Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pro blaho Anglie jsi teď moje 22

29.05.2010 (11:15) • Puntik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2681×

Anna:

Tarren včera večer odjel i s těma dvěma… dvěma. Jak jim mám říkat? Když jsem se dozvěděla, co má Carlisle před sebou, proklínala jsem je všechny tři. Rosalie od večera mlčela, chodila po chodbách a po zahradě jako tělo bez duše. A moje bříško nepřestávalo narůstat, dítě uvnitř se mlelo, jak jen mohlo. Bylo toho na mne strašně moc. Měla jsem strach o všechny okolo a do toho mě děsil nadcházející příchod maličkého na svět.

Potřebovala jsem u sebe Eliena, ale on byl na roztrhání. Kdykoli mohl, zůstával se mnou. Jenže teď ho potřebovali úplně všichni. O Carlisleovi ani nemluvím, v Jasperovi našel Elien přítele a často se mu svěřoval, Rosalii utěšoval… Nemohla jsem mu nic vyčítat.

Esmé byla bledá, vím, že to zní zvláštně, ale byla bledší, než dříve. Možná mi to jen tak připadalo, mohly to dělat její mrtvé, bezradné oči nebo temný smutek, který spolu s ní pohltil nás všechny. Slunce dnes nevysvitlo, jako kdyby trpělo s námi nebo ho bolelo vidět naše trápení. Místo toho kolem hradu a nad lesy visely mraky, těžce lpěly na stromech, do vzduchu vpouštěly vlhkost a jen pomalu se přelévaly. Neviděla jsem ani kousek modré oblohy, neviděla jsem ani kousek světla ve svojí mysli.

„Rose?“ promluvila jsem na ni, když jsme seděly nad vyšíváním v komnatě.

„Ano?“ zeptala se tiše.

Kromě Eliena se Rosalie svěřovala i mně. Moc dobře jsem věděla, jak ji další shledání s Andrewem potopilo do tmy. Ke všemu se strachovala o nás, Eliena, mě a moje dítě, o svého otce…

„Mám tady ten list ještě obšít?“ ptala jsem se a sledovala ji.

Rosalie přestala pracovat na svém a naklonila se ke mně. Přes velké bříško jsem přetáhla látku a ukázala ji.

„Ne, už to nechej být,“ odpověděla.

Zakývala jsem hlavou a začala znovu šít.

„Anno, chci ti poděkovat. Vím, že pro tebe musí být tyhle dny stejně těžké jako pro mě. Tolik mi pomáhá, že se ti můžu svěřit,“ řekla najednou.

„Ale Rose, to nechci slyšet. Mně pomáhá, že jsi tu se mnou.“

„Budu tady vždycky. A poslouchej mě,“ řekla a donutila mě se na ni podívat, „tvoje dítě ochráníme. Já, například, bych ho nikomu nedala. Vždyť víš, že už teď toho prcka miluji.“

Podívala jsem se na ni a nevěděla, co jí odpovědět. Zalkla jsem se, věděla jsem o její lásce ke mně i dítěti, ale takhle to slyšet bylo mnohem citlivější.

„Nic mi neříkej,“ usmála se a opřela, „prostě je to tak.“

Znovu začala vyšívat.

„Anno, a jak se cítíš ty?“

Vydechla jsem a sevřela se mi duše.

„Zle, jako všichni ostatní. Mám obrovský strach,“ svěřila jsem jí.

„Neměj, musíš být v klidu, kvůli miminku. Nic se ti nestane, to by nikdo nedovolil.“

„Já vím, Rose. Ale já nemám starost o sebe. Tedy ano, ale jenom kvůli dítěti. Bojím se o vás, lituji Carlislea, bojím se, jak to jen dopadne. A taky si vyčítám, nevím, jak mám chtít, aby to dopadlo. Na jednu stranu nechci, aby nějaká z dívek a žen padla do rukou Tarrenovi, ale když se tak nestane, odpykáme si to my. Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mi dochází, že tahle situace nemá správného řešení.“

Všechno se uvolnilo, po tváři mi stekla slza a sevřel se mi krk. Ani jsem si neuvědomila, jak moc si potřebuji s někým promluvit. Ve chvíli Rose odložila svoje šití a objala mne. Houpala s námi ze strany na stranu a tiše šeptala: „Ššš…“

Chytila jsem se jí a tiskla jí dlaně na ramena.

„Rose, mám strach,“ zašeptala jsem.

„Neměj, neměj. Věř mi, že najdeme řešení.“

Uklidňovala sebe nebo mne? Potřebuji Eliena, ale ten je s Carlisleem. Bylo mi zle, tak zle na duši, že pro mě bylo nebe ještě černější, než ve skutečnosti nad hlavami lidí opravdu bylo. Do toho mne pohlcovala ještě jedna starost, skoro jsem se za ni styděla, ale když jsem si ji zakázala, vrátila se zpět a ještě silnější. Trápila jsem se nad Elienem, mnou a dítětem. To, že se se mnou Elien už několik měsícu nemiloval mne drásalo černými tuhými drápy až do morku kostí. Chyběl mi. Samozřejmě byl se mnou, pořád. Ale takhle, takhle se mnou nebyl už tak dlouho. Bylo to kvůli dítěti, věděla jsem to. Vždyť mi to jednou skoro sám přiznal. Představil si, že právě milování mne takhle ohrozilo, a proto se držel zpátky. A s tímhle vším se pojila ta další a pro mne ještě tíživější starost. To všechno znamená, že Elien dítě z duše nenávidí. A to mne ubíjelo. Byl to jeho tvoreček, má se těšit, až se narodí. Bude to jeho otec, budu je oba milovat k zalknutí, ale co když to Elien nedokáže? Co pak budu dělat?

Elien:

„Nemůžu, to přeci nejde…“ úpěl Carlisle.

Stál jsem nad jeho sklopenou hlavou a tiše přihlížel jeho bolu. Nemohl jsem mu pomoci, nikdo mu nemohl pomoci. Svěřil se mi, že v touze zachránit rodinu v noci přemýšlel, kterou z dívek by obětoval. Okamžitě tu myšlenku zahnal, ale styděl se za ni. Musel být neuvěřitelně zoufalý, když se on, Carlisle, k tomuhle dostal.

„Carlisle, vymyslíme něco… slibuji ti to,“ řekl jsem mu tiše.

„Kolik že říkal Tarren? Dva, tři nebo pár dní?“ ptal se otec zoufale.

„Ale ne, takhle nepřemýšlej!“

„Ale já musím, Eliene! Protože když nebudu, může nám zmizet celá naše rodina!“ zakřičel.

Při jeho slovech mne zamrazilo. Náhle mi stouplo zoufalství až po kořínky vlasů. Ano, my musíme něco udělat. Ale co?

„Carlislee, mrzí mě to. Tak strašně moc a neumím nic vymyslet,“ řekl jsem a sklopil hlavu.

Carlisle se na mne podíval a lehce zakýval hlavou. Velmi jsem nám všem chtěl pomoci, ale nenapadalo mne jak. Strávil jsem přemýšlením nad tím celou noc. Sledoval jsem Annu, jak s velkým bříškem klidně leží a oddychuje. V tu chvíli mi došlo, že musím něco vymyslet. Co jiného bych měl dělat, než ji zachránit? Všechno bylo nad slunce jasnější, Anna musí zůstat žít a celá moje rodina s ní. Ale proto, aby ona žila, musela jiná žena zemřít. Možná vezmu štěstí nějakému muži, vezmu tak ze světa jinou Annu. Vzpomínám si, jak jsme s mojí ženou mluvili v zahradě o lásce a ostatních milencích na širokém světě. Každý z milenců žije pro ty, které miluje. Už vím, že je to pro nás ten největší dárek.

Proto jsme si všichni rovni, to je to, o čem Anna mluvila. To je to, kvůli čemu jsem ji přerušil svým nesouhlasem, že nechci, aby se o naší lásce takhle zmiňovala. Taková hloupost, nedělá nás to všedními, přece si stejně každý připadá jedinečný. Možná proto, že je v tom citu taková síla. Nemám právo sahat do života ženy, pro kterou někde žije muž, který by pro ni udělal všechno. Jako já pro Annu. Tohle je právě ta věc, kterou Tarren nikdy nepochopil. On vtrhl do davu lidí a připadal si pánem, pánem s mocí v rukou tak velikou, že rozhoduje o jejich životě. Kdyby tu byl, odporoval by mi tím, že když mu byla nadělena síla, dostal tak i tu moc. Kdyby tak nemělo být, proč by ji měl? Jenže síla přece není prostředek k moci nad lidmi. Záleží na tom, co si vyberete. Silou můžete ostatní chránit. Tarren si vybral zlo a všechno dělal podle toho, co on mu našeptával. Vyhovovalo mu to. Jeho duše byla zadupaná a neuměla vyrobit soucit. Neuměla nebo nechtěla. To ví jenom Tarren, nebo možná ani on ne.

„Jdi za Annou,“ zašeptal Carlisle.

Poznal jsem, že chce být sám. Nechal jsem ho s těžkým srdcem v komnatě a potichu scházel kamenné schody. Zavál na mne teplý vzduch, hrad se začínal oteplovat, jinovatka ze zdí zmizela, kameny byly suché. Našlapoval jsem na zem a poslouchal okolí. Uslyšel jsem dvě srdce. Poznal jsem Annu a naše dítě. Vyšel jsem zpoza rohu a zaklepal na dveře. Ozvalo se strohé dále, zatlačil jsem se vpustil své oči do místnosti.

Spatřil jsem Rose a Annu ve vřelém objetí. Anna se Rosalie tvrdě držela za ramena, uslyšel jsem slzu brázdící si cestu po její tváři.

Potřebuje tě

Promluvila ke mně Rosaliina myšlenka. Okamžitě jsem stál u nich. Anna se vylekala, narovnala se a začal rychle stírat slzy.

„Eliene,“ zašeptala třesoucím se hlase, „nevšimla jsem si, že jsi přišel,“ řekla a popotáhla.

„Musím ještě něco zařídit,“ řekla Rose a spěšně se zvedla.

Významně se na mě podívala a zmizela v chodbě.

Sedl jsem si naproti svojí ženě a chytil její drobnou ruku do svojí. Pevně jsem políbil její hřbet a podíval se jí do tváře.

„Co se děje?“

Anna sklopila hlavu, skousla si ret, její brada se nakrčila a zpod mokrých řas vytekla další slza. Rychle jsem si klekl před ni a položil jí za krk svojí dlaň.

„Mluv se mnou, lásko, prosím,“ zašeptal jsem vystrašeně.

Anna chytila moji ruku a otřela se o ni tváří. Vydechla a nadzvedla svoje hebká víčka.

„Mám strach,“ zašeptala, „bojím se o nás všechny. Toho, jak to s námi dopadne.“

Díval jsem se na ni a proklínal se za to, že jsem ji nechával samotnou. Přiblížil jsem se k ní a políbil ji na nos, potom na rty, čelo, na víčka. Rychle jsem se přemisťoval až jsem zakotvil znovu na rtech. Její slzy byly slané a horké, její rty se třásly.

„Tobě se nic nestane, neboj se. Ty budeš v pořádku,“ říkal jsem jí.

Náhle jsem zpozoroval další slzy a záchvěv svalů ve tváři.

„Nebojím se jenom o sebe,“ řekla tiše.

„Já vím. Ale o nás se přece bát nemusíš, my jsme silní,“ řekl jsem jí a snažil se ji utišit.

Bolelo mě vidět její trápení.

Anna zakývala hlavou na souhlas, ale potom otočila a malinko zavrtěla hlavou do stran. Vykroutila svoji ruku z mé dlaně a položila ji na své bříško. Hned mi došlo, co ji trápí.

„Ani jemu se nic nestane,“ řekl jsem a sledoval její ruku.

„Proč tomu stále říkáš to,“ zasténala Anna.

Zalkl jsem se a díval se na ni.

„Anno, neplač už, prosím!“

„Eliene, já vím, že mě miluješ. Vím to. A ty pro mě znamenáš celý svět, udělala bych všechno, co bys mi řekl, abys byl šťastný. Ale tady,“ sklonila se ke svému bříšku, „tam roste další člověk, který pro mě znamená vše. Miluji ho úplně stejně jako tebe, i když v jiném smyslu. Vy dva jste teď celý můj svět, ale já z tebe cítím, že ty to maličké nemáš rád. Proč ne?“ zeptala se nešťastně.

Vyrazila mi dech. Co jí mám teď říct? Jako hlupák jsem se na ni nešťastně díval, nenapadlo mne, že ji trápí tohle.

„Bojím se, že ti ublíží,“ řekl jsem tiše.

Anna začala kroutit hlavou: „Eliene, Eliene,“ sténala zoufale a chytila mne křečovitě za rameno.

Tiše jsme seděli v objetí. Každá její slza, která mi skanula na košili, mě škrábla na kůži a pálila. Nevěděl jsem, co jí mám říct. Pro ni bylo dítě všechno, pro ni bylo dítě štěstí. A mne strašil den jeho narození. Anno, moje Anno, po tak dlouhé době jsem naprosto bezradný. Tak moc tě chci udělat šťastnou, jenže to teď nedokážu. Odpusť mi to.

Pláč

Uslyšel jsem náhle. Nakrčil jsem obočí a zbystřil smysly. Nebyla to Annina myšlenka.

Pláč. Pláč.

Znovu. To slovo se opakovalo a rezonovalo. Stěží jsem ho slyšel, tančilo jako ozvěna.

Ne, ne, ne!

Zoufalá myšlenka mi tančila v uších.

„Anno?“ zeptal jsem se svojí ženy.

Anna se narovnala a podívala se na mě uplakanýma očima.

Neplač!

Ozvalo se. Anna se náhle nakrčila a položila ruku na bříško.

„Zase mě kope,“ zašeptala.

Vtom mi to došlo. Já slyším jeho. To dítě v Annině těle.

Neplač!

Ozvalo se znovu. Upřeně jsem se zahleděl na vypouklé bříško. Konsternován jsem nebyl schopen udělat pohyb.

„Co se děje?“ zeptala se Anna překvapeně.

„Už nemáš plakat,“ řekl jsem tiše.

„Cože?“

Anna se na mě zmateně dívala.

„To to dítě, slyším ho.“

Anna zmateně sklopila oči, zvedla svoji ruku a dívala se na bříško.

„Ty… Slyšíš…“

Zakýval jsem hlavou.

Anna se usmála a nedočkavě se na mě podívala.

„Co slyšíš?“ zeptala se.

Na tvářích jí ještě schly slzy, ale rtům už kraloval úsměv.

„Vadilo mu, že pláčeš,“ zašeptal jsem.

Anna se šťastně naklonila k bříšku a pohladila ho.

Smích, úsměv.

Ozvalo se klidně.

Polilo mě horko, slyšel jsem hlas… svého dítěte. Je tam. Jeho hlas mi nepřipadal jako zabiják. Od té doby, co je v Annině těle, představoval jsem si ho jen jako malé, hrůzyplné stvoření, co přináší Anně jen bolest a nebezpečí. Teď to ale byl malý bezbranný hlásek.

„Pane Bože,“ zašeptala moje láska.

Tiše jsem sledoval výjev před sebou. Seděla tu milovaná žena a objímala svoje bříško, ve kterém chovala naše malé dítě. Naše dítě.

„Miluji tě,“ zašeptala Anna.

Smích, radost.

Ozvala se znovu ozvěna.

Anna se podívala na mě. Zarazila se, ale pak se usmála.

„A tebe taky,“ řekla mi.

Vzal jsem její hlavu do dlaní a políbil. Políbil jsem ji hluboce a silně.

„Vy,“ zarazil jsem se, „vy dva. Vy zůstanete v bezpečí ,“ zašeptal jsem.

Anně se v očích objevily slzičky. Ale teď už byly šťastné.

Zůstal jsem s Annou… a s maličkým až do večera. Anna pak znovu broukala svoji písničku. Tiše jsem naslouchal opřen a její hruď a sledoval její bříško. Poprvé mě napadlo, že mám rodinu. Takovouhle svoji rodinu, malou rodinu ve velké rodině, kde jsme my tři. Chvílemi mě vyrušily myšlenky malého. Písnička se mu vcelku líbila, alespoň myslím. Jenom jsem se usmíval nad jeho zmateností. Nevěděl, jak má pojmenovat to, co slyší. Slovo hudba ještě neznal, tak jeho myšlenky přeskakovaly z jedné na druhou a nemohly se rozhodnout, kam patří.

Seděli jsme spolu tak dlouho, že slunce zapadlo za kopce, přišel studenější vzduch a obloha potemněla. V blaženosti jsem naslouchal zvukům zvenčí a dvěma nejdražším osobám na světě.

„Promiňte, ale musíme jít všichni za Carlisleem,“ ozvalo se za dveřmi po zaťukání.

Rosalie.

Nechtěně jsem se zvedl a pomohl na nohy i Anně. Pomalu jsem ji dovedl ke dveřím a otevřel je.

„Děje se něco?“ ptal jsem se s úsměvem.

„Pojďte,“ řekla tiše Rose a vedla nás.

Úsměv mi zmizel. Chytil jsem Annu, která si Rosaliina výrazu také všimla, a tiše jsme procházeli potemnělým hradem. Rosalie ale nezabočila ke Carlisleově komnatě. Vedla nás na hradby.

„Kam jdeme, Rose?“ ptal jsem se.

„Někam, odkud uvidíme do dálky,“ řekla jen.

Překvapeně jsem sledoval její záda. Anna se ke mně natiskla.

Po schodech jsme vystoupali na hradby. U kamenných zdí už stál celý zbytek rodiny. Alice i Jasper. Všichni už jsme je jako součást rodiny brali. Oba stáli při nás.

„Co se děje?“ ptal jsem se.

Carlisle se jen otočil a podíval se k lesu. Došli jsme až ke kraji hradeb a shlédli dolů. Na kraji lesa se míhaly ohně. Pochodně osvěcovali tváře cizinců, nasál jsem vzduch.

„Upíři,“ zašeptal jsem.

Anně se rozbušilo srdce.

„Co se to děje?“ ptal jsem se.

„Nevím, ale nejdou dovnitř. Zůstávají v lese a mluví jeden přes druhého. Zaposlouchej se do jejich myšlenek,“ řekl tiše Carlisle.

Uslyšel jsem je. Přemýšleli nad Tarrenem, někteří byli proti, jiní se těšili na svůj příchod do našeho hradu. Čekali na Tarrena, ještě neuběhly dva dny.

„Až uběhnou dva dny, pak nastane jejich čas,“ řekl jsem.

Všichni se strachem sledovali hemžící se stvoření. Sloužící zvědavě vykukovali a šuškali si.

„Carlislee?“ zvedl jsem hlas a naznačil hlavou směrem ke služebnictvu.

„Já vím, jestli se situace zhorší, budeme je muset propustit,“ řekl.

„Máme se obávat, že na Tarrena nepočkají?“ uslyšel jsem Jaspera.

„Co z nich cítíš?“ ptal jsem se.

„Mnozí z nich se těší, proto se ptám,“ řekl klidně, „ale myslím, že z Tarrena mají strach.“

„Myslím si to samé,“ odsouhlasil jsem.

Obloha se stříbřila hvězdami, někde v lese zaštěkal jelen. Anna se nešťastně dívala dolů. Rosalie stála za ní a hladila ji po rameni.

„Já a Jasper zůstaneme přes noc tady,“ řekl náhle Carlisle.

„Já tu budu s vámi,“ řekl jsem.

„Anna tě bude potřebovat,“ skočil mi Jasper do řeči.

Podíval jsem se na svoji drobnou ženu. Dívala se na mě se strachem v očích. Ale nakonec zakývala hlavou.

„Zůstaň tady, možná budeš potřeba. Ale doufám, že ne. Dávej pozor,“ zaprosila mě potichu.

„Neboj se,“ řekl jsem a políbil ji na čelo.

Jak rád bych ji odvedl do ložnice a celou noc ji pozoroval, naslouchal jí, líbal ji.

„Esmé, Alice a Rose. Spěte dnes v jedné komnatě a vezměte k sobě Annu,“ řekl Carlisle.

Všechny to odkývaly. Rosalie se na moji vyděšenou ženu pokusila usmát, ale sama byla v hlubině zoufalství. Alice a Esmé Annu objaly a pomalu ji sváděly po schodech. Sledoval jsem, jak všechny mizí v hradní věži. Otočil jsem se k Jasperovi a Carlisleovi.

„Kolik jich může být?“

„Neumím to říct, v lese jich může být ještě dvakrát tolik. Nebo také ne,“ řekl Carlisle.

„Vidíme okolo padesáti až sedmdesáti mužů, řekl bych,“ ozval se Jasper, „ale jak říká Carlisle, kolik je jich v lese, nezjistíme.“

Podíval jsem se dolů. Nenáviděl jsem Tarrena.

Autor: Puntik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pro blaho Anglie jsi teď moje 22: