Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pro blaho Anglie jsi teď moje 20

21.05.2010 (11:45) • Puntik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2667×

Elien:

To snad ne! Copak se úplně zbláznila?! Jak mi může říct, že se těší na něco, co mi ji možná vezme? Co ublíží i jí? Dítě, dítě! Vypadala, jako kdyby dostala dlouho očekávaný dárek. Mluvíme tu o jejím životě!

„Eliene.“ Uslyšel jsem za sebou hlas.

Poznal jsem Rose, běžela za mnou, světlé vlasy se jí vlnily pod rameny a vlála za ní suknice šatů.

„Eliene, myslela jsem, že tě nedoženu,“ řekla s úsměvem.

Když spatřila moji tvář, úsměv zmizel.

„Chtěla jsem ti jen říct, že jsi udělal moc dobře,“ řekla tiše.

Jen jsem zakýval na souhlas.

„Tak, to je vše. Už půjdu.“ Otočila se a vydala se k hradu.

„Nerozumím jí,“ přiznal jsem se.

Rose se zastavila uprostřed kroku, pomalu se ke mně otočila.

„Víš, popravdě jsem tohle trochu čekala.“

„Vždyť je to celé postavené na hlavu!“ zakřičel jsem.

„Je, Eliene, ale musíš pochopit, že je to žena. Copak si nedokážeš ani trochu představit, jak se cítí?“

Tiše jsem se na ní díval a snažil se o to.

„Ne,“ řekl jsem, „až moc mi v tom brání strach o ni.“

Rose se na mne soucitně podívala.

„Rozumím tomu, ale musíš rozumět i ty jí. Jinak se budete hádat pořád.“

Zavřel jsem oči, kdybych byl schopen vyronit alespoň jednu slzu. Ne, musím se vyčistit.

 Zakýval jsem na Rosalii a otočil se zády k ní. V zahradě jsem neslyšel ani jedno lidské srdce, rozeběhl jsem se, dostal se přes hradby a běžel do lesa. Neustále jsem přemýšlel nad Annou. Snažil jsem si alespoň trochu představit to dítě, kdyby tu s námi opravdu bylo. Pokaždé když jsem ho viděl ve svojí mysli, zatmělo se mi před očima. Ta zlost neustupovala a prohlubovala se ještě víc. Jestli se to dítě narodí, kdyby se narodilo, bude to kvůli mně. Kvůli mně se stane Anně… to… Vlastně ani nevím, co. Už víckrát jsem slyšel v myšlenkách ostatních, že to dítě by za Annin problém vůbec nemuselo moci. Jenže může její tělo vlastně přežít těhotenství s upírem? V Alicině vizi byla sice v pořádku, ale co když se její vize může změnit? Je v tom tolik nejistoty, nevím, co mám udělat, aby to bylo správně. Napadlo mě, že by bylo možná líp, kdybych o tom dopředu nevěděl. Sobecká úvaha, ale tak jsem se bál…

Anna:

Seděla jsem na posteli v naší komnatě. Elien mě před chvílí opustil v Carlisleově pracovně po tom, co jsem mu pověděla, že se těším na naše společné dítě. Co jsem řekla tak špatného? Jestli si myslí, že z toho nemám strach, tak se plete. Ale ta vidina, že mám svoje dítě, svůj malý uzlíček, ta mě toho strachu naprosto zbavuje. Vždyť by to byla taková krása.

„Jak ti je?“ Uslyšela jsem za sebou Elienův hlas.

Nadskočila jsem.

„Nevšimla jsem si, že jsi přišel,“ řekla jsem tiše.

Otočila jsem se k němu. Elien se tvářil kamenně, bylo už pozdě v noci.

„Kde jsi byl?“ ptala jsem se a připadala si jako žena, která vymáhá z muže přiznání k nevěře.

Nad tou myšlenkou jsem zakroutila hlavou.

„Byl jsem si pročistit hlavu, omlouvám se, že jsem byl pryč tak dlouho.“

„Ne, to nic. Jen jsem byla zvědavá,“ řekla jsem rychle.

Nastalo ticho, začala jsem se cítit nesvá. Elien si ke mně přisedl.

„Je mi líto, že jsem odtamtud tak utekl a nechal tě tam. To bylo neslušné,“ řekl a vzal si do rukou pramen mých vlasů.

„Eliene,“ natočila jsem se k němu, „to mne až tak netíží. Mnohem větší starost mi dělá to, co jsi řekl. Já se stále na to dítě těším, určitě mám strach, to ano. Ale nemůžu nemít ráda to dítě, nebo ho dokonce nenávidět.“

Elien si stoupl a přešel k temnému oknu.

„Dobrá,“ pronesl se značnou námahou, „ale já zase nemůžu nad tím vším zavřít oči. Jsi v nebezpečí, na tom se nic nemění.“

Povzdychla jsem si.

„Ano, máš pravdu. Nevím, co teď tedy budeme dělat.“

Elien se ke mně otočil. „Já také ne.“

Přemohl mne spánek, ucítila jsem, jak mi tlačí na víčka. Lehla jsem si.

„Takže proto se se mnou nemiluješ,“ řekla jsem tiše.

Ucítila jsem Elienovu ruku na svém rameni.

„Miluji tě, ale nemůžu, když vím, jak bych ti tím mohl ublížit.“

Protočila jsem očima.

„Ach, Eliene. A takhle to bude vypadat už vždycky?“

Místnost pohltilo ticho.

„Nevím, co mám dělat, Anno.“

Tiše jsem přemýšlela nad jeho slovy. Chytila jsem ho za štíhlé prsty.

„Vím, co bys měl dělat. Pomilovat mě. Ale když to říkáš takhle… Nevím, co ti na to říct.“

 Pak už jsme leželi v tichu. Trvalo mi, než jsem usnula. Zvenčí jsem slyšela šumění lesů a déšť. Elien ležel u mě a líbal mě na šíji. Svaly se mi svíjely slastí, ale věděla jsem, že je to všechno, co mi Elien dnes večer dá. Ale ta chvilka byla kouzelná, nakonec mě napadlo, že to mělo naprosto jinačí pointu než milování. V tichu jsme vedle sebe leželi a on se věnoval mému krku. Nenašla jsem žádnou chybičku…

Ráno jsem se probudila, rozlepila oči a protáhla ruce. Otočila jsem se na záda a spatřila vedle sebe Eliena. Usmíval se.

„Dobré ráno,“ zašeptal a políbil mně.

Opřela jsem se o lokty a políbila ho s úsměvem na čelo.

„Jak se vám spalo, krásná vílo?“ zeptal se.

„Moc dobře,“ odpověděla jsem.

Najednou se mi ale udělalo zle, ucítila jsem svůj žaludek. Prudce jsem se otočila a posunula se na kraj postele. Už jsem nestihla nic udělat a vyzvracela se na zem.

„Anno!“ Vyskočil zděšeně Elien a chytil mi vlasy.

Chtěla jsem ho odehnat, bylo mi trapně, když viděl jak zvracím, ale nebylo mi vůbec dobře. Žaludek se mi ještě jednou protočil a najednou to všechno ustalo.

„Anno, je ti líp?“ ptal se Elien zděšeně.

Zakývala jsem na souhlas. Narovnala jsem se a nadechla se.

„Myslím, že už ano,“ řekla jsem ochraptěle.

Elien si sedl vedle mě a políbil mě na spánek.

„Naháníš mi strach,“ zašeptal.

„Už je mi dobře.“

„Dojdu pro Carlislea, ano?“

Odsouhlasila jsem mu to. Přikryl mne peřinou a odešel. Seděla jsem na posteli a sledovala obraz nebe z okna. Co se to děje? Motá se mi hlava, zvracím… Polilo mě horko, vždyť…

Vtom do pokoje vtrhl Carlisle a vrhl se ke mně.

„Jak ti je?“ ptal se.

Znovu mi změřil tep.

„Co se stalo?“

„Nevím, přišlo to zničehonic. Najednou se mi zvedl žaludek.“

Ve dveřích se objevila služebná s hadrem v ruce.

„Smím?“ zeptala se.

„Pojďte,“ vyzval ji nervózní Elien.

Služebná si klekla a vytřela podlahu. Carlisle se zamyšleným obočím přemýšlel. Náhle se na mě zděšeně podíval. Napadlo ho snad to, co před chvílí mě?

„Ne,“ zašeptal Elien.

„Je to zvláštní,“ zašeptal Carlisle s úlekem.

„Paní,“ promluvila ke mně služebná, „je vám lépe?“

Nikdo ji nenapomenul, myslela to dobře. Byla to starší milá žena.

„Ano, teď se cítím už dobře,“ řekla jsem s něžným úsměvem.

„Odpusťte mi mou troufalost, ale něco mi to připomnělo. Nejsem tak dobrá, jako vy, pane Carlislee, ale přesně takhle jsem vypadala, když jsem čekala svou první dceru. Včera, když jste omdlela při večeři a dnes…“

Porozhlédla se po našich zděšených výrazech.

„Omlouvám se,“ poklonila se a odešla.

Nastalo vystrašené ticho. Oba muži se na mě podívali. Polkla jsem.

„Ona může mít pravdu,“ zašeptala jsem.

Došlo mi, že jsem už delší dobu něco postrádala.

„Je tu ještě víc věcí, které to dokazují,“ dořekla jsem.

Elien zakroutil hlavou, tvář se mu zkroutila do neuvěřitelně nešťastného výrazu.

Záda mi polil studený pot. Copak je možné, aby v mém těle rostl ten tvoreček? Podívala jsem se na svoje bříško.

„To přece není možné,“ zašeptal Carlisle.

„Ale… Vypadá to tak,“ řekla jsem překvapeně.

Dostala jsem strach, co se bude dít? Co se stane s mým tělem? Jak se mám o dítě starat? Ještě nikdy jsem žádné neměla, jak se s dětmi zachází? Abych mu neublížila… Abych…

Po tváři se mi rozlil úsměv.

„Anno!“ okřikl mě Elien.

Dotčeně jsem se na něj podívala, proč mi upírá tu radost?

„Co po mě chceš, Eliene? Už se stalo, jestli mě opravdu čeká něco zlého, tak mě alespoň nech se na to malé těšit!“

„Nic zlého se ti nestane,“ vyřkl horlivě Elien, „nemůžeme to nechat zajít tak daleko!“

S úděsem jsem se mu podívala hluboko do očí, vždycky jsem se tomu pohledu vyhýbala, protože mě uváděl do rozpaků, ale teď jsem se do něj ponořila.

„Ani se neopovažuj na to myslet!“ vykřikla jsem.

Carlisle nás sledoval, starostlivá tvář k nám vysílala bezmocné pohledy. Když viděl mne soptící na Eliena, otočil se k němu.

„Eliene, doufám, že nemyslíš na to, co já…“

Elien se podíval na Carlislea.

„Zakazuji ti to!“ řekla jsem příkře.

„Eliene,“ promluvil smířlivě Carlisle, „to vážně není dobré. Když jim svěříš Annu do rukou, Bůh ví, co se stane…“

Je to tak. Elien mne chtěl předat těm babkám, co tu zbavovaly ostatní ženy dětí. Jak jenom mohl?!

„Já vím,“ zaštkal Elien bolestivě, „je k ní nepustím! Ale… ale co ty, Carlisle?“

Carlisle vykulil oči a já jsem se překvapením zapomněla nadechnout. To nemyslí vážně!

„Ne, Eliene, je mi moc líto, že tě odmítám, ale tohle neudělám. Mohl bych Anně ublížit tak, že si to ani nedokážeš představit. Nikdy jsem nic takového nedělal.“

Zavřela jsem oči.

„Eliene, to dítě si nechám,“ řekla jsem tiše a klidně.

Elien se na mne podíval, s kamenným výrazem sledoval moji tvář.

„Ne!“ zakřičel až jsem nadskočila. „Nedovolím ti to! Už jsem ti to řekl!“ křičel dál.

Poprvé za tu dlouhou dobu jsem z něj znovu dostala strach.

„Ale Eliene…,“ zašeptala jsem.

„Ne, co to po mě chceš?“ vylétlo z něj náhle.

„Eliene!“ zvýšil hlas Carlisle a snažil se ho uklidnit, „nekřič.“

Dívala jsem se na svého muže vyděšeně.

„Co po tobě chci?“ opakovala jsem jeho slova nevěřícně.

Elien se zklidnil, sklopil hlavu a zavřel oči.

„Nemůžu o tebe přijít,“ šeptal.

Vehnalo mi to do očí slzy.

„Nechám vás o samotě,“ řekl Carlisle a odešel.

Vůbec jsem ho nesledovala, očima jsem visela na Elienovi. Jak se ozvalo klapnutí dveří, zvedla jsem se na kolena a vzala Elienovu hlavu do rukou. Obličej měl stočený k zemi.

„Eliene,“ zašeptala jsem tiše a políbila ho do vlasů, „nepřijdeš o mě.“

„Jak to víš?“ zeptal se tiše?

Dostala jsem se na uzoučkou plošinu, ani já nevím, jak dopadnu.

„Nejsme si jistí, jestli za to může to dítě,“ řekla jsem.

Elien zvedl tvář, chytil mne za ruce a sedl si vedle mě.

„Mám takový strach. Odpusť mi, měl bych tě podpořit a místo toho se chovám takhle,“ pověděl.

„To nic,“ řekla jsem, usmála se a políbila ho na líci, „já ti rozumím.“

Seděli jsme vedle sebe tiše a sledovali se navzájem. Najednou Elien zvedl ruku a zamířil s ní k mému bříšku. Dostal se těsně nad něj a už to vypadalo, že ji tam položí. Jenže náhle ji strhl zpět.

„Prostě se s tím nemůžu smířit.“

Zabolelo mě to, bylo to jeho dítě a já jsem ho už teď tak radostně očekávala, a on, on ho neměl rád. Povzdechla jsem si.

„Máš čas,“ řekla jsem a doufala, že se jeho názor změní.

Už je to týden, co jsem zjistila, že v sobě nosím dítě. Těšila jsem se čím dál víc, k ránu mi bývalo čím dál hůř. Služebná už mi nechávala u postele vědro a pravidelně ho po ránu chodila čistit. Ty mi teda dáváš, říkala jsem si, když se mi motala hlava. Ale ani jedna tahle nepříjemnost mi nezkazila očekávání. Elien trnul hrůzou, ale časem jsem zjistila, že se se mnou poprvé baví o našem dítěti.

Mluvili jsme o něm stále častěji a pak už jsem si troufla i navázat konverzaci na téma jméno.

„Anno, odpusť mi, ale pořád z toho nemám radost,“ zněla odpověď.

Dobrá, nepovedlo se. Příště to třeba vyjde.

Měsíce ubíhaly, nevolnosti ustupovaly, začínala mi kolísat nálada. Rozplakalo mě to, co mě dříve nechávalo klidnou. Rose a Alici jsem tím nesmírně bavila. Jasper z toho byl zmatený, říkal mi, že to je strašně náročné, že je vlastně těhotný se mnou. Všichni se o mě starali. Nejvíce miminko těšilo Rose a Esme. I Alice byla veselá. U všech jsem ale cítila ten strach z toho, co bude. Nepřipouštěla jsem si ho k tělu. Mám u sebe maličké.

Elien:

To dítě jsem nesnášel! Ale před Annou jsem se držel zpět. Viděl jsem, jak velkou radost jí to činí, ale ten tvor v ní mi ji bral, hrozilo, že jí vezme život!

 Týdny letěly jako hnané ohněm. Carlisle každý den Annu sledoval, její tělo fungovalo tak, jak mělo, bříško narůstalo a ona se cítila báječně. Proklínal jsem se za to, že jsme nevymysleli způsob, jak dítě dostat z Anny ven. Ale jak? Možná bychom jí ublížili ještě víc. Často jsem se na jí bříško díval, když jsem pozoroval, jak dorůstá a Anně se stále daří dobře. Jak tohle dopadne?

 Další věc, se kterou jsem se musel vyrovnat, byla samotná Anna. Rozplakala se mi v náručí, když za mrakem vykouklo slunce a dokázala mi vynadat za to, že po sobě nerovnám polštář. Jednou mě napadlo, jestli jí někdo nevyměnil. Nikdy jsem nezažil ženu těhotnou. Byl jsem z Anny naprosto zmatený. Četl jsem jí myšlenky a nepoznával ji. Chvilku byla krotká jako beránek a pak mě zpucovala tak, že se Rosalie smála ještě druhý den. Jasper trpěl, opravdu. Říkal mi, že nejhorší je na tom to, jak rychle se její pocity mění. Chvíli je veselá a potom se strašně rozpláče. Po naší společné debatě jsme se shodli na tom, že těhotenství ženám opravdu nezávidíme.

„Víš,“ svěřil se mi Jasper tiše, „trochu si připadáš jako dva, a ne jako jeden. Já bych tohle nezvládl.“

A dramaticky zakýval hlavou.

Anna:

 Bříško narůstalo do kopečku, šaty se mi přešívaly. Rosalie si na moji kůži stále pokládala ruku. Za to Elien se nedotkl ještě ani jednou. Až tenkrát poprvé v zahradě.

 Jaro už bylo v plném proudu, vlastně se s námi loučilo a přicházelo léto. Vanul teplý vzduch, seděli jsme na lavičce a sledovali okolí. Náhle jsem ucítila tlak. Lekla jsem se, Elien okamžitě zbystřil. Přede mnou seděla oblá dráha mého bříška.

„Eliene,“ zašeptala jsem, „kopnul mě.“

Štěstím jsem se usmála. Elien se zděsil.

„V pořádku?“ ptal se.

„Ale ano,“ řekla jsem se smíchem.

A znovu. Elien se držel stranou, ale najednou položil na moje bříško ruku. Dítě koplo znovu.

„To je krása,“ zašeptal.

 Naplnilo mě neuvěřitelné štěstí. Nevydrželo mi ale dlouho. Večer jsem si svlékla šaty a na těle našla modřiny po kopnutí. Elien tiše zavrčel.

 Od té doby byl stejně odměřený jako předtím.

Byla jsem v šestém měsíci, už mi vážně otékaly nohy a cítila jsem se dvacetkrát těžší. Elien mě ale stále přesvědčoval, že jsem krásná jako víla.

„To bych chtěla vidět,“ odsekla jsem, „těhotnou vílu…“

Náhle si vedle mě Elien stoupl.

„Co se děje?“ ptala jsem se.

Elien popoběhl na mostě ještě blíže k bráně.

„To snad ne…,“ zašeptal.

Spatřila jsem, že z hradu vychází Rose, Carlisle, Esme a Jasper s Alicí. Za nimi šlo ještě služebnictvo.

„Pojď se mnou,“ řekl Elien a doslova mě k sobě přimáčkl.

Šlo se mi tak těžko ještě s bříškem.

Dorazili jsem k naší rodině.

„Dávej pozor na Annu,“ řekl Carlisle.

Překvapeně jsem se po všech podívala, ale odpovědi se mi nedostalo. Došli jsme k bráně. Stráže ji pomalu otevřely…

Autor: Puntik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pro blaho Anglie jsi teď moje 20: