Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pro blaho Anglie jsi teď moje 6

27.04.2010 (07:00) • Puntik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2531×

„Vstávej, nesu ti šaty,“ řekla Anabel a zavřela za sebou dveře.

Netvářila se smutně, ale neveselila se. Prostě mi s neutrálním výrazem položila šaty na křeslo a přešla k posteli.

„Máme hodinu. Potom pojedeme do kostela dole ve vesnici.“

Posadila jsem se a promnula oči. Beze slova jsem se zvedla a sedla si do křesla. Anabel kolem mě půl hodiny poskakovala. Vlasy mi sčesala z čela a nechala je volně splývat dolů. Potom mě opatrně nasoukala do šatů. Mezitím jsem se probrala a s blížícím se odjezdem jsem měla žaludek víc a víc na vodě. Anabel se na mě občas útěšně usmála, ale nepomohlo mi to. Nakonec jsem zakotvila u představy, že jsem tady dnes v noci spala naposled, další noc už budu s ním jinde.

„Hotovo,“ Anabel uhladila sukni a podívala se na mě.

„Sluší ti to, opravdu.“

„Děkuju,“ řekla jsem jenom a chtěla se usmát, ale nakonec jsem jenom trhla koutkem.

Vyšly jsme z hradu. Viděla jsem Carlisle s Esme, jak nastupovali do kočáru, náš kočár tam byl také, stál u něj otec a netrpělivě přešlapoval. Elien tu nikde nebyl, možná už odjel.

„Ahoj, holčičko. Jak jsi se vyspala?“

Uculila jsem se na otce a vlezla do kočáru.

„Jsi překrásná, nezaslouží si tě.“

„Prosím tě,“ zažadonila jsem.

Otec celou cestu mlčel. Venku vysvitlo slunce. Nevěděla jsem, co si o tom myslet.

Elien:

Odjel jsem s Rosalií napřed už ráno. Anna ještě spala. Rose se mračila, jakoby se vdávala ona. Vypadala dokonale jako vždy, ale i když byla opravdu krásná jako víla, nikdy mě nepřitahovala. Měl jsem ji rád, protože jsem s ní žil v jedné rodině, ale nemohla by být mojí milenkou. I ona to věděla, takže jsme spolu koexistovali opravdu v přátelském vztahu. Dnes jsem měl náladu na bodě mrazu. Nebo jsem se možná bál, nedokázal jsem si představit, jak to manželství bude vypadat, co všechno jí budu muset říct.

Včera jsem od ní odcházel a cítil se rozpolceně. V hlavě se mi usadilo několik pohledů na její osobu a ovládaly mě, jak se jim zlíbilo. Měl jsem na ni trochu vztek, celé to rozryla, narušila náš klid, byla pro mě vetřelcem. Trošku mi jí bylo líto, hlavně, když jsem před ní stál a díval se, jak se mě bojí. Zvlněné vlasy jí ležely na ramenou, dívala se do země a její srdce zase bušilo jako buben. Ani se na mě nepodívala. Pořádně jsem si ji tam prohlédl. Byla menší, než já, drobná a jemná. A byla opravdu krásná, jenže nebyla pro mě. Tedy ano, za chvíli bude moje, ale nikdy mi nebude patřit. Mohl bych jí ublížit. Třetí pohled mi šeptal, že mě to mrzí víc, než si myslím. Že bych ji rád měl, že se o ni chci starat, že se o ni bojím kvůli sobě. Ale tenhle hlásek byl tak tichý a mě šel tak proti mysli, že jsem mu nevěnoval pozornost. Důležité pro mě bylo, že teď musím vejít do kostela a vzít si ji za ženu, abych ochránil svoji rodinu.

Vystoupili jsme s Rosalií a vešli do kostela. Bylo tu dost lidí, doufal jsem, že jich přijde míň. Seděl tu i králův zástupce. Úsměvné, copak nemůže král přijet sám, když už tu stojím jenom kvůli němu?

Zanedlouho před kostelem zastavily tři kočáry, z prvního vystoupili mí rodiče. Usmívali se, vítali hosty a pak došli ke mně.

„Jdi se připravit k oltáři,“ řekla mi Esme a políbila mě na tvář.

Volným krokem jsem došel ke knězi, usmál se na mě a já mu úsměv oplatil. On za to nemůže. Pak do kostela vstoupili Eduard a Anabel. Sedli si vedle mých rodičů a kývli k nim hlavou. Začínal jsem cítit šimrání v prstech, samozřejmě mě v nich nešimralo, ale měl jsem to vryté do paměti.

Náhle se všichni ztišili, kněz si naposledy urovnal svůj hábit a pevně se podíval před sebe, varhany začaly hrát. Otevřely se dveře, otočil jsem se k nim a čekal. Chvíli nebylo vidět nic, zafoukal studený vítr a navál do kostela listí. Slunce svítilo. Ve dveřích se objevily dvě siluety. Ladislav vedl svou dceru uličkou kostela, Anna se dívala hrdě před sebe, podívala se na mě a já viděl i na dálku jak polkla, ale pohled neodvrátila. Ladislav kýval hlavou na lidi sedící v lavičkách. Slyšel jsem jak si šeptají, že je Anna krásná, jiní se dohadovali, proč si ji beru já, nebo proč si ona bere mě. Ti vnímavější si všimli, že Anna z našeho sňatku nemá radost. Podíval jsem se znovu na ni. Jednoduché bílé šaty se jí vlnily v rytmu chůze, jemná tvář si nasadila tvrdou masku, aby nikdo nepoznal, že trpí. Ozval se hlásek, je ti jí líto. A potom druhý, vadí ti, že se na tebe netěší.

Zatřepal jsem hlavou. Ladislav a Anna došli ke mně, Ladislav mi symbolicky podal Anninu ruku a vložil mi ji do dlaně, když oba ucítili, jak je moje pokožka chladná, střelili po mě pohledem. Pokýval jsem hlavou k Ladislavovi, jemně Anně stiskl ruku a otočil se ke knězi. Díval jsem se na něj pozorně, ale za chvíli jsem se natočil k Anně, jenom lehce. Dívala se na kněze a na naše spojené ruce. Rychle mrkala.

„Sešli jsme se zde, abychom spojili tyto dva mladé životy ve Svátost manželskou...“

Kněz mluvil a jeho slova se odrážela od stěn kostela. Všichni byli tiše jako pěna. Anně se dalo srdce znovu na úprk.

„Otče náš…“

Odříkal modlitbu v angličtině a potom v latině. Pak svýma rukama objal naše spojené dlaně. Anna zalapala po dechu  a po tváři jí stekla slza. Kněz si toho všiml, ale nedal na sobě nic znát, usmíval se.

Mám nahlas říct, co Bůh spojil, člověk nerozděluj. Ale spojil tyhle dva Bůh? Jaký smysl má tahle motlitba, je to až k studu hrát si před Bohem na tu komedii.

„Co Bůh spojil, člověk nerozděluj,“ řekl nakonec kněz a poodešel od nás.

Kostelem zazněl ohlušující tleskot, otočili jsme se na hosty a rozešli se uličkou. Všichni se usmívali, některé ženy plakaly. Maminka s otcem k nám přišli, Carlisle mě poplácal po rameni a Anně políbil ruku. Esme mě i Annu políbila na tvář. Ještě jsem se na Annu nepodíval. Srdce jí bilo klidně ale dech měla přerývavý, a pořád byla strnulá, pořád se mě bála. Byla teď moje žena, jak podivně to znělo.

Anna:

Přišel k nám náš otec, Elienovi podal ruku a mě objal. Zadržovala jsem slzy, ale věděla jsem, že už to dlouho nevydržím.

„Pojďte, čeká nás hostina,“ řekla Esme a vedla nás z kostela. Hosté nasedli do kočárů a vyjeli směr hrad. Ještě předtím Cullenovi poděkovali knězi. Kněz nám ještě požehnal a já jsem také nasedla, ale už ne s otcem, ale Elienem. Zavřeli za námi dvířka a rozjeli jsme se. Nevěděla jsem, kam se mám dívat. Viděla jsem před sebou jeho kolena a odvážila se na chvíli zvednout oči. Díval se přímo na mě. Hned jsem pohled stočila k okýnku a zatlačila slzy.

„Bojíte se mě,“ řekl Elien.

Neznělo to ani jako otázka, ale jako poznámka.

„Nebudete se mnou mluvit?“ zeptal se.

Sebrala jsem se a nadechla se, všechno jsem dala do úsilí, aby následující slova zněla, co nejstatečněji.

„Nemám o čem,“ řekla jsem a přesto, že jsem se ani nepohnula, měla jsem pocit, že jsem se přikrčila.

Elien se ke mně nahnul a mě ztuhly všechny svaly v těle.

„Ale to byste měla. Jste má žena.“

Mlčela jsem, Elien mě propaloval pohledem, najednou jsem spatřila jeho ruku, ladně, jako pírko ve větru se vznesla do vzduchu. Lekla jsem se a ani nevím proč, první co mě napadlo bylo, že mě chce uhodit, i když k tomu neměl žádný důvod. Nikdy jsem nebyla ustrašená, nebála jsem se lidí, ale on mě dostával do stavů absolutního bezedného strachu. Zavřela jsem oči a alespoň špetka mojí hrdosti mi nedovolila uhnout, ať se bude dít cokoli. Ucítila jsem jeho prsty na tváři, ale nic mě neštíplo. Jel pomalu špičkami prstů až k rohu úst. Podívala jsem se na něj, prozkoumával mojí tvář a najednou se narovnal opřel se. Zamrkala jsem a vydechla. Pohladil mě. Ale přesto strach neodehnal. Modlila jsem se, aby kočár zastavil, chtěla jsem ven.

Na nádvoří všichni čekali na nás. Na mě a Eliena. Elien vystoupil jako první a podal mi ruku. Hosté se usmívali, Esme s Carlislem nás zavedli do připraveného sálu. Stoly praskaly pod masou jídla, víno teklo po litrech. A všichni se bavili, jenom já jsem se nemohla uvolnit. Bála jsem se noci. Anabel se mě snažila rozveselit, ale nepodařilo se jí to. Rozptýlil mě až tanec, který jsme museli s Elienem jako novomanželé zatančit. Všichni se na nás dívali, hrdě jsem vztyčila hlavu a vešla vedle svého muže doprostřed sálu. Tančili jsme chvíli, když hudba dohrála, Elien mě políbil na ruku. To bylo vše, vrátili jsme se ke stolu a zábava pokračovala. Někteří muži už meli opravdu dost. Spali na stole, divoce plácali služebné po zadku a zplna hrdla zpívali. Rozpálil se velký krb, protože se na hradě začalo večer dělat lezavo a zima.

„Půjdu si lehnout, holčičko, už jsem opravdu unavený,“ zaklepal mi otec na rameno a usmál se.

Popřála jsem mu dobrou noc a usmála se na něj zpět.

„Tak co? Jak je vám, paní Cullenová?“ přišla ke mně Anabel a culila se.

Styděla jsem se, ale byla to jediná žena, které jsem se mohla svěřit. Elien byl někde pryč se svým otcem.

„Čím je noc tmavější, tím se více bojím.“

Elien:

„Co mám dělat? Je to člověk! Zabiji ji!“

Carlisle se mračil.

„Nemusíš to dělat. Nebudu ti lhát, je opravdu velká šance, že jí ublížíš.“

Sedl jsem si na schod pod louč a složil hlavu do rukou.

„Ani svatební noc nebude taková, jaká by měla být.“

Carlisle mlčel. Co mi na to měl říct?

Lidé v sále začali pomalu usínat. Blížila se půlnoc a já jsem cítil, že se blíží čas, kdy si musím odvést svou novou ženu do naší společné komnaty. Stoupl jsem si a Anna si stoupla vedle mě.

„Děkujeme, že jste přišli. Je čas jít,“ řekl jsem tomu zbytku, co měl ještě pár smyslů v pohotovosti.

„To je,“ uslyšel jsem oplzlý hlas nějakého opilého muže, co se válel po stole.

Popřál jsem dobrou noc rodičům, Rosalii a Anabel s Eduardem. Anna udělala to samé po mém boku a odešli jsme společně z místností. Studenými chodbami jsme došli před dveře naší komnaty. Anna byla celou cestu zaklesnuta do mého rámě a mlčela. Srdce ji neklidně poskakovalo. Sáhl jsem na kliku dveří. Otevřel se před námi obraz manželské postele, krbu, stolu, křesla a zabedněného okna. Na stole hořela svíce, v krbu praskal oheň. Nechal jsem Annu vejít první. Přišla ke krbu a zůstala strnule stát. Zavřel jsem dveře. Přišel jsem k ní a pozoroval ji. Hřála si ruce o oheň a potom je zvedla. Začala si rozšněrovávat tkaničku na šatech u výstřihu. Polkl jsem, nevěděl jsem co mám dělat.

„Co to děláte?“

Otočila se na mě a poprvé se na mě podívala, zpříma a jasně. Dívala se vyčítavě ale silně. Jakoby říkala tak si mě vem, když už jsem tvoje. Na co čekáš? Otočil jsem se a odešel k posteli. Sundal jsem si kabát a v košili a kalhotách si lehl.

Došla ke mně a tázavě se podívala. Došněrovala tkaničky a sundala svrchní vrstvu šatů. Stála tam jen v bílé spodní vrstvě, byla nádherná, zranitelná a křehká jako rostlina. Ozval se hlásek, říkal mi, že ji chci, že ji chci ochránit a že ji chci mít u sebe. Že se s ní chci teď pomilovat. Můj rozum ale zakřičel: zabil bys ji!

Anna si zdráhavě sedla na postel, už se na mě nedívala, zase se bála.

„Nemyslím, že je to dobrý nápad,“ řekl jsem po chvíli mlčení.

Nadechla se a otočila k ohni. Vypadala překvapeně. Lehla si vedle mě. Chvíli jsme poslouchal její srdce, začal se mi líbit jeho rytmus. Anna se ale stále bála. Pokaždé, když jsem se pohnul, se zaťala.

Náhle vstala a šla ke dveřím, přehodila přes sebe deku.

„Kam jdete?“

Ustrašeně se otočila a vrhla na mě prosebný pohled.

„Chtěla jsem jít za otcem, když…“

Vstal jsem a pomalu šel k ní, couvala ke dveřím až už nemohla dál.

„Když co?“

Přečetl jsem si v jejích myšlenkách, že chtěla pryč, když se nebude nic dít. Tak se bála, že chtěla odejít. Dobrou hodinu jsme vedle sebe leželi mlčky, nemohl jsem ji teď pustit. Co by řekli ti, co by ji viděli?

„Nesmíte nikam jít,“ řekl jsem jí tvrdě.

Zaleskly se jí oči a roztřásly panenky, někde hluboko mě píchlo, ale nevěděl jsem, co to znamená.

„Stejně se vám nelíbím,“ zašeptala.

„Cože?“ řekl jsem nahlas a nemohl jsem uvěřit svým uším.

Narovnala se, zaťala čelist a nazlobila se.

„Stejně se vám nelíbím, takže půjdu!“ zvýšila hlas a prudce otevřela dveře.

Nechápal jsem, kde se v ní vzalo tolik odvahy. Prudce jsem dveře přivřel. Otočila se, už to zase byla ona. Rána se nesla chodbami, Anna začala ustupovat.

„Řekl jsem, že nikam nejdete,“ mluvil jsem a snažil se udržet klidný tón. Šel jsem za ní, za chvíli narazila na postel a sedla si.

Ne, co jsem to jenom udělala. Už mám zase ten strach, bojím se.

Stoupl jsem si nad ni a opřel se rukama o postel vedle ní. Klepala se a mě se v hlavě zase ozval hlas. Voněla a rty se jí klepaly, skapávaly jí po nich slzy na zem, do klína. Jakoby mě někdo vedl. Otřel jsem se rty o její čelo, napjala se. Sjížděl jsem až ke špičce nosu, potom na rty. Tam jsem se zastavil a políbil ji. Cítil jsem slané slzy  a vzlyk. Lehce jsem zatlačil, neprotestovala, přesto, že byla stažená strachem. Chytl jsem ji pevně za zápěstí. Zaškubala sebou a chtěla se mi vytrhnout, zakřikl jsem to. Vybublal ve mně lovec. Stáhl jsem jí do polštářů a drsně políbil. Rychle jsem se odtáhl a podíval se na ni. Cítil jsem se s ní příjemně, chtěl jsem, aby se tak cítila taky, chtěl jsem ji ochránit. Zjistil jsem, že má zavřené oči a klepe se pod návalem vzlyků. Vyděsil jsem ji…

Autor: Puntik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pro blaho Anglie jsi teď moje 6: