Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pro blaho Anglie jsi teď moje 5

26.04.2010 (20:15) • Puntik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2418×

Elien:

„Svatba bude pozítří, domluveno,“ řekl Carlisle rozhodně a vstal.

Postavili jsme se všichni. Značně se mi ulevilo, protože už jsem chtěl být někde daleko ode všech, hlavně sám, jak jsem na to byl už tak dlouho zvyklý. Všichni se pomalu odsunuli ze sálu, chtěl jsem také odejít, jenže Carlisle zašeptal, ať tu ještě zůstanu. Zavřel jsem tedy za odchozími dveře a vrátil se zpátky k rodině.

„Vím, co mi chceš říct,“ řekl jsem mu dříve, než otevřel ústa, „nechoval jsem se dobře a omlouvám se.“

„Ale Eliene!“ Carlisle se zhurta opřel o stůl a stoupl si.

Rychle, ale lidskou chůzí došel k oknu a zadíval se ven. Esme se za ním ustrašeně podívala. Venku pořád pršelo, jak ironické. Jako by se mnou svět teď najednou soucítil.

„Já ti nechci nic vyčítat!“ Spustil ostře Carlisle, ruce měl složené za zády.

„Já vím, že je to těžké, bude to těžké pro nás všechny. Je to člověk, pro pána Boha! Říkám ti naposledy, jestli to chceš odmítnout, ještě máme čas.“

Žalostně jsem se ušklíbl. Rosalie se dívala mrtvolně na své ruce a nehnula ani brvou.

„Ale samozřejmě! Zrušíme to všechno! Král nám poděkuje a moje rodina se bude mít lépe, než kdy předtím, že Rosalie?“ Rose protočila očima a natočila hlavu pryč ode mě, „naposledy ti Carlisle říkám, že nic odvolávat nebudu! Chceš po mě, abych nás zničil?“

„Dobře, takže po tobě mám chtít, abys zničil sebe, potažmo potom i nás a nakonec i tu dívku?“ zvyšoval Carlisle hlas a otočil se.

„Eliene, král by to možná pochopil,“ zašeptala Esme a vypadala, jako když chce plakat.

„Ale no tak,“ zasténal jsem a sedl si vedle ní, „sama víš, že tak by to nebylo. Víte to všichni, ale nechcete si to připustit.“

Nastalo ticho, slyšeli jsme tlukot srdcí nových návštěvníků. Všechna tepala klidně, ale jedno bubnovalo jako o závod. Bubnovalo jako když člověk utíká, když se zuby nehty snaží udržet se na živu, když bojuje. Bubnovalo strachem.

„Musím jít,“ řekl jsem a rovně vyšel z místnosti.

Procházel jsem studenou chodbou, za každým rohem hořela louč a já temnými chodbami následoval ustrašené srdce. Na půlce cesty hradem mi bylo jasné, čí srdce se tak plaší. Tiše jako duch jsem zastavil před dveřmi do komnaty Anny. Bylo tam ticho, slyšel jsem jenom to srdce, které znělo jako africký buben a potom hluboký dech. Zaposlouchal jsem se do jejích myšlenek.

Buď zemřu, uteču nebo se zblázním! Ještě nikdy mi nikdo nenahnal takový strach. A ta země mě jenom ubíjí, z mraků se pořád snáší déšť, kdyby aspoň jednou vysvitlo sluníčko. A na hradě je takové ticho! Jakoby se nikdy nebavili, copak se tu lidé ani nezasmějí? Vždyť jsem tu viděla služebné, kuchaře, kam se poděli? Není tu nikdo, za kým bych mohla jít. Kdyby tu mohla Anabel se mnou zůstat, i pár dní by mi zvedlo náladu.

Její srdce se začalo uklidňovat, dýchala ale pořád nepřirozeně. Zošklivěl jsem si sám sebe a ani jsem nevěděl proč. Jsem tak odporné stvoření, že jsem dovedl naprosto cizí dívku k záchvatu strachu během pár minut? Jsem, a vím to už tak dlouho. Bylo by pro tebe Anno nejlepší, kdybys rychle zmizela. Nebo kdybych zmizel já. Ale ani jeden nemůžeme, musíme teď žít spolu. Napadlo mě, jak dlouho tohle bude trvat. Zastyděl jsem se, když mi hlavou proběhla tahle myšlenka. Pro mě to bude jen chvíle. Ale pro ni to bude její celý život, otrávím jí celou její existenci a pak budu navěky žít s tím, že jsem jí vzal její šanci. Kdo z nás je na tom hůř, co myslíš Anno? Ale co řekneš, až uvidíš, že nestárnu?

Anna:

Vylekala jsem se tak, že se mi začalo chtít spát. V krbu hořel oheň, krajina se topila v mlze. Přicházel podzim a nehodlal nikomu a ničemu ustoupit.  Lehla jsem si na postel a přikryla se dekou, všechno studilo, naskočila mi husí kůže. Ještě chvíli jsem přemýšlela nad tím, co se bude dít, ale pak jsem usnula.

Rozlepila jsem oči, prsty jsem měla prokřehlé a ztuhlé, ale v posteli už bylo teplo. Venku se začalo stmívat, už nepršelo, ale mraky se pořád výhružně valily nad krajinou. Sedla jsem si na postel a zjistila, že na křesle u krbu sedí otec. Díval se do země a pohnul hlavou ke mně.

„Vypadalo to, že zaspíš večeři,“ usmál se.

Zašimralo mě v žaludku, protože na večeři určitě přijde i Elien, možná bych se mohla omluvit.

„Ani nemám hlad,“ řekla jsem.

„Jsi v pořádku?“ Zeptal se otec a šel ke mně.

„Ano, jen nemám hlad.“

„Já vím, že nejsi v pořádku. Ještě to můžeme celé zrušit, odjedeš se mnou domů. Třeba tam ještě svítí slunce.“

„Ale tati, nemůžu odjet. Král by nám to nikdy neodpustil.“

„A když ano?“

Usmála jsem se, chtěla si zabalit věci, odjet kočárem a už se sem nikdy nevrátit.

„Víš, že ne.“

„Ach Anno, jak moc mě to mrzí. Měla jsi být šťastná, měl jsem ti to umět zařídit, proto ti říkám, odjeď.“

Vstala jsem a začala se zlobit. Tak dlouho mě bude otec lámat a já povolím. Strašně bych mu tak mohla ublížit. Ne.

„Nech toho, tati. Zůstanu tady, protože musím. Protože ty taky musíš udělat spoustu věcí. Takhle to má být, je to můj úkol a já ho musím dotáhnout do konce.“

Chvíli bylo ticho.

„Ne?“ Zeptal se otec a podíval se na mě.

„Ne,“ řekla jsem rozhodně a zavrtěla hlavou.

Otec se podíval z okna. Začínalo se mi stýskat už teď a vzpomněla jsem si na Anabel.

„Tati, myslíš, že by tu se mnou Anabel zůstala? Jen na pár dní.“

Otec přimhouřil oči.

„Takže se tu budeš sama bát?“

„Tati! Na tohle jsem se neptala.“

„Možná, musíš se zeptat jí.“

Odkývala jsem mu to a vyšla ke dveřím.

„Půjdu se jí zeptat už teď.“

Anabel:

Seděla jsem u postele se zapálenou svící a pozorovala Eduarda, jak slastně podřimuje. Moc bych přála Anně, aby taky našla muže, na kterého by se mohla zamilovaně dívat. Nebyla jsem si jistá, jesti je to Elien. Dnes u oběda z něj šla hrůza a Anna se bála tak, že musela odejít. Takhle láska nevypadá, ale vypadá tak většina dnešních manželství. Já měla štěstí, ale stovky žen s vyšším postavením a i ty s postavením nízkým ho nemají. Naše doba nepřeje lásce. Žijeme s těmi, které nám určili jiní. Každé ráno děkuju za Eduarda.

S přemýšlení mě vytrhlo klepání na dveře. Vzbudil se i Eduard a rozespale pronesl.

„Dále,“ usmála jsem se a podívala se ke dveřím.

Dovnitř vešla Anna, na tváři lehký úsměv, nesměle vešla do komnaty.

„Copak potřebuješ?“ Zeptala jsem se.

Eduard se posadil a usmál se.

„Nechám vás tu o samotě,“ řekl a zvedl se.

„Ne, týká se to i vás, pane,“ řekla mu Anna a Eduard se zvědavě posadil.

Podívala jsem se pozorně na Annu.

„Anabel, pochopím, když mě odmítneš, ale musím se tě zeptat. Nemohla bys tu se mnou pár dní po svatbě zůstat?“

Zaskočilo mě to. Představila jsem si to, Eduard odjede, ale naše panství není tak daleko. Možná by to šlo. Anna se tu necítila svá, chtěla jsem jí pomoct.

„Moc ráda tu zůstanu, když mi to Eduard nebude mít za zlé,“ řekla jsem a podívala se na muže.

„Ale proč ne. Jen se musíte zeptat pana Cullena.“

„Jako ženě jeho syna mi snad dovolí nechat si tu návštěvu,“ řekla Anna rozhodně.

Odkývala jsem to. Anna s úsměvem odešla a zavřela dveře.

„Zase tak plachá nebude,“ řekl Eduard a ušklíbl se.

Zasmála jsem se.

„To je jen dobře. Bude tu kuráž potřebovat,“ řekla jsem a lehla si vedle Eduarda.

Něžně jsem ho políbila na tvář.

„Škoda, že za chvíli bude večeře,“ zašeptala jsem svůdně a pohladila ho po nose.

„Ale večeře taky někdy končí,“ zašeptal Eduard a pohladil mě na boku.

Anna:

Ten jeden den utekl jako voda, dělalo se mi zle. Nejedla jsem, jediné, co mě udržovalo při životě bylo vědomí, že tu Anabel na chvíli bude se mnou.  Cullenům to nevadilo. Rosalie se se mnou nebavila  a snažila se mě nepotkávat, pan Carlisle byl ke mně vždycky hodný, ale i to mělo svoje hranice. Měla jsem pocit, že neví, jak se má chovat. Esme byla nejneutrálnější, usmála se, pozdravila a tím to skončilo. Eliena jsem neviděla. Otec a ostatní říkali, že ho na hradě viděli, ale já ho nezahlédla. Předvečer naší svatby mi někdo zaťukal na dveře. Otevřela jsem je a hned se podívala do země. Stál za nimi Elien, mhouřil oči a ani nemrknul.

„Mohu dál?“

Ne, bojím se vás, jděte prosím pryč, nebo omdlím.

„Pojďte,“ zachraptěla jsem a uhnula mu z cesty.

Vešel dovnitř jako král, plynule se otočil a znovu se na mě podíval.

„Vím, že vám je to asi stejně příjemné jako mě,“ začal, jeho hlas byl pořád krásný, ale strach mi nedovolil si to užít, ani jsem se na něj nepodívala, „ale jednou se tak stalo a my to musíme respektovat. Považoval jsem za,“ odmlčel se, „slušné, navštívit vás dnes, ještě než budete mou ženou.“

Jen jsem zakývala hlavou a dál těkala očima po zemi.

„Omlouvám se, že jsem celý den byl pryč, ale měl jsem práci,“ pronesl.

„Nemusíte se omlouvat, máte na to právo,“ pípla jsem.

„To možná mám, ale vy máte právo to vědět. Jako jediná žena, od zítřka spolu budeme muset sdílet všechno.“

Zase jsem jen zakývala a přivřela oči. Chtěla jsem se na něj podívat, ale bála jsem se, že se zase dívá jako včera při obědě.

„Dobrou noc,“ uklonil se a obešel mě.

Klaply dveře a já narovnala krk. Stekla mi slza po tváři a vpila se do látky na hrudníku.

Ten strach byl nesnesitelný. Vždyť mě neohrožoval, neubližoval mi. Ale neznám ho, jak vím co bude dělat? Nešla jsem kvůli němu včera na večeři, ale teď budu muset jeho přítomnost snášet.

Lehla jsem si. Nebrečela jsem, protože jsem se dostala do stavu, kdy vám už slzy připadají zbytečné. Ale usnula jsem rychle a spala tvrdě. Nepamatuju si žádné sny.

Vzbudila mě Anabel. Nesla do pokoje bílé šaty.

Autor: Puntik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pro blaho Anglie jsi teď moje 5: