, někde uvnitř, blízko srdce, jsem věděla, že má pravdu. A děsilo mě to.

Znovu se krátce zasmál a postavil na nohy. Napodobila jsem ho.

„Budu tě stejně muset proměnit, víš. Nenechám svoji jedinou dceru zemřít – což by se stalo, kdybych tě nekousl. Neutečeš tomu, jen ti dávám možnost si vybrat, kdy to bude…“

Vyvalila jsem oči a moje pusa se sama od sebe otevřela. Slzy se mi pomalu draly do očí. Cože to právě řekl?

Nic si ze mě nedělal. Bylo mu jedno, jak se cítím. Jen se otočil a vydal ke dveřím. Ani jsem neměla sílu jít za ním. Než odešel z domu úplně, jen jsem na něj stačila křiknout: „Nestanu se tím, čím jsi ty. To radši umřu!“

Jedinou odpovědí mi byl jeho hlasitý smích.

Nejsem si jistá, jak se mi podařilo se dostat k sobě do pokoje. Byla jsem mimo – totálně, nejvíc jak jen to šlo. Seděla jsem na posteli a tupě zírala na bílou zeď před sebou. Nápis Co se mi to právě stalo? mi blikal před očima. Zbytečně. Odpověď prostě nebyla.

Dveře od domu někdo prudce přivřel tak, že to museli slyšet i sousedé. Bylo mi to jedno. Kašlu na všechno.

Jenže pak se otevřely dveře mého pokoje a někdo bez vyzvání vešel dovnitř. Neotočila jsem hlavu, abych se podívala, kdo to je. Následně se ale ozval hlas mého bratra. Nevím, co mi říkal. Slova mi nedávala smysl.

Zřejmě pochopil, že ho nevnímám, protože mi chytil bradu a natočil tvář k té svojí.

„Jsi v pohodě?“ Přikývla jsem. „Kdo to tady dneska byl?“ Trhla jsem rameny. Zaklel – hodně nahlas a sprostě. To vyvolalo na mé tváři úsměv, protože on nikdy nemluvil sprostě.

„To byl můj… otec.“ Vyvalil oči.

„Eh, promiň, asi jsem ti nerozuměl. Kdo že to byl?“

„Můj táta není můj táta, víš. Charlie není mým biologickým otcem, ale Nathaniel ano.“ Jeho jméno jsem vyprskla jako nadávku. „Máma se nějak… pozapomněla s někým jiným.“

„Jak to víš?“

„Našla jsem nějaký dopisy na půdě… a tam se o tom psalo. Máma to věděla. I on… A dneska se objevil tady, na naší verandě, a chtěl se mnou mluvit.“ Hystericky jsem se zasmála, když jsem si na to teď vzpomněla. Slzy konečně přetekly a já hlasitě vzlykla.

„Jak dlouho o tom víš?“ Jeho hlas zněl smutně. Zrazeně.

„Pár dní… Já vím, měla jsem ti o tom říct, ale prostě… Promiň.“ Rozplakala jsem se naplno. Všechno to ze mě muselo pryč.

Jesse na to nic neřekl. Jen si mě přitáhl do náruče a tiše mě kolébal. Sem tam něco uklidňujícího zašeptal, ale jinak nic. I tak mi to stačilo. Bylo to totiž víc, než v to jsem doufala.

„Mám tě moc ráda.“

„Já tebe taky, ségra.“

Omlouváme se, ale jelikož budou prázdniny a díky tomu tak obrovské volno, bude pro nás dvě hodně těžké se sejít a psát průběžně. Proto je dost možné, že kapitoly budou přibývat ještě pomaleji a s větším časovým rozestupem. Doufáme, že to pochopíte :)
Díky.

Rock <<< X >>> martisek

11. kapitola - 13. kapitola

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proč trestáš právě mě? - 12. kapitola: