Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proč já, Edwarde... 2. kapitola

19.09.2011 (11:45) • stmivani158 • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1675×

Běžel jsem stovky kilometrů a mil. Neohlížel jsem se. Nepřemýšlel jsem, přesto mi zněla jen ty tři slova v hlavě stále dokola.

„Miluji Sama, Edwarde.“

„Miluji Sama, Edwarde.“

„Miluji Sama, Edwarde!“

Bolestně jsem zařval a zlomeně padl na kolena, vzlykal jsem jako malé dítě.

Nevnímal jsem čas, nevnímal jsem místo, kde jsem. Až na ty kroky, které se ke mně přibližovaly. Moje smysly zbystřily, když jsem je zaslechl sotva metr ode mě, podrážděně jsem zavrčel.

„Edwarde?“ oslovil mě ženský hlas opatrně.

Neměl jsem chuť se ani podívat na tu osobu. Byl jsem sám sebou tak znechucený a zklamaný. Byl jsem sobě odporný natolik, že kdyby to byl jiný upír, měl jedinečnou možnost mě zabít, protože bych se ani nebránil. To bylo jediné, po čem jsem teď toužil. Zatrhnout tu bolest, která se pořád jen znásobovala, čím dál jsem od Belly byl.

„Edwarde, co ti je?!“ promluvil ten hlas blíž. Chtěl jsem říct „nic“, nebo zakřičet: „Vypadni!“ Ale můj vlastní hlas mě zradil.

„Eleazare!“ zavolala naléhavě jméno, které jsem moc dobře znal. Z jejich úst se řinuly bolestné vzlyky a jemný hlas, který mi našeptával jediné: „Vydrž!“

Otevřel jsem těžká víčka a uviděl ji. Tu, kterou jsem miloval. Tu, kterou jsem opustil.

Překvapeně jsem zamžoural do té tmy, která mě obklopovala. Její čokoládové oči tam pořád byly. Také její úsměv, který mě zahřál u mrtvého srdce. Olízl jsem si okoralé rty a zašeptal: „Jsi to ty, lásko?“

„Blouzní, je podchlazený.“

xxx

Celý svět se přestal točit, bolest zmizela. Seděl jsem na naší louce ve Forks a po boku jsem měl tu, která mi ukradla mé srdce.

„Copak?“ špitla ke mně a usmála se. Neodolal jsem a přitáhl si Bellu k sobě do klína. Zasmála se lehkým a zvonivým hláskem, až jsem začal uvažovat, jestli je opravdu člověk.

„Edwarde, miluji tě,“ špitla mi do ucha a naléhavě mě políbila.

„Řekni to ještě jednou,“ zaprosil jsem a ona se tiše zachichotala.

„Miluji tě, miluji tě a miluji tě!“ zakřičela šťastně a rozesmála se.

„Edwarde!“ zavolal na mě vzdálený hlas, který nepatřil ani jednomu z nás.

Bellin úsměv ztuhnul a její rysy ztvrdly. Vypadala zvláštně, jako by to ani nebyla ona. Beze slova se mi vymanila z náruče a rozběhla se k lesům. Louku s každým jejím krokem zahalovala tma. Když už byla na okraji lesa, otočila se na mě a pokynula rukou, abych k ní šel.

Najednou u jejích nohou nestál les ale skála, o kterou se lámaly ohromné vlny.

„Bello!“ zakřičel jsem zoufale a chtěl se k ní rozběhnout a strhnout ji, ale moje nohy mě neposlouchaly.

Naposled se na mě podívala a bezstarostně skočila do rozbouřených vln.

„Edwarde, probuď se!“ zatřásl někdo s mým ramenem a já otevřel oči.

Párkrát jsem zamrkl a uviděl nad sebou sklánějící se… Irinu?

Chtěl jsem se zeptat, co tady dělám, ale i když se má ústa zřetelně pohybovala, nevycházela z nich ani hláska.

Vyděšeně jsem se na ni podíval.

„Klid, ty naše citlivko,“ drcla do mě a škodolibě se zasmála.

„Romeo se nám vzbudil,“ řekla tichým hlasem a v sekundě se rozrazily dveře, ve kterých stál Eleazar, po jeho boku Carmen a za ním vykukovala Tanya.

„Ty jsi nám teda dal!“ promluvila ke mně přísně jako první Carmen a přešla k mé posteli. Pomalu si sedla a pohladila mě po tváři.

„Jak ti je, zlatíčko?“ zeptala se mě mateřsky.

O několik dní později…

Seděl jsem terase a pozoroval hvězdy, které jedna po druhé padaly. Při každé, která se přibližovala blíž k zemi, jsem si přál jen jedno: Bellu a její lásku.

Bylo to pitomé! I souhvězdí mi připomínalo její tvář. Kapky deště mi připomínaly její slzy, které teď musí ronit pro mě.

Hořce jsem se zasmál svému sobeckému já a zakroutil pobaveně hlavou.

„Určitě pro tebe, Edwarde… Spadni na Zem,“ zabručel jsem si sám pro sebe a kopl do zábradlí, které odletělo několik kilometrů daleko.

„Můžu dál?“ zaklepal Tanya.

Přikývl jsem a ona se v sekundě objevila po mém boku.

„Myslíš na ni?“ zeptala se a zaměřila se na mou tvář a snažila se rozeznat, jestli nezalžu.

„Každou sekundu,“ odpověděl jsem po pravdě.

„Víš, že já bych ti dala lásk-“

„Tanyo!“ zarazil jsem ji podrážděně, než to stačila dopovědět.

„Já vím,“ povzdychla si a pohladila mě po ruce a snažila se mé prsty proplést s jejími.

Ale moje prsty byly stvořeny jen pro ty Belliny. Byly jako puzzle, které zapadnou jen do správného dílku.

Jemně jsem zavrčel a ona svou ruku hned stáhla.

Nechtěl jsem jí ubližovat. Tanya byla hodná, obětavá, krásná a plná lásky, která žíznila po té mé. Tisíckrát jsem ji odmítal a domlouval, ale vše bylo zbytečné.

„Lásce neporučíš,“ špitla zlomeně.

„Jsme dva tupci,“ zamumlal jsem a ona se hořce rozesmála.

„Velcí tupci,“ přitakala.

xxx

Měsíce jsem zůstával ve svém pokoji a nevycházel. Ubíjelo mě vidět v mysli ostatních svůj zničený obličej. To, jak chodím jako tělo bez duše…

Každou noc jsem s Tanyou pozoroval hvězdy a polární zář. I ta nebyla nic o proti její tváři a úsměvu a já si tak Bellu mohl aspoň na malinký okamžik představit bez vší té bolesti, která přetrvávala dlouhé měsíce.

xxx

„Edwarde?“ špitla Tanya za dveřmi a lehce vzala za kliku.

„Pojď dál,“ zamumlal jsem a přetočil se na bok.

„Už se skoro stmívá, nepůjdeme?“ zeptala se mě a vykouzlila překrásný úsměv. Její mysl na mě přímo křičela, že mě jím chce okouzlit, abych se vzdal myšlenky na Bellu.

„Vypadni,“ zavrčel jsem hrdelně.

„Promiň,“ zamumlala a otočila se k odchodu.

„Tanyo, já to tak nemyslel,“ špitl jsem k ní a unaveně si sedl na okraj postele.

„Edwarde, takhle to dál nejde,“ zavrtěla hlavou a povzdychla si.

Převrátil jsem oči a šel k balkonu, otevřel ho a došel k zábradlí. Zaklonil jsem hlavu, hvězdy už zářily. Skočil jsem dolů a rozběhl se k lesům. Tanya mě následovala, jako každý večer.

Zpomalil jsem, až jsem došel na pláň, která mi připomínala tu naši. Jen tahle byla pokrytá bílým sněhem.

Z Tanyiny mysli se na mě valilo tisíc nevyřčených, zmatených a vyčítavých otázek.

„Tanyo, kroť se,“ zamumlal jsem a sedl si na okraj spadlého stromu.

Zachichotala se a sedla si vedle mě.

„Přemýšlela jsem,“ špitla do ticha a podívala se na mě.

„Hm?“ zamumlal jsem a neodtrhával oči z nebes.

„Chci ti pomoct,“ řekla rozhodně a já se rozesmál.

„Jak?“ zeptal jsem se a zakroutil pobaveně hlavou.

„Nebuď protivný!“ vyštěkla naštvaně.

„Omlouvám se. Takže jaký je plán?“ zeptal jsem se zájmem, abych jí vynahradil  celý ten čas, kdy se o mě starala.

„Budu tvoje přítelkyně.“

Ano, ano… Už se nám to rýsuje. Ještě budou asi tři kapitolky z jeho pohledu.

A pak se přesuneme do přítomnosti a hlavně pohledu té, která našla syna! :)

Autor: stmivani158 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proč já, Edwarde... 2. kapitola: