Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pro blaho Anglie jsi teď moje 3

21.04.2010 (21:30) • Puntik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2601×

Večeře mi nechutnala, nechtěla jsem jíst vůbec, ale dostala jsem zákaz vstávat od stolu, dokud nesním aspoň kousek masa a trochu se nenapiju. Anabel se na mě snažila nekoukat soucitně. Říkám snažila, protože když měla pocit, že se nedívám, svraštila obočí jako mučednice. Jako kdyby trpěla ona, napadlo mě. Měla jsem vztek na všechny a otci jsem měla pořád za zlé, že nic neudělal, protože měl strach.

 Eduard se na mě radši nedíval vůbec, u stolu vládlo ticho a Marie seděla daleko v koutě, když jsem chtěla, aby byla u mě.

„Eduarde, zítra brzy ráno odjedeme. Pojedete tedy s námi?“ Otec se s nadějí otočil na Eduarda a mě až zabolelo, jak se bojí se mnou odjed sám.

„Samozřejmě, už jsem ti to slíbil.“

Najednou se vedle mě objevila Anabel a pošeptala mi do ucha.

„Musíme vybrat šaty, které si vezmeš s sebou, mám tu nějaké nové.“

Odložila jsem pohár s vínem a polkla hořkou červenou tekutinu, která mi nechala suchou stopu na jazyku.

„Máš nové šaty?“ zeptala jsem se bez zájmu a vzala do ruky kus chleba.

Stejně hořce jako víno mi v hlavě kolovala myšlenka, že se ještě musím vyzdobit, abych se nastávajícímu muži zalíbila. Ale i když se mu nebudu líbit, co s tím může udělat? Je to vlastně jedno.

„Ano, to mám. A tři různé barvy.“

„Anabel, promiň, ale cesta tam bude asi dlouhá. Na delší cesty mám radši pohodlné šaty a je mi jedno, jak jsou krásné. Pojedu v těch, ve kterých jsem přijela k vám.“

„V těch šedivých? Mohla by sis vzít hezčí.“

„To asi mohla, ale stejně pojedu v těchhle,“ řekla jsem pohotově.

„Jak myslíš,“ odkývala mi Anabel a s mísou posledních jablek se přesunula kousek dál.

Bylo mi líto, jak smutně se zatvářila, když jsem jí zrušila můj šatník.

„Ale vezmi je s sebou, prosím,“ řekla jsem rychle a poprvé za ty dva dny se usmála.

Anabel jen zvedla koutky a odešla nabídnout jablka Eduardovi.  Udělala jsem jí radost, ale ona jí chtěla jako první udělat mě a poznala, že já to zase dělám kvůli ní. Všechno bylo teď těžší, mluvit s lidmi okolo mě bylo za trest, otec se snažil, ale stejně nic nezměnil. Pomalu jsem mu přestávala vyčítat, že nezasáhnul a svůj sňatek jsem vzala jako povinnost vycházející z mého postavení. Že to bylo nespravedlivé, jsem tvrdit nepřestala, ale už jsem neměla potřebu vmést to každému do tváře.

 V noci jsem nespala klidně a žaludek mě šimral, jako kdyby mi v něm bydleli mravenečci. Navíc při každém doteku jejich nožiček mi žaludek zatančil a nadzvedl se zvláštní energií. Mravenečci se vždycky rozeběhli, když jsem se snažila představit si, jak asi bude můj muž vypadat. Brzo ráno jsem se pak v představách o něm utopila a užívala si je, úplně jsem vymazala podvědomí a našla si v nich útočiště. Opravdový svět se mi ale nevyhnul.

„Vstávat, milá. Je čas,“ nepřišla mě vzbudit Marie ale Anabel. Nadzvedla peřinu a když viděla moje kruhy pod očima zhluboka se nadechla ale mlčela jako hrob.

„Kde je Marie?“

„Pomáhá nakládat tvoje věci do vozu,“ odpověděla a vytáhla z truhly ty šedivé šaty.

Posadila mě před zrcadlo a učesala vlasy do drdólku, ze kterého mi pramínky volně vlály po stranách.

V komnatě jsem neměla ani jednu svojí věc, všechno odnesli, než mě Anabel připravila. Přes ramena jsem si akorát hodila plášť s kápí a odešla po chodbě z hradu.

 V kočáře jsem jela s otcem a za námi jel druhý kočár s Anabel a Eduardem. Otec se mračil jako mraky na nebi a díval se ven.

 „Slyšel jsem, že je to pohledný hoch,“ řekl ale nepodíval se na mě.

Kočár kodrcal na kamení a houpal s námi ze strany na stranu. Podívala jsem se na otce a nadzvedla jedno obočí.

„To mě uklidňuje, všechno bude snazší.“

Otec si povzdychl a rukou promnul celou tvář.

„Už nevím, co mám dělat Anno,“ podíval se na mě, „odpusť mi to.“

Bylo mi ho líto, v podstatě dostal rozkaz a musel ho splnit a já jsem se chovala jako rozmazlená kačena.

„Už jsem ti to odpustila, tati. Ale pořád se mi nechce si někoho brát,víš?“

Koukla jsem se z okna a doufala, že tím náš celkem bolestivý rozhovor skončil, otec si ale vzal mou ruku do dlaně a pevně jí sevřel. Donutil mě znova se na něj podívat.

„Otočíme to, nějak už to vysvětlím.“

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co chce dělat. Vyrazilo mi to dech a než jsem stačila něco říct, otec nakláněl hlavu z okénka a křičel na kočího ať nás otočí zpět.

„Ne, tati!“ tahala jsem ho za kabát ale neposlouchal mě.

Vystrčila jsem hlavu z druhého okénka a zakřičela na kočího ať určitě nemění směr.

„Co to děláš?“ vystartovala jsem na otce, když v kočáře zase usedl na svoje místo.

„Já? Co děláš ty? Chceš se vdávat?“ kulil na mě oči a čekal na odpověď.

„Samozřejmě, že ne. Ale takhle to nevyřešíme.“

„Ale ano, řekneme, že...“

„No?“ zeptala jsem se a kývala hlavou.

Otec se opřel a zavřel oči.

„Nemůžeš říct nic, král by tě možná zbavil místa a co bys potom dělal? Byl to v podstatě rozkaz tati, i když v přátelském dopise. A co by na to řekla Anglie?“

„Anglie je mi ukradená,“ řekl otec a díval se ven z kočáru.

„Ale tati,“ zaúpěla jsem a taky se opřela, „ prostě to nejde. Mohli by se z nás stát vyvrhelové, šli by ti po krku. To nedovolím.“

„Já bych se o tebe měl starat, ne ty o mě,“ namítl otec.

„Ty ses o mě už staral, teď jsem na řadě já.“

Nastalo ticho, slyšela jsem koně a jejich kopyta jak čvachtala v blátě.

„Zvládneš to?“ zeptal se najednou otec a znovu se ke mně naklonil.

Co byste mu řekli? Ano? Když sami nevíte, jak to dopadne? Ano, řekla jsem mu ano, protože jsem ho chtěla uklidnit.

Otec mě pohladil a zadíval se z okénka. Celou cestu se díval ven a nemluvil na mě, každý jsme přemýšleli nad svým.

 Za pár hodin jsme přijeli po udupané cestě se spoustou malých loužiček k bráně hrádku. Představovala jsem si ho menší, byl podobný tomu Eduardovu. Naše kočáry se ani nestihly zastavit na dřevěném mostku, protože hned zvednuli bránu. Začalo mě zase šimrat v žaludku a zastudily mě konečky prstů.

„Miluju tě,“ řekl mi otec a vtom kočár zastavil.

„Já tebe taky,“ usmála jsem se a nechala si od něj otevřít dveře.

Otec vystoupil jako první, došlápl do bláta a podal mi ruku. Chytla jsem se ho a pomalu našlapovala na stupínek. Z ničeho nic jsem slyšela hlas kouzelný a hladký, jako kdyby klouzal po nejjemnějších šatech z drahých látek.

„Omlouvám se, ale dešti poroučet neumím. Kdybych to ale uměl, jistojistě by byla cesta suchá.“

Vzhlédla jsem a spatřila slovy nepopsatelně nádherného muže. Přicházel k nám od můstku z hlavní věže a usmíval se, vím, že za ním ještě někdo šel, ale v tu chvíli mě nezajímal.

„Vítám vás, pane,“ pokynul hlavou k otci a pak se otočil na mě, „slečno,“ usmál se a políbil mi ruku.

Když se mě dotkl prsty, vyskočila mi na ruce husí kůže, jeho rty studily jako led.

Pozorně se na mě koukl, jakoby se mi očima chtěl vpít pod kůži. Pak se znovu narovnal a úplně změnil výraz tváře. Jeho světlé vlasy pod šedou oblohou zářili a porcelánová kůže byla ještě bělejší.

Usmál se a otočil se směrem za sebe.

 Až v tuhle chvíli si všímám, kdo šel za ním.

„Já jsem Carlisle,“ začíná se představovat ale já už ho neposlouchám.

„Tohle jsou moje dvě děti.“ Ukazuje za sebe.

Stojí  tu dívka a chlapec. Ona má vlasy jako zlatavou řeku, která se vlní až hluboko pod ramena a přelévá se, jak fouká vítr, kůži má stejně bledou jako Carlisle, stejně hladkou a křišťálově čistou. Je  nádherná, půvabná a vypadá tak křehce, jako krásná motýlí křídla, na které se nesmí sahat, jako přízrak z mlhy, ale je skutečná. Neusmívá se, naopak.  Stojí pevně, vypadá, jako by ani nedýchala. Zarputile se na mě dívá a rty má bojovně semknuté.

 Vedle ní je on, pořád nevím, jak se jmenuje. Ani on ani ona. Má vlasy k ramenům, barvu mají jako slámu a občas vidím pramínky hnědé, pleť má stejnou jako jeho sestra a otec. Jenže je, i když mi přišlo, že to není možné, krásnější než on.  Myslím, že už to zdaleka není chlapec, působí silně, ale ne neomaleně ani hloupě. Pozoruje

Autor: Puntik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pro blaho Anglie jsi teď moje 3: