Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Probudila jsem se mrtvá - 3.kapitola

23.05.2010 (13:30) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1634×

V Port Angeles jsem to už dobře znala; knihkupectví na rohu, kousek odtud malá restaurace, kino na západním okraji města, kde bylo každý večer narváno, protože se ten sjížděli lidé z okruhu padesáti kilometrů. Jet padesát kilometrů tam a zpátky kvůli filmu je hodně, ale co naděláte. Alice na nás ale čekala na parkovišti před skromným obchodním centrem a divoce na nás mávala, jakoby si myslela, že ji můžeme minout. Vlastně jsme to měli v plánu, chtěli jsme dělat, že na dálnici byla bouračka a museli jsme dlouho čekat; tohle byla naše výmluva, protože jsme se chtěli zašít do čajovny.

Počasí by se člověku zdálo jako krajně nepříznivé. Zima, déšť, šero (přestože nebylo ani půl čtvrté) a všudypřítomný zápach z poškozené kanalizace, který roznášel ledový, bodavý vítr. Edward si povzdechl a vystoupil z auta. Otevřel mi dveře a dovedl mě k Alici, jakoby si myslel, že bych tu cestu bez úhony nezvládla. Měla jsem pocit, že se necítí zrovna ve své kůži, ne že by byl podrážděný, ale spíše pochmurný a nesoustředěný. Veškerá jeho předešlá vášeň vyprchala. Přemýšlela jsem, proč se jeho nálada tak změnila a napadlo mě jediné rozumné vysvětlení: Alice. Měla jsem pravdu, když jsem se rozloučila s Edwardem, Alice mi vysvětlila jeho náladu. Měla vizi; chystá se sem velkolepá bouře, vypadá to na záplavy a poničené lesní porosty, které jsou, kam až oko dohlédne. Bouře by měla dorazit už dnes v noci, ale radary ji zatím nezachytily. Hned nato mě Alice obdarovala andělským úsměvem a řekla mi, že dnes nebudeme jen nakupovat oblečení, ale hlavně dárek pro Carlislea a Esme k výročí. Jsou spolu už 100 let. Nejdříve mě zatáhla dovnitř do kavárny obchodního domu, abychom nestály na dešti a objednala mi horkou čokoládu s kokosem. Věděla, že je mi zima a že horké čokoládě neodolám, zvláště pokud je s kokosem.

Jen co jsem však dopila svůj šálek, táhla mě už do butiku se spodním prádlem.

„Alice, já nechci a nepotřebuji další prádlo, mám toho plnou skříň.“

Alice se na mě zašklebila a lhostejně pronesla, „to také není pro tebe, Rose mě požádala o ozdobné ramínka k podprsence, které by jí ladily s šaty na nějako recepci. Emmett se ji rozhodl někam pozvat, dále jsem v tom nepátrala.“ Šla jsem těsně za Alicí až k pultu s těmi ramínky a různými dalšími doplňky, o kterých nevím absolutně nic, nejspíše nějaké náhradní díly k podprsenkám. Alice po jedněch sáhla, ale pak se zarazila a vzala jiné; zaplatila ramínka a táhla mě jinam. Do starožitnictví. Do vyhlášeného starožitnictví, kde narazíte i na kousky z šestého století, jakoby to byly jen tak nějaké běžně dostupné věci. Šla rovnou k pultu, prodavačka ji pozdravila s velikou úctou, bylo naprosto zjevné, že se dobře znají, nebo že tuší, jak velkou částku se Alice rozhodla utratit v jejím obchodě. Prodavačka se ihned shýbla pro něco pod pult a vyndala překrásnou amforu z ryzího zlata. Ještě ujistila Alici, že restaurátoři odvedli skvělou práci; Alice vytáhla z peněženky kreditku. Z té sumy se mi udělalo černo před očima. Nedokážu říci, kolik přesně to bylo, ale na má měřítka to byla astronomická částka. Prodavačka se usmála ještě více a ujistila nás, že ji doručí expresní služba hned, jak to bude možné.

Na otázku, co to mělo být, mi Alice bez nejmenšího náznaku vzrušení odpověděla, že to je zmíněný dar k výročí. Řekla, že vybrat něco, co by se líbilo Carlisleovi je zhola nemožné a tak se zaměřila na Esme. Jejím snem bylo získat bájnou zlatou amforu, ale nebylo jisté, jestli vůbec existuje. Nějaký archeolog ji objevil a jednom zapadlém řeckém městečku, ale zájem o ni projevili také Volturiovi. Když se ovšem Aro dozvěděl, že manželka jeho drahého přítele o ní sní celý život, rozhodl se odstranit toho archeologa dřív, než stačí zveřejnit zprávu o jejím nalezení. Ta prodavačka si myslela, že před pár měsíci odkoupila repliku zlaté amfory vyrobenou v 17. století, ale celé to byla je Arova hra, chtěl, aby si i Esme myslela, že jsem ji náhodou našla v nějakém starožitnictví, kde drželi její původ v tajnosti. Esme by udělala stejnou radost i kdyby věděla, jak je to s ní ve skutečnosti."

Alice si chtěla ještě něco vyřídit, ale už bylo k večeru a já si chtěla dát něco k jídlu, tak jsem jí řekla, že se půjdu najíst do blízké restaurace a ona slíbila, že tam za mnou přijde hned, jak to bude jen trochu možné. Zamířila jsem ven z obchodního centra na ulici. Venku se vyčasilo, byl relativně teplý večer. Už se začalo stmívat, zapadající slunce zbarvilo obláčky nad obzorem do zářivého oranžového odstínu. Došla jsem k přechodu pro chodce, a protože byla zrovna zelená, vyrazila jsem do silnice. Těsně přede mnou byla maminka s kočárkem a najednou jsem uslyšela zvuk rychle jedoucího auta, které se řítilo k přechodu a opravdu nevypadalo, že by mělo v plánu zastavit. Bylo ještě dost daleko, a tak jsem odstrčila maminku s kočárkem. Stačila bych přeběhnout, ale najednou někdo zamnou zavolal.

„Bello!!“ otočila jsem se a stál tam Klaus, byla jsem si jistá, že je to Klaus. Dříve než jsem si stačila uvědomit, co jsem právě udělala, jsem zaslechla zuřivé kvílení brzd. Někdo vykřikl, nevím kdo, možná já, možná maminka, možná někdo z přihlížejících. Auto mě smetlo v obrovské rychlosti. Dopadla jsem na zem, ale nic jsem necítila, viděla jsem, jak se sbíhají lidé, ale nedokázala jsem rozpoznat jejich tváře. Slyšela jsem rozrušené hlasy, ale nedokázala jsem odpovědět. Najednou někdo zakřičel, že záchranka už jede a teprve v té chvíli jsem si uvědomila, že ležím na silnici v kaluži vlastní krve a ucítila bolest. Už jsem ale nedokázala vykřiknout. Matně jsem uviděla světla blížící se sanitky, a pomalu jsem ztratila pojem o okolním světě. Můj duch se vytratil jako světlo zapadajícího slunce, jako třpyt uhasínající hvězdy. Vždy jsem si myslela, že se mi před smrtí promítne před očima celý můj život, ale nestalo se. Umírám tedy vůbec? Nevím.

Otevřela jsem oči, ale musela jsem je zase zavřít. Okolo mě byla samá bílá až bila do očí. Au. Statečně jsem je otevřela ještě jednou. Ležela jsem na studené, bílé zemi, která měla stejnou barvu, jako vše okolo mě.

Ani nevím, kde jsem byla. Možná v nějaké místnosti, ale nebyly tu stěny, okna, ani dveře, nic co by napovídalo, že bych byla třeba v nemocnici.

„Bello.“

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Snažila jsem se vzpomenout si, odkud hlas vycházel, ale všude bylo nic. Jen nekonečné pláně bílé barvy.

Co tu vůbec dělám? Myšlenky na mě ječely, jako parta batolat, ale já jsem pořád nevěděla, co se stalo před tím, než jsem se sem dostala. Možná jsem se praštila a zapomněla. Možná jsem se zbláznila a jsem izolovaná, ale tu by tu byly stěny. Jenže kde nic, tu nic.

„Bello.“

Rozhlédla jsem se, ale v té bílé záři jsem nikoho neviděla. Otočila jsem se a za mnou se vznášela bíle oděná paní se světlými rozevlátými vlasy. Člověk by řekl, že je anděl, ale ona neměla žádná křídla.

Oněměla jsem, nevěděla jsem, kde jsem, proč tu jsem a jak jsem se sem dostala. A jak odtud ven.

Připadalo mi to jako sen. Hrozný sen. Chtěla jsem křičet, ale z hrdla se mi vydralo jen slabé zasípání, chtěla jsem se pohnout, ale jen jsem ohromeně stála a zírala na tu andělskou bytost.

„Bello, vítám tě tu.“

„Kde to jsem?" vyhrkla jsem bez přemýšlení. Zapomněla jsem ji i pozdravit, což jsem chtěla napravit, ale ona mi to nedovolila a mluvila dál.

„Jsi před nebeskou branou,“ řekla a ukázala za sebe. Za ní se rozprostíralo něco, připomínající svítící oblouk, ze kterého se valila bílá, heboučká mlha. Ale tuto bylo moc dokonalé, určitě v tom je háček. Myšlenky mi v hlavě vířily jako hejno pomatených holubů a sem tam bodly. Co bych dělala v nebi? To bych musela být...

„Jsem mrtvá?“

„Ano.“

Au. V tom se mi vrátily moje vzpomínky. Rychlost. Strach. Skok. Síla... Náraz. Tma. Zatřepala jsem hlavou, abych ty myšlenky odehnala. Paní v bílém se na mě shovívavě usmála.

„Bello, byli bychom poctěni, kdybychom tě mohli přivítat v nebi jako ostatní členy tvé rodiny. Avšak jsi zasnoubena s ďábelskou bytostí. Kvůli tomuto svazku nesmíš překročit nebeský práh. Tímto svazkem se on stal součástí tebe a ty jeho.“

Nechápala jsem význam jejích slov. Ochromená jsem na ni zírala. Ne, ne, to není pravda.

Pocítila jsem ostré bodnutí na hrudi. Já přeci nejsem zasnoubena s žádnou pekelnou bytostí, já jsem zasnoubena s ním. Nejsem zasnoubena s žádným ďáblem, já miluji jeho a on mě. Měla jsem si brát mojí lásku a ne žádného čerty nebo něco podobného.

„Ale on není ďábel,“ vykřikla jsem rozhořčeně.

„Ne, není, ale je potomkem zla. Musíš zrušit zasnoubení. Musíš zrušit zasnoubení. Vyvrhel pekla...“

Ztrácela jsem její hlas a cítila jsem, jak padám a najednou zase tma.

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Probudila jsem se mrtvá - 3.kapitola: