Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pro blaho Anglie jsi teď moje 2

20.04.2010 (18:45) • Puntik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2507×

Sedím u stolu s Anabel a Eduardem, ale nejsme tu sami. Je to král, kdo sedí v čele stolu a směje se na celé kolo. Všichni se smějeme s ním a on se mne ptá, jestli nemám žízeň. Prosím Anabel, aby mi podala pohár. Anabel se mile usmívá a podává mi ho se slovy:

„Paní, vstávejte, prosím.“

Otevřela jsem oko a zjistila, že se nade mnou sklání Marie.

„Paní, nerada vás budím, ale musíte vstát.“

„Proč? Ještě nejsem vyspalá.“

„Je poledne, podává se oběd,“ řekla Marie a odhrnula mi peřinu z hlavy.

Přišlo mi, že mě někdo praštil velkou palicí přes hlavu. Pozorovala jsem Marii a pomalu louskala její slova.

„Cože? Spala jsem tak dlouho?“

„Ano, jako miminko a něco se vám zdálo.“

„Kdybys mě neprobudila, mohla jsem sen dokončit,“ vystartovala jsem na Marii asi víc, než bylo zapotřebí. „Omlouvám se,“ řekla jsem jí hned potom.

„Dnes pojedeme domů, těšíte se?“

„Už dnes?“ Nepochopila jsem, proč opouštíme tohle místo tak brzy.

Chtěla jsem domů, to určitě, ale kodrcaly jsme se sem s Marií jenom kvůli jednomu dni? Naštvala jsem se ještě víc.

 Sešla jsem po dřevěných schodech a došla do sálu, kde už na talířích čekalo jídlo. Bylo tu nezvyklé ticho. Eduard i Anabel mlčeli, Anabel se na mě ani neusmála a dívala se na talíř. Její muž mě vybídl, abych si sedla.

Lekla jsem se, že jsem včera něco pokazila a Eduard s Anabel to odnesli za mě.

„Anno, dnes ještě nepojedeš domů. Tvůj otec přece jenom dorazí za pár dní,“ řekl Eduard a napil se.

Anabel se na mě podívala a konečně se usmála. Ulevilo se mi, protože kdybych něco provedla, neculila by se.

Ale otec přece nemůže přijet.

„Otec nemůže odjet z Čech,“ řekla jsem a otočila se nechápavě na Eduarda.

„Teď může,“ řekl jen a položil pohár.

Nechápala jsem nic ale z Eduardova pohledu jsem odtušila, že se nemám ptát. Seděl a mračil se, nechtělo se mu do řeči. Anabel tiše jedla a ani na jednoho z nás se nepodívala. Pustila jsem se taky do jídla a přemýšlela, co se děje. Nemohla jsem se zeptat, ale budu tu muset na něj pár dní počkat…

Anabel najednou jakoby vyslyšela moje myšlenky.

„Nebudeš se nudit, něco spolu vymyslíme,“ řekla a podala mi mísu s ovocem.

S úsměvem jsem jí to odkývala a vzala si mísu do ruky. Eduard náhle vstal a beze slova odešel.

Anabel to nekomentovala a dělala jakoby se nic nestalo.

„Neprovedla jsem nic, že?“ zeptala jsem se, když za Eduardem klaply dveře.

„Ne, král odjel ráno, když jsi ještě spala, mám ti vyřídit jeho pozdrav,“ řekla a dál už se o tom nebavila.

Nevím, jak bych vám měla popsat další dny. S Anabel jsme toho udělaly hodně. Ukázala mi další kus jejich panství a k nějakým koutům jsme dokonce došly pěšky, což normálně ženy našeho postavení nedělají. Připadáte si pak trochu jako otrok, když nemůžete ani na svá oblíbená místa po svých. V okolí ale nikde nikdo nebyl. Anabel mi ukázala i jejich knihovnu a knihy, které má nejraději. Jedno odpoledne už jsem to ale nevydržela a zeptala jsem se.

„Anabel, proč tu musím čekat na otce?“

Anabel se přestala usmívat a otočila se ke mně zády, aby zandala knihu na polici.

„Nemůžu ti nic říct, počkej na otce.“

„Ale…,“ nedořekla jsem to.

„Nemůžu ti nic říct,“ zopakovala hlasitěji a podívala se na mě.

Pochopila jsem, že tudy cesta nevede a už jsem se nikdy nezeptala. Anabel se mnou potom byla méně sama. Bála se, že se jí zeptám, viděla jsem jí to na očích. Naštěstí jsem už ale sama dlouho být nemusela, přijel otec a se zamračeným obočím vešel do sálu, když jsme večeřeli.

„Ahoj, Eduarde,“ pronesl jen a hned si sedl vedle mě.

Jeho chování mě moc pobouřilo, Eduard byl jeho přítel a on se s ním ani neobjal.

Eduard ale soucitně pokýval hlavou.

„Už jste jí to řekli?“ zeptal se najednou otec a koukl se i na Anabel. Ta jen zavrtěla hlavou.

Otec se na mě otočil a smutně se usmál.

„Holčičko, prosím, nech nás na chvíli o samotě,“ řekl.

Poslušně jsem vstala a vydala se pryč. Když za mnou stráže zavřeli dveře odešla jsem za roh. Tam jsem se zastavila a chvíli přemýšlela, hlásek uvnitř mi šeptal, ať se otočím. Nakonec jsem se otočila a vrátila se ke dveřím, stráže jsem na chvíli poslala dál a poslouchala.

„Mluvil jsem už s českým králem,“ říkal otec, jeho hlas zanikal v tlustých dveřích, protože se skrze dřevo nemohl dostat ven v plné síle, „a on souhlasí. Dokonce si přeje, abych pro dobré vztahy vyhověl přání vašeho krále.“

„Já se snažil, Ladislave, ale nešlo to. Rozmlouval jsem mu, říkal, že nutit ji není dobré.“ Eduard byl otcem přerušen.

„Nic ti nevyčítám, ale pochop, že nemám radost. Musím jí to říct.“

Nastalo ticho, pochopila jsem, že je nejvyšší čas přivolat zpět stráže a odejít do komnaty.

„Anno? Pojď sem, vím, že tam stojíš.“

Vzdychla jsem si a jeden ze strážných se zasmál.

Nevšímala jsem si ho.

Vešla jsem a víc, než jsem se styděla, jsem přemýšlela, co mi chce říct.

„Neumím to zabalit, aby to znělo lépe. Budeš se vdávat,“ řekl otec a zamračil se.

Chvíli jsem tam stála a dívala se, jako když to neříkal mně. Došlo mi až za chvíli, co po mě chtějí.

„Král tě vybral jako nevěstu pro syna jednoho anglického pána, Anno, je to panství uprostřed Anglie.“

Pořád jsem na ně jen koukala a dokonce jsem kývla.

„To je vše,“ řekl mi.

Otočila jsem se na podpatku a odešla. Plynulou chůzí jsem došla až do komnaty a tam si sedla na postel, Marie tu nebyla. Moje hlava stále nepřijala, co mi oznámili. Pořád jsem si nedokázala představit, co vlastně svatba s neznámým mužem obnáší. Co obnáší to, čemu jsem se vždycky bránila zuby nehty. Přemýšlela jsem nad tím a zatím mi nic nepřipadalo špatné, postupem času mi ale informace začala proudit v krvi. Začala jsem si představovat, co se bude dít, že se nezamiluji, a když nikdy nebudu moci být s tím, koho mám ráda, protože podle rozkazu musím žít s někým jiným.

Až teď mi došlo, co po mě chtějí. Z komnaty jsem utekla jako splašená srna, běžela jsem po chodbě, ale zjistila jsem, že nevím, kde otec je.

„Kde je pan Ladislav?“ zastavila jsem první služtičku, kterou jsem potkala.

„Musíte přes můstek paní,“ řekla mi.

Dovedla mě před most a nakonec i přes něj a šla se mnou až k otcovým dveřím. Po cestě přes mostek jsem zjistila, že už je tma.

Služebná odešla a já jsem vpadla k otci do komnaty.

„To nemůžete udělat!“ zakřičela jsem.

Rozeběhla jsem se k němu a padla mu okolo krku.

„Věděl jsem, že přijdeš,“ řekl mi jenom a pohladil mě po hlavě.

„Zakaž to, nemůžeš mě dát někomu cizímu,“ vzlykala jsem.

Najednou na mě padla strašná tíha, když jsem to řekla nahlas, bylo to ještě horší.

„Vždyť určitě můžeš něco udělat. Prosím, nikomu mě nedávej. Já se ještě nechci vdát. Co když bude zlý nebo, nebo, neznám ho.“

Otec mlčel, teď když se zamyslím, tak mi na to neměl co říct. Dostal příkaz. Tenkrát se se mnou jenom posadil na postel a poslouchal, jak pláču. Několikrát mě poprosil, ať už toho nechám, ale nepomohlo to, nakonec jsem u něj únavou usnula. Nezdálo se mi vůbec nic.

 Ráno jsem se probudila s oteklýma očima a opuchlými rty. Na otcově posteli jsem ležela ve stejných šatech, v jakých jsem v pláči usnula. Otec seděl u stolu a pročítal papíry, tvář mu osvětlovalo světlo z krbu a jedna svíčka. Nevšiml si, že jsem vzhůru a věnoval se četbě, potom položil papír s pečetí a dal si hlavu do dlaní. Opatrně jsem se posadila a zavrzala pode mnou prkna postele.

„Už jsi vzhůru? Nevšiml jsem si tě.“

Jenom jsem zakývala hlavou a podívala se do ohně, rozléval po místnosti teplo a maloval černé stíny na kamenné zdi.

„Anno, nemůžu s tím nic udělat, snažil jsem se, ale král mi to vlastně nadiktoval a…“

„To je jedno, nechci o tom teď mluvit, otče.“ Vstala jsem a zamířila k němu.

„Co je to?“ zeptala jsem se a ukázala na papír s pečetí, který ležel na stole.

„To je dopis krále,“ řekl a položil vedle něj ruku.

„Smím si ho přečíst?“ zeptala jsem se a podívala se na otce.

Otec mi ho bezeslovně podal a stoupnul si ke krbu. Četla jsem si dopis očima.

Drahý Ladislave,

Jistě už ses od Svého přítele dozvěděl o přání anglického krále a tušíš, proč Ti píši. Tvá krásná dcera je právě ve věku na vdávání a zanedlouho se z ní stane žena. Anglický král ji spatřil na hostině Eduarda a ohromen usmyslel si, že ji provdá za syna jednoho ze svých pánů. Pan Carlisle má syna, kterému chce nechat svůj hrádek a král bude velmi šťasten, když mu dáš svou dceru za manželku. Bude to tak lepší pro celý jeho kraj.

Myslím si, že i pro nás bude lepší vyhovět jeho přání.

Vyřiď můj srdečný pozdrav krásné Anně.

Král Ladislav                                                                                                                      Léta Páně 1415

Odložila jsem dopis a tiše přešla ke dveřím.

„Nic mi neřekneš?“ zeptal se otec, když jsem chtěla vyjít ven.

„Nemám, co říct,“ odpověděla jsem a zavřela za sebou dveře.

Jejich kovová klika mě zastudila. Prošla jsem chodbou hradu a vyšla na mostek, bylo velmi brzké podzimní ráno a slunce teprve vystrčilo jen kousek svého kulatého těla. Na listí a trávě ještě seděla rosa a vzduch mě ledově a svěže štípal do nosu a do tváří. Jehličnany okolo stály nehybně a čekaly stejně jako já na slunce, možná, že některé mě i pozorovaly. Uprostřed mostku jsem se zastavila a koukla se zlaté kouli do tváře. Neřekla mi vůbec nic, jenom se pomalu chystala vyhoupnout se alespoň ještě trochu výš, než přijde úplná zima. Nikdo okolo mi vlastně nic neřekl. Stalo se tak a ty se tomu musíš postavit, přijmout to, tak to je. Tak jsem pochopila jejich mlčení, nebo možná mluvili nějak tiše, mně do duše.

 Neměla jsem chuť se usmívat a na snídani jsem se jenom napila. Nepustili mě ven před polednem, protože tam byla moc velká zima a já se teď nesměla nachladit. Za dva dny jsem měla s otcem odjet do středu Anglie a Eduard slíbil, že nás i s Anabel doprovodí. Procházet jsem se chodila až po obědě a vždy jen na hodinu, Marie mě česala a nepromluvila ke mně ani slůvko. Mluvit se všemi bylo teď mnohem těžší, každý se na mě soucitně díval a bál se mi něco říct. Otec měl asi pocit, že mě strach a bezmoc užírá zevnitř a měl pravdu. Jednou k večeru za mnou přišel do knihovny.

„Můžeš mi říct aspoň něco?“

Otočila jsem se na něj a s ledovýma očima jsem se na něj podívala. Nechtěla jsem ho trápit, ale nebyla jsem to teď já, kdo měl někoho rozveselovat.

„Možná ano,“ řekla jsem jen a založila knihu.

„Anno, já vím, že to nebude lehké, ale nedělej, jako když přestáváš žít. Chodíš tu jako duše bez těla, přestaň s tím! Probuď se, vůbec tě nepoznávám!" otec mluvil moc nahlas a zdálo se mi, že trochu zčervenal, možná, že si tuhle řeč připravoval už delší chvíli.

Vstala jsem od stolu pobouřená jeho výčitkami, měla jsem právo být jako tělo bez duše a věděla jsem, že chce, abych toho nechala, protože se kvůli mně trápí a má o mě starost. Ale neumím umírnit svoji bolest a ještě se snažit, aby nerozrušovala otce.

„Poslechnu vás, otče, a toho muže si vezmu. Ale nenuťte mě ještě dělat, že jsem šťastná. Já nevím, jak to bude vypadat, ale teď nemám důvod k tanci. Promiňte, ale půjdu se připravit k večeři,“ řekla jsem a prošla okolo něj ven z knihovny.

Autor: Puntik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pro blaho Anglie jsi teď moje 2: