Sedmá kapitola z pohledu Edwarda - Útěk. Co zapříčinilo jeho náhlé zmizení? Co se v něm odehrávalo, když se tak rozhodl? Jaké city choval k Belle? Příjemné čtení, Jane.
28.08.2011 (20:15) • stmivani158 • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 1828×
Edward
Unaveně zavřela s lehkostí svá víčka a zakryla tím tak čokoládově tmavé oči, které jsem tolik miloval. Její dech se utišil a srdce zpomalilo. Cítil jsem každý její výdech a nádech, který ovíval mou tvář. Její ovocnou vůni s nepochopitelným nádechem, který jsem nemohl od prvního okamžiku až doteď rozeznat. Ale jedno jsem věděl… Neskutečně mě tím přitahovala. Svým tajemstvím, které si střežila v mysli. Celá její mysl byla pokryta obláčkem prachu, který jsem nedokázal rozehnat.
A nejen ním, ona nebyla jako ostatní. Byla jiná, byla jedinečná, dokonalá, a tak dospělá. Každou svou reakcí, větou a myšlenkou, kterou vyřkla, mi ještě víc zkomplikovala závěr o ní. Až natolik, že jsem všechny své poznatky musel smazat a začít znovu. Tolik jsem se ji snažil poznat, předpovídat její reakce, vědět, co udělá, a co řekne. Ale ona byla prostě nepředvídatelná. Vždycky mě něčím překvapila.
Zadíval jsem se na její hrudník, který se v pomalu a rytmicky nadzvedával a na její pootevřené rty. Tak málo stačilo, abych se jich dotkl těmi svými. Abych ochutnal ty tenké, načervenalé rty. S povzdechem jsem se odtáhl.
Jeden malý pramen jí spadl do alabastrové pleti. Jemně, s velkou opatrností, jsem jí ho zastrčil za ucho. Na její tváři se objevil úsměv, který by ve mně snad rozehnal každý mililitr krve, kdybych nějakou měl, a moje srdce by se rozběhlo nadlidskou rychlostí.
Poslední dobou mě přesvědčovala - každou sekundou strávenou s ní, že mám srdce, i když mi žádné nebilo, a že mám duši, i když jsem ji už dávno ztratil.
Pohladil jsem ji po tváři a ona mou ruku automaticky chytila do horké ručky. Z jejích doteků jsem bláznil. Roztékal jsem se, jako pubertální, zamilovaný kluk.
„Edwarde…,“ vyslovila mé jméno a já se zasněně přisunul blíž.
„Já -“ špitla a její tvář se najednou zachmuřila a čelo se jí malinko zkrabatilo. Pohladil jsem ji prstem hřbet ruky a ona se pomalinku uvolnila.
„Miluji Sama, Edwarde,“ zašeptala znovu a já zalapal po dechu, jako bych snad vzduch k životu potřeboval. V uších mi začalo hučet a svět se začal točit.
Chvíli jsem paralyzovaně ležel a opakoval si, že jsem se jen přeslechl. Ale byl to nesmysl, žádný upír se nikdy nepřeslechl. Tak si má mysl ihned našla další výmluvu, že přece jen spí. A když spí, tak jsou to jen sny. A ve snech se říká… pravda.
Vyvlíkl jsem svou roztřesenou ruku z jejího sevření a sedl si na zem. Opřel jsem se o rám postele a složil si hlavu do dlaní.
Mým tělem se pomalinku stupňovala neskutečná bolest. Jako by mé srdce puklo na milion střepů a po chvilce znovu a znovu.
Z úst se mi řinuly tiché vzlyky. Tolik jsem si přál, abych mohl brečet a ulevit tomu utrpení.
Schoulil jsem se do klubíčka a poslouchal její srdce, jak lehce a bez námahy bije. Chtěl jsem, aby takhle tlouklo pro mě...
Hořce jsem se ušklíbl. Kdo by mohl milovat vraha? Odporné monstrum.
Zadržel jsem v sobě každý vzlyk a všechny své city pohřbil hluboko do sebe. Pár minut jsem seděl a díval se do stropu, dokud jsem si nebyl jistý, že se udržím na nohách a nesesypu se jako hromádka neštěstí. Opatrně jsem vstal a přemýšlel, jestli se na ni dokážu podívat.
I když jsem věděl, že to není zrovna dvakrát nejlepší nápad, koutkem oka jsem se podíval. Ale v zápětí jsem toho litoval. Všechny city se vyrvaly ven z mého nitra. Byl jsem omámen její krásou a nevinností. Miloval jsem, jako nikdo nikdy.
Stál jsem tam hodinu bez pohnutí a bez mrknutí oka. Pořád jsem se na ni díval a snažil se zapamatovat každý milimetr její pokožky, její rysy a linie těle.
Čím víc jsem se na ni díval a víc jsem si ji vrýval do paměti, tím víc se bolest znovu stupňovala a můj vztek s ní.
Vztekle jsem kopl do rámu postele. Měl jsem chuť si vynadat, že jsem byl tak hloupý. Jak bych se na ni mohl dívat do konce jejího života a chtít po ní lásku, když toužila po jiném muži.
A já pro ni byl nic. Jen kamarád, jen pouhá zábava! Vyplňovala si mnou čas a já ji přitom bezmezně miloval. Můj vztek se začal přesouvat na ni. To ona za vše mohla!
Z úst se mi ozvalo hrozivé zavrčení, při kterém se přikrčila.
Měl jsem obrovské nutkání ji zabít. Přece ona mohla za mé utrpení!
Ale jak bych jí mohl ublížit?
Bezmyšlenkovitě jsem obrovskou rychlostí utekl z pokoje, domu a nakonec i z jejího života.
Jsem v mírných rozpacích a nevím, jestli se vám to bude líbit. Moc prosím o názory…
Autor: stmivani158 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Proč já, Edwarde... 1. kapitola:
super...jen tak dál...
úžasné...
Velmi zajímavé. Zase je to něco jinačího než v ostatních povídkách.
je to naozaj zaujímavé dúfam, že čoskoro pribudne pokračovanie...
skěví rychle další
Hlavne pokracuj a nenapinej!
Úžasné, moc se těším na další kapitolu!!
díky! jsi úžasná!
anonymmka: Jsem fakt ráda, že tě to zajímá ... Ale nějak mi utíká múza. Ale uvidíme večer. Zkusím se nacpat čokoládou a snad napíšu aspoň jednu nebo dvě kapitoly...
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!